5.7.2007 | Autor: Daniel Matoušek | sekce: publicistika Mít dnes kapelu ve Velké Británií a snažit se dělat zajímavou hudbu v klasickém rockovém obsazení je dost nevděčná práce. Pokud nezníte extrémně avantgardně, stejně si vás všichni zaškatulkují jako další z toho přehršle indie-rockových skupin, které znějí jedna jako druhá a zajímají už snad jenom redaktory britských časopisů. Lehko se tak může stát, že se kolem bez povšimnutí mihne skupina, která se snaží jít trochu jinou cestou.

Nedávní debutanti Twilight Sad se zdají být přesně tímhle případem. Označení kytarovka jim bylo přiřknuto dost nešťastně a pokud upustíme od teze, že kytarovka je všechno, co obsahuje kytary, tak i dost nesmyslně. V jednom rozhovoru uvedli jako své největší vzory Phila Spectora, Serge Gainsbourga, Leonarda Cohena a podivínského elektro-folkaře Daniela Johnstona, což je výčet, ve kterém rockové kytary nějak chybějí. Přestože je nesmysl imaginárně tyhle všechny spojovat do jediného interpreta, výsledek je přeci jenom dost blízko: zvukové zkoušení s prostým písničkovým jádrem.

Glasgowskou čtyřku můžeme považovat za takové nové hrdiny internetového typu. Patří k těm kapelám dneška, které proslavila téměř výhradně tichá pošta sítě, začínající v komunitě blogerů a postupně pokračující na servery o nezávislé hudbě. Když loni posílali svoje syrově znějící demo za oceán, v rodné zemi o nich snad vůbec nikdo nevěděl, a když se pak z labelu Fat Cat přijeli podívat, jakpak vypadá jejich hudba naživo, odbývali si právě třetí koncert. Nakonec to dopadlo tak, že díky menší šňůře po Státech byli na druhé straně Atlantiku známější dříve než doma. Na britskou kapelu dost nezvyklé a představuje to naprosto opačný vývoj, než zažili třeba Arctic Monkeys, Editors a jim podobní.
Deska Fourteen Autumns a Fitfteen Winters, produkt celého toho snažení, je nakonec o poznání uhlazenější, než se dalo z poslechu místy až garážového EP očekávat. „Vždycky jsme chtěli dělat skladby, které sice nejsou úplně přístupné, ale zároveň ne odtažité,“ říkají k tomu tak trochu alibisticky. Hrátky se zvukovým studiem udělaly své. Kytarové plochy – protože spíš než rify vytvářejí Twilight Sad statické zvukové monolity odkazující na Británii raných devadesátých let – mnohokrát navrstvili a přidali bohatější instrumentaci. Několika skladbami nezvykle proznívá akordeon, dalšími countryová slide kytara, páskové piano nebo theremin. A k tomu všemu zpěv, který přivádí skotský přízvuk do extrémnosti a díky němuž zpočátku deska působí, jako by byla od nějaké, dejme tomu, severské post-rockové kapely.

Ten zvuk sám je post-rocku blízký dost, u labelu, který odchoval takové melancholiky jako Sigur Ros nebo Múm, to ale ani moc nepřekvapí. Od plnosti spectorovské „zvukové stěny“ mají Skoti často blíž uhlazené verzi „hlukové stěny“ - k podkladu, na který pak nabalují jednoduché písničkové melodie plné repetic. Ze sloganovitých textů, v nichž jde stěží vysledovat nějaký pochod asociací, se občas vynoří něco, co se zaryje pod kůži: „Cítila ses špatně, když jsi viděla, že jsi celá má? Když jsi viděla, že jsi celá má. S nožem v prsou,“ a v šestiminutových stopážích, jdoucích tvrdohlavě proti pravidlům pop-businessu, vám to ještě několikrát zopakují.

Experimentovaní za účelem neexperimentálního výsledku dělá kdekdo, ale v tomhle případě je výsledek stejně dost originální. Některé kapely si svůj styl nevytvoří ani po několika albech, takže když se to někomu podaří už na debutu, je to určitě důvod zpozornět. Je sice pravděpodobné, že Twilight Sad nikoho nespasí, ani se kolem nich nevytvoří kult oddaných fanynek, tohle ale není hudba ke křepčení, tohle je hudba k poslechu. Hudba zručných syntetiků a popových vyděděnců.