21.4.2004 | Autor: Ilja Kučera ml. | sekce: publicistika
Hyperaktivní - tak by se dala nejvýstižněji charakterizovat povaha jednoho z nejproduktivnějších světových muzikantů, legendárního varhaníka, klávesisty a skladatele Ricka Wakemana. Jeho sólová diskografie je předlouhá. Nesmazatelná je také stopa, jakou do dějin hudby vepsal v řadách skupiny Yes, kterou permanentně opouští a zase se k ní navrací. V loňském roce s Yes cestoval na jubilejním turné k 35. výročí vzniku kapely. Na sklonku roku se pak objevilo rekapitulační DVD Yesspean. O tom všem hovoří Rick Wakeman osobně v následujícím exkluzivním rozhovoru.

Zastavme se nejprve u čerstvého DVD Yesspean. Co vás přivedlo na nápad tohle DVD natočit a jak vznikalo?

Když jsem se vrátil zpátky ke kapele, uvažovali jsme o tom, že by se nám zamlouvalo vydat nějaké koncertní DVD. Byli jsme ale vázáni nešikovnou smlouvou, která nám koncertní DVD vydat znemožňovala. A tak jsme si řekli - což takhle udělat DVD k pětatřicátému výročí vzniku kapely, zajímavější a atraktivnější než pouhý koncertní záznam z turné. Ale pořád jsme uvažovali o tom jak na to, aby to bylo opravdu zajímavé. Uvědomili jsme si, že na turné, které právě skončilo, přicházeli lidé nejrůznějších věkových kategorií. Od starých fanoušků, co nás znali už od začátku, přes ty mladší, až po takové, kteří určitě ještě nebyli na světě, když jsme začínali hrát. Proto jsme si řekli, že by tohle DVD mělo lidem ukázat celou historii kapely, aby měli okamžitou představu o tom, co jsme byli a co jsme zač. Byla to pracná záležitost a trvala dlouho. Uvažovali jsme o tom, jestli oslovit všechny, co kdy měli s kapelou co do činění, ale nakonec jsme zůstali u klasické sestavy, která také jela loňské výroční turné. Příprava materiálu na DVD zabrala i tak celých šest měsíců, rozhovory s jednotlivými muzikanty vznikaly odděleně a výsledná podoba se tvořila až nakonec ve střižně. Tam se také přišlo na to, že materiálu vznikla taková spousta, že by vydal ještě na dvě další DVD.

Vraťme se ještě k loňskému turné, o kterém jste hovořil, k turné k 35. výročí vzniku YES. Jak se z vašeho pohledu vydařilo?

Myslím, že to bylo velice dobré turné. Kapela teď hraje opravdu dobře, atmosféra je vynikající a to všechno je pro nás, když jsme na jevišti, velmi povzbuzující. Další úžasná věc byla, jak nás přijímali lidé všude tam, kde jsme hráli. Navštívili jsme i několik míst, na kterých jsem nikdy předtím nebyl, včetně České republiky. Poznali jsme se s novými lidmi, poznali nové přátele, ale sešli se i s těmi, co nás poslouchají už léta a s nimiž jsme se už dlouho neviděli. Musím říct, že s námi navíc cestovala výborná parta jevištních techniků, zvukařů a techniky vůbec, výborně se o nás starali a my jsme tím pádem mohli být pořád víc a víc YES.

Cítíte něco jako nostalgii, když se na pódiu po letech vracíte ke klasickým písním Yes?

Jasně, že je v tom určitá nostalgie vždycky, když hrajeme nějaký klasický kus. Pokud jde o jevištní provedení, díky technologii můžeme znít vlastně naprosto stejně jako dřív. Třeba klávesy mohou hrát se stejným zvukem jako na našich prvních albech. Pokud jde o lidi, je jasné, že jsou taky nostalgičtí. Jde přece o věci se kterými vyrůstali, o věci, které poslouchali před lety, když jsme je hrávali jako novinky. Ale přicházejí i lidé, pro které je to něco naprosto nového a my musíme hrát tak, abychom je přesvědčili a zaujali.

Které období YES nebo která alba považujete za nejsilnější?

Samozřejmě není tak jednoduché na tuhle otázku odpovědět. Myslím, že pro kapelu byly velmi důležité třeba časy alb Close To The Edge nebo Fragile a lidi pořád chtějí slyšet skladby z těhle desek. Jsou věci, jako třeba And You And I, které když jsme vynechali, lidi nám vyčítali - Přece nemůžete odejít, aniž byste je zahráli. Je toho opravdu spousta z čeho můžeme za ta léta vybírat a někdy je opravdu těžké najít, kde začít a co na jevišti zahrát. Ale je pak skvělé vidět příznivé reakce a když je odezva opravdu dobrá, přiměje nás to hrát ještě lépe a lépe.

Yes jste několikrát opustil a zase se k nim vrátil, čím je dán tenhle váš zvláštní vztah s kapelou?

Po pravdě řečeno, od Yes jsem v podstatě odešel dvakrát. Poprvé to bylo v roce 1974. Bojoval jsem s prací na albu Tales From Topographic Oceans a. No, vždycky jsem byl toho názoru, že muzika je o tom, že něco dáváš a něco bereš. Nemůžeš brát víc než dáváš. A já v té době nemohl víc dávat. Kapela musela jít kupředu, já neměl co nabídnout, takže bylo lepší odejít, což jsem taky udělal. Kdybych se na to podíval ryze finančně, byla to samozřejmě největší chyba, jakou jsem mohl udělat - opustit kapelu, která hraje na stadionech a začít zase na vlastní pěst. Vrátil jsem se s albem Going For The One, protože pro mě je Going For The One vlastně něco jako pokračování Close To The Edge. Potom jsme udělali Tormato, což byla deska, na které je pár opravdu výborných věcí a navíc vznikala ve vynikající produkci a moc dobré atmosféře. Ve studiu byla pořád spousta techniků a producentů, takže nebyl problém každou chvíli zajít do hospody a popít, protože o věc bylo pořád dobře postaráno. Znovu jsem odešel v lednu 1980, protože kapela se začala ubírat do nikam. Nahrávací společnost chtěla úplně jiné Yes, než jaká byla moje představa. Koneckonců, své rozdílné představy měl každý z nás a tak jsme já a Jon odešli. Nechtěli jsme, aby Yes byli výsledkem nějakého kompromisu. Znovu jsem se vrátil v roce 1989, když jsme udělali album Anderson, Bruford, Wakeman. Howe a jeli pak na světové turné k Union. Ale sestava se mnou a se Stevem Howem nebyla přesně to co management chtěl. Pak jsem se v kapele objevil v roce 1996 na Keys to Ascension. Kolem se pohybovala spousta producentů, spousta manažerů a tím samozřejmě vznikala spousta problémů. Stalo se například, že jeden management zadával termíny pro mé sólové turné, druhý pro turné Yes a obojí to bylo v tom samém čase. Vypadalo to, že už se snad nikdy nedáme dohromady, ale před půldruhým rokem se to povedlo a jsme zase spolu.

Jak to bude vypadat s vámi a Yes do budoucna?

Já jsem teď šťastný, kapela je šťastná, máme spoustu nápadů co dělat, takže, když nám bude zdraví přát.

Jaké budou vaše nejbližší sólové aktivity?

Právě jsem dokončil svoje nové sólové album, které by se mělo objevit na trhu už v březnu, z čehož mám radost. V dubnu by pak mělo vyjít i DVD s tou samou hudbou. Zvuk je na něm mixován jako surround sound. Nebude to DVD koncertní, budou na něm animace a do toho prostřihy kapely z pódia z koncertních vystoupení.

Ke kterému z vašich předcházejících sólových alb máte nejosobnější vztah a proč?

No, ono to není tak jednoduché vybrat jednu jedinou desku. Pro mě znamenají hodně všechny. Speciálně třeba Six Wives of Henry VIII, Journey To The Centre of The Earth. Myths and Legends of King Arthur. Mám hodně silný vztah také k Return To The Centre Of The Earth z roku 1999, hodně pro mě znamená. Byl to velký projekt a reakce na něj byly fantastické, jsem s ním vážně spokojen. Stejně tak jsem spokojen i s albem, které jsem právě dodělal, je to deska hodně podobná tomu co jsem dělal v sedmdesátých letech. Opravdu těžko by se mi vybíralo jedno konkrétní album, které bych upřednostnil. Jsem spokojen s více alby. Ale vždycky, když člověk něco dodělá, je s tím spokojen úplně, ale po čase si vždy řekne, že by na tom sem tam něco pozměnil, něco udělal trošku jinak.

Zjevně ve vašich stopách kráčí váš syn, klávesista Oliver Wakeman. Rozhodně o tom svědčí jeho koncepční alba Jebberwocky či The Hound Of Baskervilles. Jak se vám líbí muzika, kterou Oliver dělá?

Oliver? Oliver je dobrý muzikant. Dělá mi radost. Všechny moje děti mi dělají radost. Oliver je zajímavý hráč. Myslím si, že je to ideální hráč do kapely, nápaditý, technicky dobře vybavený. Opravdu šikovný muzikant. Moje dcera Jemma, které je jednadvacet je také velmi talentovaná, hraje, zpívá, dělá své sólové věci. Mám také sedmnáctiletého syna, jmenuje se Oscar a je bubeník. Myslím si, že je nadaný bubeník a je načase, aby začal hrát s nějakou kapelou, protože jako bubeník si těžko může hrát sám pro sebe doma. Ve Švýcarsku žije můj pětadvacetiletý syn Benjamin, který se zase zabývá velice moderní současnou elektronickou hudbou. Všechny mé děti mě opravdu těší, dělají zajímavé věci. Od Olivera se mi líbilo zrovna třeba album Jebberwocky, které bylo vážně velmi hezké, ale stejně hezká jsou i ta ostatní.

Neuvažoval jste někdy o tom, vytvořit nějaké rodinné album s vámi a vašimi dětmi?

Bylo by to jistě zábavné a musím se přiznat, že jsem o tom přemýšlel, ale myslím si, že bych s nimi mohl pracovat spíš individuálně. Dát je všechny dohromady, to by byla absolutní noční můra. Mé děti spolu nevyrůstaly, nejsou všechny z jedné rodiny. Nejsem přesvědčen, že kdybych je dal dohromady, že by to dobře dopadlo. Ale, kdo ví, třeba někdy v budoucnu se to stane.

Vaše muzikantská produktivita je už po léta ohromná, přesto, nastane někdy chvíle, kdy se hudbě nevěnujete? Co v takové chvíli děláte?

Po pravdě řečeno, muzikou jsem neustále obklopen, neustále mě zaměstnává, neustále se jí zabývám. Musím se přiznat, že mám rád golf, rád si ho občas zahraju, ale často se to nestává, protože mě hudba pořád zaměstnává. Mám-li být upřímný, muzika je opravdu celý můj život, jen tu a tam vybyde čas na golf, nebo abych se zašel podívat na fotbal. Odpočívat se mi nedaří, ani moc nespím, jen tak čtyři hodiny denně. Když jsem unavený zpravidla se mi nepovede usnout, protože pořád přemýšlím o tom co mám právě rozdělané. Odpočívat fakt nedovedu, možná právě proto jsem se tolikrát rozvedl.


C.V.
Rock Wakeman se narodil 18. května 1949 v Middlesexu . Do řad Yes poprvé vstoupil v roce 1971 už jako proslulý renomovaný hudebník. Kapelu opustil v roce 1974, aby se o dva roky později vrátil a setrval do konce roku 1979. S YES znovu spolupracoval na přelomu osmdesátých a devadesátých let, poté na dvojici alb ĺKeys To Ascension, v loňském roce absolvoval s Yes turné k 35. výročí vzniku kapely.


Diskografie Yes s Rickem Wakemanem

Fragile (1972)

Close to The Edge (1973)

Tales from Topographic Oceans (1974)

Going for The One (1977)

Tormato (1978)

Union (1991)

Keys to Ascension (1996)

Keys to Ascension vol. 2 (1997)

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2004/02