21.6.2007 | Autor: Jaroslav Riedel | sekce: publicistika
 fotogalerie Vlasta Třešňák občas vzpomíná na příhodu, jak se koncem sedmdesátých let potkal s bývalým kamarádem, který mezitím začal pracovat v komunistickém časopise Signál. Vlasta říkal, že mu zrovna vyšla deska, a ten novinář se hned nabízel, že o ní napíše. Ale sešlo z toho - album Zeměměřič totiž nevydal Supraphon, ale exilové vydavatelství Šafrán 78. Po třech desítkách let Třešňákovi opět vyšla deska. Časopis Signál už nevychází, ale vydavatelství Supraphon je tu pořád – a na rozdíl od minulosti vydává Třešňáka s chutí. Na albu Skopolamin slyšíme energického rockera s folkovou minulostí, na němž nejsou patrny nejmenší známky stárnutí. Třešňák má za sebou nabroušenou kapelu a zpívá poetické i naštvané texty: “Z bláta do louže, z průseru do průseru/chudák nevinná Kramářovic vila/komunista mě zastupuje v Bruselu/kickboxer zpívá písně Karla Kryla.”


Proč jste vlastně nezačal hrát s rockovou kapelou třeba už před deseti lety?
Před deseti lety jsem hrál v seskupení “Třešňák a Korman a Korman a Korman a Korman a Korman...” Podle toho, kolik Kormanů na vystoupení přišlo. Jenže Kormani, cikáni romského původu, jak stálo v novinách, časem dostali nabídku hrát cimbálovku v jedné pražské vinárně. A tak dnes a denně hrají do noci ožralým turistům stále tentýž cikánský repertoár. Živobytí... Když se chtějí na nějaký večer z vinárny uvolnit, musí za sebe zaplatit náhradní kapelu.

Jak jste poznal své současné spoluhráče? Trvalo dlouho, než jste si ujasnili, že to bude stabilní skupina?
Kytaristu Jaromíra Panáčka jsem znal od Petra Kormana, hrají spolu dodnes nějaké “Djangoviny Reinhardtoviny”. Bubeníka Martina Rychtu jsem také znal, už nevím odkud a odkdy. Dávno... To on, Martin Rychta, kdesi v zákulisí nebo v hospodě jednou řekl: “Což takhle udělat desku?” Já jsem to odkýval, aby se změnilo téma hovoru. Jenže Martin Rychta je muž činu, sehnal studio, sehnal vydavatele, sehnal spoluhráče a Inventura byla za nějaký čas na světě. Když CD vyšlo, ujasnili jsme si, že bychom mohli být občas i stabilní skupina. Martin Rychta přivedl baskytaristu Jiřího Kubíčka, se kterým hraje v kapele Pod černý vrch, a v této čtveřici jsme se “ustabilnili”.

Jak jsem si na koncertech všiml, že hrajete výhradně repertoár z posledních dvou desek. Nemáte v plánu zařadit i některé starší písně v rockových verzích?
Ony byly ty moje starší písně psány pro sólové hraní - hlas, kytara, harmonika. Na rozdíl od skladeb z posledních dvou CD, které jsou už, ehm, stavěny pro kapelu. Jestli páni kolegové nějaké mé starší písně “zrockují”, nebudu se bránit.

Jak došlo ke spolupráci s ETC...? Je to vysloveně příležitostná záležitost, nebo máte nějaké větší společné plány?
Loni mi zatelefonoval baskytarista ETC... Jiří Veselý, jestli bych nezpíval půlku jejich dvouhodinového programu, že Vladimír Mišík má nemocné hlasivky a celý koncert už zpívat nemůže. Byl jsem pro, měl jsem ale podmínku, že nebudu zpívat Mišíkovy písničky. Jiří Veselý slíbil, že nebudu muset, že se ETC... naučí některé moje. Tím pádem bylo domluveno, a já jsem se mohl začít cítit poctěn. S ETC... jsem už před lety jezdil jako předkapela, takže jsem se tak trochu “vrátil domů”.

Na koncertě s ETC... jsem slyšel písničku Rébus v novém aranžmá a zdála se mi hodně povedená. Nepřemýšleli jste třeba o studiové nahrávce?
O nahrávce s ETC...? Možná bude Rébus nahrán na DVD připravovaném k šedesátinám Vladimíra Mišíka. Ale ke studiovým nahrávkám máme naši čtveřici, o které už byla řeč.

Jak se na účinkování s ETC... dívají vaši stabilní spoluhráči?
No, ze začátku radost neměli, ale už je vše zahojeno. Nakonec, kolegové také ještě hrají s jinými kapelami. Živobytí...

O kom je píseň Gurunáš?
Text je puzzle, skládanka z mnoha nepříjemných lidí které jsem potkal. Ti se tam skrývají. Ale hlavním modelem mi “stál” známý profesor - výtvarník, jen jsem ho vypodobnil trochu jinak. Důležitý je verš: “Chci se naučit neumět, co umíš ty!” Do určité doby jsem si svého “modela” vážil, ale pak se mi jeho obraz začal loupat a kazit a voprejskávat.

V poslední písni nového alba zpíváte “Za pět minut dvanáct vygumuju životopis...” Nedávno jste ale svůj knižní životopis dokončil - jako rozhovor s Ondřejem Bezrem. Byla za tím nějaká potřeba bilancovat?
Potřebu bilancovat život nemám. Možná trochu gumovat... Nakladatelství Galén připravuje několik “knih - rozhovorů”. Například s Jiřím Černým, Vladimírem Mertou... na ostatní si teď nevzpomenu. No a já jsem byl také osloven a jsem tomu rád. S Ondřejem Bezrem se totiž krásně plká.


Zajímavost:
I když Vlasta Třešňák toužil být rockerem už v šedesátých letech, kdy začínal s hudbou v karlínských kapelách, regulérní bigbítovou kapelu dosud nikdy neměl. Od konce šedesátých let vystupoval sám, ve folkových dvojicích (například s Jaroslavem Hutkou) nebo s romskými hudebníky Milanem Kormanem a Bélou Gadžorem. První desku Zeměměřič natočil roku 1978 jen sám s kytarou, v bytě zvukaře Robina Hájka. Teprve na Koh-i-nooru, který vznikl roku 1983, už ve švédském exilu, s ním hrála rocková kapela, tvořená dvěma Švédy a jedním Čechem. Třešňák tehdy na desce chtěl mít saxofon, na který byl zvyklý ze v sedmdesátých let, kdy často hrával s Milanem Kormanem. Nakonec ale na Koh-i-noru není saxofon vůbec - a to Třešňák oslovil dokonce i Josefa Škvoreckého, který se však omluvil s tím, že jako aktivní hudebník je už řadu let mimo formu. Na všech dalších deskách je ale saxofon slyšet zřetelně: ať už to byla “nová půlka” podivného supraphonského vydání Koh-i-noru (1992), album Koláž (1995) nebo poslední dvě desky Inventura (2005) a Skopolamin, kde na saxofon hraje Jan Štolba.


Fotogalerie:

Psáno pro: časopis mGuide 2007/06