Wanastowi vjecy: Hudba musí mít křídla aneb ke kořenům rocku
6.11.2006 | Autor: Petr Korál | sekce: publicistika
fotogalerie
Tak mi teda nandey, Sbírka zvadlejch růží, Nahá, Andělé... Je asi jen málokdo, kdo by zmíněné písničky neznal. Skupina Wanastowi vjecy, která má všechny tyhle hity (a řadu dalších) “na svědomí”, však poslední album Hračky vydala už před šesti lety a zdálo se, že hladina hudební historie se nad ní definitivně uzavřela. Leč zdání, jak známo, klame a Wanastowky se nečekaně probudili k novému životu. Na konci října vyrukovali se zbrusu novým, jadrným rock’n’rollem nabušeným počinem Torpédo a k rozjímání nejen nad ním se se mnou sešla ústřední dvojice téhle kapely a de facto jediní dva plnoprávní členové, zpívající kytarista Robert Kodym a baskytarista P.B.Ch.
Proč se na další album Wanastowích vjecý čekalo tak dlouho?
P.B.Ch.: Důvodem bylo především to, že máme dvě kapely.
Kodym: Za tu dobu, co Wanastowi vjecy nevydali žádnou novou nahrávku, jsme s Lucií udělali dvě řadové desky a jedno živé dvojalbum, odjeli tři obrovská domácí turné, z toho jedno se symfoňákem, projeli jsme i celé Spojené státy a hráli tam pro krajany... Prostě na Wanastowi vjecy nebyl čas.
Jak staré písničky Torpédo obsahuje? Vznikaly průběžně celých těch šest roků?
Kodym: Ne. Nejstarší věc pochází z listopadu loňského roku.
P.B.Ch.: Já jsem ještě předtím, než jsme začali dělat na WV, měl roztočenou druhou sólovou desku. (Ta první vyšla už v roce 1994 – pozn. aut.) Ale vůbec jsem neměl zapotřebí brát nějakou věc, co jsem na ni měl připravenou, a upotřebit ji pro Wanastowi vjecy. Naskládal jsem úplně nové písničky.
Kodym: Taky mám doma strašně moc věcí, pořád mě něco napadá. Při práci na Torpédu vzniklo daleko víc věcí, než které tam nakonec jsou, a některé jsou podle mne dost slušné. Původně jsme dokonce uvažovali o dvojalbu – jenže kdo by v dnešní uspěchané době měl čas si ho celé poslechnout?
Když skládáte, už předem víte, co bude pro Lucii a co pro WV a striktně to oddělujete?
Kodym: Poslední roky vůbec ne. Na hudbu mám názor jenom jeden a moje schopnosti jsou taky jenom jedny – prostě se snažím udělat písničku tak, aby se mi zdálo, že je dobrá, a nerozlišuju, pro koho má být. Maluju obrázek a chci, aby byl hezkej – a je mi jedno, v jaké galerii bude viset... Pravdou ale je, že pro skupinu Lucie jsme skládali naposledy před více než čtyřmi lety.
Mě v téhle souvislosti udivilo, že na desce WV se nachází píseň Panna, tedy jakési volné pokračování slavného Panice. Člověk by jaksi logicky čekal, že se něčeho takového dočká spíš od Lucie...
Kodym: Když Lucii před osmi lety vyšla deska Větší než malé množství lásky, všichni mi říkali: “Hele, ten Panic, to zní jak Wanastowky!” A já jim zpětně musím dát za pravdu. Ne pro Lucii, ale pro WV je typičtější kombinování různých etnických nástrojů atd. Nemluvě o tom, že jsem to zpíval já a ne David Koller, takže i v tomto směru to nutně zavánělo Wanastowími vjecmi.
Album Torpédo většinou zní po čertech tvrdě a syrově. Souvisí to nějak s návratem kytar ve světě, a vlastně nejen ve světě?
P.B.Ch.: To by mohlo souviset jen nějak podvědomě. Vždycky, když nějakou věc napíšu, hned ji slyším v nějakém zvukovém kabátku a to, co se děje někde kolem mne, na to nemá přímej vliv.
Kodym: Říkáš, že se vracejí kytary? To, co je dneska v módě, skoro nesledujeme – a už vůbec ne abychom se tím nějak řídili. Ale jestli se hudba vrací ke své přirozenosti, tak je to jedině dobře. Je fakt, že občas poslouchám různé rozhlasové stanice v autě a všiml jsem si, že řada z nich začala hrát rockovou muziku. To je fajn.
Když jsme začali pracovat na nové desce, vedli jsme hovory typu “Co nás doopravdy baví na rockové hudbě? Co nás k ní přivedlo? Jaké pocity jsme jako malé děti zažívali, když jsme se setkali s nějakou rockovou vypalovačkou, a proč to byl daleko větší rajc než tehdejší normalizační kultura?” A tak dál a tak podobně. Řekli jsme si: žádný trendy, jednoduchost a přímá cesta za jádrem písničky, která je oblečená v takovém kabátě, kterej máme rádi od úplného mládí... S producentem Pavlem Karlíkem ze studií Sono jsme se dopracovali k soundu, se kterým jsme maximálně spokojeni. Ne náhodou mezi klienty Sona patří Julian Lennon, David Bowie a Limp Bizkit. A po nás tam nastoupili Living Colour!
P.B.Ch.: Já bych k tomu ještě rád dodal, že mám rád věci, které fungují už v jednoduché aranži, s jednou kytarou, basou a bubny, a je to pořádnej nátěr. Toho jsme se drželi a budeme-li živí a zdraví, chceme to tak dělat pořád.
Kodym: Víc než kdy jindy teď miluju, když v muzice opravdu hoří oheň, když ta hudba má křídla, máchá s nimi a letí. Nějaký syntetický šidítka tomu nepomáhají.
Leckoho možná překvapí, jakým krásně těžkotonážním a svým způsobem archaickým – ale to nemyslím ve zlém! – stylem na desce hraje bubeník Martin Vajgl. Naprosto odlišným, než jakým hrál či dodnes hraje s Vltavou, Lubošem Pospíšilem nebo -123 min. Bylo těžké ho přesvědčit o tom, že právě takhle je to v případě nových WV správně?
Kodym: Ne, vůbec. Martin s námi nahrával už minulou desku a třebaže ta byla jistým odklonem, když jsme spolu už tenkrát zabrousili na nějaké tvrdší téma, obdivovali jsme, co všechno ten kluk dokáže zahrát. Moc dobře jsme věděli, do čeho jdeme, když jsme se rozhodli přizvat ho i na tuhle desku.
P.B.Ch.: Martin mimo jiné dokáže skvěle pracovat s timingem, což spousta českých rockových bubeníků vůbec neumí. Hraje se mi s ním výborně a už se moc těším na turné!
A propos, turné. Kdy vypukne a jak bude vypadat?
P.B.Ch.: Pojedeme v sestavě Martin Vajgl – bicí, Tomáš Vartecký – kytara a my dva. Koncerty budou probíhat v květnu a možná ještě v červnu a měly by být tak velké, jak to jenom bude možné! Máme i nějaké nabídky na letní festivaly, budeme to zvažovat. Mně osobně by se asi nejvíc líbilo hrát na slovenské Pohodě, kde jsme už před lety byli s Lucií a byla to fakt pohoda – ale jinak nejsme moc velcí vyznavači festivalového hraní.
A co dál? Přijde zase čas na Lucii?
Kodym: P.B.Ch. bude dodělávat svoji sólovou desku a co bude pak, to vážně nevím. Pokud jde o Lucii, rozhodně ji nepovažuju za uzavřenou záležitost, ale její budoucnost je v tuhle chvíli ve hvězdách.
Zajímavost
Dneska už jen málokdo ví, že Wanastowi vjecy původně vznikly de facto jen jako studiový projekt. Na jaře 1988 oslovil Áda Vitáček, tehdejší bubeník Plexis, své kamarády Roberta Kodyma a Petra Břetislava Chovance, v té době už dva roky členy poprockové Lucie, s na svou dobu pozoruhodnou nabídkou. Řekl jim, že se bude natáčet dokumentární film o českých vyznavačích hnutí punk a jestli by pro něj společně nesložili a nenatočili několik písniček. Slovo dalo slovo a zmíněná trojice následně natočila čtyři skladby, mezi nimi i úplně původní verzi pozdějšího velehitu Tak mi to teda nandey. Zazněly pak ve snímku ...aby si lidé všimli, který v kinech běžel před filmem Horká kaše (což byla v podstatě nehorázná “společensko-kritická” slátanina o asociální mládeži žijící na pražském sídlišti a do promítacích sálů přitáhla řadu lidí jen proto, že v ní účinkovala tehdy populární heavymetalová skupina Vitacit). Wanastowi vjecy v sestavě Kodym/P.B.Ch./Vitáček odehráli v letech 1988-89 několik ojedinělých vystoupení a završením této první, ortodoxně punkrockové fáze byla účast na již porevoluční kompilaci Epidemie z roku 1990. Debutové album Tak mi to teda nandey (1991) už skupinu zachycovalo v poněkud jiné podobě.
fotogalerie
Tak mi teda nandey, Sbírka zvadlejch růží, Nahá, Andělé... Je asi jen málokdo, kdo by zmíněné písničky neznal. Skupina Wanastowi vjecy, která má všechny tyhle hity (a řadu dalších) “na svědomí”, však poslední album Hračky vydala už před šesti lety a zdálo se, že hladina hudební historie se nad ní definitivně uzavřela. Leč zdání, jak známo, klame a Wanastowky se nečekaně probudili k novému životu. Na konci října vyrukovali se zbrusu novým, jadrným rock’n’rollem nabušeným počinem Torpédo a k rozjímání nejen nad ním se se mnou sešla ústřední dvojice téhle kapely a de facto jediní dva plnoprávní členové, zpívající kytarista Robert Kodym a baskytarista P.B.Ch.Proč se na další album Wanastowích vjecý čekalo tak dlouho?
P.B.Ch.: Důvodem bylo především to, že máme dvě kapely.
Kodym: Za tu dobu, co Wanastowi vjecy nevydali žádnou novou nahrávku, jsme s Lucií udělali dvě řadové desky a jedno živé dvojalbum, odjeli tři obrovská domácí turné, z toho jedno se symfoňákem, projeli jsme i celé Spojené státy a hráli tam pro krajany... Prostě na Wanastowi vjecy nebyl čas.
Jak staré písničky Torpédo obsahuje? Vznikaly průběžně celých těch šest roků?
Kodym: Ne. Nejstarší věc pochází z listopadu loňského roku.
P.B.Ch.: Já jsem ještě předtím, než jsme začali dělat na WV, měl roztočenou druhou sólovou desku. (Ta první vyšla už v roce 1994 – pozn. aut.) Ale vůbec jsem neměl zapotřebí brát nějakou věc, co jsem na ni měl připravenou, a upotřebit ji pro Wanastowi vjecy. Naskládal jsem úplně nové písničky.
Kodym: Taky mám doma strašně moc věcí, pořád mě něco napadá. Při práci na Torpédu vzniklo daleko víc věcí, než které tam nakonec jsou, a některé jsou podle mne dost slušné. Původně jsme dokonce uvažovali o dvojalbu – jenže kdo by v dnešní uspěchané době měl čas si ho celé poslechnout?
Když skládáte, už předem víte, co bude pro Lucii a co pro WV a striktně to oddělujete?
Kodym: Poslední roky vůbec ne. Na hudbu mám názor jenom jeden a moje schopnosti jsou taky jenom jedny – prostě se snažím udělat písničku tak, aby se mi zdálo, že je dobrá, a nerozlišuju, pro koho má být. Maluju obrázek a chci, aby byl hezkej – a je mi jedno, v jaké galerii bude viset... Pravdou ale je, že pro skupinu Lucie jsme skládali naposledy před více než čtyřmi lety.
Mě v téhle souvislosti udivilo, že na desce WV se nachází píseň Panna, tedy jakési volné pokračování slavného Panice. Člověk by jaksi logicky čekal, že se něčeho takového dočká spíš od Lucie...
Kodym: Když Lucii před osmi lety vyšla deska Větší než malé množství lásky, všichni mi říkali: “Hele, ten Panic, to zní jak Wanastowky!” A já jim zpětně musím dát za pravdu. Ne pro Lucii, ale pro WV je typičtější kombinování různých etnických nástrojů atd. Nemluvě o tom, že jsem to zpíval já a ne David Koller, takže i v tomto směru to nutně zavánělo Wanastowími vjecmi.
Album Torpédo většinou zní po čertech tvrdě a syrově. Souvisí to nějak s návratem kytar ve světě, a vlastně nejen ve světě?
P.B.Ch.: To by mohlo souviset jen nějak podvědomě. Vždycky, když nějakou věc napíšu, hned ji slyším v nějakém zvukovém kabátku a to, co se děje někde kolem mne, na to nemá přímej vliv.
Kodym: Říkáš, že se vracejí kytary? To, co je dneska v módě, skoro nesledujeme – a už vůbec ne abychom se tím nějak řídili. Ale jestli se hudba vrací ke své přirozenosti, tak je to jedině dobře. Je fakt, že občas poslouchám různé rozhlasové stanice v autě a všiml jsem si, že řada z nich začala hrát rockovou muziku. To je fajn.
Když jsme začali pracovat na nové desce, vedli jsme hovory typu “Co nás doopravdy baví na rockové hudbě? Co nás k ní přivedlo? Jaké pocity jsme jako malé děti zažívali, když jsme se setkali s nějakou rockovou vypalovačkou, a proč to byl daleko větší rajc než tehdejší normalizační kultura?” A tak dál a tak podobně. Řekli jsme si: žádný trendy, jednoduchost a přímá cesta za jádrem písničky, která je oblečená v takovém kabátě, kterej máme rádi od úplného mládí... S producentem Pavlem Karlíkem ze studií Sono jsme se dopracovali k soundu, se kterým jsme maximálně spokojeni. Ne náhodou mezi klienty Sona patří Julian Lennon, David Bowie a Limp Bizkit. A po nás tam nastoupili Living Colour!
P.B.Ch.: Já bych k tomu ještě rád dodal, že mám rád věci, které fungují už v jednoduché aranži, s jednou kytarou, basou a bubny, a je to pořádnej nátěr. Toho jsme se drželi a budeme-li živí a zdraví, chceme to tak dělat pořád.
Kodym: Víc než kdy jindy teď miluju, když v muzice opravdu hoří oheň, když ta hudba má křídla, máchá s nimi a letí. Nějaký syntetický šidítka tomu nepomáhají.
Leckoho možná překvapí, jakým krásně těžkotonážním a svým způsobem archaickým – ale to nemyslím ve zlém! – stylem na desce hraje bubeník Martin Vajgl. Naprosto odlišným, než jakým hrál či dodnes hraje s Vltavou, Lubošem Pospíšilem nebo -123 min. Bylo těžké ho přesvědčit o tom, že právě takhle je to v případě nových WV správně?
Kodym: Ne, vůbec. Martin s námi nahrával už minulou desku a třebaže ta byla jistým odklonem, když jsme spolu už tenkrát zabrousili na nějaké tvrdší téma, obdivovali jsme, co všechno ten kluk dokáže zahrát. Moc dobře jsme věděli, do čeho jdeme, když jsme se rozhodli přizvat ho i na tuhle desku.
P.B.Ch.: Martin mimo jiné dokáže skvěle pracovat s timingem, což spousta českých rockových bubeníků vůbec neumí. Hraje se mi s ním výborně a už se moc těším na turné!
A propos, turné. Kdy vypukne a jak bude vypadat?
P.B.Ch.: Pojedeme v sestavě Martin Vajgl – bicí, Tomáš Vartecký – kytara a my dva. Koncerty budou probíhat v květnu a možná ještě v červnu a měly by být tak velké, jak to jenom bude možné! Máme i nějaké nabídky na letní festivaly, budeme to zvažovat. Mně osobně by se asi nejvíc líbilo hrát na slovenské Pohodě, kde jsme už před lety byli s Lucií a byla to fakt pohoda – ale jinak nejsme moc velcí vyznavači festivalového hraní.
A co dál? Přijde zase čas na Lucii?
Kodym: P.B.Ch. bude dodělávat svoji sólovou desku a co bude pak, to vážně nevím. Pokud jde o Lucii, rozhodně ji nepovažuju za uzavřenou záležitost, ale její budoucnost je v tuhle chvíli ve hvězdách.
Zajímavost
Dneska už jen málokdo ví, že Wanastowi vjecy původně vznikly de facto jen jako studiový projekt. Na jaře 1988 oslovil Áda Vitáček, tehdejší bubeník Plexis, své kamarády Roberta Kodyma a Petra Břetislava Chovance, v té době už dva roky členy poprockové Lucie, s na svou dobu pozoruhodnou nabídkou. Řekl jim, že se bude natáčet dokumentární film o českých vyznavačích hnutí punk a jestli by pro něj společně nesložili a nenatočili několik písniček. Slovo dalo slovo a zmíněná trojice následně natočila čtyři skladby, mezi nimi i úplně původní verzi pozdějšího velehitu Tak mi to teda nandey. Zazněly pak ve snímku ...aby si lidé všimli, který v kinech běžel před filmem Horká kaše (což byla v podstatě nehorázná “společensko-kritická” slátanina o asociální mládeži žijící na pražském sídlišti a do promítacích sálů přitáhla řadu lidí jen proto, že v ní účinkovala tehdy populární heavymetalová skupina Vitacit). Wanastowi vjecy v sestavě Kodym/P.B.Ch./Vitáček odehráli v letech 1988-89 několik ojedinělých vystoupení a završením této první, ortodoxně punkrockové fáze byla účast na již porevoluční kompilaci Epidemie z roku 1990. Debutové album Tak mi to teda nandey (1991) už skupinu zachycovalo v poněkud jiné podobě.
časopis mGuide 2006/09
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/publicistika/Wanastowi-vjecy-Hudba-musi-mit-kridla-aneb-ke-korenum-rocku~06~listopad~2006/
