The Who - Důstojné stárnutí někdejších bouřliváků
4.1.2007 | Autor: Jaroslav Riedel | sekce: publicistika
fotogalerie
The Who se zavedli jako skupina vzpurných, nekompromisních rockerů. Na pódiích ničili nejen hudební konvence, ale i vlastní nástroje; jejich divoké skrumáže kytarového kvílení, zběsilých akordů, razantního bubnování a adolescentních výkřiků vzpoury se staly legendou. Pro muzikanty, kteří se zavedou tímto způsobem, není nikdy lehké stárnout. A pro The Who to platí zvlášť silně: nejčastěji připomínaný verš z jejich repertoáru totiž zní - “Doufám, že zemřu dřív, než zestárnu”. Dva členové The Who - bubeník Keith Moon a baskytarista John Entwistle - to už opravdu mají za sebou. Kytaristovi a hlavnímu skladateli Peterovi Townshendovi je dnes 61, zpěvák Roger Daltrey je o rok starší. Dlouhé léta od nich už skoro nikdo nečekal nic víc než občasné vzpomínkové koncerty. Teď vydali nové album.
Mluvím o své generaci
Londýnská čtyřka fungovala pod názvem The Who od roku 1964, ale hrála spolu už dřív; pod názvem The High Numbers vydala jeden málo úspěšný singl. V listopadu 1964 natočili The Who píseň I Can't Explain a dosáhli s ní na osmé místo britské hitparády. O necelý rok později vyšlo album My Generation, směs divokých písní Petera Townshenda, občas prokládaných cover verzemi soulových skladeb Jamese Browna. To už bylo jasné, že The Who je kapela s budoucností, jejíž ambice rostou s každou další deskou. Townshendovy a Moonovy destrukce nástrojů a Daltreyho zběsilé mávání mikrofonem samozřejmě přitáhly pozornost a silně přispěly k popularitě skupiny, ale bez opravdového talentu by The Who na výsluní asi dlouho nevydrželi.
Ambice překračovat běžné skladatelské konvence byly patrné velmi záhy. Na druhém albu, vydaném v prosinci 1966, se objevila devítiminutové “miniopera” A Quick One, While He's Away, na další desce The Who Sell Out byl obdobně koncipovaný šestiminutový kousek Rael. To však byla jen příprava na vrcholné Townshendovo dílo, rockovou operu Tommy. Dvojalbum vyšlo roku 1969, Tommy se dočkal i filmové verze, nové nahrávky (s hostujícími Eltonem Johnem či Tinou Turnerovou) a jakkoli žádné další zpracování nemělo sílu původní verze, síla melodií i příběhu Tommyho stále láká k novým nastudováním - ostatně i The Who se později k celému albu vraceli.
Za zvláštní zmínku stojí dravou energií nabité album Live At Leeds, natočené roku 1970, které se i přes špatný zvuk vinylové verze zařadilo mezi nejobdivovanější koncertní alba rockové historie. Who v té době byli na vrcholu sil, což je naštěstí docela dobře zdokumentováno: například záznamy ze slavných festivalů Woodstock a Isle Of Wight.
Doufám, že zemřu dřív, než zestárnu
Když v roce 1971 vyšlo album Who's Next, sklízelo samozřejmé úspěchy na obou stranách Atlantiku a písně Behind Blue Eyes či Won't Get Fooled Again dávno patří mezi rockovou klasiku. Období po vydání Who's Next však bylo počátkem útlumu tvůrčích sil skupiny. Už to nebyla ta kompaktní, energická parta - všichni čtyři členové začali vydávat sólové desky, nejdříve Entwistle (1971), nejpozději Moon (1975), žádná z nich ovšem nebyla srovnatelná s těmi nejlepších od Who. I zvuk skupiny se měnil - útočnosti začalo ubývat, vedle drsných kytar dostávaly prostor syntezátory.
Kapela vydávala výběry hitů i kompilaci rarit a nezveřejněných písní (Odds And Sods), další velký projekt přišel v roce 1973 jako následník Tommyho. Quadrophenia bylo opět dvojalbum, rovněž se dočkalo zfilmování (roku 1979, roli dostal mj. Sting), ale přece jen bylo znát, že Townshendovi docházejí nápady. Přes několik velmi dobrých písní nebyla Quadrophenia tak soudržným a vyrovnaným dílem. Následující desky už vysloveně upadaly do průměru, bez ohledu na to, že se pořád prodávaly velmi slušně.
V září 1978 se Keith Moon předávkoval sedativy a zemřel. Skupina pokračovala dál, bubeníkem kapely se stal Kenny Jones ze Small Faces, ale už to nebylo ono. Townshend byl závislý na alkoholu i tvrdých drogách, v roce 1981 téměř zemřel na předávkování. Who vydali ještě dvě docela slabé desky, poslední roku 1982. Tím činnost skupiny v zásadě skončila; i když se muzikanti čas od času scházeli k příležitostnými koncertům - třeba v roce 1989 k 25. výročí skupiny, kdy se skupinou bubnoval Simon Phillips, nebo roku 1994 k Daltreyovým 50. narozeninám. Když se roku 1991 připravovalo album Two Rooms, pocta písničkám Eltona Johna a Bernieho Taupina, The Who přispěli nahrávkou Saturday Night's Alright For Fighting. V natáčení sólových projektů byl nejúspěšnější Townshend, ale ani jeho desky nebyly nijak úžasné.
Nechci způsobovat velkou senzaci
V červnu 2002, právě když se The Who zase dali dohromady a chystali se na turné po USA, zemřel John Entwistle v Las Vegas na infarkt; to sice další aktivity kapely pozdrželo, ale přípravu nového alba nezhatilo. V březnu 2004 vyšla kompilace Then And Now: Maximum Who, kde byly vedle osmnácti klasických písní i dvě novinky: Real Good Looking Boy a Old Red Wine.
I když z původní sestavy skupiny zůstali jen Townshend a Daltrey, dá se říci, že skupina teď funguje na regulérní bázi: na klávesy hraje John “Rabbit” Bundrick, na bicí Zak Starkey, syn Ringo Starra. Rozhodující vliv na zvuk kapely ovšem má Townshend; skladby ostatně vznikaly v jeho studiu. Jako autor se Townshend nikterak netají svými inspiracemi: třeba píseň Black Widow's Eyes byla ovlivněna tragickým útokem teroristů na školu v Severní Osetii 1. září 2004. Několik skladeb, například A Man In A Purple Dress, napsal Townshend poté, co viděl film Mela Gibsona Umučení Krista.
Vždy tu samozřejmě bude otázka, zda tvorbu The Who nesymbolizuje právě ta mladická energie, která se už nemůže vrátit. Nové album je především Townshendovým dílem - v sedmdesátých letech se jeho sólové desky od tvorby pro The Who programově lišily, teď už na tom nesejde. Je však jasné, že kdyby album vyšlo pod Towshendovým jménem, jistě by nevzbudilo takovou pozornost, ale taky by nečelilo tak napjatému očekávání. Kdyby tato deska měla být v diskografii skupiny poslední, bylo by to rozloučení důstojné. Pokud předznamenává novou tvůrčí etapu, zdá se, že je na co se těšit.
Zajímavost
Pete Tonwshend byl vždy ústřední autorskou osobností skupiny, tentokrát však na sebe kromě skladatelské a textařské role vzal i značnou instrumentalistickou zodpovědnost. Sám k tomu napsal: “Nahrál jsem na tuto desku všechny ostatní nástroje a bavilo mě to, hlavně hraní na mandolínu a banjo, dokonce na housle a violy. Taky jsem programoval některé bubny a taky jsem hrál na bicí soupravu. Aranžoval jsem komorní smyčce v Trilby's Piano; bylo to poprvé, co jsem takovou práci dělal.” Zak Starkey, který je v bookletu uvedený jako člen skupiny a spolupracuje s The Who už deset let, ve skutečnosti bubnuje v jediné skladbě. Syn Ringo Starra totiž v době natáčení koncertoval s Oasis.
Galerie:
fotogalerie
The Who se zavedli jako skupina vzpurných, nekompromisních rockerů. Na pódiích ničili nejen hudební konvence, ale i vlastní nástroje; jejich divoké skrumáže kytarového kvílení, zběsilých akordů, razantního bubnování a adolescentních výkřiků vzpoury se staly legendou. Pro muzikanty, kteří se zavedou tímto způsobem, není nikdy lehké stárnout. A pro The Who to platí zvlášť silně: nejčastěji připomínaný verš z jejich repertoáru totiž zní - “Doufám, že zemřu dřív, než zestárnu”. Dva členové The Who - bubeník Keith Moon a baskytarista John Entwistle - to už opravdu mají za sebou. Kytaristovi a hlavnímu skladateli Peterovi Townshendovi je dnes 61, zpěvák Roger Daltrey je o rok starší. Dlouhé léta od nich už skoro nikdo nečekal nic víc než občasné vzpomínkové koncerty. Teď vydali nové album.Mluvím o své generaci
Londýnská čtyřka fungovala pod názvem The Who od roku 1964, ale hrála spolu už dřív; pod názvem The High Numbers vydala jeden málo úspěšný singl. V listopadu 1964 natočili The Who píseň I Can't Explain a dosáhli s ní na osmé místo britské hitparády. O necelý rok později vyšlo album My Generation, směs divokých písní Petera Townshenda, občas prokládaných cover verzemi soulových skladeb Jamese Browna. To už bylo jasné, že The Who je kapela s budoucností, jejíž ambice rostou s každou další deskou. Townshendovy a Moonovy destrukce nástrojů a Daltreyho zběsilé mávání mikrofonem samozřejmě přitáhly pozornost a silně přispěly k popularitě skupiny, ale bez opravdového talentu by The Who na výsluní asi dlouho nevydrželi.
Ambice překračovat běžné skladatelské konvence byly patrné velmi záhy. Na druhém albu, vydaném v prosinci 1966, se objevila devítiminutové “miniopera” A Quick One, While He's Away, na další desce The Who Sell Out byl obdobně koncipovaný šestiminutový kousek Rael. To však byla jen příprava na vrcholné Townshendovo dílo, rockovou operu Tommy. Dvojalbum vyšlo roku 1969, Tommy se dočkal i filmové verze, nové nahrávky (s hostujícími Eltonem Johnem či Tinou Turnerovou) a jakkoli žádné další zpracování nemělo sílu původní verze, síla melodií i příběhu Tommyho stále láká k novým nastudováním - ostatně i The Who se později k celému albu vraceli.
Za zvláštní zmínku stojí dravou energií nabité album Live At Leeds, natočené roku 1970, které se i přes špatný zvuk vinylové verze zařadilo mezi nejobdivovanější koncertní alba rockové historie. Who v té době byli na vrcholu sil, což je naštěstí docela dobře zdokumentováno: například záznamy ze slavných festivalů Woodstock a Isle Of Wight.
Doufám, že zemřu dřív, než zestárnu
Když v roce 1971 vyšlo album Who's Next, sklízelo samozřejmé úspěchy na obou stranách Atlantiku a písně Behind Blue Eyes či Won't Get Fooled Again dávno patří mezi rockovou klasiku. Období po vydání Who's Next však bylo počátkem útlumu tvůrčích sil skupiny. Už to nebyla ta kompaktní, energická parta - všichni čtyři členové začali vydávat sólové desky, nejdříve Entwistle (1971), nejpozději Moon (1975), žádná z nich ovšem nebyla srovnatelná s těmi nejlepších od Who. I zvuk skupiny se měnil - útočnosti začalo ubývat, vedle drsných kytar dostávaly prostor syntezátory.
Kapela vydávala výběry hitů i kompilaci rarit a nezveřejněných písní (Odds And Sods), další velký projekt přišel v roce 1973 jako následník Tommyho. Quadrophenia bylo opět dvojalbum, rovněž se dočkalo zfilmování (roku 1979, roli dostal mj. Sting), ale přece jen bylo znát, že Townshendovi docházejí nápady. Přes několik velmi dobrých písní nebyla Quadrophenia tak soudržným a vyrovnaným dílem. Následující desky už vysloveně upadaly do průměru, bez ohledu na to, že se pořád prodávaly velmi slušně.
V září 1978 se Keith Moon předávkoval sedativy a zemřel. Skupina pokračovala dál, bubeníkem kapely se stal Kenny Jones ze Small Faces, ale už to nebylo ono. Townshend byl závislý na alkoholu i tvrdých drogách, v roce 1981 téměř zemřel na předávkování. Who vydali ještě dvě docela slabé desky, poslední roku 1982. Tím činnost skupiny v zásadě skončila; i když se muzikanti čas od času scházeli k příležitostnými koncertům - třeba v roce 1989 k 25. výročí skupiny, kdy se skupinou bubnoval Simon Phillips, nebo roku 1994 k Daltreyovým 50. narozeninám. Když se roku 1991 připravovalo album Two Rooms, pocta písničkám Eltona Johna a Bernieho Taupina, The Who přispěli nahrávkou Saturday Night's Alright For Fighting. V natáčení sólových projektů byl nejúspěšnější Townshend, ale ani jeho desky nebyly nijak úžasné.
Nechci způsobovat velkou senzaci
V červnu 2002, právě když se The Who zase dali dohromady a chystali se na turné po USA, zemřel John Entwistle v Las Vegas na infarkt; to sice další aktivity kapely pozdrželo, ale přípravu nového alba nezhatilo. V březnu 2004 vyšla kompilace Then And Now: Maximum Who, kde byly vedle osmnácti klasických písní i dvě novinky: Real Good Looking Boy a Old Red Wine.
I když z původní sestavy skupiny zůstali jen Townshend a Daltrey, dá se říci, že skupina teď funguje na regulérní bázi: na klávesy hraje John “Rabbit” Bundrick, na bicí Zak Starkey, syn Ringo Starra. Rozhodující vliv na zvuk kapely ovšem má Townshend; skladby ostatně vznikaly v jeho studiu. Jako autor se Townshend nikterak netají svými inspiracemi: třeba píseň Black Widow's Eyes byla ovlivněna tragickým útokem teroristů na školu v Severní Osetii 1. září 2004. Několik skladeb, například A Man In A Purple Dress, napsal Townshend poté, co viděl film Mela Gibsona Umučení Krista.
Vždy tu samozřejmě bude otázka, zda tvorbu The Who nesymbolizuje právě ta mladická energie, která se už nemůže vrátit. Nové album je především Townshendovým dílem - v sedmdesátých letech se jeho sólové desky od tvorby pro The Who programově lišily, teď už na tom nesejde. Je však jasné, že kdyby album vyšlo pod Towshendovým jménem, jistě by nevzbudilo takovou pozornost, ale taky by nečelilo tak napjatému očekávání. Kdyby tato deska měla být v diskografii skupiny poslední, bylo by to rozloučení důstojné. Pokud předznamenává novou tvůrčí etapu, zdá se, že je na co se těšit.
Zajímavost
Pete Tonwshend byl vždy ústřední autorskou osobností skupiny, tentokrát však na sebe kromě skladatelské a textařské role vzal i značnou instrumentalistickou zodpovědnost. Sám k tomu napsal: “Nahrál jsem na tuto desku všechny ostatní nástroje a bavilo mě to, hlavně hraní na mandolínu a banjo, dokonce na housle a violy. Taky jsem programoval některé bubny a taky jsem hrál na bicí soupravu. Aranžoval jsem komorní smyčce v Trilby's Piano; bylo to poprvé, co jsem takovou práci dělal.” Zak Starkey, který je v bookletu uvedený jako člen skupiny a spolupracuje s The Who už deset let, ve skutečnosti bubnuje v jediné skladbě. Syn Ringo Starra totiž v době natáčení koncertoval s Oasis.
Galerie:
časopis mGuide 2007/01
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/publicistika/The-Who-Dustojne-starnuti-nekdejsich-bourlivaku~04~leden~2007/
