8.7.2002 | Autor: Ondřej Bezr | sekce: publicistika V tomto časopise nebývá zvykem zapřádat rozhovory s těmi nejkomerčnějšími domácími pophvězdami - zkušenost je taková, že je obvykle nelze až na pár výjimek brát v uměleckém a kvalitativním smyslu vážně. Vedle všech těch Leošů Marešů má naše popmusic na t#stí i své Lucie - a totéž platí i v jiných oborech. V české literatuře je takovou 'Lucií', alespoň podle mého názoru, MICHAL VIEWEGH. Úspěšný spisovatel, na jehož tvorbu se sice názory čtenářů i kritiků rozprostírají v široké škále od naprostého zatracení až po bezvýhradné přijetí, ale už samotný fakt, že každá jeho kniha vyvolává vášnivé polemiky, svědčí o jeho výsostném místě v současné české literatuře. S takovým člověkem stojí za to si popovídat.



Když jsme přes nakladatelství Petrov domlouvali tenhle rozhovor, varoval jsi mě, že si nejsi jist, máš-li hudebnímu časopisu co říct, protože posloucháš jen Gipsy Kings. Je to pravda?

To byla pochopitelně žertovná nadsázka - vlastností humoristů je, že někdy vtipu obětují vlastní pověst. V mém případě to ale zas tak velká oběť není, protože já jsem skutečně hudební diletant. Koncem puberty, někdy v těch sedmnácti, osmnácti, jsem totiž začal všem okázale demonstrovat, že budu spisovatelem - aniž bych pro to samozřejmě měl sebemenší důkazy - a tudíž jsem okázale ignoroval všechno, co s literaturou nesouviselo. Tedy mimo jiné i obvyklé kupování desek a budování domácí diskotéky. Jména skupin a zpěváků mi šla jedním uchem tam a druhým ven, takže mi v podstatě ujel vlak. To se pak ve třiceti, neřku-li ve čtyřiceti těžko dohání. Můj hudební názor tím pádem vznikal zcela nahodile, chaoticky. Moje znalosti jsou poněkud ostrůvkovité... Něco mi tu a tam poradili bráchové, hudebně dovzdělat se mě marně pokouší i nakladatel Pluháček...

Posloucháš hudbu, když třeba jedeš autem?

Já jsem svéráz v mnoha oborech - nejen v muzice - a ani řízení auta není výjimkou. Řidičák mám sice od osmnácti, ale jedenadvacet let jsem neřídil - měl jsem naježděných všehovšudy dvanáct hodin v autoškole. Nejdřív jsem celá léta na auto neměl, a když už jsem si ho pak mohl dovolit, zase jsem ho vlastně nepotřeboval. Jsem na volné noze, nikam moc nejezdím, navíc bydlím skoro v centru, u nuselské radnice, a když si sednu na osmnáctku, jsem za deset minut na Národní, můžu si dát víno a nemám problémy s parkováním. Až když jsem se vloni rozhodl, že si postavím dům na Sázavě, musel jsem si auto koupit. Zaplatil jsem si kondiční jízdy a ve svých čtyřiceti se znovu stal začátečníkem. Bylo to dost šílený...

No ale abych odpověděl na otázku: při jízdě hudbu poslouchám, ale jsou to velmi různorodé věci. Jsem totiž hrozně ovlivnitelný. Tři roky jsem například chodil s jednou Američankou a díky ní mám naposlouchaný nějaký ten jazz - B. B. Kinga, Charlieho Parkera a tyhle věci. Nebo jsem byl kdysi v Karibiku a tamní hudba se mi moc líbila. Stejně tak kubánská hudba, ty věci kolem Buena Vista, to se mi líbí.

Možná je to naivní otázka, ale položím ji: zajímají tě jako člověka, pracujícího se slovem, nějak výrazněji texty písniček, které posloucháš?

Vidím, že tenhle rozhovor bude sumarizace mých handicapů, ale budiž. Ostatně normální je nelhat, jak říkají v Unii svobody, na jejíž předvolební mítink za chvíli jdu. Čili musím přiznat, že jsem sice v 90. letech absolvoval hned několik jazykových kursů, abych si oprášil a pokud možno i zlepšil svou gymnaziální angličtinu, ale nepovedlo se to bohužel natolik, abych byl dneska schopen překládat si černošské rappery... Chytám se ještě tak na ABBu nebo Beatles...

Abychom tedy nemluvili jen o handicapech, vrátím se k tvé první odpovědi. Říkal jsi, že v osmnácti jsi neměl předpoklady pro to, být spisovatelem. V čem tyhle dispozice podle tvých dnešních zkušeností jsou?

Dnes to vidím hlavně z pozice člověka, který čtyři roky učí tvůrčí psaní - poslední dva na Literární akademii Josefa Škvoreckého, abych jim udělal reklamu. Často dostávám otázky, jestli se dá psaní naučit a jestli tyhle kursy mají nějaký smysl. Vždycky odpovídám, že takové věci jako je posedlost psaním, citlivost vůči světu kolem nás, schopnost naslouchat nebo empatie jsou věci, které se příliš naučit nedají. Buď to v sobě ten student má, nebo nemá. Na druhou stranu takové ty 'technické' dovednosti, řemeslo, se snad zčásti naučit dají. V osmnácti se ale předpoklady pro psaní těžko poznávají, problémy s tím má i pedagog - natož aby to budoucí literát poznal sám. Musí v něm být ona nesnesitelně sebevědomá drzost - předpokládat, že ke všem těm skvělým knihám, co už na světě existují, můžu zrovna já přidat nějaké další, je totiž drzost.

Ty sis tím začal být jist kdy?

To ani nevím. Ještě v době, kdy už jsem měl za sebou dvě tři vydané knihy, jsem na otázku, co dělám, odpovídal, že jsem učitel - protože jsem si ještě 'nezvnitřnil' pocit, že jsem spisovatel. A v momentě, kdy jsem měl těch knih venku šest nebo sedm a uvědomil si, že své spisovatelství už jaksi nemohu popřít, zase už vycházely kritiky, které ho zpochybňovaly.

Já s psaním začal koketovat někdy kolem sedmnácti osmnácti, kdy jsem na gymnáziu mírně vynikal ve slohu - tím myslím, že já měl jedna minus a ostatní dvojky. To se ale samozřejmě nedá počítat. Až když jsem ve dvaceti odešel z Vysoké školy ekonomické a šel dělat nočního vrátného, začal jsem psát první 'regulérní' povídky. Ovšem upozorňuji, že mojí vrcholnou ambicí v téhle době bylo, aby mi ty povídky vyšly časopisecky a možná někde hodně v dáli byla mlhavá představa, že bych se mohl pokusit o malou knížku. Připadalo mi nerealistické snít o něčem větším. Až teprve když jsem měl otištěných zhruba dvacet povídek, napsal jsem první novelu. To bylo v roce 1984 a byla zamítnuta z tehdy obvyklých ideologických důvodů. O dva roky později tentýž osud potkal druhou. Když jsem v roce 1988 začal psát v pořadí třetí novelu s názvem Názory na vraždu, zcela programově jsem si zvolil komorní psychologické téma, aby tentokrát komunistickou cenzurou prošla. Dokonce mám posudek od marxistického kritika Josefa Peterky - a ten je kladný! Takže by vyšla, i kdyby nebyla revoluce.

Myslíš, že se k těm nevydaným novelám ještě někdy vrátíš?

Ne, nechci. Mám k nim hodně kritický vztah. Vždycky v žertu říkám, že až v sebraných spisech, aby badatelé viděli, jak jsem začínal..

***

Témata knížek v sobě nosíš delší dobu, nebo tě něco zničehožnic 'osvítí'?

Výraz 'osvítí' bych nepoužil, protože jakoby naznačuje, že si autor tyká s Pánembohem. Já se vždycky snažím o psaní mluvit věcně a civilně, nicméně zrovna tohle je jedna z věcí, které úplně racionálně vysvětlit nedovedu. Neumím vysvětlit, proč se během jediného týdne rozhodnu, že se děj mého příštího románu bude odehrávat na turistickém zájezdě. Říká se, že když řešíš nějaký problém, je prý dobré na něj myslet i před spaním, protože mozek pracuje i v noci, ve spánku, takže máš potom větší šanci, aby tě ráno něco napadlo. Funguje to určitě i takhle, podvědomě. Kromě toho mám i soupis příštích potencionálních témat, kde vždycky figuruje minimálně šest, osm věcí. Proč si z nich ale nakonec vyberu právě to jedno konkrétní téma, to říct neumím.

Měl jsi v tomhle seznamu i knihu, která z jisté části vykazuje rysy politického pamfletu?

Nějak se mi tam ta politika dostala víc, než jsem původně chtěl. Napsat volné - víceméně apolitické - pokračování Báječných let pod psa mě napadlo už někdy před třemi lety. Když jsem ale pak během 'televizní krize' mrznul na Kavkách, předsevzal jsem si, že tam toho Klause nějak dostanu, že ho využiju jako vedlejší motiv a pořádně ho přitom zkarikuju. Někdy v té době jsem přišel i na ten název. Pořád si nicméně myslím, že Báječná léta s Klausem jsou především rodinný příběh, rodinná groteska - jenže to, že jsem každou kapitolu uvedl citátem z Klausovy knihy Narovinu, nakonec způsobilo, že se do ní Klaus dostal - byť nepřímo - víc, než jsem chtěl. Všechny ty citáty typu "Džíny jsem měl, ale džínovou bundu ne, to mi vždycky připadalo nesmírně cizí a falešné" - to bylo pokušení, kterému jsem nedokázal odolat.

Ty citáty, které skutečně korespondují s dějem kapitol, jsi dosadil dodatečně, nebo naopak spoluurčovaly vývoj příběhu?

Paralelně s psaním jsem si Klausovu knihu četl, vypisoval si ty jednotlivé 'perly ducha a rozumu', a pak jsem přiřazoval vybrané citáty jednotlivým kapitolám tak, aby mezi nimi byla nějaká vazba.

Není riskantní použít dobové prvky z hlediska budoucnosti knížky?

Částečně asi ano. Když jsem sestavoval knížku fejetonů Švédské stoly, taky jsem musel vyřadit ty, jejichž aktuálnost dávno vyprchala.

Fejeton je přitom žánr, který čtenář i za padesát let bude číst s vědomím, že čte dobovou publicistiku. Román je ale beletrie.

Víš, já jsem si tuhle otázku vůbec nekladl. Prostě jsem do toho šel. Občas jsem sice podezírán, že píšu 'rovnou' i pro film a pro zahraniční překlady. Báječná léta s Klausem snad jsou dostatečným důkazem, že to tak není. Zkomplikoval jsem si nejen 'budoucnost' té knížky, ale i možnost jejího překladu v zahraničí, kde Klause takřka nikdo nezná. Ostatně problém je i zmíněné zfilmování - kdo by například Klause hrál? Na druhou stranu musím říct, že jsem měl před lety v Dánsku čtení z Nápadů laskavého čtenáře - a když jsem zjistil, že si organizátoři vybrali mj. parodii na soudruha profesora Rzounka z filosofické fakulty, říkal jsem si, že to je nesmysl, protože nikdo z Dánů jistě netuší, kdo nějaký Rzounek je. O to víc mě překvapilo, že se pak dánští posluchači smáli téměř na stejných místech jako Češi. Aniž Rzounka znali, pochopili, že jde o parodii na zarputilého ideologa, cenzora - a fungovalo to. Třeba to bude obdobné i s Klausem.

Říkáš sice, že Báječná léta s Klausem mohou mít komplikovanou cestu do zahraničí, na druhou stranu jsi napadán, že jde o čistě komerční předvolební tah na domácím trhu.

To je dvojsečné. Celý ten klausovský motiv a především název knihy je sice můj komerční kalkul - ale taky si uvědom, že jsem si tím nezastřeně politickým tématem zároveň vědomě zkomplikoval pozici u těch čtenářů, které politika nezajímá, neřkuli pak těch, kteří volí ODS. Ignoroval jsem zcela varování, že spisovatel nemá dávat najevo své politické preference.

Myslíš, že to tak opravdu je? Že i průměrný - tedy nefanatický - volič ODS, který třeba tvé předchozí knížky měl rád, Báječná léta s Klausem apriorně odmítne? Máš takové reakce?

Přišlo mi několik kritických mailů - ale bylo jich mnohem míň, než jsem čekal. Báli jsme se s nakladatelem i možných incidentů na besedách a čteních, ale ani jednou se nic nestalo - a to jich mám za sebou asi sedmnáct. Jeho příznivci zřejmě nikdy nepřišli. A i kdyby přišli... Já prostě trvám na tom, že mám právo svobodně vyjadřovat své názory, za něco nebo za někoho se postavit. Kecy o tom, že jsem měl napřed vstoupit do politické strany, abych mohl takto agitovat, mě nezajímají. V té knize bylo pro mě jediné riziko - že z ní bude politika příliš trčet, což by bylo umělecké fiasko. To se, doufám, nestalo. Mám nebývale vlídné recenze i od lidí, kteří mě dřív jenom stírali. Dokonce se mě zastali i v Katovně!

V tom asi sehrálo roli i to, že právě tihle lidé Klause taky nesnášejí.

To si samozřejmě uvědomuju. Stejně tak je ve hře i fakt, že poetika té knížky přímo navazuje na Báječná léta pod psa, a tudíž ti, kteří na ně tehdy pěli chválu, se svých dřívějších postojů nemůžou úplně zříci.

Mimochodem, když jsme u tématu literatura vs. politika, dostala se ti do ruky nová knížka Miloše Urbana Paměti poslance parlamentu?

Vím o ní, ale zatím jsem se k ní nedostal. Já mám vůbec, pokud jde o Urbana, čtenářský dluh, protože jsem od něj nečetl ještě vůbec nic. Minulý týden jsem si koupil Hastrmana a pokud se mi bude líbit, koupím si i Paměti poslance parlamentu.

***

Na závěr bych opsal jistý kruh k začátku. Ty jsi dnes vlastně pophvězda a to, co se kolem každé tvé nové knížky v posledních letech děje, připomíná spíš vydávání alb zpěváků popmusic - v literatuře ani jiných uměleckých oborech na to nejsme zvyklí. Říká se, že jsi v oblasti P.R. velmi schopný.

Můžu ti do toho vstoupit? To je totiž klasický omyl. Jasně, jsou tu producenti, kteří jsou schopni ze tří neznámých holek udělat superúspěšnou skupinu. Ale já jsem v tom do značné míry nevinně. Podívej, já byl v roce 1992 neznámý autor, pak jsem dostal Ortenovu cenu, proběhlo pár prvních rozhovorů - a od té doby to funguje na principu sněhové koule. Jenom se to samo nabaluje. Možná sehrálo roli i to, že jsem se 'neštítil' dát rozhovor i do Květů a Vlasty a že jsem si uvědomil, že psaní je i trochu marketing. Ale já doma nemám dlouhodobé plány, jak se stát pophvězdou! Nevolám do redakcí, jestli se mnou nechtějí udělat rozhovor, nenabízím se v knihovnách a gymnáziích na besedy - to všechno vychází z té druhé strany a já se to naopak snažím trochu zredukovat. Je to stejné, jako když se dočítám, že chodím na večírky, abych se zviditelnil - to pak nevěřím vlastním očím. Nevím, proč na takové akce chodí třeba Ilona Csáková, ale já když někam pětkrát za rok jdu, je to proto, že jsem celý den zavřený sám doma u počítače a večer chci vypadnout mezi lidi. A vím, že tam nebudou jen samí snobové, ale že tam potkám i pár milých lidí, se kterými si rád popovídám a dám si tam dva tři koktejly zadarmo. Ano, tuto motivaci připouštím.

Nicméně jsou informace, které médiím musí někdo - a nejpravděpodobněji ty sám - dát. Třeba o nadcházející svatbě, která se jistě stane 'společenskou událostí'.

To vzniklo jednoduše tak, že jsem dělal rozhovor s Terezou Kopáčovou, která je teď jakýmsi řízením osudu šéfredaktorkou Story, ona se mě zeptala, jestli se náhodou někdy nehodlám ženit, a já jsem po pravdě odpověděl, že náhodou hodlám. Přece jí nebudu lhát! Jasně, že bych to mohl konspirativně tajit - ale nakonec proč? Madonna svou svatbu tajit musí, protože jinak by se k oltáři ani neprodrala, ale to snad není můj případ. Já snad ještě můžu žít jakž takž normálně. Nechci si nechat normální život ukrást.

V červencovém čísle časopisu dále najdete: stopy Michala Viewegha v jeho knihách. Michal Viewgh a literární fikce. Michal Viewegh vs. česká literární kritika a Michal Viewegh a veřejnost.

Psáno pro: &musiQ 2002/07