21.11.2005 | Autor: Pavel Víšek | sekce: publicistika Před deseti lety vznikla skupina Traband, jejíž “dvoutaktní bigbít” postupem času víc a víc košatěl až do tvaru, který si získal spoustu příznivců nejen u nás, ale zásluhou častého koncertování i v řadě dalších, především evropských zemí. V kategorii world music tak Českou republiku ve světě vedle Ivy Bittové, Dáši Andrtové, Jablkoně nebo Čechomoru reprezentuje další originál. Vydání bilančního alba u brněnských Indies nabídlo dobrou příležitost pohovořit si s kapelníkem Trabandu Jardou Svobodou.

“Živák” 10 let na cestě je dárkem k narozeninám od firmy nebo dobrou příležitostí
k rekapitulaci vaší první dekády?
Tak i tak. Mě samotného by nikdy nenapadlo vydávat naše živé vystoupení, ale sešly se tu v jeden čas tři věci, díky kterým živák nakonec přece jen vychází: naše oslava desátého výročí vzpomínkovým koncertem, zájem České televize tento koncert zaznamenat a zájem Indies tento záznam vydat na DVD i na kompaktu.

Vaše novinka repertoárově mapuje vaše čtyři řadové desky, ale nejpočetněji je zastoupen debut O čem mluví muži, který vznikl ještě v komornějším obsazení. Chtěli jste “předefinovat” zvuk k obrazu Trabandu model 2005?
Hlavně jsme chtěli našim fanouškům udělat radost a nabídnout jim písničky z našeho prvního cédéčka, o které mají stále zájem, ale které je dneska už vlastně nesehnatelné. Reedici nechystáme, myslím totiž, že zvukově to není zrovna nejšťastnější nahrávka. Ale vzali jsme si do parády ty nejdůležitější písničky z tohoto alba a nahráli je znova, v nových aranžích a v současné “dechno” sestavě.

Můžete alespoň trochu představit dříve nevydané skladby z alba?
Na koncertě jich zaznělo o něco víc, ale na album jsme vybrali jen čtyři. Nejstarší je písnička Stáda, která pochází ještě z dob mé předtrabandí kapely Otcovy děti. Hraje ji s námi spřátelená kapela Naholou 25, která hostovala už na loňském CD Hyjé! Potom jsou tu dvě “záhrobní” písně z doby, kdy se Traband hudebně přeorientovával z kytarového bigbítu na dechovku - černohumorná funky V čekárně u doktora a cajdáček Na druhý břeh. Poslední je blues Tlustý muž v zrcadle, zhudebněná báseň Franze Werfela z období, kdy jsme s Trabandem dělali hudbu pro představení Divadla Na voru. Zpívá ji náš kamarád, herec a saxofonista Vláďa Javorský.

Na jedné straně až živočišný tah 10 let na cestě, druhý pól představuje třeba album Tak to chodí, na kterém jste se společně s Michalem Horáčkem podílel. Sedí vám osobně víc studio nebo pódium??
Při natáčení desek mám radši práci ve studiu, soustředění a tvoření, pokusy i omyly, variace, možnosti čarování se zvukem atd., prostě všechno to, co studio nabízí. Ale koncerty jsou zase jedinečné svou atmosférou, náladou, energií. To vám žádné studio nedá, spíš sebere. Proto taky zní jinak Traband studiový a jinak Traband naživo.

Když jsme zmínili Michala Horáčka: hodnotil někdy z pozice kolegy z branže vaše texty, na které máte u Trabandu skoro monopol?
Ano, on je vždycky první, komu dávám svoje nové písničky poslechnout. Ne že bych očekával, že mi na nich bude něco vylepšovat, ale že mi řekne svůj názor. Jeho názor je pro mě velmi důležitý, i když s ním třeba vůbec nesouhlasím.



Svůj styl s nadsázkou označujete jako dechno, přes nepřeslechnutelné plechy Trabandu jde hlavně o pěknou slovní hříčku?
V tom slovu se spojuje “techno” a “dechovka”. Chtěli jsme tím vyjádřit, že je to hudba, na kterou se dá tančit, a že je to hudba postavená hlavně na dechových nástrojích. Ale v poslední době už nám i tohle stylové zařazení začíná být těsné. Nedávno jedna rozhlasová moderátorka uváděla soutěž o naše CD a soutěžní otázka zněla: “Traband hraje za a) techno, za b) dechno, za c) všechno.” V tomto případě bylo správně to c).

Ve vaší hudbě je cítit mimo jiné spříznění s balkánskými brassbandy. Otevírá vám to víc dveře do Francie, kde se netají svou slabostí pro Bregoviće a spol.?
Asi ano, ale nejen tam. Tahle hudba je teď díky Kusturicovi velmi populární všude v Evropě. Ale na můj vkus už je těch balkánských dechovek až až.

Vaší nejexotičtějí štací bylo loni Japonsko. Jaký jste si přivezli nejsilnější zážitek?
Japonsko, to je úplně jinej svět. Být v Japonsku, to je jako letět na Měsíc. Strávili jsme tam sice jen týden a pouze v Tokiu, ale i tak máme asi nadosmrti na co vzpomínat. Mile mě překvapilo, kolik toho obyčejní Japonci vědí o Čechách. Znají naše animované filmy, mají rádi naše loutková divadla - třeba Divadlo bratří Formanů. Ale nejvíc mě šokovaly japonský předkapely, který tam s námi každý večer vystupovaly. Čistokrevní Japonci, kteří hráli židovskej klezmer nebo Balkán - ale tak zatraceně dobře, že by tady v Evropě strčili do kapsy všechny naše hudební judaisty i balkanisty a ještě by jim tam zbylo místo třeba na trochu jazzu nebo hardcoru.

Na vašem webu se lze v aktualitách dočíst “po Novém roce Traband na nějaký čas zaparkuje do garáže”. Proč? Únava materiálu nebo muzikantské prázdniny??
Co je na tom divného - po deseti letech intenzivního koncertování? Prostě jsme si řekli, že do konce roku budeme co nejvíc koncertovat, a příští rok leháro, pohoda, Bahamy, Kanáry, tantiémy J


Zajímavosti...
Členové Trabandu hojně figurují v diskografiích jiných osobností a skupin. Připomeňme si alespoň, že Jarda Svoboda byl v roce 2001 přizván za mikrofon do písně Parník se potápí, která se objevila na albu Petra Hapky a Michala Horáčka Mohlo by tu být i líp. O dva roky později vystřídal v autorském tandemu Petra Hapku a vznikla deska Tak to chodí, jež upozornila také na pěvecké solitéry formátu Szidi Tóbias či Františka Segrada. A třeba na “majstrštyku” Lihová škola umění Tří sester nelze přeslechnout dechy Trabandu v hitovce Vlachovka, navíc zde trabandí banjista Evžen pikuje v písni Vláček Piko.

Psáno pro: časopis mGuide 2005/06