Možná je dnešní svět skutečně plný machistických, šovinistických, sebestředných, arogantních a cynických prasat. Jenže - když si všechno přeberete, nakonec zjistíte, že i v této společnosti vyhrávají hrdinové Jaroslava Foglara. Bublina a Mardoša jsou dvě ústřední postavy skupiny, která se všem líbí, všichni jí fandí, všichni jí pomáhají. Tata Bojs jsou anomálií české hudební scény. Jsou vlastně skrz na skrz rodinnou kapelou, a přitom dělají tak kvalitní hudbu. Stojí za nimi dlouholeté kamarádství bez jediné hádky a odvěká podpora vycházející přímo z jejich rodin. Vypadá to, že s novou deskou se z nich stanou už definitivní hvězdy. Proto jsme si zahráli takovou hru. Až bude ve futuru Futuretro jenom retro, jak o nich budou psát rodinné časopisy? Co je bude zajímat? Tohle jsou první kapitoly rodinného alba Tata Bojs - kapely, na jejichž koncertech se potkávají maminky, babičky a sestry.

Blanka (Mardošova sestra): Bráška je takovej bláznivoučkej. Zmatenej. Nechá si spoustu věcí líbit, za nic ti nevynadá, můžeš mu cokoli udělat. Teď je starší a vážnější. Je už schopnej si víc věcí zařídit sám. Část jeho současné image čerpá z toho, jakej dřív opravdu byl. Je to tak půl na půl. Určitě ale nehraje nějakou roli. Při tom jeho chování se mi občas stávalo, že se mě někdo ptal, jestli je Mardoša blbej nebo to jenom hraje. A já si řikala: "Co si myslej', že je můj brácha blbej?!"

Paní Caisová (maminka Milana): Mardoša je zlatý dítě, to je tak světovej kluk. S tím se ani nedá pohádat. Je absolutní abstinent. Nevím, jestli se vůbec někdy něčeho napil. Milan je v tomhle jinej - ten se dokáže napít čehokoli a klidně se i zhulákat. Milan začal dřív chodit s holkama a Mardoša nebyl ten, se kterým by si šel sednout do hospody na pivo a probrat to. Teď už nejsou žádný klučíci. Srovnalo se to.

B: Bráška byl sice velmi stydlivý, ale byl to právě on, kdo mi během našich nočních debat řekl, co mě jakožto 'ženu' čeká. To byl zrovna v sedmičce a učili se to. Já jsem mu nevěřila. Ale měl pravdu. Bohužel.

C: Milan v životě nešel na diskotéku. Nesnášel ty diskotékový holky, načesaný vlasy, namalovaný, nafintěný. Jak dělaly frajerky a myslely si kdovíco. Říkal, že jsou jak umělý. Od mala poslouchal vyhraněnej styl. Iggy Pop byl jeho miláček a snad je i dodneška.

B: Do Bublinky jsem se zamilovala hned jak jsem ho poznala, ve svejch čtyřech. Aspoň jsem si to odbyla brzo. Bublinka je megaloman. Na základce mě nenáviděl. Bráška zpívá ještě hůř než on. Nicméně když má Bublina ten svůj styl a nezpívá jemný melodie, je to v pohodě.

C: Vždycky byli spolu. Mají i společnou vášeň pro francouzský komedie - hlavně Pierra Richarda, toho zbožňujou. Pravidelně chodí k Mardošovi na video a pouští si Veselé Velikonoce, nejkultovnější film Tata Bojs.

B: Přes naši slavnou infantilnost a možná i proto, že jsme z disidentský rodiny, jsme byli nemluvný. Doma se nic moc neřešilo, leda jsme poslouchali Hlas Ameriky. Proto jsem zvyklá dodržovat mlčení. Svému příteli jsem půl roku nepustila Ramínka, protože mi řekli, že to nesmí nikdo slyšet! A on chudák tak škemral. Tu ostražitost v sobě máme oba. Neradi se bavíme třeba o soukromejch věcech, jsme vlastně introvertní.

C: My jsme ho k hudbě nijak nevedli. Je možný, že se k ní dostal jenom přes Mardošu. I když maminka hrála na klavír podle not a strejda měl absolutní sluch. Milan ne, neuměl ani zpívat. To přišlo nějak samo. Ani nevím, jestli by zvládl něco jinýho než písničky Tata Bojs.

B: Mimochodem, bráška (cca 174 cm) je čahoun rodiny. Když někam jdeme, všichni z toho maj srandu.

B: Mardoša byl vždycky hodnej a skromnej. Jediný, co dokázal - vyprovokovat. Takový to: Stejně to neuděláš. Až jsem po něm něco mrštila. Je to můj bráška, kterýho strašně miluju. Těžko ze mě dostanete něco negativního. I když... mě byl rok, jemu čtyři a měl mě hlídat v kuchyni. Hrál si s autíčkem - vyndal kolečka na kovovým drátku, strčil do ohně a přitisknul mi je na tvář. Zkoušel, jestli to bude pálit. Dodneška mám jizvu. Ale já ho zase jednou bodla do nohy umělohmotnou vidličkou. Ani nevím proč, přišlo mi to legrační.

C: Milan chodil s partičkou čtyř kluků po Hanspaulce. Odmontovávali spolu znáčky z aut. Když měl někdo Mercedes, byl král. Jednou se jeden trhnul, chtěl mít víc, a chytli ho policajti. A on všechny prásknul. Přijela k nám hlídka, můj muž byl úplně nepříčetnej. Milanovi se celá ta akce hrozně líbila, protože je odváželi společně s tátou na stanici a v autě hlásili: "Tady orel, tady orel, vezeme pachatele."

B: Teď jsem si vzpomněla! Jednou o Velikonocích na mě bráška poslal celou třídu. To jsem byla ještě ve školce. Úplně šíleně jsem brečela. Celej den tam chodili cizí kluci a děsně mě mlátili. To bylo hnusný. Nebyl ten velkej silnej brácha. Ochranitelskej typ a opora je až teď.

B: Hudební začátky? Já si akorát pamatuju, jak se jednou ztratil, když šel na kytaru k Michalu Ambrožovi. Rodiče nás od malička brali na koncerty na Chmelnici, to bylo daný. Na vánoce jsme pak hráli u stromečku koledy. Já na píšťalku, on na kytaru. Pak se to stupňovalo - já na příčnou flétnu a bráška zapojil basu. Babičky zpívaly.

C: Ve škole při hudební výchově paní učitelka rozdala všem krabičky antiperlí, aby s nimi chrastili do rytmu. Ale protože si každej mydlil ten rytmus, jak chtěl, Milana to přestalo bavit a antiperle snědl. Paní učitelka řekla, že poškozuje školní majetek a dala mu poznámku.

C: S Mardošou se znají od školky, od čtyř let. Jsou kamarádi tělem i duší.

B: Vždycky jeli o prázdninách na chatu - oni a tak deset kamarádů. Měli tam republiku a táta byl prezident. Každej se musel nějak živit, dostávat plat. Vydávali noviny Deštná every day. Jeden z nich to psal každý ráno v kůlničce na stroji. Já jsem samozřejmě vařila.

(vypráví Blanka)

Když jsem se naštvala, chtěla jsem brášku hrozně mlátit. Abych mu neublížila, byl v posteli pod peřinou. Já se rozběhla, skočila a pustila se do něj. On křičel Ďaďaďa. Druhý stupeň byl Nanana. V tom jsou ty hudební počátky! Při tom měl hlavu venku, takže už hrozilo určitý nebezpečí. A nakonec - Lalala. Nejostřejší forma. Bez peřiny.

Já jsem hroznej mazel a on se samozřejmě vůbec mazlit nechtěl. Lehla jsem si na záda, skrčila nohy. On vždycky přišel, kinklal s těma nohama a říkal: "Hmm, to je pěkná lavička, tady se asi posadím." Sednul si čelem ke mně, já dala nohy dolů, on na mě spadnul. Chytla jsem ho, začala ho strašně objímat a on křičel: "Jé, paní, já vás nemiluju" a snažil se mi vyrvat. Vždycky to bylo stejný.

Vyzývali jsme se na souboj. Já: "Víš ty, kdo já jsem?" On: "Pcha, ne, ale já jsem náčelník Haťapaťa." Já: "Jenže já... já jsem Píditel!" On: "A sakra..." Taky vždycky stejně, jako ten jingl Rádia 1.

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2002/04