5.2.2010 | Autor: Jan Petričko | sekce: publicistika S menšími přestávkami působí na hudební scéně aktivně již plných 40 let. Nikdy nebyli úplné na extrašpici, alespoň ne z hlediska mediální popularity, přesto jsou Wishbone Ash krystalickým výliskem anglické rockové komplexnosti, oduševnělosti a dinosauří svou dlouhověkosti. Kytarista, zpěvák a skladatel Andy Powell (59) vám to vše se svým bandem dokáže živě v Praze 14. února.

Pět dní po pražském koncertu oslavíš šedesátiny, zavzpomínej na dobu, kdy jste kapelu formovali…
Na kytaru jsem hrál někdy od svých deseti, jedenácti let, jako každý druhý anglický kluk v té rockově požehnané době, kdy se to všechno mlelo, kvasilo a tvořilo! Ve druhé polovině šedesátých jsem byl členem několika lokální souborů, z dnešního pohledu bezvýznamných,. Ale pro mne velmi důležitých. Jako každý v té době jsem toužil po profesionální muzikantské kariéře, pečlivě jsem sledoval Melody Maker a tak jsem se nakonec stal členem Wishbone Ash, v roce 1969. Kluci se tehdy nemohli dohodnout jestli jsem lepší já nebo Ted Turner a tak nás vzali oba. Ten dvojitý kytarový zvuk nebyl vůbec špatnej nápad a v začátcích nás to zajímavě odlišovalo od jiných kapel. Ostatně, takoví Fleetwood Mac měli dokonce kytary tři!

Nežárlili jste na sebe s Tedem?
Vůbec ne. Kdo bude hrát které sólo, kdo bude zpívat a další záležitosti byly vždy předmětem džentlmenské dohody. Navíc naše kytarové duely a taky vokály byly elementem, které posouvalo muziku dál. Rockovější kusy zpíval Ted, měl vyšší hlasový rejstřík a společně s mým to docela k sobě pasovalo.

Z vašeho hudebního projevu bylo vždy jasně cítit inovátorství a hledačství. Vokální harmonie připomínaly třeba Uriah Heep, instrumentální dobrodružství zase na King Crimson nebo Yes, souhlasíš?
Určitě. Všechny tyhle kapely byly a jsou extratřída, sami jsme se chtěli zařadit mezi tehdejší průkopnické hnutí v rocku, kdy každá deska, každý koncert otevíraly nové možnosti jak rockovou hudbu vnímat a obohacovat. Kreativitě se nekladly žádné meze a příznivci měli hlad po více rozmáchlém a barevnějším výrazu, jako kontrastu ke kolovrátkovému pop rocku. Jistě, v té době jsme taky zaznamenali své největší úspěchy, každá naše deska byla prodejně zlatá… a to se prosím jednalo o ne zrovna jednoduché kompozice a alba byla v určitém smyslu dějová, monotématická…

Kdy z tvého pohledu nastaly pro Wishbone Ash nejkrušnější časy?
Já myslím, že koncem sedmdesátých let u nás došlo k naprostému syndromu vyhoření. Desky byly mdlé anebo až příliš experimentální, celá rocková scéna se dramaticky měnila, cítili jsme se jednoznačně na vedelší koleji a zvažovali rozpad. Ale koncerty, to bylo něco jiného, naši fandové nás podporovali neuvěřitelně… a jak to všechno můžeš zahodit, když jsou tvá představení pořád vyprodaná. Ovšem daní za tu uměleckou slepou uličku byly personální změny v kapele a rovněž boční projekty jednotlivých členů, sebe nevyjímaje…

Dnes jsi v kapele jediný, kdo pamatuje začátky kapely. Přesto jsou vaše koncerty oslavou radosti z hraní…
Nesmíš prostě zakrnět, pořád se musíš učit nové technologie a nahrávací postupy, nesmíš se bát obklopovat se mladšími, inspirativními muzikanty, pak vnitřně mládneš sám a pořád si to užíváš. Víš, největší problém měly tehdy kapely našeho typu se zvukem, ten pořádný byl opravdu v plenkách a naše muzika byla vždycky postavena na zvuku. I na tomhle turné mě potěšily ohlasy, jak ty naše staré kompozice dostaly nový kabát, jak ožily a prohloubily se. Takové věci tě vždycky nakopnou a vidíš, že tvá práce má pořád smysl.

Přesto si dáváte s novou deskou na čas. Na jakou podobu setlistu se mohou těšit návštěvníci vašeho únorového pražského koncertu?
Všehochuť. Zahrajeme všechno, co nás baví, dokonce máme v plánu i cover jedné klasiky, nechte se překvapit. Nebudou chybět některé naše stěžejní kompozice, které vlastně nikdy z našeho playlistu nezmizely – třeba The King Will Come, Phoenix, nebo Warrior, na tyhle kousky jsou fanoušci vždycky nažhavení. Těšíme se. A nová deska? Pracujeme na ni kdykoli najdeme mezi živým hraním čas, vyjde v polovině roku. Těšíme se, že vám z ní jeden nebo dva vzorky představíme teď v Praze.

Psáno pro: časopis mGuide 2010/02