The Strokes - Hvězdná záře nad garáží
22.1.2004 | Autor: Roman Lipčík | sekce: publicistika
Nic se už dnes v showbyznysu neodehraje bez halasného humbuku. Provázel i vzestup newyorské pětice The Strokes, byť ona sama se na něm nepodílela a byl jí spíše na obtíž. Leč průmysl i tisk vítaly její zjevení fanfárami: nejhodnotnější přínos New Yorku rockové hudbě od slavné předpunkové éry klubu C.B.G.B., návrat ke ztraceným rockovým kořenům, kýžená injekce radosti a energie rockové hudbě. Humbuk, anebo je na tom něco pravdy?
Připomíná to vystoupení siláka na pouti. Ohne kovový prut, roztrhne řetěz, cosi vzepře - šestkrát denně v přesně stanovený čas stále totéž dokola. Kdo by tam stál celý den, na konci druhého setu by už asi trochu zíval. Leč publikum před ním se mění a stále nové tváře sledují produkci se zatajeným dechem, pootevřenými ústy a němou úctou.
Hudební cykly jsou na tom podobně. Pro stále nové vlny nepoznamenaných posluchačů předvádí hudební silák víceméně pořád totéž, jen s drobnými variačními obměnami, poznamenanými více vývojem společenským i technologickým než hudebním: jednou se to jmenuje rock'n'roll, jindy jen rock, pak zase punk rock, nová vlna a potom třeba grunge. V klidových mezičasech k tomu bují různé nepojmenované hybridy, jejichž stavební prvky jsou totožné, jen jinak seskupené.
Mediálního i hudebně průmyslového humbuku je k tomu zapotřebí, protože všichni zúčastnění vědí, že nenabízejí nic nového pod sluncem. I pouťový silák každou hodinu vykřikuje, že teď uvidíte, co jste ještě neviděli, přičemž ví, že notně přehání. Nakonec ale tyč poctivě ohne a řetěz s funěním přetrhne. Opodál totiž nabízí jiný kejklíř pohled na mořskou pannu, což je jeho družka navlečená do gumového postroje. V jeho pouťové boudě najdeme i boybandy a taky Britney S., Christine A., Jennifer L.
Pěti mladíkům The Strokes přiznejme, že zaujali místo na pódiu, kde se předvádí poctivý silák.
Rozmazlení synáčkové
Rock vzešlý z garáží patří k těm nejpoctivějším. Představuje totiž uskutečněné tužby vyděděnců vydupané ze země navzdory všemu a všem. The Strokes platí za garážovou kapelu.
A opět je to zčásti humbuk, třebaže dobře míněný.
Kdyby se totiž do publika naplno nahustila pravda, vypadalo byto až podezřele. Garážový plevel totiž pochází z poměrně elitních rodin. Ani exotická jména čtyř z nich napovídající na emigrantský původ na tom nic nezmění.
Kupříkladu zpěvák Julian Casablancas má španělského otce a dánskou matku. I když jej po rozvodu vychovávala sama, otec štědře finančně přispíval z výnosů přední newyorské modelingové agentury Elite, kterou vlastní, i několika škol pro modelky, jež založil.
Doprovodný kytarista Albert Hammond nosí za jménem jr., aby se vědělo, že existuje i stejnojmenný senior. Zatím je slavnější než junior, od 60. let skládá hity pro kdekoho, od Julia Iglesiase přes skupinu Chicago až po Dionovou. Narodil se v Anglii, ale juniora zplodil s argentinskou modelkou s rakousko-peruánskými předky.
Rodiče basisty Nikolaie Fraitura jsou Francouzi, ale matčin rodokmen sahá do Ruska. Oba pracují v FBI.
Bubeník Fabrizio Moretti vzešel z Itala a Brazilky, sólový kytarista Nick Valensi zase z Tunisana a Francouzky.
"V tom máme velkou výhodu, že jsme zcestovalí a kurevsky kultivovaní," poukazuje Valensi na dobré vychování garážmistrů a mezi řečí se pochlubí četbou Celina, Joyce, Bukowského či Vonneguta. "Zakládám si na tom, že jsme kluci na kurva dost vysoký úrovni, jsme do prdele skoro až gentlemeni, a ne nějaká sráčská americká rocková sebranka."
Takhle mluvit ho určitě nenaučili ve škole. S Julianem a Fabriziem totiž chodil do téže střední školy, "školy pro zbohatlé píčuse", jak jí dnes unisono říkají, jinak prestižního soukromého newyorského ústavu Dwight School. Právě tam se utvořilo jádro The Strokes.
Rock v opozici
Chlapci se narodili kolem přelomu 70. a 80. let, do hudebně bídné doby. Slávu newyorských undergroundových klubů už nezažili. Díky rodičům si však alespoň zprostředkovaně nastudovali kdeco, od Marleye přes Beach Boys až po Velvet Underground a punk, a když vypukl grunge a s ním i jejich puberta, jedno o druhé kříslo jako křemeny. Poslouchali Nirvanu a Pearl Jam a pohrdali většinou spolužáků, které dnes vykreslují jako posluchačskou zálohu Eminema. Vševládný rap jim nic neříkal, semkli se v rockové jednotě proti všem. Chodili na vybrané newyorské koncerty - Guided By Voices, Built To Spill, Reverend Horton Heat: "Nevím, jestli jsme byli vyložení outsideři," vzpomíná na studia Valensi, "ale určitě se tam vyloupla skupinka oblíbených dětí, ale my do ní nepatřili."
Začali hrát, ale byly to zprvu typické středoškolské pokusy vedoucí odnikud k ničemu. Zpívalo se o končící lásce i o nablblých policajtech a nejvíc o ŽIVOTĚ. Julian už tehdy skládal dokázal si už tehdy vypůjčit to nejlepší z dobrého - divoký riffze Stooges stejně jako cukerínový refrén Beach Boys. Další radysi s tím však příliš nevěděl.
Situace se změnila, když přišly posily. Tvrdé dwightské jádro doplnili Julianovi kamarádi Albert jr. a Nikolai. Začalo se pracovat systematičtěji. Začalo se i hrát, po klubech, po hospodách i barech.
V roce 1999 pokřtil Julian Casablancas kapelu na The Strokes. Znělo to dostatečně úderně a hlavně to bylo první z mnoha navrhovaných jmen, na kterém se všichni shodli.
Retro pro Ostrovany
Křiváky jako Ramones, účesy jako Bay City Rollers, kytarový zvuk jak před čtvrt stoletím a kondenzovaná energie ládovaná do modelu hudby, kde se snoubili výše zmínění i s Blondie, s Television i s Velvet's. S ničím z toho nemohli mít vzhledemke svému mládí autentickou zkušenost, přesto dokázali věrně revokovat ducha. V éře elektronického metalu, médii zprofanovaného R&B, hiphopu a instantních hvězd MTV to byl pro ucho toužící po čistotě a nefalšované prostotě balzám. Na jejich koncerty chodilo víc a víc lidí, jejich proslulost se šířila. Nejčastěji se za nimi chodilo do Mercury Lounge, kde hrávali rezidentně. Tam předskakovali i britským The Doves, a díky tomuse jejich pověst dostala za oceán.
Traduje se, že Geoff Travis, boss vlivného britského labelu Rough Trade, ani nevyslechl do konce jejich demo a už volal a nabízel jim smlouvu.
A tak se stalo, že The Strokes získali větší uznání a popularitu v Anglii než doma. Na světě byl pouhý singl Hard To Explain, na jehož základě věnoval kapele jinak spíše antiamerický New Musical Express kapele titulní stránku. Z více než 1,6 milionu celosvětově prodaných kopií jejich debutového alba Is That It (2001) se čtvrtina prodala právě ve Velké Británii. A konečně i jejich největší úspěch pochází z Anglie - loni v únoru získali Brit Award jako nejlepší mezinárodní nováčci.
Možná proto se Angličané, kteří nabyli pocitu, že bez nich by nebylo The Strokes, cítili trochu ukřivděni, když se k nim kapela krátce nato obrátila zády. Soustředila úsilí v závěru loňského roku a v průběhu letoška jak na dobytí amerického trhu, tak - mnohem podstatnější úkol! - na potvrzení příslibů a nadějí, jež vyvolal albový debut.
Zkouška ohněm
Album Room On Fire už je pár dnů na světě. Předcházel je značně atypický singl 12:51, umocněný kytarami imitujícími novovlnné klávesy. Předcházely mu však i věci méně viditelné.
The Strokes natočili během prvních dubnových deseti dnů tři skladby s britským producentem Nigelem Godrichem, spoluodpovědným za úspěchy alb Radiohead, posledního Becka či Pavement. Jak rychle je natočili, tak rychle se rozloučili. !Máme odlišný styl práce," komentuje to kapela. "Jsme ochotni obětovat spoustu času, abychom našli správný zvuk bicích. Nechceme slyšet větu: To se upraví v mixu."
Taková pečlivost může u kapely typu The Strokes překvapit. Při pilování zmíněného kvaziklávesového intra singlu odpálil prý Nick Valensi dva zesilovače, než byl spokojen se zvukem. Ve skldbě Nigtmare zase Hammond junior strávil pár dnů broušením zvuku bicích, aby zněly jako automat, ergo jako michaeljacksonovská Billie Jean. "Dá to obrovskou práci znít tak jednoduše a jakoby nezúčastněně," vysvětluje lídr Julian Casablancas.
Letití obdivovatelé Boba Marleye dostali na album i dvě skladby lehce poznamenané reggae, Raga a Ze Newie. Zdá se, že cestu dál hledají v zpestření svého stylu, přirozeně "v mezích zákona", aniž by přišli o identitu. Snad jim to přinese i smysluplnější fanoušky, než byl ten nedávno mediálně zveřejněný. "Miluji The Strokes. Jsou velice talentovaní a uvědomují si to," prohlásil nadšeně Macauly Culkin, co býval sám doma.
Řekl bych, že některý typ chvály může být i kontraproduktivní.
Tak pravil Julian Casablancas:
"Kdyby Elvisovy fanoušky nahradili milovníci Johnnyho Cashe a místo příznivců Rolling Stzones by zaujali milovníci Velvet Underground, byl svět hned o něco lepší."
"Když mi bylo osm, díval jsem se na klipy Michaela Jacksona a říkal si: Dal bych nevímco za to, kdybych mohl být na jeho místě."
Připomíná to vystoupení siláka na pouti. Ohne kovový prut, roztrhne řetěz, cosi vzepře - šestkrát denně v přesně stanovený čas stále totéž dokola. Kdo by tam stál celý den, na konci druhého setu by už asi trochu zíval. Leč publikum před ním se mění a stále nové tváře sledují produkci se zatajeným dechem, pootevřenými ústy a němou úctou.
Hudební cykly jsou na tom podobně. Pro stále nové vlny nepoznamenaných posluchačů předvádí hudební silák víceméně pořád totéž, jen s drobnými variačními obměnami, poznamenanými více vývojem společenským i technologickým než hudebním: jednou se to jmenuje rock'n'roll, jindy jen rock, pak zase punk rock, nová vlna a potom třeba grunge. V klidových mezičasech k tomu bují různé nepojmenované hybridy, jejichž stavební prvky jsou totožné, jen jinak seskupené.
Mediálního i hudebně průmyslového humbuku je k tomu zapotřebí, protože všichni zúčastnění vědí, že nenabízejí nic nového pod sluncem. I pouťový silák každou hodinu vykřikuje, že teď uvidíte, co jste ještě neviděli, přičemž ví, že notně přehání. Nakonec ale tyč poctivě ohne a řetěz s funěním přetrhne. Opodál totiž nabízí jiný kejklíř pohled na mořskou pannu, což je jeho družka navlečená do gumového postroje. V jeho pouťové boudě najdeme i boybandy a taky Britney S., Christine A., Jennifer L.
Pěti mladíkům The Strokes přiznejme, že zaujali místo na pódiu, kde se předvádí poctivý silák.
Rozmazlení synáčkové
Rock vzešlý z garáží patří k těm nejpoctivějším. Představuje totiž uskutečněné tužby vyděděnců vydupané ze země navzdory všemu a všem. The Strokes platí za garážovou kapelu.
A opět je to zčásti humbuk, třebaže dobře míněný.
Kdyby se totiž do publika naplno nahustila pravda, vypadalo byto až podezřele. Garážový plevel totiž pochází z poměrně elitních rodin. Ani exotická jména čtyř z nich napovídající na emigrantský původ na tom nic nezmění.
Kupříkladu zpěvák Julian Casablancas má španělského otce a dánskou matku. I když jej po rozvodu vychovávala sama, otec štědře finančně přispíval z výnosů přední newyorské modelingové agentury Elite, kterou vlastní, i několika škol pro modelky, jež založil.
Doprovodný kytarista Albert Hammond nosí za jménem jr., aby se vědělo, že existuje i stejnojmenný senior. Zatím je slavnější než junior, od 60. let skládá hity pro kdekoho, od Julia Iglesiase přes skupinu Chicago až po Dionovou. Narodil se v Anglii, ale juniora zplodil s argentinskou modelkou s rakousko-peruánskými předky.
Rodiče basisty Nikolaie Fraitura jsou Francouzi, ale matčin rodokmen sahá do Ruska. Oba pracují v FBI.
Bubeník Fabrizio Moretti vzešel z Itala a Brazilky, sólový kytarista Nick Valensi zase z Tunisana a Francouzky.
"V tom máme velkou výhodu, že jsme zcestovalí a kurevsky kultivovaní," poukazuje Valensi na dobré vychování garážmistrů a mezi řečí se pochlubí četbou Celina, Joyce, Bukowského či Vonneguta. "Zakládám si na tom, že jsme kluci na kurva dost vysoký úrovni, jsme do prdele skoro až gentlemeni, a ne nějaká sráčská americká rocková sebranka."
Takhle mluvit ho určitě nenaučili ve škole. S Julianem a Fabriziem totiž chodil do téže střední školy, "školy pro zbohatlé píčuse", jak jí dnes unisono říkají, jinak prestižního soukromého newyorského ústavu Dwight School. Právě tam se utvořilo jádro The Strokes.
Rock v opozici
Chlapci se narodili kolem přelomu 70. a 80. let, do hudebně bídné doby. Slávu newyorských undergroundových klubů už nezažili. Díky rodičům si však alespoň zprostředkovaně nastudovali kdeco, od Marleye přes Beach Boys až po Velvet Underground a punk, a když vypukl grunge a s ním i jejich puberta, jedno o druhé kříslo jako křemeny. Poslouchali Nirvanu a Pearl Jam a pohrdali většinou spolužáků, které dnes vykreslují jako posluchačskou zálohu Eminema. Vševládný rap jim nic neříkal, semkli se v rockové jednotě proti všem. Chodili na vybrané newyorské koncerty - Guided By Voices, Built To Spill, Reverend Horton Heat: "Nevím, jestli jsme byli vyložení outsideři," vzpomíná na studia Valensi, "ale určitě se tam vyloupla skupinka oblíbených dětí, ale my do ní nepatřili."
Začali hrát, ale byly to zprvu typické středoškolské pokusy vedoucí odnikud k ničemu. Zpívalo se o končící lásce i o nablblých policajtech a nejvíc o ŽIVOTĚ. Julian už tehdy skládal dokázal si už tehdy vypůjčit to nejlepší z dobrého - divoký riffze Stooges stejně jako cukerínový refrén Beach Boys. Další radysi s tím však příliš nevěděl.
Situace se změnila, když přišly posily. Tvrdé dwightské jádro doplnili Julianovi kamarádi Albert jr. a Nikolai. Začalo se pracovat systematičtěji. Začalo se i hrát, po klubech, po hospodách i barech.
V roce 1999 pokřtil Julian Casablancas kapelu na The Strokes. Znělo to dostatečně úderně a hlavně to bylo první z mnoha navrhovaných jmen, na kterém se všichni shodli.
Retro pro Ostrovany
Křiváky jako Ramones, účesy jako Bay City Rollers, kytarový zvuk jak před čtvrt stoletím a kondenzovaná energie ládovaná do modelu hudby, kde se snoubili výše zmínění i s Blondie, s Television i s Velvet's. S ničím z toho nemohli mít vzhledemke svému mládí autentickou zkušenost, přesto dokázali věrně revokovat ducha. V éře elektronického metalu, médii zprofanovaného R&B, hiphopu a instantních hvězd MTV to byl pro ucho toužící po čistotě a nefalšované prostotě balzám. Na jejich koncerty chodilo víc a víc lidí, jejich proslulost se šířila. Nejčastěji se za nimi chodilo do Mercury Lounge, kde hrávali rezidentně. Tam předskakovali i britským The Doves, a díky tomuse jejich pověst dostala za oceán.
Traduje se, že Geoff Travis, boss vlivného britského labelu Rough Trade, ani nevyslechl do konce jejich demo a už volal a nabízel jim smlouvu.
A tak se stalo, že The Strokes získali větší uznání a popularitu v Anglii než doma. Na světě byl pouhý singl Hard To Explain, na jehož základě věnoval kapele jinak spíše antiamerický New Musical Express kapele titulní stránku. Z více než 1,6 milionu celosvětově prodaných kopií jejich debutového alba Is That It (2001) se čtvrtina prodala právě ve Velké Británii. A konečně i jejich největší úspěch pochází z Anglie - loni v únoru získali Brit Award jako nejlepší mezinárodní nováčci.
Možná proto se Angličané, kteří nabyli pocitu, že bez nich by nebylo The Strokes, cítili trochu ukřivděni, když se k nim kapela krátce nato obrátila zády. Soustředila úsilí v závěru loňského roku a v průběhu letoška jak na dobytí amerického trhu, tak - mnohem podstatnější úkol! - na potvrzení příslibů a nadějí, jež vyvolal albový debut.
Zkouška ohněm
Album Room On Fire už je pár dnů na světě. Předcházel je značně atypický singl 12:51, umocněný kytarami imitujícími novovlnné klávesy. Předcházely mu však i věci méně viditelné.
The Strokes natočili během prvních dubnových deseti dnů tři skladby s britským producentem Nigelem Godrichem, spoluodpovědným za úspěchy alb Radiohead, posledního Becka či Pavement. Jak rychle je natočili, tak rychle se rozloučili. !Máme odlišný styl práce," komentuje to kapela. "Jsme ochotni obětovat spoustu času, abychom našli správný zvuk bicích. Nechceme slyšet větu: To se upraví v mixu."
Taková pečlivost může u kapely typu The Strokes překvapit. Při pilování zmíněného kvaziklávesového intra singlu odpálil prý Nick Valensi dva zesilovače, než byl spokojen se zvukem. Ve skldbě Nigtmare zase Hammond junior strávil pár dnů broušením zvuku bicích, aby zněly jako automat, ergo jako michaeljacksonovská Billie Jean. "Dá to obrovskou práci znít tak jednoduše a jakoby nezúčastněně," vysvětluje lídr Julian Casablancas.
Letití obdivovatelé Boba Marleye dostali na album i dvě skladby lehce poznamenané reggae, Raga a Ze Newie. Zdá se, že cestu dál hledají v zpestření svého stylu, přirozeně "v mezích zákona", aniž by přišli o identitu. Snad jim to přinese i smysluplnější fanoušky, než byl ten nedávno mediálně zveřejněný. "Miluji The Strokes. Jsou velice talentovaní a uvědomují si to," prohlásil nadšeně Macauly Culkin, co býval sám doma.
Řekl bych, že některý typ chvály může být i kontraproduktivní.
Tak pravil Julian Casablancas:
"Kdyby Elvisovy fanoušky nahradili milovníci Johnnyho Cashe a místo příznivců Rolling Stzones by zaujali milovníci Velvet Underground, byl svět hned o něco lepší."
"Když mi bylo osm, díval jsem se na klipy Michaela Jacksona a říkal si: Dal bych nevímco za to, kdybych mohl být na jeho místě."
časopis Rock&Pop 2003/11
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/publicistika/The-Strokes-Hvezdna-zare-nad-garazi~22~leden~2004/
Komentáře
&;
