Waltari + luxus obyčejnosti
18.12.2004 | Autor: Michal Husák | sekce: publicistika
Finští Waltari vždy byli miláčky středoevropského publika a vedle Německa se jim snad největších ovací dostávalo právě v České republice. Není tedy divu, že ve chvíli, kdy jejich aktuální kolekce Rare Species konečně nalezla distribuční vrátka na náš trh, sympatický předák Kärtsy Hatakka se okamžitě začal shánět po kontaktech na české novináře. Vůbec mu nevadilo, že musel na chvíli přerušit práci na úpravách materiálu pro připravované první DVD kapely, ani to, že ve vzduchu viselo pár štiplavých poznámek na adresu nové desky.
Nedá se říct, že by kolem Waltari bylo od vydání alba Radium Round v devětadevadesátém roce mrtvo, ale určitý útlum nastal.
Když v srpnu 2000 skončilo turné k Radium Round, naplánovali jsme si zhruba roční přestávku. Do jara 2001 jsme si dali totální oraz, vlastně vůbec poprvé za nějakých patnáct let, co Waltari fungují. Pak už zvolna začaly přípravy materiálu na Rare Species. Trochu se vleklo v jednání s vydavatelskými firmami. V Německu jsme přecházeli od Edel k Vielklang a dohodnout podmínky smlouvy zabralo mnoho času, navíc ve Skandinávii máme zase jiného vydavatele. Do studia jsme nakonec šli až v lednu 2003, což zní asi děsivě, ale co naděláš. Byznys je zkrátka opruz.
Vy jste ovšem docela zvyklí, ne? Vždyť jste vydavatelství střídali dost svižně odjakživa. Roadrunner, EMI...
Hmm... asi nejhorší to bylo po odchodu od EMI. Firma Edel se právě pokoušela rozšířit svou působnost i na rockovou scénu, se kterou neměla žádné zkušenosti, a bylo to zklamání pro všechny strany. Teď jsme snad našli nový domov. Ono je celé tohle tahání s vydavateli veskrze otravné a nudné, ale je pár důležitých věcí, na které si musíš dát dobrý pozor. Moc nám záleží na tom, abychom si zachovali tvůrčí svobodu, nikdy bych se nenechal zaplést do toho všudypřítomného šílenství kolem prodejních žebříčků.
Při poslechu vašeho aktuálního alba Rare Species mám pocit, že jde o takový esenciální výtažek všeho, co Waltari hudebně představovali a představují. Souhlasíš?
Naprosto. Řekli jsme si, že natočíme takovou "průřezovou" desku, v níž se odrazí vše, co jsme podnikli v devadesátých letech. Cítím v nahrávce i mnoho vlivů z let osmdesátých, například odkazy na staré gotické kapely. Jsem takový skrytý gotik, tuhle muziku jsem prožíval ještě předtím, než mě oslovil metal nebo rap. Tentokrát jsme zcela rezignovali na hledání nových cest a netušených zákoutí. Neměli jsme zapotřebí za každou cenu se nutit do nějakých kotrmelců, prostě jsme napsali písničky, které šly upřímně od srdce.
Speciální edice novinkového alba obsahuje čtyři bonusy z neznámé nahrávky nazvané Back To Persepolis. O co šlo?
Po "návratu z prázdnin" na jaře 2001 jsme si je tak pro radost střihli sedmipalcové punkové ípíčko, které bylo k mání jen ve Finsku. Bylo to gesto na podporu vinylového nosiče, na jehož nenahraditelný zvuk nedáme dopustit, a taky připomínka, že stále fungujeme. Vydavatel si pak přál něco speciálního na digipackovou verzi Rare Species, tak bylo fajn, že máme kam sáhnout. Ty čtyři písničky pro nás navíc mají symbolický význam. Je to poslední nahrávka s naším dlouholetým bubeníkem Jannem a naopak už s námi hrál kytarista Sami, který se mezitím po delší době vrátil, takže na tom punkovém EP je ke slyšení původní klasická sestava.
Během zmiňované pauzy jste také vydali projektík Channel Nordica, společné album s laponským folklorním tělesem Angelit. S ním vás spojuje úspěch průlomového hitu So Fine!
Měli jsme s holkama docela dost společných písniček a finská EMI je chtěla vydat. Původní termín byl už před Radium Round, ve skutečnosti se to nahrávalo už po desce Space Avenue, ale pak jsme měnili firmu a všechno se trochu zašmodrchalo. Jde každopádně jen o takovou úletovou lokální raritku, nepovažujeme to za regulérní album.
Zmiňoval jsi svobodu jako základní podmínku vaší tvorby. Vnímáš někdy jako břemeno, že všichni neustále očekávají od Waltari něco progresivního, překvapivého?
Občas možná ano. Při natáčení Rare Species jsme se především dobře bavili, což je pro nás hlavní. Je skvělé, že naši fanoušci mají pochopení pro experimenty a nečekané věci, někteří to možná přímo vyžadují. Nesmí se to však brát moc vážně. Rocková muzika nesmí být vážná, nejsme žádný zasraný umělci. Neříkám, že příští deska nemůže být zase úplně jiná. Tentokrát jsme to zkrátka cítili takto, ale už jsme začali zkoušet první věci na další album a znějí dost odlišně.
Přiznám se, že mi Rare Species připadá poněkud předvídatelné a slyšet zase cosi "nepředvídatelnějšího" bych osobně uvítal.
Ona ale ta nepředvídatelnost spočívá i v tom, že můžeme natočit právě takovouhle desku - ničím nepřekvapující, prostě pár písniček bez nějakého hlubšího významu. Pobavit se, užít si a šmitec. Řekl bych, že inovativní věci se rodí v situaci, kdy kapela natočí několik alb v řadě a intuitivně cítí potřebu se nějak odreagovat, posunout se jinam. My jsme se ale tentokrát sešli po pauze, měli jsme radost, že jsme zase spolu a užívali jsme si to. To pak nepřemýšlíš o stylech, neřešíš tak dopodrobna strukturu songů, prostě si jen tak hraješ. Věřím, že si snad zasloužíme ten malý luxus občas si takové album dopřát.
Nedá se říct, že by kolem Waltari bylo od vydání alba Radium Round v devětadevadesátém roce mrtvo, ale určitý útlum nastal.
Když v srpnu 2000 skončilo turné k Radium Round, naplánovali jsme si zhruba roční přestávku. Do jara 2001 jsme si dali totální oraz, vlastně vůbec poprvé za nějakých patnáct let, co Waltari fungují. Pak už zvolna začaly přípravy materiálu na Rare Species. Trochu se vleklo v jednání s vydavatelskými firmami. V Německu jsme přecházeli od Edel k Vielklang a dohodnout podmínky smlouvy zabralo mnoho času, navíc ve Skandinávii máme zase jiného vydavatele. Do studia jsme nakonec šli až v lednu 2003, což zní asi děsivě, ale co naděláš. Byznys je zkrátka opruz.
Vy jste ovšem docela zvyklí, ne? Vždyť jste vydavatelství střídali dost svižně odjakživa. Roadrunner, EMI...
Hmm... asi nejhorší to bylo po odchodu od EMI. Firma Edel se právě pokoušela rozšířit svou působnost i na rockovou scénu, se kterou neměla žádné zkušenosti, a bylo to zklamání pro všechny strany. Teď jsme snad našli nový domov. Ono je celé tohle tahání s vydavateli veskrze otravné a nudné, ale je pár důležitých věcí, na které si musíš dát dobrý pozor. Moc nám záleží na tom, abychom si zachovali tvůrčí svobodu, nikdy bych se nenechal zaplést do toho všudypřítomného šílenství kolem prodejních žebříčků.
Při poslechu vašeho aktuálního alba Rare Species mám pocit, že jde o takový esenciální výtažek všeho, co Waltari hudebně představovali a představují. Souhlasíš?
Naprosto. Řekli jsme si, že natočíme takovou "průřezovou" desku, v níž se odrazí vše, co jsme podnikli v devadesátých letech. Cítím v nahrávce i mnoho vlivů z let osmdesátých, například odkazy na staré gotické kapely. Jsem takový skrytý gotik, tuhle muziku jsem prožíval ještě předtím, než mě oslovil metal nebo rap. Tentokrát jsme zcela rezignovali na hledání nových cest a netušených zákoutí. Neměli jsme zapotřebí za každou cenu se nutit do nějakých kotrmelců, prostě jsme napsali písničky, které šly upřímně od srdce.
Speciální edice novinkového alba obsahuje čtyři bonusy z neznámé nahrávky nazvané Back To Persepolis. O co šlo?
Po "návratu z prázdnin" na jaře 2001 jsme si je tak pro radost střihli sedmipalcové punkové ípíčko, které bylo k mání jen ve Finsku. Bylo to gesto na podporu vinylového nosiče, na jehož nenahraditelný zvuk nedáme dopustit, a taky připomínka, že stále fungujeme. Vydavatel si pak přál něco speciálního na digipackovou verzi Rare Species, tak bylo fajn, že máme kam sáhnout. Ty čtyři písničky pro nás navíc mají symbolický význam. Je to poslední nahrávka s naším dlouholetým bubeníkem Jannem a naopak už s námi hrál kytarista Sami, který se mezitím po delší době vrátil, takže na tom punkovém EP je ke slyšení původní klasická sestava.
Během zmiňované pauzy jste také vydali projektík Channel Nordica, společné album s laponským folklorním tělesem Angelit. S ním vás spojuje úspěch průlomového hitu So Fine!
Měli jsme s holkama docela dost společných písniček a finská EMI je chtěla vydat. Původní termín byl už před Radium Round, ve skutečnosti se to nahrávalo už po desce Space Avenue, ale pak jsme měnili firmu a všechno se trochu zašmodrchalo. Jde každopádně jen o takovou úletovou lokální raritku, nepovažujeme to za regulérní album.
Zmiňoval jsi svobodu jako základní podmínku vaší tvorby. Vnímáš někdy jako břemeno, že všichni neustále očekávají od Waltari něco progresivního, překvapivého?
Občas možná ano. Při natáčení Rare Species jsme se především dobře bavili, což je pro nás hlavní. Je skvělé, že naši fanoušci mají pochopení pro experimenty a nečekané věci, někteří to možná přímo vyžadují. Nesmí se to však brát moc vážně. Rocková muzika nesmí být vážná, nejsme žádný zasraný umělci. Neříkám, že příští deska nemůže být zase úplně jiná. Tentokrát jsme to zkrátka cítili takto, ale už jsme začali zkoušet první věci na další album a znějí dost odlišně.
Přiznám se, že mi Rare Species připadá poněkud předvídatelné a slyšet zase cosi "nepředvídatelnějšího" bych osobně uvítal.
Ona ale ta nepředvídatelnost spočívá i v tom, že můžeme natočit právě takovouhle desku - ničím nepřekvapující, prostě pár písniček bez nějakého hlubšího významu. Pobavit se, užít si a šmitec. Řekl bych, že inovativní věci se rodí v situaci, kdy kapela natočí několik alb v řadě a intuitivně cítí potřebu se nějak odreagovat, posunout se jinam. My jsme se ale tentokrát sešli po pauze, měli jsme radost, že jsme zase spolu a užívali jsme si to. To pak nepřemýšlíš o stylech, neřešíš tak dopodrobna strukturu songů, prostě si jen tak hraješ. Věřím, že si snad zasloužíme ten malý luxus občas si takové album dopřát.
časopis Rock&Pop 2004/11
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/publicistika/Waltari-luxus-obycejnosti~18~prosinec~2004/
Komentáře
&;
