Wilco - Pro každého něco
5.8.2009 | Autor: Josef Rauvolf | sekce: publicistika
Aniž bychom chtěli americkou kapelu Wilco podezírat z nějaké podbízivosti či kalkulu, něco takového je jim nahony vzdáleno a jistě by se proti to u ohradili, přesto je na titulku mnoho pravdy. Potvrzuje to nejen dosavadní historie téhle velice zajímavé kapely, tak celá jejich diskografie.
A nejen díky tomu jsou Wilco v domácí Americe velice populární, všechna jejich turné jsou vyprodaná, jejich alba si pochvalují kritici a fanoušci kupují desky ve velkých počtech. Wilco jsou prostě jedničky, přitom z pohledu odsud - to znamená nejen naši kabátovsko-landovsko-davidovskou kotlinu, ale vlastně celou Evropu, je to možná ne zcela pochopitelné. Obecně totiž se u nás – a zkuste mi vyvrátit, že to tak není – hodně dá na škatulkování, na nejnovější trendy, na různé ty partičky, a nějaký nadhled či tolerance, to se moc nevede. Pokud se s tím setkáte u posluchačů, lze to ještě pochopit, ovšem u lidí, kteří se pyšní tím, že jsou „hudební publicisté“, to už je jiná. O nějaké toleranci zde není řeč, metaloví kritici zahlížejí na elektroniky, technaři na jazzové a folkové, a naopak, a všechno se to pěkně mele. Zkrátka, Kocourkov a Čížci... Na rozdíl od Ameriky, kde vždy panovala – a nejen mezi kritiky, ale dokonce i mezi muzikanty - vždycky daleko větší tolerance a snášenlivost.
A jak do toho zapadají chudáci Wilco? Inu, ti by se teoreticky u nás vlastně neměli nikomu moc líbit, jsou totiž jak countryoví, tak ostří, najdeme u nich balady i koketování s elektronikou, nebojí se rozbalit emoce i cynicky si rýpnout, nikam prostě nezapadají. A takoví umělci to mívají vždy nejtěžší. Pak ovšem skutečně nepřekvapí, že příznivců u nás tahle vynikající kapela opravdu příliš moc nemá – přitom by si je zasloužila. Wilco jsou totiž čítankovým příkladem kapely, která by zde, právě pro svou nezařaditelnost a zarputilou snahu jít si za svou představou hudby, mohla oslovit daleko více lidí.
Možná vadí jejich countryové kořeny, které jsou slyšet i v těch daleko rockovějších kouscích, a u nás, možná díky nehezkým asociacím, které při vyslovení country nebo zaslechnutí banja či steel kytary naskakují. Můžou za to úděsné verze, začalo to už nebožtíkem Matuškou – i když to ještě bylo docela únosné – a pokračovalo všemi těmi Zelenáči, Plavci, sólovkami Michala Tučného a podobně, ubrečenými songy o rodných údolích a tak dál. Pravé country, to tvrdé, syrové, jak je dělal Johnny Cash, Hank Williams a jim podobní, to se tu nenosilo ani nehrálo, a nic na tom neměnil ani fakt, že právě na country vyrůstal nejen u nás velice oblíbený Nick Cave, ale také třeba Iggy Pop. A vlastně všichni američtí rockoví a podobně zaměření muzikanti, ať si to přiznají nebo ne – namátkou Bob Dylan, Neil Young, Grateful Dead, The Band, country nahrál i Jello Biafra z Dead Kennedys, stejně jako jazzový kytarista Bill Frisell, countryovou kytaru slyšíme i u Alice In Chains, svou countryovou versi Heroinu natočili i Lou Reed s Johnem Calem... a nebyl to výsměch či parodie. Možná zde i vadí skutečnost, že Wilco jsou americkou kapelou – v tom, jak vycházejí z kořenů veškeré americké hudby, jak jsou s nimi ztotožněni a dokáží je přijímat a přetvářet podle svých potřeb.
Zpět ale k Wilku – ti se dali dohromady v roce 1994 na troskách kapely Uncle Tupelo, a již tehdy byl hlavním hybatelem Jeff Tweedy, a byl to také on, který ke své lásce k country přidal další – na pozdějších deskách, hlavně pak na Yankee Hotel Foxtrot, se pouštěl do experimentů, nejen díky spolupráci s Jimem O´Rourkem (hraje dnes i se Sonic Youth), ale také všestranným bubeníkem Glennem Kotchem (ten vydal v roce 2006 vynikající a zcela neortodoxní „bubenické“ album Mobile). Z alba Yankee Hotel Foxtrot se stal obrovský hit, Tweedy se ale tímto úspěchem nenechal nijak svázat a i nadále si dělal co chtěl – Wilco tak má ve své diskografii album, jež nabízí přímočarejší rock (Sky Blue Sky) i desku plnou Tweedyho osobní bolesti (A Ghost Is Born), stejně jako výlet do oblasti popu a r´n´b, ovšem pěkně temného (Summerteeth)...
Wilco tak i nadále zůstávají naprosto nevypočitatelnou, nepředpověditelnou, a samozřejmě úžasnou kapelou. Dejte jim šanci!
A nejen díky tomu jsou Wilco v domácí Americe velice populární, všechna jejich turné jsou vyprodaná, jejich alba si pochvalují kritici a fanoušci kupují desky ve velkých počtech. Wilco jsou prostě jedničky, přitom z pohledu odsud - to znamená nejen naši kabátovsko-landovsko-davidovskou kotlinu, ale vlastně celou Evropu, je to možná ne zcela pochopitelné. Obecně totiž se u nás – a zkuste mi vyvrátit, že to tak není – hodně dá na škatulkování, na nejnovější trendy, na různé ty partičky, a nějaký nadhled či tolerance, to se moc nevede. Pokud se s tím setkáte u posluchačů, lze to ještě pochopit, ovšem u lidí, kteří se pyšní tím, že jsou „hudební publicisté“, to už je jiná. O nějaké toleranci zde není řeč, metaloví kritici zahlížejí na elektroniky, technaři na jazzové a folkové, a naopak, a všechno se to pěkně mele. Zkrátka, Kocourkov a Čížci... Na rozdíl od Ameriky, kde vždy panovala – a nejen mezi kritiky, ale dokonce i mezi muzikanty - vždycky daleko větší tolerance a snášenlivost.
A jak do toho zapadají chudáci Wilco? Inu, ti by se teoreticky u nás vlastně neměli nikomu moc líbit, jsou totiž jak countryoví, tak ostří, najdeme u nich balady i koketování s elektronikou, nebojí se rozbalit emoce i cynicky si rýpnout, nikam prostě nezapadají. A takoví umělci to mívají vždy nejtěžší. Pak ovšem skutečně nepřekvapí, že příznivců u nás tahle vynikající kapela opravdu příliš moc nemá – přitom by si je zasloužila. Wilco jsou totiž čítankovým příkladem kapely, která by zde, právě pro svou nezařaditelnost a zarputilou snahu jít si za svou představou hudby, mohla oslovit daleko více lidí.
Možná vadí jejich countryové kořeny, které jsou slyšet i v těch daleko rockovějších kouscích, a u nás, možná díky nehezkým asociacím, které při vyslovení country nebo zaslechnutí banja či steel kytary naskakují. Můžou za to úděsné verze, začalo to už nebožtíkem Matuškou – i když to ještě bylo docela únosné – a pokračovalo všemi těmi Zelenáči, Plavci, sólovkami Michala Tučného a podobně, ubrečenými songy o rodných údolích a tak dál. Pravé country, to tvrdé, syrové, jak je dělal Johnny Cash, Hank Williams a jim podobní, to se tu nenosilo ani nehrálo, a nic na tom neměnil ani fakt, že právě na country vyrůstal nejen u nás velice oblíbený Nick Cave, ale také třeba Iggy Pop. A vlastně všichni američtí rockoví a podobně zaměření muzikanti, ať si to přiznají nebo ne – namátkou Bob Dylan, Neil Young, Grateful Dead, The Band, country nahrál i Jello Biafra z Dead Kennedys, stejně jako jazzový kytarista Bill Frisell, countryovou kytaru slyšíme i u Alice In Chains, svou countryovou versi Heroinu natočili i Lou Reed s Johnem Calem... a nebyl to výsměch či parodie. Možná zde i vadí skutečnost, že Wilco jsou americkou kapelou – v tom, jak vycházejí z kořenů veškeré americké hudby, jak jsou s nimi ztotožněni a dokáží je přijímat a přetvářet podle svých potřeb.
Zpět ale k Wilku – ti se dali dohromady v roce 1994 na troskách kapely Uncle Tupelo, a již tehdy byl hlavním hybatelem Jeff Tweedy, a byl to také on, který ke své lásce k country přidal další – na pozdějších deskách, hlavně pak na Yankee Hotel Foxtrot, se pouštěl do experimentů, nejen díky spolupráci s Jimem O´Rourkem (hraje dnes i se Sonic Youth), ale také všestranným bubeníkem Glennem Kotchem (ten vydal v roce 2006 vynikající a zcela neortodoxní „bubenické“ album Mobile). Z alba Yankee Hotel Foxtrot se stal obrovský hit, Tweedy se ale tímto úspěchem nenechal nijak svázat a i nadále si dělal co chtěl – Wilco tak má ve své diskografii album, jež nabízí přímočarejší rock (Sky Blue Sky) i desku plnou Tweedyho osobní bolesti (A Ghost Is Born), stejně jako výlet do oblasti popu a r´n´b, ovšem pěkně temného (Summerteeth)...
Wilco tak i nadále zůstávají naprosto nevypočitatelnou, nepředpověditelnou, a samozřejmě úžasnou kapelou. Dejte jim šanci!
Tanečky kolem hotelu
Kolem vydání čtvrtého alba Yankee Hotel Foxtrot (2002) proběhly docela zajímavé tanečky, a to na jak na straně muzikantů, tak vydavatelů. Jeff Tweedy tehdy nalezl zalíbení v experimentujícím hudebníkovi a zkušeném producentovi Jimovi O´Rourkeovi – ten postupně smíchal celou desku a výrazně tak ovlivnil její zvuk. Kromě toho seznámil Tweedyho s bubeníkem Glennem Kotchem, který v kapele zůstal. Tweedy naopak vyhodil svého dosavadního spolupracovníka Jaye Bennetta, v kapele prý může být jenom jeden šéf, tvrdil tehdy. Když byla deska hotová, společnost Reprise, jež Wilco vydávala, ztratila o album i kapelu zájem – respektive, její nový majitel již o ně nestál. Po zákulisních, a ne příliš hezkých krocích vše dopadlo tak, že kapela souhlasila s „kopačkami“, mohla si ovšem ponechat nahrávku i práva na ni. Tweedy album umístil na internet a okamžitě začaly zvonit telefony. Ironií pak bylo, že komerčně i umělecky velice vydařené album vydala vyhlášená „fajnšmekrovská“ značka Nonesuch, jež ovšem patří pod nové majitele Reprise. Jedna ruka tak zaplatila to, co druhá koupila...
Kolem vydání čtvrtého alba Yankee Hotel Foxtrot (2002) proběhly docela zajímavé tanečky, a to na jak na straně muzikantů, tak vydavatelů. Jeff Tweedy tehdy nalezl zalíbení v experimentujícím hudebníkovi a zkušeném producentovi Jimovi O´Rourkeovi – ten postupně smíchal celou desku a výrazně tak ovlivnil její zvuk. Kromě toho seznámil Tweedyho s bubeníkem Glennem Kotchem, který v kapele zůstal. Tweedy naopak vyhodil svého dosavadního spolupracovníka Jaye Bennetta, v kapele prý může být jenom jeden šéf, tvrdil tehdy. Když byla deska hotová, společnost Reprise, jež Wilco vydávala, ztratila o album i kapelu zájem – respektive, její nový majitel již o ně nestál. Po zákulisních, a ne příliš hezkých krocích vše dopadlo tak, že kapela souhlasila s „kopačkami“, mohla si ovšem ponechat nahrávku i práva na ni. Tweedy album umístil na internet a okamžitě začaly zvonit telefony. Ironií pak bylo, že komerčně i umělecky velice vydařené album vydala vyhlášená „fajnšmekrovská“ značka Nonesuch, jež ovšem patří pod nové majitele Reprise. Jedna ruka tak zaplatila to, co druhá koupila...
časopis mGuide 2009/08
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/publicistika/Wilco-Pro-kazdeho-neco~05~srpen~2009/
