12.1.2009 | Autor: Ladislav Řehounek | sekce: publicistika
 fotogalerie Folk-rocková kytarovka The Slots se na pražské indie scéně pohybuje už bezmála osm let. Své první album Babybox vydala v roce 2006, načež se ale po nedlouhé době ocitla takřka na hranici rozpadu. Loňský rok se nesl v duchu nového začátku. Zpěváka Erica a bubeníka Páju doplnila trojka nových členů a výsledkem je deska Plastic Culture. Jak ta, tak i následující rozhovor se zakládajícím jádrem kapely, shrnuje cestu, kterou si pětice v předchozích měsících prošla.


Loni vaši kapelu potkaly snad nejzásadnější personální změny. Považujete stávající složení za návaznost, nebo jde spíš o novej začátek?
Eric: Je to návaznost na předchozí události. Ze čtyř členů kapely zůstali dva, kteří se odlišovali koncepcí. Než jsme si řekli, že se rozejdeme, měli jsme základní otázku, jak to v budoucnu budeme dělat. Já jsem navrhoval, že se tomu budeme věnovat třeba tři měsíce v kuse a pak si dáme zase tříměsíční pauzu, kdy si každej bude dělat, co potřebuje. Myslím, že ale zrovna Tomáš chtěl pokračovat se stejnou koncepcí, a s tím jsem nesouhlasil. Byly tam ale i hudební neshody. Jsou za tím hodinový rozhovory, jak to všechno pojmout. Oni to brali vyloženě profesionálně – přijít na koncert, zahrát, zkásnout honorář a odejít.

Ani na novejch věcech se nepodíleli?
Eric: Poslední písničky vznikaly tak, že jsme s Pájou nahráli takovou soukromou desku, oni si vybrali několik písniček, ty se naučili a zahráli. Tam už nebyla vůle přirozenýho společnýho vzniku, oni to brali jako revival.

Co do kapely přinesla nová trojice?
Eric: Najednou to bylo úplně jiný, byla to skupina lidí se stejným zájmem. Neviděli jsme se jenom na zkouškách a nenadávali jsme si, že chodíme pozdě. Najednou jsme se začali vídat i mimo zkoušky a začali tím žít.
Pája: Bylo to komplikovaný. Já jsem ani nevěděl, jestli ta kapela bude pokračovat nebo ne. Kdybychom se nesešli tady v Rock Café, tak by to vůbec nemuselo vzniknout.
Eric: Nastal ohromnej přelom, filozofií jsme se dostali jakoby na začátek. V roce 2001 jsme dali dohromady partu lidí, která se měla ráda, zkoušela třikrát týdně a šlo to nahoru, až odešel jeden člen – první klarinetista. Od tý doby jsme ho začali nahrazovat, takže tam byl furt někdo navíc. Babybox byla v podstatě deska největších hitů za pět let, kdy jsme nahrazovali kytaristy, klarinetisty a basáky. Stejně už ale polovina songů nezněla tak, jako původně, když vznikly, dřív byly lepší. Navázali jsme koncertem, prodali jsme půlku nákladu, nedělali jsme ani klip, veškerou vůli jsme odevzdali agentuře a skončilo to svým způsobem rozpadem. Najednou jsme si s Pájou řekli, že tu hudbu chceme dělat srdcem, tak, jak to cítíme, a tu se kolem nás objevili další tři lidi, kteří do toho zapadali. Momentálně se cítím zase jako na začátku toho skvělýho celku, kterej byl narušenej.

Nová deska se jmenuje Plastic Culture, co je podle vás na kultuře plastickýho?
Eric: Znamená to celkovej koncept myšlenky, vyjádření toho, že spousta věcí se soustředí hlavně na to, aby byl hustej obal, a tím míříme tím na celou kulturu. Souvisí to s přístupem, s jakým jsme tu desku dělali – dali jsme do toho přirozenost, co je v nás, soustředili jsme se na jádro věci, ne na obal.

Na první desce byly věci, který jste na koncertech hráli měsíce, leckdy i roky. Co se lišilo u Plastic Culture? Měli jste vůbec v začátku očekávání desky?
Eric: Neměli, spíš jsme byli vyjuchaní z toho, že se sešlo pět takovejch pošuků. Zezačátku jsme si říkali „wau, skvělej jam“ a když jsme dali dohromady nějaký písničky, znělo to všechno přirozeně.
Pája: Myšlenka desky byla třeba po dvou měsících hraní, ale mlhavá. Byla vize, ale nebyla cesta, jak k ní dojít. Nikdy jsme nedospěli do takovýho stádia, že bysme si řekli „tak, příští týden jdeme do studia“. Původně jsme ji chtěli natočit v našem studiu, ale vstupovaly do toho různý nemoci a dovolený, takže se to posouvalo. Až se to během jednoho týdne v listopadu seběhlo tak, že jsme dostali echo na studio…
Eric: Zkoušeli jsme nahrávat ve vlastním studiu, živě i ve stoupách, ale furt to nebylo odpovídající. Od toho jsme museli ustoupit, když jsme to slyšeli. Nemůžeš s mikrofonem za pár tisíc nahrát kvalitní nahrávku.

Ale můžeš, dělá to spousta kapel...
Eric: Můžeš, ale ne s tou koncepcí, jak jsme chtěli. Chtěli jsme nahrávat živě a navíc analogově. Nahráli jsme to celý kompletně tak, jako kdybychom se postavili na pódium. Zkoušeli jsme víc verzí, mohli jsme pracovat s náladou…

Vůbec mi přijde, že vaše kapela se nevyvíjí stylově nebo žánrově, ale jediný, co se mění, je nálada…
Eric: Všechno to vychází z nějaký minulosti a zkušenosti. Babybox se točil po stopách a tím, že se to táhlo rok, byla nálada zpatlaná. Tomáš natáčel kytary v únoru, já zpěvy v dubnu. Teď, když jsme točili živě v jedný místnosti, byla nálada okamžitá, reflexní. Je to z toho ohromně cítit…

… souhlasíte s tím, že nálada je to jediný, co se u vás mění?
Pája: Rukopis zůstane stejnej, to je jasný. Charakter zůstává, protože ty písničky dělá z větší části Eric, a sebe nikdy nezmění. Ale i zvuk je oproti Babyboxu o něčem jiným…
Eric: Aleš Zenkl, co dělal producenta Babyboxu, nám dal tipy, co je kde nejlepší – v jakým analogovým studiu to udělat, kde masterovat -, aby to vyšlo podle našich představ. Když to pak slyšel, řekl nám, že je ohromný plus, že hrajeme víc pro celek. Spousta kapel, ač jsou to výborní muzikanti, k tomu nedojde.

Každej tlačí svůj nástroj…
Eric: A takovej mám pocit nejenom z první desky, ale ze starý sestavy celkově. Každej chtěl hrát co nejvíc. Šlo třeba o to, že když jede zpěv, nemůže pod tím být sólo, a když už jo, nemůže se tlouct. Je důležitý, když každej ví, kdy nemá hrát; možná mnohem důležitější, než když ví, kdy má hrát.

Jak jste ale vůbec řešili financování desky?
Eric: Je to ohromný dobrodružství od začátku do konce. Všechno to, co jsme za ten rok prožili, spělo k tomu, že jsme dostali potřebu dát to na nějakou desku. Sehnali jsme nějaký prachy, dohodli se, že každej dáme třeba desítku, sehnali jsme nějaký kámoše „polosponzory“ a měli jsme nějakou částku, se kterou jsme to dělali stylem, jakým jsme chtěli. Postupem jsme přicházeli na to, že těch financí je potřeba víc, a vždycky jsme to začali nějak řešit.

No, hudbou se, předpokládám, neživíte…
Eric: Momentálně jsme dali investici do hudby.

A jaký je očekávání? Že se vám vrátí? Asi těžko…
Eric: První písnička se jmenuje Expectations – Očekávání. Je to taková otevírací filozofie, že mnoho očekávání nakonec činí nešťastným. Chceme hrát co nejvíc koncertů a akcí s nějakým konceptem, to je naše očekávání. Kdyby se nám to vrátilo finančně, bylo by to jen plus, ale není očekávání, že prodáme deset tisíc kusů.

Proč jste desku nedali třeba zadarmo ke stažení?
Eric: Protože by tam nebyl ten book. My to chápeme jako knížku zážitků, co jsme spolu jako kapela prožili. Když se do toho člověk zaposlouchá, všechno tam objeví.
Pája: Produkce desky byla nákladná záležitost, už to, že jsme natáčeli na ten analog. To se diametrálně liší od kapel, který si to nahrajou v poloprofesionálních studiích a náklady je tolik nemrzí, když to dají na net. Buď to může udělat kapela, která do toho moc neinvestovala, nebo naopak totálně bohatá kapela. My potřebujeme, aby se nám to aspoň z části vrátilo, abychom mohli podnikat další věci okolo hraní. Z pohledu nás lidí, kteří v danou chvíli nemají jiný způsob obživy, to byla fakt celkem drahá záležitost.

V období Babyboxu jste přešli k agentuře 10:15. Co vám dala a proč už u ní nejste?
Eric: Spolupráce s 10:15 by byla na samostatnou knížku. Svým způsobem nás 10:15 dala dohromady, protože se zezačátku podílela i na našem studiu, ale problém byl v tom, že jsme nesdíleli stejnou vizi.

Jaká byla jejich vize?
Eric: Vize byla udělat prvoplánovou komerční kapelu, aspoň na mě to tak působilo. Odpovídaly tomu třeba i promofotky, který jsme tenkrát dělali. Ale byla to pro nás tenkrát první větší nabídka od seriózní agentury, která se tím zabývá…
Pája: Rok jsme hráli na nějakejch akcích, ale byly to spíš nahodilý koncerty. Co sehnali, to se hrálo. Jim chyběla koncepce. To je agentura, která má zkušenosti s pořádáním velkejch světovejch koncertů, ale s kapelou na začátku, jako jsme byli my, ne. Nakonec se sešel soubor mnoha věcí, kterej tu vzájemnou spolupráci ukončil. Nejlepší, co se tý agentuře povedlo, bylo to, že jsme se sešli s těma lidma…

Řekl bych, že v období přelomu ze Slot & Shade (původní název kapely do r. 2006, pozn. red.) na Slots vás brzdilo třeba i to, že jste v půlce koncertu byli na mol…
Pája: Jeden z výsledků dospívání je, že teď razíme, že celej koncert musí být o pocitech, který předáš pomocí těch písniček. Jak alkohol, tak různý další látky, zkreslujou tvoje vnímání a prožívání, takže ten pocit, kterej cítíš, je falešnej. Je to pozměněnej náhled, už to není upřímný. Ty písničky nejlíp zprostředkuješ, když jsi střízlivej a ten koncert máš pod rukama. Je pravda, že náš přístup byl dost pankáčskej.

Předtím jste se vožrali při písničce o něčem a teď se naopak vožerete a napíšete o tom písničku…
Pája: Napíšeme třeba o tom, jak jsme se vožrali a jak nám bylo druhej den blbě. Je to v podstatě tak. Myslím, že jako hudebník to tak máš hozený, protože musíš pracovat s emocema a pocitama. Občas se dostaneš do šílenejch stavů a můžeš si říct, že je to tím, že seš idiot, ale když si z toho něco vezmeš, teprve pak je to upřímný.
Eric: Strašně důležitá zpráva: Slots je pro tenhle rok strašně pracovitá kapela. My to máme vždycky tak, že sudý roky jsou party a lichý máme pracovní.

Cítíte se být součástí nějaký scény? Když se podívám třeba na tu „pražskou indie scénu“…
Pája: My si říkáme indie pankáči. Přijde mi, že jsme nikdy nebyli součástí nějaký scény. Vždycky jsme měli někam blíž a lidi se snažili nás někam zařazovat, ale nikdy jsme nešli a neřekli, že hrajeme pop nebo emo. Neměli jsme tendenci se někam řadit. Děláme věci, který jsou v nás. My jsme nevznikli jako parta týpků, která by chtěli hrát něco konkrétního. Spousta kapel vznikla právě tak, že se jim líbí nějaká muzika. V tomhle myslím, že je Eric velmi originální osobnost a právě ta jeho originalita a komplikovanost je to, co dělá ty písničky s tím, že nejsou ovlivněný trendama, co zrovna frčej...

Když ne trendy, tak aspoň nějaký vlivy určitě jsou…
Pája: Je jasný, že aspoň v mládí tě při vzniku nějakýho hudebního myšlení ovlivňujou kapely, který posloucháš. Měli jsme třeba období, kdy jsme byli mladí, Eric začal poslouchat Pearl Jam a nějakej vliv tam byl cítit. Už ale nejsme vázaní na to, že by někdo poslouchal grunge nebo neopunk. Já můžu říct, že poslouchám spoustu věcí – černou muziku, britpopový kapely typu Placebo, hodně jsem byl ovlivněnej R.E.M., hodně poslouchám třeba i reggae a dancehall. A taky bys neřekl, že hrajeme reggae, i když je to věc, která mě teď hodně baví.
Eric: Mě vždycky fascinuje, když je dobře udělaná písnička. Téměř nezáleží na tom, jakej je to styl, musí tam být nějaká myšlenka, poselství. Když si sjedu mp3 playlist, tak tam mám třeba Radiohead. Ti mi jsou hodně blízcí už v tom, že v začátcích desky točili na analog, a taky v náladě… Mrzí mě, že jsem je ještě neviděl na živo. Spousta lidí říká, že to je jejich nejlepší koncertní zážitek.

A co je tvůj nejlepší koncertní zážitek?
Eric: Nejlepší koncertní zážitek? Cure v Praze, to byl hodně dobrej koncert. Cure je taky dobrá kapela, která má výbornou náladu. Mě baví kapely, na kterých je vidět, že se dobře sešly. Jsou kapely, který jsou založený na inzerát, nebo maj jednoho kapelníka a všichni to dělaj tak, jak chce on.

Říkal jsi, že zanedlouho jedeš do USA. Není to v protikladu s tím, že o kapelu po vydání desky bývá větší zájem, že se snaží propagovat se…?
Eric: Já se vrátím. Bude to v období po turné, kdy se bude připravovat, co budeme do konce roku dělat. Ale tour je náročná…

… vždyť jste ještě nevyjeli…
Eric: … už teď je náročná a co teprve, až ji odjedeme…
Pája: Za tím je strašná spousta práce, investovali jsme do toho tolik času a peněz. Nikdo nechodíme do práce, protože by se to nedalo zvládnout. Doteď jsme všechno stíhali na poslední chvíli, a tomu už se chceme vyhnout. Proto se v ten měsíc a půl, kdy bude Eric pryč, budeme snažit naplánovat akce do konce roku a snažit se, abychom je perfektně připravili.
Eric: Těch plánů je hodně, ale já bych je nerad zakřikl. Myslím, že jsme přišli na způsob, jak udělat desku, akorát víme, že jsme na ni měli málo času a málo financí. Dává dohromady ten rok, ale zároveň ho uzavírá do knížky, kde víme, že bysme toho mohli udělat mnohem víc a mnohem líp.
Pája: Poprvý jsme si sami prošli věci jako promování CD a turné, za poslední měsíc jsme nabrali hodně zkušeností. Těch pár dní ve Zlíně (v tamním studiu, pozn. red.) nás bavilo a dokážeme si představit, že ve studiu strávíme měsíc. Plány jsou směrovat kapelu tak, aby se nastřádaly finance, dejme tomu za rok strávit měsíc v kuse ve studiu a připravit zas další materiál.
Eric: Ta deska je jako jedna velká písnička. To shrne všechno. Cítím, že na příští desku budeme vybírat ze třiceti, čtyřiceti songů. Už to vidím, máme takovejch nápadů…

---

Fotogalerie: