Nejsme superskupina, tvrdí o sobě, ale těžko se tomu označení ubránit, když v sestavě figurují taková jména jako Scott Weiland (ex-Stone Temple Pilots) a Slash, Duff McKagan a Matt Sorum (všichni ex-Guns N' Roses). Říkají si Velvet Revolver, mají za sebou dva roky tvrdé práce a na pultech debutové album Contraband, se kterým se podle nich vrátí rock'n'roll.


"Několikrát jsem po Axlovi vystartoval. Normálně jsem po něm šel, že mu dám pěstí," řekl se smíchem letos v dubnu rozhlasové stanici KROQ bubeník Matt Sorum. Pak ale přiznal, že nepřestával věřit v oteplení vztahů a obnovení Guns N' Roses. Nestalo se. Velvet Revolver jsou ale solidní náplast. Jak se všechno seběhlo? Matt před dvěma roky pomáhal organizovat koncert k poctě zesnulého Ozzyho bubeníka Randyho Castilla a při té příležitosti oslovil i bývalé spoluhráče z Guns N' Roses. Na ten dubnový večer dnes všichni zúčastnění vzpomínají jako na něco magického. Druhý den už viseli na telefonu a domlouvali se, co spolu udělají dál. Krokem číslo jedna bylo zlomit Duffa, jenž na stará kolena začal studovat vysokou školu a měl vlastní plány se skupinou Loaded. Pak už jen zbývalo najít optimální spoluhráče. Odnesli to zpěvák Josh Todd a kytarista Keith Nelson, oba členové Buckcherry, kteří se slavnou trojicí absolvovali zmíněné vystoupení a pak i několik měsíců intenzivní práce ve zkušebně, než jim Slash, Duff a Matt oznámili, že s nimi už nepočítají, protože "to nefunguje".

Dave vs. Izzy
Ohledně nového kytaristy nebyl problém: Duff prostě zavolal svého spoluhráče z Loaded, Davea Kushnera, jehož mimochodem Slash zná už od střední školy. Se sympatickým chlapíkem, který je zjevně smířen s pozicí bezejmenného muzikanta v kapele plné hvězd, přišel do zkušebny úplně nový přístup. "Používám spoustu efektů, různejch pedálů a tak," říká Dave. "Nikdy jsem si nemoh dovolit drahou aparaturu, tak jsem si prostě kupoval tuny efektů." Slash dodává, že Kushnerův moderní, technický styl se perfektně doplňuje s jeho spíše tradičnější hrou. Zavděčit se Slashovi přitom vůbec není jednoduché. "S kytaristama, co hráli v mojí kapele Snakepit, jsem to neměl jednoduchý. Hráli moc podle mě, a to mi nesedí. Jediný hráči, se kterejma mi to doopravdy jde, jsou Dave a Izzy," řekl Slash letos v dubnu britskému magazínu Total Guitar. Před pár lety sice tvrdil něco úplně jiného, ale to je jedno. Duch zakladatele Guns N' Roses Izzyho Stradlina se každopádně ve zkušebně vznášel od prvního dne. "Myslím, že způsob, jakým hrajou Izzy a Slash na Appetite For Destruction, je hotová škola. Ta souhra je úžasná a přitom to dělá každej úplně jinak. V tom je klíč, jak muzikantsky vyjít se Slashem," potvrzuje Dave.

Scott vs. Axl
A realita jako by Stradlinovi dávala za pravdu. O krajně nepříjemném vyhledávacím maratónu, na jehož konci stál Scott Weiland, zpěvák dnes už neexistujících Stone Temple Pilots, mluví Slash v následujícím rozhovoru. Co jsem při kladení otázek raději nechal stranou, jsou Weilandovy drogové excesy, jež pozdržely vydání debutového alba Contraband o půl roku. Tak dlouho totiž trvala soudem předepsaná odvykací kůra, kterou Scott musel absolvovat. Dodejme, že nebyla zdaleka jeho první, Weiland má koneckonců za sebou i rok natvrdo. Slash se přesto neobává, že by jeho nový frontman mohl být podobný potížista jako Axl: "S Axlem byly problémy od začátku, a přitom právě on byl jedinej z nás naprosto čistej. Žádný drogy, žádnej chlast, nic, nikdy s tím neměl problémy. Takže to není žádná záruka ničeho. To, čím si prochází Scott, my ostatní moc dobře známe a nebojíme se toho. Média se to snaží nafouknout, ale my víme, že to zvládne."


Rozhovor s kytaristou Velvet Revolver Slashem: "Normální změna po sedmnácti letech."


Videoklip k prvnímu singlu z vašeho debutového alba Contraband, Slither, natáčel režisér Kevin Kerslake v České republice, ale vy sami jste tady, pokud vím, nebyli...
Ne, měli jsme totiž jistej rozpočet. Exteriéry se točili v Praze, interiéry jsme potom dělali v Los Angeles. Jinak si ale dobře pamatuju, jak jsme v Praze hráli s Guns (v květnu 1992 - pozn. aut.). To bylo poprvý, co jsem byl u vás.


Jaký je vůbec tvůj vztah k videoklipům? Baví tě to, nebo to prostě bereš jako nutnou součást svojí práce?
Myslím, že to je od obojího trochu. Nemůžu říct, že by mě zrovna bavilo natáčení, ale když se ten klip povede, když je fakt dobrej, tak se mi to líbí. Ale jinak to beru jako nutný zlo a nikdy jsem moc neproniknul do toho, jak může klip ovlivnit prodej desky, protože se vůbec nedívám na MTV... Prostě video má cenu dělat jenom tehdy, když ten výsledek pak stojí za to. A klip ke Slither je fakt dobrej. Vlastně jsem se na něj před chvílí koukal, přinesli mi totiž konečnej střih, proto jsi musel chvilku čekat...


Ale obecně: ten proces výroby je otrava, to mi věř (smích).


Contraband bude mít tři různé verze obalů: černou, červenou a bílou. Co vás to napadlo?
Mně se nejvíc líbila černá, někdo jinej chtěl bílou, někomu se zas líbila červená... Tak jsme si řekli: 'Kašlem na to, vydáme všechny tři' (smích). Ty obaly jsou jinak úplně stejný, takže vlastně o nic nejde.


Během procesu hledání zpěváka jste byli hodně zoufalí. Ty jsi někde dokonce řekl, že na světě už není žádný skutečný rock'n'rollový zpěvák kromě Billyho Idola. Tak proč jste ho nevzali?
Pamatuju si na chvíli, když jsem to říkal. Zdálo se mi, že je přesně čas na takový razantnější prohlášení. Proč ne Billy? Billy Idol je jeden z posledních velkejch rock'n'rollovejch zpěváků, ale... Scott je ve skutečnosti ten opravdu poslední (smích). Jenže on byl tehdy pořád ještě člen Stone Temple Pilots a já jsem nechtěl jeho jméno vytahovat. Hned by se o tom začalo mluvit... Jako když jsem předtím ze srandy zmínil Courtney Love a každej se toho hned chytil a že prej ji chceme přetáhnout do kapely, což nás nikdy ani nenapadlo. Stejně tak jsem si nikdy nemyslel, že by u nás moh zpívat Billy (smích). Mám ho rád, je v pohodě, ale my jsme celou tu dobu chtěli Scotta. Nezdálo se, že by to mohlo vyjít. Měl svoje povinnosti a my navíc máme rádi Stone Temple Pilots a nechtěli jsme to komplikovat.


Když jsme před dvěma rokama, tuším v červnu nebo v červenci, začali celý to dlouhý hledání, Scott byl ten první, na koho jsem myslel. Přitom jsem ho v životě neviděl, všichni z kapely se s ním znali, jenom já ne. Ale prostě byl ten první a když jsem to řek ostatním, byli všichni pro. Jenže to nešlo, tak jsme prostě začali hledat jinde a trvalo to osm nebo devět měsíců a bylo to nanic.


Záleželo vám na tom, jestli to bude někdo, kdo už má jméno, nebo vám to bylo jedno?
Měli jsme seznam známejch zpěváků, co připadali do úvahy. Někdo z nich byl volnej, někdo už měl kapelu, ale každopádně to byl hodně krátkej seznam (smích). A když jsme ho vyčerpali, neměli jsme jinou možnost než hledat někoho neznámýho. Napřed to vypadalo jako skvělej nápad. Říkali jsme si, že třeba najdeme někoho, kdo je úžasně talentovanej, ale zatím o něm nikdo neví. Přišli nám stovky kazet a cédéček a my jsme si poslechli úplně všechno, každýho z těch kluků. A nikdo nám neseděl. Tohle jsme dělali devět měsíců...


Ptám se proto, že sis před pár lety dost stěžoval na druhou sestavu Snakepit, což byli podle tebe vesměs méně známí a zkušení muzikanti a v tom právě tkvěla ta potíž.


Prostě to s nima bylo těžký. Já jsem si tenkrát neuvědomil, kolik zkušeností už jsem za ty roky nasbíral a jak ti profesionalita může spoustu věcí v týhle branži usnadnit. Obecně by všichni muzikanti v kapele měli mít stejný zkušenosti. Nemůžeš tam mít člověka, kterej to dělá už roky a pak bandu dětí (smích). Všichni by měli bejt na stejný úrovni. Já si vzpomínám, že když Guns začínali, bylo to šílený. Tam jsme taky byli všichni na stejný úrovni, takže jsme spolu mohli vyjít a nebyl to problém. Jenže kdyby mi tenkrát bylo pětatřicet a ostatním klukům řekněme devatenáct, tak bych se asi zcvoknul (smích). A přesně tak to vypadalo se Snakepitem číslo 2. Nakonec se to nějak zvládlo, odehráli jsme všechny ty koncerty, ale já už jsem věděl, že to bude muset začít dělat od základu jinak.


Představ si situaci, že Scott zůstane se Stone Temple Pilots a vy nikoho jiného nemáte. Připadalo by tehdy v úvahu to, co navrhoval Izzy - vyjet na nezávazné turné s několika novinkami, pár coververzemi a s ním a Duffem za mikrofonem?
Ne. My jsme o tom ze srandy mluvili, ale... Jeden čas s náma Izzy jamoval. My už jsme tehdy měli Davea Kushnera, ale Izzy zničehonic zavolal a povídá: 'Píšu teď nějaký nový věci. Co zrovna děláte vy?' A my na to, že hledáme zpěváka a zkoušíme a tak. Takže Izzy přijel, pár týdnů jsme spolu hráli a udělali jsme zhruba deset písniček, který kdyby se daly dohromady... Vím, že to spoustě lidí může znít jako fantazie, ale bylo by to to nejlepší album Guns N' Roses vůbec. Ta muzika byla hodně v tomhle stylu, protože když spolu já a Izzy a Duff hrajeme, tak to tak vždycky zní. Bylo to skvělý, bavilo nás to, byla v tom taková nostalgie a pamatuju si, že v jednu chvíli Izzy řek: 'Tak to rozjeďme, pojďme s tím ven. Duff bude zpívat, já budu zpívat, pojďme na to'. A ono to zní moc hezky a vůbec, ale moje ambice byly mnohem vyšší. Takže když Izzy zase odešel, prostě jsme pokračovali dál. A těsně předtím, než byl Scott konečně volnej, se konečně objevili nějaký lidi, který tahle kapela - nebo tenhle projekt, protože tehdy to byl pořád ještě projekt - zajímala. Tihle lidi nám pak začali dělat manažery. A zrovna tou dobou jsme taky dostali nabídku kvůli Hulkovi a všechno se to stalo tak nějak naráz.


Jsou na desce nějaké z těch písniček, co jste napsali s Izzym?
Ne. Všechny zněly moc jako Guns N' Roses. Ale možná je necháme jenom vychladnout, nebo se třeba objeví na další Izzyho sólovce.


Pro spoustu lidí nebylo vůbec žádné překvapení, že jste ty, Duff a Matt začali hrát zase spolu. Spolupracovali jste už dřív, vzájemně jste si hostovali na sólových albech, vystoupili jste společně během filmového festivalu Sundance...
Ale to bylo prostě proto, že se tak dlouho známe. Nic za tím není. Já jsem několikrát během těch let jamoval a nahrával s Izzym, s Duffem... Jsme prostě přátelé, bydlíme kousek od sebe, tak si pomáháme. Sundance Festival byl až potom, co jsme začali pracovat na Velvet Revolver. Ale všechno předtím bylo jenom kvůli přátelství. Hráli jsme spolu v různejch kombinacích, ale trvalo fakt dost dlouho, než jsme Duff, Matt a já udělali něco vážnýho.


Ani to vystoupení na Randy Castillo Tribute Show tě netrklo? Neříkal sis předtím: 'Dneska večer možná začne něco velkého'?
Ne, nikdy bych neplánoval něco takovýho. Když jsme o tom Matt a já poprvé mluvili na Randyho pohřbu, řekli jsme si, že zavoláme Duffa a mě napadlo pozvat kluky z Buckcherry, protože jsem věděl, že zrovna nemaj co na práci. A někde v podvědomí mi šlo taky o to poslechnout si Joshe Todda, zjistit, jak zpívá, protože jsem zrovna dával dohromady novou kapelu (s bubeníkem Black Crowes Scottem Gormanem - pozn. aut.). Takže to byla vlastně dobrá příležitost vyzkoušet ho, pobavit se, zahrát Randymu s partou kámošů, ale nic víc. Až když bylo po všem, uvědomil jsem si, co to znamená. Těch šest písniček, co jsme tenkrát hráli... Bylo to prostě strašně intenzivní. A druhej den jsme si s Duffem volali a řekli jsme si, že s tím musíme něco dělat, že nemůžeme ignorovat, jak silná je tahle kombinace. A tehdy jsme se teprve rozhodli, že jdeme do toho a uvidíme, co to udělá.


Se Snakepit jste hráli hlavně v klubech, což byla určitě změna po stadiónovém turné s Guns N' Roses. Velvet Revolver mají už teď docela jméno, ale pořád se chcete držet spíš menších prostor...
Myslím, že se Snakepit to byl spíš mix všeho. Hráli jsme v klubech, byly tam nějaký festivaly, otevírali jsme taky pro AC/DC, což bylo halový turné. S Velvet Revolver chceme prostě začít ve větších klubech a upevnit si pozici. Jasně, když bude možnost udělat něco většího, uděláme to, ale vždycky bysme si měli udržet ten klubovej feeling, ten těsnější, intimnější vztah k lidem, co na nás přijdou. Pro mě to je strašně důležitý. Já už se nechci dostat do situace, že... Kdybysme měli hrát na tak velkejch místech jako s Guns, nechci na ně bejt vázanej. To už je trochu moc, člověk pak zapomíná, o čem to všechno vlastně je.


Takže Axl měl pravdu, když řekl: "Slash a Izzy to ve skutečnosti nikdy nechtěli dělat ve velkým, jim by stačily haly pro dva tisíce lidí a popularita a la Ramones"?
Hmm... Já ti nevím. Když jsme začínali, úspěch pro nás znamenal hrát před lidma, který to baví. Dobrej koncert byl, když lidi odcházeli s dobrým pocitem a kapela taky. A vůbec nezáleželo, na jakým to bylo místě. Pak se Guns rozjeli a šli jsme z klubů do hal a z hal na stadióny. Když na to máš, tak do toho prostě jdeš, ale... Sedět a plánovat si, kým bysme mohli bejt, to nebylo nic pro mě, ani Duffa, Izzyho, Stevea nebo Matta. Axl možná byl takovej, ale když se mu to splnilo, tak to pak stejně všechno zazdil. Nás jenom baví to, co děláme. Chceme brát věci tak, jak jsou a nechat jim volnej průběh.


Hádám, že jsi teď nejšťastnější v celé své kariéře. Proč?
To je docela těžká otázka. Má to spoustu různejch příčin. Všechno to, čím jsem musel projít, abych stál v tenhle okamžik na tomhle místě. Všechny ty průsery, co jsem musel absolvovat během rozpadu Guns N' Roses, po něm a teď ty poslední dva roky. Ale taky jde o to, jak rychle a snadno jsme na druhý straně napsali a natočili desku, na kterou jsem hrdej, jak nás to spolu bavilo a tak.


Duff tvrdí, že kvůli Velvet Revolver poněkud změnil svůj způsob hry. Co ty a tvoje kytara?
Myslím, že nic moc novýho. Trochu jsem se zlepšil jako muzikant, ale jinak žádná velká změna (smích).


Do studia jsem si zase přines kytaru, která byla vždycky moje hlavní nahrávací (jde o repliku (!) Les Paul Standard 1959 z dílny Krise Derriga - pozn. aut.). Měl jsem taky svoji obvyklou aparaturu a obvyklý nastavení. Zkoušeli jsme experimentovat, jako třeba: 'Hele, teď zapojíme tenhle Marshall přes, hm, tamhleten Marshall' (smích). Ne, vážně, možná jsem pro tuhle desku vyzkoušel víc věcí než dřív, občas jsem udělal něco jinak, ale rozhodně jsem ani náhodou netoužil znít 'up to date'. Ono to totiž v dnešní době znamená nemít tam vůbec žádný kytary (smích). Hrát sóla je vůbec záležitost starý školy.


Kdybys měl srovnat Slashe v době Appetite For Destruction a dnes, jak by to dopadlo?
Myslím, že jsem lepší kytarista a vůbec jsem mnohem zkušenější ve všech směrech. Moje touhy zůstávaj stejný, mám rád stejný věci, mám stejný zájmy. Zdá se mi, že je to obvyklá změna, k jaký u člověka dojde za... Jak je to vlastně dlouho, co vyšlo Appetite? (počítá) Sedmnáct let! Jo, je to normální změna po sedmnácti letech. Nic extra.


 

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2004/06