U2, Jak smontovat další Achtung Baby
26.10.2004 | Autor: Vojtěch Rynda | sekce: publicistika
Ještě než se na veřejnost dostal název připravované nové desky U2, dal Zane Lowe, moderátor jedné z show na britském Radiu 1, svým posluchačům nápovědu: HTDAAB. Taková jsou totiž počáteční písmena slov v titulu novinkového alba. Lowe pak posluchače vyzval, aby zkusili uhodnout, co za touhle zkratkou stojí. Mezi spoustou pitomostí se objevil i návrh "Have They Done Another Achtung Baby?" neboli "Jestlipak nahráli další Achtung Baby?". Těžko stručněji popsat situaci, v jaké se irská superčtveřice dnes nachází. Stále se od ní čekají velké věci, ale těm nejlepším, které kdy udělala, už přitom táhne minimálně na druhý křížek. A skupina, která většinu své dráhy hleděla do přítomnosti nebo dokonce do budoucnosti, se v posledních letech ohlíží zpět.
Dnes už je známo, že nová kolekce U2 ponese titul How To Dismantle An Atomic Bomb, Jak demontovat atomovou bombu. První singl se jmenuje Vertigo, vyjde 8. listopadu a už nějakou dobu kraluje rozhlasovým stanicím a žebříčkům hudebních downloadů. Představuje důkladnou antitezi předposledního počinu All That You Can't Leave Behind. Oproti uhlazené, bezkrevné, unylé kolekci působí, jako kdyby Šípková Růženka dostala místo polibku kopanec do žeber: je možná nejpřímočařejší a nejbezostyšnější rock'n'rollovou vypalovačkou, jakou skupina kdy nahrála. Jako by se U2 chtěli vrátit do časů podladěných riffů grunge, stylu, kterému se před deseti lety vyhnuli elegantním obloukem přes elektroniku, stříknutou glamem.
I kdyby zbytek "atomové bomby" v explozívnosti Vertiga nepokračoval, přesto půjde svým způsobem o pohled zpátky. Album totiž produkoval Steve Lillywhite, který stál za zvukem dávných prvních tří desek U2. Jakkoliv měl na zvukový kabát kapely vliv i nadále, hlavní slovo ve studiu od té doby patřilo dvojici Brian Eno a Daniel Lanois. Návrat Lillywhitea na producentskou sesli se některým fanouškům zdá být natolik důležitý, že k němu hledají indicie ber kde ber: podle jednoho z nich například to "uno, dos, tres, catorce! (španělsky "raz, dva, tři, čtrnáct"), které Bono odříkává na začátku Vertiga, odkazuje k Lillywhitem produkovaným deskám U2. How To Dismantle An Atomic Bomb by byla čtrnáctá v jejich diskografii za předpokladu, že by se bralo v potaz minialbum Wide Awake In America z roku 1985 a živák Hasta la Vista, Baby: Live From Mexico City z turné k desce Pop.
U2 však v hudební historii listovali dozadu jen málokdy. Své nejvíc "retro" období zaznamenali na dvojalbovém kočkopsu Rattle And Hum (1988), který spojoval živé nahrávky se studiovými, představoval soundtrack k filmu o kapele a podnikal první váhavé kroky po megaúspěchu desky Joshua Tree. Bonova fascinace Amerikou, přítomná na předchozích deskách pouze tematicky, tu přechází v inspiraci soulem, gospelem a dřevním blues, nemluvě o tom, že mezi hosty figuruje B. B. King či Bob Dylan a že se nahrávalo v proslulých Sun Studios v Memphisu. Kritici tu desku ve své době nemohli vystát: skok přes oceán a do minulosti irské čtveřici prostě nevěřili. Z dnešního pohledu však Rattle And Hum představuje zajímavý dokument doby, pomáhající členit kariéru U2 do čtyř částí.
I: Kluci s nadšením
U2 první poloviny 80. let s trochou nadsázky nejlépe vystihují "klukovské" obaly zmíněných tří prvních desek. Zpěvák Paul Hewson alias Bono, kytarista Dave Evans neboli The Edge, basák Adam Clayton a bubeník Larry Mullen Jr. tehdy ve svých sotva dvaceti letech představovali vlajkonoše rock'n'rollu, osamoceně se prodírající mezi syntezátorovými duy, metalovými kraválisty a gotickou tmou. Pro tuhle fázi U2 je klíčové slovo "intenzita". Do drážek desek Boy (1980), October (1981) a hlavně War (1982) skupina nalila písničky s co největším zvukem, hymnickým patosem a angažovanými tématy. Ať už šlo o cokoliv, U2 dávali jasně znát, že jim na tom záleží, v čemž naživo vynikal zejména pan hlásná trouba Bono. Z dnešního hlediska se může zdát jejich vypjatá emocionalita chlapecky naivní, ale na druhé straně, s výjimkou australských Midnight Oil v té době podobně zapálená rocková formace asi neexistovala. Zatímco obraz Bona, mávajícího na pódiu bílou vlajkou při Sunday Bloody Sunday, písni protestující proti násilí, se stal ikonou, songy jako New Year's Day se svou nenapadnutelnou rytmikou, Edgeovou drnčící kytarou prohnanou přes všechna možná echa a delaye a Bonovým vokálem nesoucím se pod mraky definoval arénový rock U2 jednou provždy.
II: "Nejlepší kapela na světě"
A jednou provždy se U2 zřejmě stali i superhvězdami - nejpozději deskou The Unforgettable Fire (1984), první ze série pod taktovkou producentů Ena a Lanoise. Už koncem předchozího roku je časopis Rolling Stone vyhlásil "nejlepší kapelou na světě", nicméně to hlavní mělo teprve přijít: následující opus magnum Joshua Tree (1987) je považován za jedno z nejlepších alb v historii, stal se třetí deskou U2 v řadě, která debutovala na špici britských žebříčků, dosáhl platinového prodeje za pouhých osmadvacet hodin... Rekordů se tehdy zlomilo nepočítaně, ale důležitější je, že písně jako Where The Streets Have No Name, I Still Haven't Found What I'm Looking For a With Or Without You dnes mají v podvědomí i děti, které tehdy ještě nebyly na světě. U2 se na Joshua Tree podařilo nalézt archetyp stadionového hymnu, jenž je stravitelný pro rádia i pro lidi, kteří v muzice hledají taky obsah.
Následovalo mamutí světové turné, předobraz pozdějších šňůr jako Zoo TV, PopMart nebo Elevation. U2 na něj byli připraveni vyčerpávajícími aktivitami na všemožných benefičních festivalech z předchozích let (LiveAid pro hladovějící Afriku, Conspiracy Of Hope pro Amnesty International, SelfAid pro Irsko), jimiž dávali najevo, že to se světem myslí opravdu vážně. Aureola rockových světců a Bonova mesiášství jim začala přerůstat přes hlavu stejně jako nebetyčná očekávání fanoušků, volajících po nástupci Joshua Tree. Když Bono před vystoupením v Dublinu na Silvestra roku 1989 poznamenal "Takhle to nemůže pokračovat věčně," rozpoutaly se dohady o možném konci skupiny...
III: O 180 stupňů a zas až ke zdi
Achtung Baby vyšlo koncem roku 1991 a obrátilo všechno s logem U2 vzhůru nohama. A je to právě třetí období kariéry, co z U2 dělá takový fenomén. Protože prodat miliony desek už dokázal leckdo, ale že by se z rockových tradicionalistů, kteří se chytili do pasti vlastní persony, stala sebeironická partička chutnající po elektronice a jiném čerstvém ovoci, to hned tak ke slyšení není. Vtipný prolog k tomu poskytli osvícení popaři Pet Shop Boys, když hitovku Where The Streets Have No Name předělali k obrazu svému a obrousili originál zalykající se vášněmi na záměrně sterilní dusárnu. Půl roku nato se U2 představili jako postmoderní kapela, mísící sedmdesátkové pozlátko Bowieho s groovy Madchesteru a klasickou psychedelií a korunující to celé osobněji laděnými texty. Dnes se zdá být těžko uvěřitelné, že The Fly nebo Mysterious Ways mohly vyjít pouhých pár let po vrcholně tradicionalistickém Rattle And Hum, ale tehdy byla zkrátka rychlá doba. Ostatně Achtung Baby nevzniklo nikde jinde než v hlavním městě čerstvě sjednoceného Německa.
U2 však měli vždy tendenci všechno přehánět. Následující Zooropa, vzniklá narychlo a vlastně náhodou (The Edge se potřeboval zabavit po rozpadu manželství) uprostřed gigantické šňůry Zoo TV, nastoupený model jen zopakovala, a to není nic proti excesům onoho turné. Se všemi těmi obřími obrazovkami, trabanty spouštěnými z nebes, telefonáty do Bílého domu a Bonovými pódiovými alter egy to měla být parodie sebezhlíživé rock'n'rollové kapely, ale není divu, jestli z toho mnohým slůvko "parodie" vypadlo. Podobně megalomanská byla i živá prezentace desky Pop (1997) PopMart, s níž 14. srpna 1997 U2 dorazili i na pražský Strahov.
IV: zahraj to znovu, Same
Historie se opakovala: U2 se opět ocitli ve slepé uličce. Jakkoliv se na Popu stále drželi současného, mašinkami prohnaného zvuku, bylo jasné, že jde o klinický případ vítězství formy nad obsahem. Ve vyprázdněných stylových exhibicích už ze spásné sebeironie počátku dekády moc nezbývalo a změna byla nevyhnutelná. Potřetí však Irům trik nevyšel tak dobře: All That You Can't Leave Behind (2000) sice přineslo několik příjemných písniček, ale kapele, která vždycky chtěla planout, musí znít přízvisko "příjemný" jako urážka. Jde o přešlapování na místě, o desku nahranou na autopilota, o druhé ohlédnutí do minulosti; nepřekvapí, že hit Stuck In A Moment You Can't Get Out Of má stejné gospelové ladění jako kdysi věci z Rattle And Hum. Oproti tomuhle albu, které se obracelo do historie rocku jako takového, se čtveřice tentokrát ohlédla do minulosti vlastní. Z All That You Can't Leave Behind je na sto honů cítit snaha udělat po všech těch experimentech zase jednou "klasické" album U2. Čtyři ocenění Grammy jen potvrdily, že tenhle trend táhne.
Mrtvý bod kariéry podtrhla dvoudílná kompilace největších hitů (1998 a 2000), která vývoj irské čtyřky skvěle vystihuje. Zatímco z prvního disku, který mapuje léta 1980-1990, se na posluchače linou univerzální, nadčasové rockové hity, které mohly vzniknout kdykoliv během posledního čtvrtstoletí, u písní z druhé kolekce (1990-2000) můžete mnohdy jen podle zvuku trefit rok, z něhož pocházejí. Tak věrně odrážejí hudební zeitgeist své doby.
Na přelomu milénia se z U2 stala instituce, což v roce 2002 stvrdilo vydání irské známky s jejich portrétem a letošní nominace do americké Rock'n'rollové síně slávy. Věci, které se obvykle dějí posmrtně nebo aspoň po rozpadu, musejí Bona a spol. stavět pod stejný tlak jako kdysi očekávání po Joshua Tree. Příprava nové desky se vleče, ale to je u U2, kteří několik posledních alb rozhodně nenasekali jako na běžícím pásu, celkem obvyklé.
Vztekem do hitparád
Ještě obvyklejší jsou řeči, které nadcházející emisi provázejí. "Jde to skvěle. Napsali jsme jedny z nejlepších písniček za celou dobu, co hrajeme," pochvaloval si nahrávání už na začátku The Edge. Zajímavější je, že už loni v květnu chystané CD popisoval termíny jako "hodně syrový rock'n'roll" či "kapela v primárních barvách kytary, basy, bicích, zpěvu a spousty vitality a energie" a naznačoval, že se opět ponese v duchu návratu ke kořenům. Bono zase počátkem letošního října básnil o "neuvěřitelném vzteku", který se prý line z nových kompozic: "Je jen jeden důvod, aby teď U2 vydali desku: musí to být monstrum, drak, a tahle taková je."
Zpěvák také naznačil, že tento vztek může pramenit i z kytaristovy nechuti vůči jeho neutuchajícím aktivitám v oblasti charity. The Edge se ostatně nedávno vyjádřil v tom smyslu, že jestli Bona ještě jednou uvidí potřásat si rukou s nějakými politiky, dá mu do zubů. Vytrvalost však Bonovi upřít nelze: k charitě přičichl už v srpnu 1983, kdy ho irský premiér Garrett Fitzgerald povolal do vládního programu pro otázky nezaměstnanosti. Od té doby to Bono přes hlad v Etiopii, kam se ostatně inkognito vypravil pomáhat, problematiku AIDS a odpouštění dluhu zemím třetího světa dopracoval až k osobním setkáním s politickými hvězdami kalibru Billa Clintona, Nelsona Mandely či papeže. Je otázka, jestli je pro řešení globálních problémů dostatečnou aprobací nadšení a statut celebrity, ale dlužno uznat, že Bono přinejmenším přitahuje pozornost tam, kde je jí potřeba. Dočkal se za to už i nominací na Nobelovu cenu míru a uznání od manželky Martina Luthera Kinga, jemuž U2 kdysi zasvětili píseň Pride (In The Name Of Love). Bonovým zatím posledním kouskem je vystoupení na kongresu britské Labour party 29. září.
Leč zpátky k novému albu. 13. září management kapely odtajnil jeho jméno, producenta a data vydání (ve většině světa 22. listopadu), 27. září došlo i na tracklisting. Krátce poté se objevily i "zaručené" zprávy o tom, co bude ta která písnička zač. Sometimes You Can't Make It On Your Own má být o smrti Bonova otce a stejně emotivní jako kdysi One, City Of Blinding Lights je věnovaná New Yorku (už zase), Original Of The Species začala jako óda na Edgeovu dceru Holly (Edge: "naposled jsem brečel při tomhle songu") a tak dále. K Vertigu vznikl videoklip, natočený na vyprahlých pláních Španělska; na singlu písničku doprovodí remix od Jacknife Lee, další novinka Are You Gonna Wait Forever? a překvapivě i coververze Kraftwerk Neon Lights.
A další plány? Obří turné, samozřejmě. Ještě ani nebyly oficiálně potvrzeny konkrétní termíny a některé stadiony už začaly prodávat lístky na vystoupení v létě 2005, čemuž se management Irů snaží učinit přítrž. Není už moc kapel, které by vyvolávaly takový poprask. V kontextu dneška jsou U2 vlastně anomálie: rock'n'rollové superhvězdy dvacet let v kuse a skoro třicet let v původní sestavě v době, kdy se warholovská čtvrthodinka slávy dávno smrskla na tři minuty singlu a kdy instituce rockových dinosaurů vypadá ve světle tvorby a distribuce muziky skrze počítače ještě vyčpěleji, než když scénou zamával punk. Jenže výjimky, jak známo, potvrzují pravidlo - a ať už si o U2 člověk myslí cokoliv, výjimečnost je to poslední, co by jim mohl upřít.
Anketa:
CO PRO VÁS OSOBNĚ ZNAMENAJÍ U2 A JAKOU DESKU OD NICH MÁTE NEJRADĚJI?
Honza Dědek (Reflex):
U2 jsou pro mě nejlepší kapelou mého života, nejraději mám Achtung Baby a několik bootlegových nahrávek (např. Live In Chicago z roku 1987).
Palo Hubinák (Veneer):
U2 jsou pro mě kapelou, z které mám po každém albu pocit, že ji to fakt baví, umí to a má to smysl. Dokáže s citem reagovat na hudební dění bez toho, aby ztrácela svoji tvář a zněla směšně. Je skvělé vidět partu lidí s podobným hudebním cítěním, kteří tvoří dohromady tak silný celek - všichni hrají za kapelu a přitom je každý z nich osobnost.
Za vrchol jejich tvorby považuju desku Achtung Baby. Je na ní totiž všechno, co mám na hudbě rád - nálada, melodie i zvuk. To album nemá žádnou slabou chvilku a dokonce i ticho mezi skladbami je parádní!
Ondřej Ježek (OTK):
U2 pro mě znamenají OPRAVDOVOU VELKOU KAPELU, je to už spíš něco jako instituce. Líbí se mi, že se nebojí politiky, jsou ochotni se angažovat a nepůsobí jako loutky hudebního průmyslu. Žádnou jedinou oblíbenou desku nemám, spíš jednotlivé skladby jako Bullet The Blue Sky z Joshua Tree, Numb ze Zooropy, Mofo z Popu... Taky mám rád cover Satellite Of Love.
Andrzej Palec (Roe-Deer):
Mám je strašně rád, poslouchám je už hodně dlouho a co je zajímavý, asi nejvíc se mi líbí deska All That You Can't Leave Behind, kterou dost fanoušků poněkud opomíjí.
Dnes už je známo, že nová kolekce U2 ponese titul How To Dismantle An Atomic Bomb, Jak demontovat atomovou bombu. První singl se jmenuje Vertigo, vyjde 8. listopadu a už nějakou dobu kraluje rozhlasovým stanicím a žebříčkům hudebních downloadů. Představuje důkladnou antitezi předposledního počinu All That You Can't Leave Behind. Oproti uhlazené, bezkrevné, unylé kolekci působí, jako kdyby Šípková Růženka dostala místo polibku kopanec do žeber: je možná nejpřímočařejší a nejbezostyšnější rock'n'rollovou vypalovačkou, jakou skupina kdy nahrála. Jako by se U2 chtěli vrátit do časů podladěných riffů grunge, stylu, kterému se před deseti lety vyhnuli elegantním obloukem přes elektroniku, stříknutou glamem.
I kdyby zbytek "atomové bomby" v explozívnosti Vertiga nepokračoval, přesto půjde svým způsobem o pohled zpátky. Album totiž produkoval Steve Lillywhite, který stál za zvukem dávných prvních tří desek U2. Jakkoliv měl na zvukový kabát kapely vliv i nadále, hlavní slovo ve studiu od té doby patřilo dvojici Brian Eno a Daniel Lanois. Návrat Lillywhitea na producentskou sesli se některým fanouškům zdá být natolik důležitý, že k němu hledají indicie ber kde ber: podle jednoho z nich například to "uno, dos, tres, catorce! (španělsky "raz, dva, tři, čtrnáct"), které Bono odříkává na začátku Vertiga, odkazuje k Lillywhitem produkovaným deskám U2. How To Dismantle An Atomic Bomb by byla čtrnáctá v jejich diskografii za předpokladu, že by se bralo v potaz minialbum Wide Awake In America z roku 1985 a živák Hasta la Vista, Baby: Live From Mexico City z turné k desce Pop.
U2 však v hudební historii listovali dozadu jen málokdy. Své nejvíc "retro" období zaznamenali na dvojalbovém kočkopsu Rattle And Hum (1988), který spojoval živé nahrávky se studiovými, představoval soundtrack k filmu o kapele a podnikal první váhavé kroky po megaúspěchu desky Joshua Tree. Bonova fascinace Amerikou, přítomná na předchozích deskách pouze tematicky, tu přechází v inspiraci soulem, gospelem a dřevním blues, nemluvě o tom, že mezi hosty figuruje B. B. King či Bob Dylan a že se nahrávalo v proslulých Sun Studios v Memphisu. Kritici tu desku ve své době nemohli vystát: skok přes oceán a do minulosti irské čtveřici prostě nevěřili. Z dnešního pohledu však Rattle And Hum představuje zajímavý dokument doby, pomáhající členit kariéru U2 do čtyř částí.
I: Kluci s nadšením
U2 první poloviny 80. let s trochou nadsázky nejlépe vystihují "klukovské" obaly zmíněných tří prvních desek. Zpěvák Paul Hewson alias Bono, kytarista Dave Evans neboli The Edge, basák Adam Clayton a bubeník Larry Mullen Jr. tehdy ve svých sotva dvaceti letech představovali vlajkonoše rock'n'rollu, osamoceně se prodírající mezi syntezátorovými duy, metalovými kraválisty a gotickou tmou. Pro tuhle fázi U2 je klíčové slovo "intenzita". Do drážek desek Boy (1980), October (1981) a hlavně War (1982) skupina nalila písničky s co největším zvukem, hymnickým patosem a angažovanými tématy. Ať už šlo o cokoliv, U2 dávali jasně znát, že jim na tom záleží, v čemž naživo vynikal zejména pan hlásná trouba Bono. Z dnešního hlediska se může zdát jejich vypjatá emocionalita chlapecky naivní, ale na druhé straně, s výjimkou australských Midnight Oil v té době podobně zapálená rocková formace asi neexistovala. Zatímco obraz Bona, mávajícího na pódiu bílou vlajkou při Sunday Bloody Sunday, písni protestující proti násilí, se stal ikonou, songy jako New Year's Day se svou nenapadnutelnou rytmikou, Edgeovou drnčící kytarou prohnanou přes všechna možná echa a delaye a Bonovým vokálem nesoucím se pod mraky definoval arénový rock U2 jednou provždy.
II: "Nejlepší kapela na světě"
A jednou provždy se U2 zřejmě stali i superhvězdami - nejpozději deskou The Unforgettable Fire (1984), první ze série pod taktovkou producentů Ena a Lanoise. Už koncem předchozího roku je časopis Rolling Stone vyhlásil "nejlepší kapelou na světě", nicméně to hlavní mělo teprve přijít: následující opus magnum Joshua Tree (1987) je považován za jedno z nejlepších alb v historii, stal se třetí deskou U2 v řadě, která debutovala na špici britských žebříčků, dosáhl platinového prodeje za pouhých osmadvacet hodin... Rekordů se tehdy zlomilo nepočítaně, ale důležitější je, že písně jako Where The Streets Have No Name, I Still Haven't Found What I'm Looking For a With Or Without You dnes mají v podvědomí i děti, které tehdy ještě nebyly na světě. U2 se na Joshua Tree podařilo nalézt archetyp stadionového hymnu, jenž je stravitelný pro rádia i pro lidi, kteří v muzice hledají taky obsah.
Následovalo mamutí světové turné, předobraz pozdějších šňůr jako Zoo TV, PopMart nebo Elevation. U2 na něj byli připraveni vyčerpávajícími aktivitami na všemožných benefičních festivalech z předchozích let (LiveAid pro hladovějící Afriku, Conspiracy Of Hope pro Amnesty International, SelfAid pro Irsko), jimiž dávali najevo, že to se světem myslí opravdu vážně. Aureola rockových světců a Bonova mesiášství jim začala přerůstat přes hlavu stejně jako nebetyčná očekávání fanoušků, volajících po nástupci Joshua Tree. Když Bono před vystoupením v Dublinu na Silvestra roku 1989 poznamenal "Takhle to nemůže pokračovat věčně," rozpoutaly se dohady o možném konci skupiny...
III: O 180 stupňů a zas až ke zdi
Achtung Baby vyšlo koncem roku 1991 a obrátilo všechno s logem U2 vzhůru nohama. A je to právě třetí období kariéry, co z U2 dělá takový fenomén. Protože prodat miliony desek už dokázal leckdo, ale že by se z rockových tradicionalistů, kteří se chytili do pasti vlastní persony, stala sebeironická partička chutnající po elektronice a jiném čerstvém ovoci, to hned tak ke slyšení není. Vtipný prolog k tomu poskytli osvícení popaři Pet Shop Boys, když hitovku Where The Streets Have No Name předělali k obrazu svému a obrousili originál zalykající se vášněmi na záměrně sterilní dusárnu. Půl roku nato se U2 představili jako postmoderní kapela, mísící sedmdesátkové pozlátko Bowieho s groovy Madchesteru a klasickou psychedelií a korunující to celé osobněji laděnými texty. Dnes se zdá být těžko uvěřitelné, že The Fly nebo Mysterious Ways mohly vyjít pouhých pár let po vrcholně tradicionalistickém Rattle And Hum, ale tehdy byla zkrátka rychlá doba. Ostatně Achtung Baby nevzniklo nikde jinde než v hlavním městě čerstvě sjednoceného Německa.
U2 však měli vždy tendenci všechno přehánět. Následující Zooropa, vzniklá narychlo a vlastně náhodou (The Edge se potřeboval zabavit po rozpadu manželství) uprostřed gigantické šňůry Zoo TV, nastoupený model jen zopakovala, a to není nic proti excesům onoho turné. Se všemi těmi obřími obrazovkami, trabanty spouštěnými z nebes, telefonáty do Bílého domu a Bonovými pódiovými alter egy to měla být parodie sebezhlíživé rock'n'rollové kapely, ale není divu, jestli z toho mnohým slůvko "parodie" vypadlo. Podobně megalomanská byla i živá prezentace desky Pop (1997) PopMart, s níž 14. srpna 1997 U2 dorazili i na pražský Strahov.
IV: zahraj to znovu, Same
Historie se opakovala: U2 se opět ocitli ve slepé uličce. Jakkoliv se na Popu stále drželi současného, mašinkami prohnaného zvuku, bylo jasné, že jde o klinický případ vítězství formy nad obsahem. Ve vyprázdněných stylových exhibicích už ze spásné sebeironie počátku dekády moc nezbývalo a změna byla nevyhnutelná. Potřetí však Irům trik nevyšel tak dobře: All That You Can't Leave Behind (2000) sice přineslo několik příjemných písniček, ale kapele, která vždycky chtěla planout, musí znít přízvisko "příjemný" jako urážka. Jde o přešlapování na místě, o desku nahranou na autopilota, o druhé ohlédnutí do minulosti; nepřekvapí, že hit Stuck In A Moment You Can't Get Out Of má stejné gospelové ladění jako kdysi věci z Rattle And Hum. Oproti tomuhle albu, které se obracelo do historie rocku jako takového, se čtveřice tentokrát ohlédla do minulosti vlastní. Z All That You Can't Leave Behind je na sto honů cítit snaha udělat po všech těch experimentech zase jednou "klasické" album U2. Čtyři ocenění Grammy jen potvrdily, že tenhle trend táhne.
Mrtvý bod kariéry podtrhla dvoudílná kompilace největších hitů (1998 a 2000), která vývoj irské čtyřky skvěle vystihuje. Zatímco z prvního disku, který mapuje léta 1980-1990, se na posluchače linou univerzální, nadčasové rockové hity, které mohly vzniknout kdykoliv během posledního čtvrtstoletí, u písní z druhé kolekce (1990-2000) můžete mnohdy jen podle zvuku trefit rok, z něhož pocházejí. Tak věrně odrážejí hudební zeitgeist své doby.
Na přelomu milénia se z U2 stala instituce, což v roce 2002 stvrdilo vydání irské známky s jejich portrétem a letošní nominace do americké Rock'n'rollové síně slávy. Věci, které se obvykle dějí posmrtně nebo aspoň po rozpadu, musejí Bona a spol. stavět pod stejný tlak jako kdysi očekávání po Joshua Tree. Příprava nové desky se vleče, ale to je u U2, kteří několik posledních alb rozhodně nenasekali jako na běžícím pásu, celkem obvyklé.
Vztekem do hitparád
Ještě obvyklejší jsou řeči, které nadcházející emisi provázejí. "Jde to skvěle. Napsali jsme jedny z nejlepších písniček za celou dobu, co hrajeme," pochvaloval si nahrávání už na začátku The Edge. Zajímavější je, že už loni v květnu chystané CD popisoval termíny jako "hodně syrový rock'n'roll" či "kapela v primárních barvách kytary, basy, bicích, zpěvu a spousty vitality a energie" a naznačoval, že se opět ponese v duchu návratu ke kořenům. Bono zase počátkem letošního října básnil o "neuvěřitelném vzteku", který se prý line z nových kompozic: "Je jen jeden důvod, aby teď U2 vydali desku: musí to být monstrum, drak, a tahle taková je."
Zpěvák také naznačil, že tento vztek může pramenit i z kytaristovy nechuti vůči jeho neutuchajícím aktivitám v oblasti charity. The Edge se ostatně nedávno vyjádřil v tom smyslu, že jestli Bona ještě jednou uvidí potřásat si rukou s nějakými politiky, dá mu do zubů. Vytrvalost však Bonovi upřít nelze: k charitě přičichl už v srpnu 1983, kdy ho irský premiér Garrett Fitzgerald povolal do vládního programu pro otázky nezaměstnanosti. Od té doby to Bono přes hlad v Etiopii, kam se ostatně inkognito vypravil pomáhat, problematiku AIDS a odpouštění dluhu zemím třetího světa dopracoval až k osobním setkáním s politickými hvězdami kalibru Billa Clintona, Nelsona Mandely či papeže. Je otázka, jestli je pro řešení globálních problémů dostatečnou aprobací nadšení a statut celebrity, ale dlužno uznat, že Bono přinejmenším přitahuje pozornost tam, kde je jí potřeba. Dočkal se za to už i nominací na Nobelovu cenu míru a uznání od manželky Martina Luthera Kinga, jemuž U2 kdysi zasvětili píseň Pride (In The Name Of Love). Bonovým zatím posledním kouskem je vystoupení na kongresu britské Labour party 29. září.
Leč zpátky k novému albu. 13. září management kapely odtajnil jeho jméno, producenta a data vydání (ve většině světa 22. listopadu), 27. září došlo i na tracklisting. Krátce poté se objevily i "zaručené" zprávy o tom, co bude ta která písnička zač. Sometimes You Can't Make It On Your Own má být o smrti Bonova otce a stejně emotivní jako kdysi One, City Of Blinding Lights je věnovaná New Yorku (už zase), Original Of The Species začala jako óda na Edgeovu dceru Holly (Edge: "naposled jsem brečel při tomhle songu") a tak dále. K Vertigu vznikl videoklip, natočený na vyprahlých pláních Španělska; na singlu písničku doprovodí remix od Jacknife Lee, další novinka Are You Gonna Wait Forever? a překvapivě i coververze Kraftwerk Neon Lights.
A další plány? Obří turné, samozřejmě. Ještě ani nebyly oficiálně potvrzeny konkrétní termíny a některé stadiony už začaly prodávat lístky na vystoupení v létě 2005, čemuž se management Irů snaží učinit přítrž. Není už moc kapel, které by vyvolávaly takový poprask. V kontextu dneška jsou U2 vlastně anomálie: rock'n'rollové superhvězdy dvacet let v kuse a skoro třicet let v původní sestavě v době, kdy se warholovská čtvrthodinka slávy dávno smrskla na tři minuty singlu a kdy instituce rockových dinosaurů vypadá ve světle tvorby a distribuce muziky skrze počítače ještě vyčpěleji, než když scénou zamával punk. Jenže výjimky, jak známo, potvrzují pravidlo - a ať už si o U2 člověk myslí cokoliv, výjimečnost je to poslední, co by jim mohl upřít.
Anketa:
CO PRO VÁS OSOBNĚ ZNAMENAJÍ U2 A JAKOU DESKU OD NICH MÁTE NEJRADĚJI?
Honza Dědek (Reflex):
U2 jsou pro mě nejlepší kapelou mého života, nejraději mám Achtung Baby a několik bootlegových nahrávek (např. Live In Chicago z roku 1987).
Palo Hubinák (Veneer):
U2 jsou pro mě kapelou, z které mám po každém albu pocit, že ji to fakt baví, umí to a má to smysl. Dokáže s citem reagovat na hudební dění bez toho, aby ztrácela svoji tvář a zněla směšně. Je skvělé vidět partu lidí s podobným hudebním cítěním, kteří tvoří dohromady tak silný celek - všichni hrají za kapelu a přitom je každý z nich osobnost.
Za vrchol jejich tvorby považuju desku Achtung Baby. Je na ní totiž všechno, co mám na hudbě rád - nálada, melodie i zvuk. To album nemá žádnou slabou chvilku a dokonce i ticho mezi skladbami je parádní!
Ondřej Ježek (OTK):
U2 pro mě znamenají OPRAVDOVOU VELKOU KAPELU, je to už spíš něco jako instituce. Líbí se mi, že se nebojí politiky, jsou ochotni se angažovat a nepůsobí jako loutky hudebního průmyslu. Žádnou jedinou oblíbenou desku nemám, spíš jednotlivé skladby jako Bullet The Blue Sky z Joshua Tree, Numb ze Zooropy, Mofo z Popu... Taky mám rád cover Satellite Of Love.
Andrzej Palec (Roe-Deer):
Mám je strašně rád, poslouchám je už hodně dlouho a co je zajímavý, asi nejvíc se mi líbí deska All That You Can't Leave Behind, kterou dost fanoušků poněkud opomíjí.
časopis Rock&Pop 2004/11
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/publicistika/U2-Jak-smontovat-dalsi-Achtung-Baby~26~rijen~2004/
