Yello: Oko bere
22.4.2004 | Autor: Jindřich Göth | sekce: publicistika
Zní to jako nejstrašnější noční můra všech milovníků "kvalitní" a "náročné" hudby. Dva olezlí playboyové s knírky sňatkových podvodníků hrají disco. A ještě k tomu pocházejí ze Švýcarska. Přesto, nebo snad právě proto, je s dvojkou Yello mnohem větší zábava než s libovolnou "váženou skupinou".
Původně trojčlennou formaci Yello založili v roce 1979 Carlos Peron, Dieter Meier a Boris Blank. Prvně jmenovaný odešel po třetím albu You Gotta Say Yes To Another Excess, zbyla nám dvojice Meier/Blank. Spíše než o skutečné muzikanty šlo v jejich případě o dva švýcarské na první pohled seriózní gentlemany, kteří se rozhodli bavit se hudbou. Považte - Dieter Meier, zpěvák a tvůrce konceptu kapely, je milionář, profesionální gambler a člen Švýcarského národního golfového týmu. Můžeme snad od takového člověka čekat, že by se mlátil na nekonečných koncertních šňůrách, hrál po zaplivaných klubech a provozoval "plebejskou" rockovou hudbu? Sotva.
Jeho společník Boris Blank, autor hudby a aranží, se sice podobně pikantním curriculum vitae pochlubit nemůže, nicméně co se image týče, nezůstává za kolegou nijak pozadu. Jen se podívejte na libovolné foto Yello. Od těchto pánů se těžko dočkáte něčeho seriózního.
Prchajícím jeptiškám v patách
Yello svou kariéru nezačali špatně. Debutovali v roce 1980 kolekcí Solid Pleasure, z níž se vyloupl jeden z jejich největších hitů Bostich. Na svou dobu rozhodně progresivní track naznačil, oč v jejich případě půjde. Strohé taneční rytmy, nad nimi množství zvuků, důraz na melodii a v neposlední řadě ohromný nadhled. I díky němu se lze do jejich starších skladeb zaposlouchat i dnes, aniž působí trapně.
V případě druhé desky Claro Que Si dali pánové Meier a Blank na srozuměnou, že kromě uší je třeba nakrmit i oči. V režii prvního jmenovaného vznikl videoklip k singlu Pinball Cha Cha, který se později objevil na výstavě Museum of Modern Art's Music Video. Na nováčky v hudební branži docela slušný start, není-liž pravda?
Nutno podotknout, že záliba Yello v propracovaných videoklipech nakonec kulminovala poměrně logicky ve skládání hudby k filmům a rovněž natáčení vlastních snínků. Singl Oh Yeah, vyňatý z velmi úspěšného alba Zebra (1985) se objevil ve filmech Ferris Bueller's Day Off a The Secret of My Succes. O tři roky později Yello složili scénickou hudbu ke komedii Nuns on the Run (v jedné z hlavních rolí se představil Eric Idle z Monty Pythonova létajícího cirkusu) a v roce 1990 Dieter Meier režíroval vlastní film Snowball. Ve světle těchto skutečností ani nepřekvapí, že v roce 1999 Yello vydali album pojmenované Motion Picture. Hrátky s kýčem
Co vlastně Yello odlišuje od stylově příbuzných popových kapel osmdesátých let? Čím to, že poslechneme-li si dnes například výběr toho nejlepšího Essential, cítíme u jejich slavných hitů nostalgii, usmíváme se, ale nikdy se neotřásáme hnusem a není nám trapně? Yello svou hudbu dělají od srdce, to bezesporu. Milují svůj svět lehoučkých melodií, jednoduchých a místy lacině působících zvuků a občasných ženských vokálů. Mají rádi disco a zároveň kdesi v hloubi duše tuší, že jde vlastně tak trochu o kýč. Nuže dobrá, když kýč, tož ven s ním na světlo boží. A proč si s ním vlastně trochu nezašpásovat? A vida, když se k takto pojaté hudbě přidá notně oslizlá image hlavních protagonistů s pobavenými úsměvy, vznikne jednoduše neodolatelný celek. Víme, že hudba Yello je vlastně legrace, oni sami to vědí taky a všichni se tím náramně bavíme. Pokud máte pocit, že tento model funguje například u Maxim Trubulenc taky, uvědomte si, že mezi IQ dvojice Meier/Blank a trojice poskakujících tlouštíků bude zřejmě dost podstatný rozdíl. Ne každý dokáže v pop-music bavit opravdu inteligentně. Zkrátka a dobře, poslouchat Yello je jako zajít si do tanečního klubu, který už navenek hlásá, jak je to v něm příjemné, čisté, uklizené a nikdo vám uvnitř nedá pěstí. Zprvu se sice ošíváte, ale když vejdete, seznáte, že je to přesně tak. Navíc tam místo nagelovaných samců z posilovny natrefíte na opravdu zajímavé a inteligentní lidi. Kdo by nezašel víckrát.
Zestárlí dadaisté
Na sklonku loňského roku vydali Yello poměrně překvapivě nové album The Eye. Těžko můžeme očekávat, že by nějak zásadním způsobem promluvilo do dění na současné elektronické scéně, ale o to pánům s největší pravděpodobností nešlo. Poměrně překvapivé nicméně nové album je. Nenajdete na něm ani stopy po dýchavičnosti či únavě, deska je svěží, energická a evidentně připravená s ohromným nadhledem. Nelze se zbavit pocitu jisté paralely s novým albem Kraftwerk. Nejde ani tak o podobnost po stránce hudební (byť i tu občas vystopujeme), spíše po stránce světonázorové. Máme tu dvě poměrně překvapivá comebacková alba druhdy důležitých kapel, spojená určitým konceptem. U Kraftwerk je hmatatelnější a patrnější, Yello v druhém plánu stvořili jakousi oslavu svobodné a zbytečnými předsudky nezkalené mysli. Schválně si přečtěte komentář k jednotlivým skladbám od Dietera Meiera.
Nechme je tedy, ať si dál točí alba hlavně pro svou vlastní radost. Jejich vliv na formování taneční scény je již dostatečně zdokumentovaný a orazítkovaný veličinami typu Carla Craiga, The Orb, Westbama, Mobyho či Carla Coxe, kteří Yello vzdali úctu na remixovém albu Hands On Yello v roce 1995.
The Eye slovy Dietera Meiera
Eletric Look
Dvě milénia let před Kristem naši galaxii opustil faraón Rames II. Nyní se ve Filadelfii reinkarnoval jako DJ Ram a přednáší nám o své dlouhé cestě zpět.
Nervous
Existuje mnoho důvodů k nervozitě, ale Joe LePlaca cítí, že v jeho případě za to může láska.
Don Turbulento
Poté, co se Don Turbulento zúčastnil chill-outového setkání v Riu de Janeiru, slyšel odkudsi z džungle zvuky beatu a šel je vyhledat. Od té doby ho nikdo nespatřil.
Junior B
Butch, královna pobrukování, se setkala s Trans-Reggae a roztála v Rick Café, když si prohlížela bambusovou zátoku.
Tiger Dust
Kdo, kdy, co? Syn Buddhy se nemůže soustředit a chce si otázku poslechnout ještě jednou.
Distant Solution
Macho z předměstí se snaží zpívat svým vlastním stylem v Mercedesu, který se směje a veze jej přes hory.
Hipster's Delay
Chlapec s trumpetou se skvěle baví a tančí na moři tyčinek a bublin.
Time Palace
Kdo to zpívá mezi mým mozkem a měsícem?
Indigo Bay
Král voodoo se snaží přiblížit se na vesmírném plavidle další dimenzi.
Unreal
V křišťálovém labyrintu září láska velmi jasně a osamělá opice loupe svůj třetí banán.
Bougianville
Světlo z neznámého města se pohybuje v kruzích, vzdaluje se a přibližuje.
Star Breath
Burácející silnice ze skla ústí ve šlapací mlýn, v němž se bubnující mnich snaží být neviditelný.
Electric Look (Planet Dada)
Dada planeta je napojená na mozek muže, který dokáže myslet jen na hudbu, až se z toho ztratil na své vlastní mapě.
Původně trojčlennou formaci Yello založili v roce 1979 Carlos Peron, Dieter Meier a Boris Blank. Prvně jmenovaný odešel po třetím albu You Gotta Say Yes To Another Excess, zbyla nám dvojice Meier/Blank. Spíše než o skutečné muzikanty šlo v jejich případě o dva švýcarské na první pohled seriózní gentlemany, kteří se rozhodli bavit se hudbou. Považte - Dieter Meier, zpěvák a tvůrce konceptu kapely, je milionář, profesionální gambler a člen Švýcarského národního golfového týmu. Můžeme snad od takového člověka čekat, že by se mlátil na nekonečných koncertních šňůrách, hrál po zaplivaných klubech a provozoval "plebejskou" rockovou hudbu? Sotva.
Jeho společník Boris Blank, autor hudby a aranží, se sice podobně pikantním curriculum vitae pochlubit nemůže, nicméně co se image týče, nezůstává za kolegou nijak pozadu. Jen se podívejte na libovolné foto Yello. Od těchto pánů se těžko dočkáte něčeho seriózního.
Prchajícím jeptiškám v patách
Yello svou kariéru nezačali špatně. Debutovali v roce 1980 kolekcí Solid Pleasure, z níž se vyloupl jeden z jejich největších hitů Bostich. Na svou dobu rozhodně progresivní track naznačil, oč v jejich případě půjde. Strohé taneční rytmy, nad nimi množství zvuků, důraz na melodii a v neposlední řadě ohromný nadhled. I díky němu se lze do jejich starších skladeb zaposlouchat i dnes, aniž působí trapně.
V případě druhé desky Claro Que Si dali pánové Meier a Blank na srozuměnou, že kromě uší je třeba nakrmit i oči. V režii prvního jmenovaného vznikl videoklip k singlu Pinball Cha Cha, který se později objevil na výstavě Museum of Modern Art's Music Video. Na nováčky v hudební branži docela slušný start, není-liž pravda?
Nutno podotknout, že záliba Yello v propracovaných videoklipech nakonec kulminovala poměrně logicky ve skládání hudby k filmům a rovněž natáčení vlastních snínků. Singl Oh Yeah, vyňatý z velmi úspěšného alba Zebra (1985) se objevil ve filmech Ferris Bueller's Day Off a The Secret of My Succes. O tři roky později Yello složili scénickou hudbu ke komedii Nuns on the Run (v jedné z hlavních rolí se představil Eric Idle z Monty Pythonova létajícího cirkusu) a v roce 1990 Dieter Meier režíroval vlastní film Snowball. Ve světle těchto skutečností ani nepřekvapí, že v roce 1999 Yello vydali album pojmenované Motion Picture. Hrátky s kýčem
Co vlastně Yello odlišuje od stylově příbuzných popových kapel osmdesátých let? Čím to, že poslechneme-li si dnes například výběr toho nejlepšího Essential, cítíme u jejich slavných hitů nostalgii, usmíváme se, ale nikdy se neotřásáme hnusem a není nám trapně? Yello svou hudbu dělají od srdce, to bezesporu. Milují svůj svět lehoučkých melodií, jednoduchých a místy lacině působících zvuků a občasných ženských vokálů. Mají rádi disco a zároveň kdesi v hloubi duše tuší, že jde vlastně tak trochu o kýč. Nuže dobrá, když kýč, tož ven s ním na světlo boží. A proč si s ním vlastně trochu nezašpásovat? A vida, když se k takto pojaté hudbě přidá notně oslizlá image hlavních protagonistů s pobavenými úsměvy, vznikne jednoduše neodolatelný celek. Víme, že hudba Yello je vlastně legrace, oni sami to vědí taky a všichni se tím náramně bavíme. Pokud máte pocit, že tento model funguje například u Maxim Trubulenc taky, uvědomte si, že mezi IQ dvojice Meier/Blank a trojice poskakujících tlouštíků bude zřejmě dost podstatný rozdíl. Ne každý dokáže v pop-music bavit opravdu inteligentně. Zkrátka a dobře, poslouchat Yello je jako zajít si do tanečního klubu, který už navenek hlásá, jak je to v něm příjemné, čisté, uklizené a nikdo vám uvnitř nedá pěstí. Zprvu se sice ošíváte, ale když vejdete, seznáte, že je to přesně tak. Navíc tam místo nagelovaných samců z posilovny natrefíte na opravdu zajímavé a inteligentní lidi. Kdo by nezašel víckrát.
Zestárlí dadaisté
Na sklonku loňského roku vydali Yello poměrně překvapivě nové album The Eye. Těžko můžeme očekávat, že by nějak zásadním způsobem promluvilo do dění na současné elektronické scéně, ale o to pánům s největší pravděpodobností nešlo. Poměrně překvapivé nicméně nové album je. Nenajdete na něm ani stopy po dýchavičnosti či únavě, deska je svěží, energická a evidentně připravená s ohromným nadhledem. Nelze se zbavit pocitu jisté paralely s novým albem Kraftwerk. Nejde ani tak o podobnost po stránce hudební (byť i tu občas vystopujeme), spíše po stránce světonázorové. Máme tu dvě poměrně překvapivá comebacková alba druhdy důležitých kapel, spojená určitým konceptem. U Kraftwerk je hmatatelnější a patrnější, Yello v druhém plánu stvořili jakousi oslavu svobodné a zbytečnými předsudky nezkalené mysli. Schválně si přečtěte komentář k jednotlivým skladbám od Dietera Meiera.
Nechme je tedy, ať si dál točí alba hlavně pro svou vlastní radost. Jejich vliv na formování taneční scény je již dostatečně zdokumentovaný a orazítkovaný veličinami typu Carla Craiga, The Orb, Westbama, Mobyho či Carla Coxe, kteří Yello vzdali úctu na remixovém albu Hands On Yello v roce 1995.
The Eye slovy Dietera Meiera
Eletric Look
Dvě milénia let před Kristem naši galaxii opustil faraón Rames II. Nyní se ve Filadelfii reinkarnoval jako DJ Ram a přednáší nám o své dlouhé cestě zpět.
Nervous
Existuje mnoho důvodů k nervozitě, ale Joe LePlaca cítí, že v jeho případě za to může láska.
Don Turbulento
Poté, co se Don Turbulento zúčastnil chill-outového setkání v Riu de Janeiru, slyšel odkudsi z džungle zvuky beatu a šel je vyhledat. Od té doby ho nikdo nespatřil.
Junior B
Butch, královna pobrukování, se setkala s Trans-Reggae a roztála v Rick Café, když si prohlížela bambusovou zátoku.
Tiger Dust
Kdo, kdy, co? Syn Buddhy se nemůže soustředit a chce si otázku poslechnout ještě jednou.
Distant Solution
Macho z předměstí se snaží zpívat svým vlastním stylem v Mercedesu, který se směje a veze jej přes hory.
Hipster's Delay
Chlapec s trumpetou se skvěle baví a tančí na moři tyčinek a bublin.
Time Palace
Kdo to zpívá mezi mým mozkem a měsícem?
Indigo Bay
Král voodoo se snaží přiblížit se na vesmírném plavidle další dimenzi.
Unreal
V křišťálovém labyrintu září láska velmi jasně a osamělá opice loupe svůj třetí banán.
Bougianville
Světlo z neznámého města se pohybuje v kruzích, vzdaluje se a přibližuje.
Star Breath
Burácející silnice ze skla ústí ve šlapací mlýn, v němž se bubnující mnich snaží být neviditelný.
Electric Look (Planet Dada)
Dada planeta je napojená na mozek muže, který dokáže myslet jen na hudbu, až se z toho ztratil na své vlastní mapě.
časopis Rock&Pop 2004/02
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/publicistika/Yello-Oko-bere~22~duben~2004/
Komentáře
&;
