13.5.2010 | Autor: Leoš Kofroň | sekce: publicistika Nové, v pořadí již šesté studiové album skupiny Traband přináší zas další posun v jejím zvuku i textovém vyjádření. Kdo by znal jen někdejší „dechno“ sound či má naopak v paměti zklidněnou náladu komorních písni pro harmonium z předešlé desky Přítel člověka (2007), asi bude nyní opět překvapen zvukově dravějším a syrovějším albem Domasa. Leader souboru Jarda Svoboda však tvrdí, že základ zůstává nadále stejný: směřování k písničce a nějakému sdělení.

Oproti poslední sestavě v triu jste nástrojové obsazení nyní opět rozšířili o tubu. Co bylo hlavním důvodem?
Nešlo mi ani tak konkrétně o tubu, jako o nějaký basový nástroj, který mi ve zvuku kapely při živém hraní chyběl. Zkoušeli jsme kontrabas, několik koncertů jsme odehráli i s kvartetem Clarinet Factory, co doprovází Lenku Dusilovou. Tam se mi třeba hodně zalíbil basklarinet. Jenže ti jsou zas hodně vytížení a já bych se na ně tedy nemohl tak spolehnout. Kdežto Robert Škarda je jistota, léta s námi hrál a pro takové to kapelové soužití jsou tihle staří známí prostě k nezaplacení. Jiná věc je, že když se na nahrávce vyskytne potřeba nějakého dalšího nástroje, tak ho tam použijeme.

Album Domasa znamená jistý návrat k příběhovým písním, z textů je však zároveň patrný též tvůj silný příklon k přírodě a k hledání jakési životní rovnováhy…
Pro mě je muzika vždy terapií a psaní písniček velmi osobní záležitostí. I když jsem se třeba schovával za nějakou postavou, vždy jsem mluvil o sobě, o nějakých svých démonech, citech. My jsme nyní ve studiu natočili osmnáct písniček, ale na desku zařadili jen tucet a to takových, které nabízejí ještě i nějaký další přesah. Takové ty extrémně příběhové jsme si schovali možná pro příští album.

Alespoň jedna, a to Kalná řeka, příběh osudové lásky, která se naplnila až po létech, zůstala i zde. Má reálný předobraz?
Tohle je přímo odposlechnuto z jedné žižkovské knajpy, kde dřív byla jedna z prvních Večerek u nás. My se tam kdysi v noci stavovali pro lahváče a narazili na takovou divnou dvojici kolem padesátky, která tam prodávala a zároveň i v zadní místnosti spolu žila. Dali jsme se do řeči a z nich vylezl tenhle jejich příběh. Chlapík s paní odněkud ze Severní Moravy, kde vznikla jejich dětská láska, pak si oba vzali někoho jiného, léta vedle sebe žili pár kilometrů a nesměli se potkávat a vídat, protože tam ještě platily takové ty starosvětské zákony… Tohle je doslovná píseň.

Když už jsi zmínil slovo láska… Prý se nová deska liší od těch předchozích tím, že zde právě tohle slovo zaznívá poprvé. Nemám zrovna pocit, že by ses tématu lásky dřív vyhýbal.
Tématu ne, ale tomu slovu. Myslím, že všechny naše písničky jsou o lásce a o věcech, které plynou z nějaké citové vazby. Ovšem vyloženě toho slova jsem se bál. Vždy mi připadalo strašně popový.

A co název alba Domasa, který si lze vysvětlovat různými způsoby…
Hledali jsme nějaký sjednocující název pro většinu těch témat. A myslím, že to, co doopravdy všechny písničky spojuje, je nějaký hluboký zážitek. Něco, co se člověka vnitřně dotýká, zasahuje a třeba ho i zraňuje. A mne se název Domasa zalíbil právě pro tu jeho víceznačnost. Lze ho chápat jako předložku a ’maso’, ale taky jako něco ve spojitosti s domovem - doma jsa…

Kromě zpěvných písní jako například Indiáni ve městě či Pálíš, doutnáš, nehoříš na albu nalezneme i záležitosti s poměrně dost složitou strukturou, jež asi se asi při koncertech nikdy nestanou vytleskávanými. Mám na mysli třeba píseň Zlá/sky…
Určitě, ale pro mě je důležitější moje vyjádření, než přání fanoušků. Třeba z těch dvanácti písni budou tři, které se chytí a jestli ano, budu šťastný. Třeba Pálíš, doutnáš, nehoříš, je taková pseudodylanovka, říkám o ní, že ji složil Bob Dylan, aniž by o tom věděl. Rád však pracuji s kontrasty, často spojuji dvě písničky, které vznikly nezávisle na sobě, prolnu je.. A to je třeba případ i punkové Co se v mládí naučíš. To samé i Krajina v obrazech nebo vlastně i ti Indiáni.

V souvislosti s albem Přítel člověka jsi použil termín „home music“. Máš podobnou charakteristiku i pro rockově přitvrzenou Domasu?
To přitvrzení nebyl nějaký záměr, my nepracujeme konceptuálně. Spíš to vyplynulo z toho, že Jana Kaplanová byla na mateřské a my s bubeníkem zůstali sami a hledali řešení, jak hrát. Takže já si opatřil barytonovou kytaru, jíž lze současně použít i jako basu a tím, že přišel zpět tubista, tak to celé dostalo takový jakoby zemitější nádech. Mám dojem, že oproti Příteli člověka se s tím už tak moc nemazlíme, už to není taková tichá, komorní hudba do obýváku.Tehdy písničky vznikaly u harmonia, kdežto tyhle nové právě u té kytary.

Psáno pro: časopis mGuide 2010/05