The Horrors - Trpí klaustrfóbií ve výtahu
5.11.2009 | Autor: Benjamin Slavík | sekce: publicistika
fotogalerie
Za podnět k tomuto článku můžete brát neproměněnou nominaci alba Primary Colours na Mercury Prize, nebo fakt, že The Horrors mají jednu z nejlepších kytarových desek posledních let. Dokážou být zvukově maximálně radikální a zároveň písničkoví jako folková kapela. Oboje je důvodek k tomu, abychom si je se zpožděním představili. Říct si, že nejsou jen šaškovsky oháknutí chlapci z Londýna, co chtějí být slavní a do toho ještě dělat umění.
Záliby The Horrors jsou jasné a stokrát přiznané – DJing a béčková popkultura (sbírají nejobskurnější z obskurních vinylů a jsou autoři komiksových fanzinů) – a je tu důvod, abyste je měli za sympaťáky a stajlery. V soutěži mladých kapel, která z nich nejvíce miluje 60s, by jen těžko nevyhráli. Při pohledu na jejich promofotky si každý myslí, že sleduje titulní stranu katalogu obchodu s hipsterskou módou: uzké jeansy, stejné košile, tenisky, co můžou a nemusí být značky Converse.
První dvě skladby Horrors byly covery. The Witch od Sonics a Jack the Ripper od Screaming Lord Sutch (dobrý retro vkus), což je pro ranou fázi skupiny příznačné. Víc než znít jako Horrors chtěli znít jako Fuzztones, Birthday Party, The Gruesomes. Rovněž vypadali, tak jak se jmenovali – jako uprchlíci z libovolného stylového hororu. Lidi bavili a fascinovali. Nikdo je ale nebral jinak než jako správným směrem ujeté, úchylné děti, které z toho jednou vyrostou. Byli to vtipálci, co se stylizovali do interpretů, kteří před dvaceti, třiceti, čtyřiceti lety žili krutou bezvýchodnost a buď jedli víc drog než čehokoliv jiného, nebo se rovnou v naději, že je to vysvobodí, sebevraždili.
V časopise NME asi věděli, proč o nich psali půl roku před vydáním debutu a ten důvod nebyl jen to, že britská scéna potřebovala další uniformovanou jedoduchou čtyřčlennou kytarovku, která by na pár týdnů zabavila rozmazlené indie kids. Časopis NME byl tehdy osočován, že scénu zásobuje stále nudnějšími modifi kacemi The Strokes, jejichž ambice jsou být pouze další modifi kací The Strokes. Strange House vyšlo na jaře 2007 a britská kritika otevřeně přiznala svou únavu novými kapelami – na The Horrors přes jejich vysokou zábavnost a ikoničnost nikdo neměl náladu. Psávalo se, že členové The Horrors jsou postavičky v jejich komiksech. Kapela zase smutně koukala a litovala, že desku nevydala před třemi lety, protože to by na ostrovech byli hvězdami pro všechny a svět by byl třeba ušetřen něčeho jako Kaiser Chiefs. Jejich smůla nebyla jen mediální tendenčnost, ale také existence skupiny The Eighties Matchbox B-Line Disaster, další britské skupiny, která dělala to samé jako oni, ale myslela to vážně. Estéti, kteří chtěli poslouchat starý post-punk, si mohli vybrat a The Horrors volil málokdo. Nic s tím neudělal ani fakt, že klipy jim natáčel Chris Cunningham – u nás neznámé jméno, ale ve světe se říká, že moc schopnějších a stylovějších lidí pro tuhle věc mít rozhodně nemůžete; krom toho, že je režisér i stylista (tady je odpověď na otázku, ke komu The Horrors asi chodili pro všechna svá líčidla) a taky producent.
Puzzle, u kterého nelze spočítat přesný počet dílků
V roce 2008 se stala jedna dost důležitá věc. Nejlepší desku roku nahrála bristolská skupina Portishead – comeback po jedenácti letech, na který už nikdo nečekal a zvuk jako klaustrofóbie z výtahu byl přesně to, co The Horrors potřebovali a co je zajímalo. Spolupráce se skladatelem Geoffem Barrowem byla sázkou na jistotu. Blogeři mezitím začali hromadně poslouchat nu-shoegazer, což se při snaze The Horrors, aby zněli jako My Bloody Valentine a Joy Division, docela hodilo. Alespoň chvíli mohli být trendy. Deska Primary Colours měla ale na víc – byla nominována na Mercury Prize a nedostala jí, protože komise považovala za nezbytné ocenit debutující raperku Speeche Debelle. Zvuk jako klaustrofóbie z výtahu bavil stejná média, jež se The Horrors posledně posmívali a nadávali jim do nesoudných dětí. Nesoudné děti ale už nechtěly znít jako epigoni svých milovaných kapel a chtěly být sami za sebe. Láska se transformovala v cynismus, díky kterému The Horrors klíďo píďo svoje modly znetvořili ve prospěch vlastní vize. Takto odvážnou druhou desku si žádna britská kytarovka dlouho nedovolila, jakoby jejich debut neexistoval. Správná psychedelická skladba je ta, kde poznáte začátek, prostředek a konec. A tuhle zábavu nová deska The Horrors nabízí hlavně v podobě dvou osmiminutových skladeb. Jedna z nich vyšla jako singl, který se podoba zvukové puzzle, u kterého nikdo nemá šanci spočítat přesný počet dílků. Až budete chtít album, pro které platí klišé „forma nad obsah“, volte Primary Colours. Je to deska, díky níž se z The Horrors stala kapela, se kterou jsou elitáři ochotní trávit rána, odpoledne i večery.
Fotogalerie:
fotogalerie
Za podnět k tomuto článku můžete brát neproměněnou nominaci alba Primary Colours na Mercury Prize, nebo fakt, že The Horrors mají jednu z nejlepších kytarových desek posledních let. Dokážou být zvukově maximálně radikální a zároveň písničkoví jako folková kapela. Oboje je důvodek k tomu, abychom si je se zpožděním představili. Říct si, že nejsou jen šaškovsky oháknutí chlapci z Londýna, co chtějí být slavní a do toho ještě dělat umění.Záliby The Horrors jsou jasné a stokrát přiznané – DJing a béčková popkultura (sbírají nejobskurnější z obskurních vinylů a jsou autoři komiksových fanzinů) – a je tu důvod, abyste je měli za sympaťáky a stajlery. V soutěži mladých kapel, která z nich nejvíce miluje 60s, by jen těžko nevyhráli. Při pohledu na jejich promofotky si každý myslí, že sleduje titulní stranu katalogu obchodu s hipsterskou módou: uzké jeansy, stejné košile, tenisky, co můžou a nemusí být značky Converse.
První dvě skladby Horrors byly covery. The Witch od Sonics a Jack the Ripper od Screaming Lord Sutch (dobrý retro vkus), což je pro ranou fázi skupiny příznačné. Víc než znít jako Horrors chtěli znít jako Fuzztones, Birthday Party, The Gruesomes. Rovněž vypadali, tak jak se jmenovali – jako uprchlíci z libovolného stylového hororu. Lidi bavili a fascinovali. Nikdo je ale nebral jinak než jako správným směrem ujeté, úchylné děti, které z toho jednou vyrostou. Byli to vtipálci, co se stylizovali do interpretů, kteří před dvaceti, třiceti, čtyřiceti lety žili krutou bezvýchodnost a buď jedli víc drog než čehokoliv jiného, nebo se rovnou v naději, že je to vysvobodí, sebevraždili.
V časopise NME asi věděli, proč o nich psali půl roku před vydáním debutu a ten důvod nebyl jen to, že britská scéna potřebovala další uniformovanou jedoduchou čtyřčlennou kytarovku, která by na pár týdnů zabavila rozmazlené indie kids. Časopis NME byl tehdy osočován, že scénu zásobuje stále nudnějšími modifi kacemi The Strokes, jejichž ambice jsou být pouze další modifi kací The Strokes. Strange House vyšlo na jaře 2007 a britská kritika otevřeně přiznala svou únavu novými kapelami – na The Horrors přes jejich vysokou zábavnost a ikoničnost nikdo neměl náladu. Psávalo se, že členové The Horrors jsou postavičky v jejich komiksech. Kapela zase smutně koukala a litovala, že desku nevydala před třemi lety, protože to by na ostrovech byli hvězdami pro všechny a svět by byl třeba ušetřen něčeho jako Kaiser Chiefs. Jejich smůla nebyla jen mediální tendenčnost, ale také existence skupiny The Eighties Matchbox B-Line Disaster, další britské skupiny, která dělala to samé jako oni, ale myslela to vážně. Estéti, kteří chtěli poslouchat starý post-punk, si mohli vybrat a The Horrors volil málokdo. Nic s tím neudělal ani fakt, že klipy jim natáčel Chris Cunningham – u nás neznámé jméno, ale ve světe se říká, že moc schopnějších a stylovějších lidí pro tuhle věc mít rozhodně nemůžete; krom toho, že je režisér i stylista (tady je odpověď na otázku, ke komu The Horrors asi chodili pro všechna svá líčidla) a taky producent.
Puzzle, u kterého nelze spočítat přesný počet dílků
V roce 2008 se stala jedna dost důležitá věc. Nejlepší desku roku nahrála bristolská skupina Portishead – comeback po jedenácti letech, na který už nikdo nečekal a zvuk jako klaustrofóbie z výtahu byl přesně to, co The Horrors potřebovali a co je zajímalo. Spolupráce se skladatelem Geoffem Barrowem byla sázkou na jistotu. Blogeři mezitím začali hromadně poslouchat nu-shoegazer, což se při snaze The Horrors, aby zněli jako My Bloody Valentine a Joy Division, docela hodilo. Alespoň chvíli mohli být trendy. Deska Primary Colours měla ale na víc – byla nominována na Mercury Prize a nedostala jí, protože komise považovala za nezbytné ocenit debutující raperku Speeche Debelle. Zvuk jako klaustrofóbie z výtahu bavil stejná média, jež se The Horrors posledně posmívali a nadávali jim do nesoudných dětí. Nesoudné děti ale už nechtěly znít jako epigoni svých milovaných kapel a chtěly být sami za sebe. Láska se transformovala v cynismus, díky kterému The Horrors klíďo píďo svoje modly znetvořili ve prospěch vlastní vize. Takto odvážnou druhou desku si žádna britská kytarovka dlouho nedovolila, jakoby jejich debut neexistoval. Správná psychedelická skladba je ta, kde poznáte začátek, prostředek a konec. A tuhle zábavu nová deska The Horrors nabízí hlavně v podobě dvou osmiminutových skladeb. Jedna z nich vyšla jako singl, který se podoba zvukové puzzle, u kterého nikdo nemá šanci spočítat přesný počet dílků. Až budete chtít album, pro které platí klišé „forma nad obsah“, volte Primary Colours. Je to deska, díky níž se z The Horrors stala kapela, se kterou jsou elitáři ochotní trávit rána, odpoledne i večery.
Zajímavosti:
Hudební ceny nemají prestiž, neoceňují kvalitu, ale to, co zkousne nakupující, což je stále méně početná masa. Grammy, Brit Awards a další ceny mají stejný význam jako průzkum, který si uděláte mezi kolegy. Pak tu je ještě ovšem Mercury Prize, cena, která se nebojí progresivních interpretů na britské scéně. V časopise Respekt jsem psal, že jestli The Horrors za Primary Colours nedostanou Mercury Prize, tak to bude znamenat, že spravedlnost neexistuje. Nedostali ji, ale mladá raperka Speeche Debelle je taky fajn.
Hudební ceny nemají prestiž, neoceňují kvalitu, ale to, co zkousne nakupující, což je stále méně početná masa. Grammy, Brit Awards a další ceny mají stejný význam jako průzkum, který si uděláte mezi kolegy. Pak tu je ještě ovšem Mercury Prize, cena, která se nebojí progresivních interpretů na britské scéně. V časopise Respekt jsem psal, že jestli The Horrors za Primary Colours nedostanou Mercury Prize, tak to bude znamenat, že spravedlnost neexistuje. Nedostali ji, ale mladá raperka Speeche Debelle je taky fajn.
Fotogalerie:
časopis mGuide 2009/10
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/publicistika/The-Horrors-Trpi-klaustrfobii-ve-vytahu~05~listopad~2009/
Komentáře
&;
