19.7.2011 | Autor: Jan Kocur | sekce: publicistika Lokalizace některých hudebních žánrů do určitého místa na zeměkouli je jednodušší než u jiných. Když se řekne grunge, tak se člověku vybaví Seattle, jazz se pro mnohé jedince rovná New Orleans a u britpopu je jeho zeměpisné určení jasné na první pohled. Filmy se však točí po celém světě a hudba v nich je stejně univerzálním fenoménem. Dosavadní dva díly seriálu V hlavní roli noty mapovaly, co filmová hudba vlastně je a kdo jsou hlavní persony v žánru. Protože ve světě filmu chtě nechtě stále udává směr Hollywood, tak se jednalo o hlavní přispívatele do hudební kasičky filmů z americké továrny na sny. Nedostalo se ovšem na řadu vycházejících hvězd i stálic filmové hudby ze „zbytku světa“.  A právě na ně se zaměříme dnes.

Velká Británie – Nejen ve službách jejího Veličenstva

Když letos v lednu zemřel John Barry, tak ztratila evropská filmová hudba obrovskou individualitu. Jeho hudební odkaz však žije dál, koneckonců na něj navazovala řada skladatelů už za jeho života. Otěže zhudebnění dobrodružství agenta 007 převzal příští rok padesátiletý Angličan David Arnold, který prozatím stihl zkomponovat hudbu k pětici filmů o Jamesi Bondovi. Arnold proslul monumentálními kompozicemi k velkorozpočtovým snímkům (Stargate, Independence Day) i menším projektům a televizním seriálům (Sherlock). David Arnold platí za jeden z největších talentů filmové hudby, který by měl nahradit, se vším respektem, „dosluhující“ generaci britských filmových skladatelů, kterým se dostávají příležitosti ve světě filmové hudby už jen velice vzácně, za všechny jmenujme minimalistu Michaela Nymana (Piano, Gattaca). Zvláštní kapitolou je Patrick Doyle, který se přes svůj snadno identifikovatelný styl skladatele hudby pro shakespearovská dramata jeho stálého spolupracovníka, režiséra Kennetha Branagha, dostává řadu nabídek na kompozice pro hollywoodské blockbustery (Eragon, Harry Potter and the Goblet of Fire, Thor).  



Francie – Více než tři mušketýři

Odvěký konkurent britského impéria je jeho zdárným soupeřem i ve světě filmové hudby. Také francouzská tradice v tomto žánru je velice silná a opírá se o své nezpochybnitelné velikány, mezi něž rozhodně patří „Mozart of Cinema“ Georges Delerue (Platoon) nebo Michel Legrand (The Thomas Crown Affair). Jejich mladší francouzští kolegové se ale rozhodně nenechávají zahanbit. Na přízvisko Mozart filmového plátna směle kandiduje dvorní skladatel režiséra Francoise Ozona Philippe Rombi (Angel, Swimming Pool), slušný věhlas si vydobyl specialista na využití lidského hlasu ve filmové hudbě Bruno Coulais (Les Choristes) a velezkušený Gabriel Yared má za snímek The English Patient doma dokonce i Oscara. Zřejmě největší úspěchy však v současném Hollywoodu slaví Alexandre Desplat, který se chopil zhudebnění (před)posledních dílů populárních sérií Harry Potter a Twilight, a posbíral už čtyři nominace na Oscara (naposledy za The King's Speech).     



Itálie – Ve stínu velikánů

Pokud jsme zmínili pevné základy francouzské filmové hudby, tak u těch italských to platí dvojnásob. Jména jako Nino Rota (dvorní skladatel italských režisérských legend Felliniho, Viscontiho nebo Coppoly), Ennio Morricone nebo Angelo Badalamenti (americký skladatel s italskými kořeny, dvorní skladatel Davida Lynche) mají stále zvuk daleko za hranicemi žánru. Mladí italští skladatelé se snaží na tuto tradici navázat a mají velice dobře našlápnuto k tomu, aby se svým vzorům minimálně vyrovnali. Pětatřicetiletý Američan s italskými kořeny Marco Beltrami se úspěšně etabloval jako skladatel hudby k hororovým snímkům (např. tetralogie Scream), ale také velkorozpočtových hitů (I, Robot, Hellboy). Beltrami je ceněný jako zručný řemeslník, na zisk prestižnějších ocenění však stále čeká. To Dario Marianelli už svého Oscara má (za snímek Atonement) a nejen vzhledem k dlouholeté spolupráci s oceňovaným režisérem Joem Wrightem (Pride & Prejudice) má našlápnuto k dalším cenám. Italská filmová hudba je prostě fenomén a příští roky na tom očividně nic nezmění.



Polsko – Quo Vadis polská filmová hudbo?   

Možná překvapivě se v našem přehledu objevuje Polsko. Jenže co naplat, zvláště v našem zeměpisném prostředí má filmová hudba z produkce našich východních sousedů prostě zvuk a stejný věhlas má i ve světě. Wojciech Kilar (Dracula, The Night Gate) nebo Zbygniew Preisner (Three Colors) jsou nejen pro Poláky nezpochybnitelnými hudebními autoritami, daleko přesahujícími žánr filmové hudby, Jan A. P. Kaczmarek (Quo Vadis) získal za svou hudbu ke snímku Finding Neverland dokonce Oscara. A budoucnost v podobě talentovaného Abela Korzeniowskiho (A Single Man) slibuje další hvězdné chvilky polské školy filmové hudby. Polští skladatelé často zabrousí do světa českého filmu, například Michal Lorenc přispěl k českým filmům Babí léto nebo O rodičích a dětech.



„Zbytek světa“

Ani výše zmíněné silné evropské školy netvoří kompletní obraz světové filmové hudby. Stále více se totiž prosazují španělští skladatelé Javier Navarette (Pan's Labyrinth) a Alberto Iglesias (The Kite Runner), Izraelec Armand Amar a zástupcům japonského žánru anime (za všechny zmiňme jména Joe Hisaishi a Yoko Kanno) by slušel věnovat samostatný seriál. Na mapě světové filmové hudby se v minulosti samozřejmě neztratila ani česká vlaječka. Jaký je její stav v současné době? O tom zase až příště.