20.10.2006 | Autor: Ladislav Řehounek | sekce: publicistika
 fotogalerie Snad jen málokdo ještě neslyšel o britských folk-rockových anarchistech The Levellers. Zanedlouho od jejich vzniku uplynou už celé dvě desítky let, během nichž stačili vybudovat vlastní label, založit hudební festival, ale předně vydat osm řadových alb.
Dalo by se říct, že Levellers jsou v Česku skoro jako doma. Abychom zavzpomínali na jejich poslední vystoupení v našich končinách, nemusíme se vracet do dávné historie: vidět jsme mohli vidět na červencovém Music Festivalu Kytlice, nebo v rámci loňského společného turné s Divokým Billem.
Hlavním impulsem k rozhovoru byl ale plánovaný koncert do pražského Rock Café, kde kapela vystoupí 10. listopadu v rámci slavnostní otevíračky nového sálu. (více zde)
Chvíli ve svém programu si na nás vyhradil baskytarista Jeremy Cunningham.


V Praze jste hráli už mnohokrát, je mezi těmi koncerty některý, který se vám vryl do paměti?
Vzpomínáme jednak na náš první koncert v Edenu, taky na první z koncertů v Lucerně, nebo na ten poslední, kdy s námi hrál Divokej Bill.

A byl jste se u nás někdy podívat i soukromně?
Ano, byl jsem tam. Já Prahu miluju.

Na vašem tourpasu z roku 2001 jste dokonce použili motiv z naší Becherovky... Jaký k ní máte vztah?
Máme rádi hodně „jedů“ a Becherovka je dobrá, patří k mezi ně. Navíc se mi líbil i design její etikety a tak jsem ho pro ten tourpas prostě ukradl. (Jeremy se stará také o vizuální stránku Levellers, pozn. red.)

Angažujete v občanském životě, pořádáte dobročinné koncerty a netajíte se tím, že vás inspiroval politický punk. Dokážete si ale představit, že byste svou hudbou nesdělovali žádný postoj?
Máme prostě spoustu názorů...

Nebojíte se ale toho, že by vás někdo mohl považovat za politickou kapelu?
Ale my jsme politickou kapelou. Jsme anarchistická kapela.

Dobře. Stává se, že k vám někdo přijde a řekne„ta hudba je dobrá, ale s vašimi názory nesouhlasím“?
Ano, to se občas stává. Říkají nám to hlavně ti pravicově založení. Fuck em... (asi netřeba překládat, pozn. red.)

Jak to máte s fanoušky? Máte pocit, že je víc takových, kteří s vámi stárnou, nebo přicházejí nový?
Jsme rádi, že naštěstí máme obojí.

Ptám se proto, že po desce Hello Pig, na níž jste experimentovali, se vaši fanoušci rozdělili na dva tábory: staromilecké a takové, kteří šli s váma dál...
V současnosti mi připadá že už jsou zase jednotní, i když někteří to album třeba rádi neměli. Já osobně si ale myslím, že byla jedna z našich nejlepších desek.

Jak moc důležité pro vás tedy ty experimenty jsou? Máte vůbec pocit, že ve svém žánru stále můžete objevit něco nového?
Experimenty jsou hodně důležité. Momentálně jsme nadšeni ze skládání nového alba a něco zajímavého nového se vždycky objeví a vyleze na povrch.

Ale hrajete ale i skotské, irské a anglické lidovky; podle čeho si je vybíráte?
Hrajeme takové, které mají i v dnešní době co říct, nebo které chceme nějak zviditelnit.

Vnímáte, jak se hudba proměnila od „éry zarostlých mániček“, která panovala, když jste začínali, po dnešní éru metrosexuálně vyhlížejících rockerů?
Nejsem z toho nijak rozrušen. Když je kapela dobrá, tak prostě existuje. Podstatné ale je, že musí mít co říct.

Jak se z pohledu zaběhlejší kapely díváte na nynější boom britských kytarovek? Je mezi nimi některá, která vás zaujala?
Některé z nich jsou dobré, některé jsou špatné a některé jsou dokonce otřesné. Momentálně mám oblíbené třeba Razorlight.

Myslíte, že v době, kdy jste začínali vy, bylo těžší vstoupit na hudební scénu, než dnes?
Ono vstoupit na scénu není jednoduché nikdy.

Podle čeho si vybíráte kapely pro svůj festival? Dáváte přednost raději začínajícím, nebo sobě blízkým kapelám?
Šanci má obojí. Hrát na něm může každý, kdo je dobrý a kdo má lidem co říct. V žádnou kapelu ale nemůžu věřit, to je základ rock’n’rollu.