Myslím, že není mnoho lidí, kterým by jako ilustrace sousloví 'český jazzman' nenaskočila podoba flétnisty či saxofonisty v čepici nejpozději na první pokus. Většina si okamžitě doplní i jméno: JIŘÍ STIVÍN. Multiinstrumentalista, který od konce 60. let dodnes z české jazzové špičky nesestoupil ani o kousek, hudebník, který dokázal zprostředkovat domácímu posluchači ve své době i velice divoké výboje avantgardy a ještě přitom svou neposednou hravostí pobavit, citlivý interpret renesanční a barokní vážné hudby, který dokázal v povědomí široké veřejnosti rehabilitovat zobcovou flétnu z dětské hračky zpět v plnoprávný hudební nástroj, tvůrce originálních projektů nejen na pomezí hudebních žánrů, ale často i celých uměleckých oborů - to všechno a jistě mnohem víc Jiří Stivín byl a je. I v roce, v jehož závěru oslaví významné kulaté narozeniny.

To je možné.

No, jak pro koho. Kdybych si to měl nějak brát, půjdu do penze a na všechno se vykašlu. Já to ale takhle necítím.

Já ale dělám už deset let oslavy každých svých narozenin. Jsou to koncerty s názvem Pocta svaté Cecílii - ona je patronkou muzikantů, má svátek 22. listopadu a já se narodil o den později. Toho 'zneužívám' a oslavujeme s Cecílií společně.

Ale když jste před deseti lety slavil minulé kulatiny, vydal jste dokonce album Abrahámoviny.

To byla live nahrávka z Reduty právě z toho 23. listopadu a protože se povedla, vydali jsme ji. Když se letos v době oslav šedesátin zase něco povede, třeba to taky vydáme.

Já myslím, že všechno špatné je k něčemu dobré a není důvod cokoliv vymazávat. Protože jsem byl vlastně od začátku prakticky nepřetržitě na volné noze, moje činnost byla vždycky hodně různorodá. Hodně zajímavé období byly například tři roky, kdy jsem byl členem činoherního bigbandu Národního divadla. Tam vznikaly velice zajímavé jazzové věci - v divadle nebylo moc práce, a tak, aby všichni něco dělali, když už tam byli zaměstnaní, se hodně zkoušelo. Pro mě to bylo vlastně jediné období koncentrovanější pravidelné spolupráce s větším množstvím lidí. Ta následující doba Tandemu s Rudlou Daškem už byla free, hodně se improvizovalo, dělal jsem hodně filmové hudby. Taky jsem tehdy měl malé děti, takže jsem dost žil rodinným životem.

Měli jsme to štěstí, že byl zájem. A protože jsme bolševikovi vlastně vozili valuty, nechal nás jezdit, i když to bylo někdy docela problematické. Moje první cesta do zahraničí ale byla spojená s Karlem Velebným, který byl vlastně takovým učitelem nás všech jazzmanů - a jako dr. Hedvábný i spoluzakladatelem Divadla Járy Cimrmana. Já hrál v roce 1968 v jeho kapele SHQ a když jsme měli jet hrát na Západ, nechtěli mě pustit, protože moje sestra čtyři roky předtím emigrovala a můj výjezd nebyl žádoucí. Většina kapelníků by tehdy v takovéhle situaci vyměnila muzikanta, ale Karel Velebný řekl, že jestli nepojedu já, nepojedou ani ostatní. A to se Pragokoncertu nelíbilo, protože by přišel o valuty. Nakonec se tedy za mě Karel musel zaručit, že se vrátím - což bych tak jako tak udělal, protože jsem utíkat nechtěl - a jelo se. Tím bylo zahájeno moje koncertování v zahraničí. Paradoxem ovšem bylo, že jsem směl jezdit pouze 'služebně'. Jednou jsem šel zažádat o povolení soukromé cesty do Polska a ti úředníci řekli, že to nepřichází v úvahu, protože mám sestru v zahraničí. Když jsem jim ukázal pas, že jsem pár dní předtím hrál ve Frankfurtu, spadla jim čelist...

No, abych řekl pravdu, je to tak zhruba nastejno. Dřív jsme samozřejmě byli něco unikátního, protože jsme přijížděli zpoza železné opony a uměli jsme hrát západní muziku. Dneska už je každému jedno, odkud muzikanti jsou, a probíhá normální konkurence. Tím spíš jsem ovšem rád, že zájem o mě stále funguje. Jsem ostatně také členem European Jazz Ensemble, kde hraje asi osmnáct lidí včetně takových hvězd jako je saxofonista Charlie Mariano - nějakou akci máme tak jednou za dva až tři měsíce.

Zdá se mi ale, že dřív byl ve světě jazz v klubech víc preferovaný než dnes. Myslím, že jsme velice zvláštní země, resp. Praha zvláštní město, protože tady můžete jít na jazz každý večer. To není běžné snad ani v Londýně, všude se hraje hlavně koncem týdne. Kdybyste chtěl najít nějaký klub, kde se hraje v pondělí nebo úterý, měl byste co dělat. Naproti tomu Praha má asi pět klubů, kde můžete jazz slyšet denně - a to je dost unikátní.

Záporné důsledky to může mít ze strany muzikantů: většina jich nemá ráda, když je preferovaný někdo jiný, což je zvláštní česká vlastnost. Mám tu zkušenost, že třeba v Americe si lidi fandí, zatímco když má někdo úspěch u nás, ostatní - až na výjimky, nechci házet všechny do jednoho pytle - se mu ho snaží nějak 'osladit'. Pokud možno co nejvíc.

Jinak mě samozřejmě to, co jste řekl, těší, i když si myslím, že už by možná bylo na čase, aby došlo k nějaké obměně. V téhle souvislosti si vzpomínám na slova Karla Krautgartnera v roce 1965. On byl tehdy naše největší saxofonová hvězda, já vyhrál nějakou soutěž a on řekl: "Konečně se tady někdo objevil. Mně už to připadalo blbý, že jsem tady jedinej." Já si dneska připadám trochu v jeho pozici. Ono je to taky dáno setrvačností, protože moc lidí, kteří fandí jazzu, nesleduje, co se děje nového. Abych pravdu řekl, ani já už moc mladých neznám. Přitom by se možná člověk kolikrát divil, kolik je tu supermuzikantů, kteří vůbec nejsou známí. A třeba ani známí být nechtějí. To je právě zajímavost téhleté muziky - lidi ji dělají proto, že je baví, že je to jejich život, a je jim jedno, jestli jsou známí a kolik na ně přijde lidí. To jsem poznal, už když jsem byl v devětašedesátém v Anglii. Bohužel, u nás to často bývá opačně: 'dokud nemáme kšefty, nebudem zkoušet'. To je špatný přístup k věci.

Já myslím, že vůbec nejrozšířenější forma v dějinách je hudební divadlo - lidé přece chtějí vidět a slyšet. Ať je to v jakékoli podobě, pokud to jde ruku v ruce, lidi to nejvíc baví. Myslím, že každého hudebního interpreta to spontánně svádí k tomu, aby ke své produkci připojil i vizuální rozměr. Alespoň u mě to takhle spontánní vždycky bylo. Je ovšem pravda, že jsem studoval kameru na FAMU, takže jsem měl možná silnější obrazové vidění než jiní muzikanti. Ale musím to zaklepat, u posluchačů a diváků jsem měl vždycky štěstí, že tyhle moje projekty přijímali. Horší už to někdy bylo s kritiky, kteří mě často vyčleňovali kamsi mimo, protože jsem asi takový divný brouk, o kterém se těžko píše. Není jasné, kam mě zařadit.

Ať si říkají, co chtějí, to je mi celkem jedno. Někdy ale docházelo ke zvláštním reakcím. Když jsme třeba dělali různé minimalistické záležitosti se Slávou Blažkem, jednou přijela policie a všechny nás zatkla, protože někdo viděl skrz okno, že jenom ležíme a deset minut nic neděláme, což se zdálo podezřelé... Různé podobné věci jsme dělali s Petrem Kotíkem v QUAXu, což bylo v osma- a devětašedesátém takové sdružení avantgardní vážné hudby, vlastně něco podobného, jako je dnes Agon.

Ale víte, o čem často přemýšlím a co mi připadá zvláštní? Že se za posledních třicet let v hudbě vlastně nic nového nestalo. Opravdu. Když dneska pustím svým dětem nebo známým třeba první Sanbornovu desku Taking Off ze začátku 70. let, říkají, že to je něco nového. A ono to opravdu vlastně zní jako desky, které se točí dnes. Čím to je? Já myslím - a už to řekl někdo přede mnou - že je to kapitalismem. Nic proti němu, ale kapitalismus stojí na věcech, které dělají prachy, a lidi jsou ochotni platit za to, co znají, na co jsou zvyklí. To je jako malé děti: také chtějí slyšet pořád stejné pohádky.

Vždyť si to vezměte - poslední významnou hudební změnou byl minimalismus. Ale to jsou už taky vlastně desítky let, co s tím Reich, Riley a Glass začali! A na podobném principu se to vlastně dělá dodnes. Vznikají kapely jako St. Germain, které dělají jakýsi 'quasiminimalismus' na bázi techna, do kterého hrají nějaké improvizace. Ale to my jsme de facto dělali už v 70. letech, že jsme živě sólovali do reichovských nahrávek. Je to tak ostatně dodnes - když slyším nějaké techno, mám hroznou chuť k němu hrát.

Sen? No... Mám - ale už jsem si ho skoro splnil. Vždycky jsem chtěl mít k dispozici symfonický orchestr, se kterým bych si mohl dělat, co budu chtít. Ale pozor! Ne, aby tam nebyli muzikanti, kteří budou čekat, až jim rozdám noty a oni je přehrají, nýbrž lidé se vzděláním profesionálních symfonických hráčů, kteří jsou zároveň ochotni a schopni improvizovat. Už jsem to zkoušel několikrát. Tímhle způsobem mohou vzniknout plochy, které by žádný moderní skladatel nenapsal - nebo napsal, ale s obrovskými obtížemi, a určitě by to nebylo lepší, než improvizace. Kdyby takovou věc totiž muzikanti hráli z not, pořád by do nich čuměli, počítali pauzy, netvořili muziku, jenom interpretovali to, co se od nich chce. Kdyby byl k dispozici ochotný orchestr, který by šel na ruku tomu, kdo jej řídí, musely by vzniknout neuvěřitelné věci. V tom je podle mého názoru budoucnost hudby - klasické noty jsou už v současné době berlička, něco jako frak, záležitost minulého století. Musí se přijít na nový systém. Svého času jsem zkoušel prosadit 'tónové noty'. To by měli muzikanti na uších sluchátka, byli řízeni z vícestopého centra, a slyšeli nějaké tónové základy, nebo třeba jen povídání typu 'Franto, teď začni hrát C dur'.

Tak to se musíte zeptat pana Knoblocha z Bontonu. Říkají, že by se to neprodávalo. Přitom třeba Status Quo Vadis s Michalem Pavlíčkem je pořád podle mě velice zajímavá záležitost. Stejně tak dvojalbum s Pierrem Favrem Výlety. Ale to jsme zase u toho kapitalismu. Oni se podívají do počítače, co se nejvíc prodává - a tím jsme u otázky, jestli byla dřív slepice nebo vejce. Já když se jdu podívat do nějakého obchodu, jestli tam mají moje desky, většinou tam nejsou, protože jich objednají pár, a když se vyprodají, už je nepřiobjednají. Pak se člověk snadno dostane do pozice 'neprodejného'. Jak se můžu prodávat, když v těch obchodech nejsem? Na to, aby někdo dostal Zlatou desku za dvacet nebo kolik tisíc prodaných desek, přece musí nejdřív někdo těch dvacet tisíc nosičů vyrobit a dostat do obchodů. Z tohohle důvodu chci v tom svém Centru také zřídit takový archiv věcí, které jsou zajímavé ne komerčně, ale tím, že jsou neopakovatelné, a mezi které počítám nejen věci, které jsem udělal já, ale i jiní lidé, a možná nejen v oblasti hudby, ale i výtvarna. Ale to je samozřejmě všechno o penězích...

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2002/02