The Divine Comedy
20.6.2004 | Autor: Martin Zoul | sekce: publicistika
Neil Hannon je zakládající a dnes už jediný člen The Divine Comedy. V tříleté pauze od vydání posledního alba se toho událo víc než dost, takže se při příležitosti uvedení nové desky Absent Friends hodí malá rekapitulace doplněná aktuálním rozhovorem s monsieur Hannonem.
Předně - ona to vždycky byla především kapela Neila Hannona a teprve potom všech ostatních, a to i v dobách, kdy ji dohromady tvořilo sedm lidí. O svých spoluhráčích mluvil Hannon jako o najatých interpretech a ze stejného důvodu jim například odpíral právo mluvit za kapelu s novináři. Nejen v politice, ale i v hudbě přitom už dávno platí, že demokracie je nejstabilnější forma vlády. V rozhovoru sice Hannon tvrdí, že jsou s bývalými členy kapely přátelé, zároveň ale přiznává určitou ponorku.
Tak pravil Neil poprvé
"Ach bože! Před chvílí jsem dělal rozhovor s nějakým Rusem a on mi řekl: "Takše vy ste rozsekal tu kapelu." Měl jsem před očima kusy těl pod podlahou mého bytu... Ale vážně. Byli to všichni moji přátelé, ale i dobré věci někdy skončí a já to musel ukončit. Neměl jsem vůbec představu, jak budu bez nich pokračovat. Musel jsem začít úplně od začátku a navíc jsme se ženou čekali naše první dítě. Tehdy začnete přemýšlet o svých prioritách. A pak tam bylo finanční hledisko, kdy jsem musel zabezpečit šest chlápků. To stojí docela hodně peněz, a my museli nakupovat plenky, nočník a tak. Obávám se, že to pro ně nedopadlo nejlépe, ale pokud vím, daří se jim dobře a věnují se věcem, které za něco stojí. Víte, když kapela dojde na konec, tak si v ní lidé začnou jít pořádně na nervy. Každý z nás měl přítelkyně a děti, každý myslel na to, jak se usadit a najednou to už nebyla zábava."
Kamarádi v tahu
Nová deska The Divine Comedy, první po třech letech a první v na kost očesané sestavě, nese název Absent Friends. Ironický název? Nejspíš ano, protože titulní píseň, která je na albu zařazena jako první, začíná slovy: "nepřítomní kamarádi, tohle je (přípitek) na ně/a na šťastné dny/o kterých jsme si mysleli, že nikdy neskončí". Místo poetického shrnutí změn, které se The Divine Comedy postaraly o nálepku one-man projekt, následuje pět limericků, jejichž hrdiny jsou mimo jiné Oscar Wilde, Steve McQueen a Laika. Trochu to připomíná písňové texty Davida Byrnea, který je rovněž mistr v neplnění očekávání, vzbuzených názvy skladeb.
Hravá ironie je ale pouze jednou z Hannonových textařských poloh. Neméně významná je jeho schopnost rozehrát na minimální ploše písně příběh plný osobních dramat, který se zatajeným dechem sledujeme až k jeho vyvrcholení. Tento typ skladeb představuje na desce Absent Friends hitovým potenciálem sršící dvojice Come Home Billy Bird (první singl z alba) a Our Mutual Friend. První je příběhem obchodního cestujícího Williama Birda, který spěchá domů ze zahraniční cesty, aby stihl důležitý fotbalový zápas svého syna. Ve druhé sledujeme bezejmenného hrdinu od prvních pokusů o kontakt s jistou dívkou na diskotéce, přes jejich sblížení na soukromé party u jejich společného známého až po hořký konec.
Intelektuální vsuvka
Být to film, nezůstane k závěru jedno oko suché. Jenže je tu jeden ne nevýznamný problém: být to film, tak už je dávno kritiky označen za kýč. Co nám ale brání nazvat Hannona kýčařem a odmítnou šmahem jeho dílka jako podbízivá a postrádající jakoukoli uměleckou hodnotu? Tomáš Kulka definuje v knize Umění a kýč hudební kýč jako dílo, které parazituje na základních uměleckých konceptech jiných děl bez toho, aby je obohacovalo o nové významy. Mohlo by se zdát, že The Divine Comedy svými odkazy na klasickou hudbu, ale i na restauračně kabaretní tradici big bandů poloviny minulého století zmíněnou definici splňují. Není to ale spíš tak, že tady dochází k podivuhodné aktualizaci hudebních prvků minulých dekád, podobně jako například u dokonalých instrumentací písní The Monty Python's Flying Circus nebo o něco vážnějšího Davida Byrnea? Mimochodem právě Byrne rozšířil na své poslední desce Growing Backwards repertoár svých hudebních výpůjček o operu, žánr v rock & popovém světě tradičně spíše zapovězený. Myslím, že v žádném z uvedených případů nemůže být o parazitování řeč už proto, že za nimi vždycky cítíme ironii a ta je podle Kulky největším nepřítelem kýče.
Tak pravil Neil podruhé
"Věci na desku Absent Friends jsem nahrával jen já a Guy Massey ve studiu RAK (ale také v Konk Studios a proslulé Abbey Road - pozn. aut.) v Londýně po dobu asi tak čtyř týdnů. Demosnímky ale vznikaly jako vždycky - na půdě s mým počítačem a různými přiblblými hudebními nástroji. Hodně z těch věcí jsem taky napsal během čtyřměsíčního turné, které jsme a kapelou absolvovali po Americe. Většinou jsem skládal jen s akustickou kytarou, což mi vyhovovalo. Odpoledne jsem tu písničku složil a večer jsme ji už hráli před zvědavými Američany, kteří neměli ani potuchy, co jsem zač. Když jsem tu desku nahrával, měl jsem hotových přesně dvanáct věcí plus jednu, která se na ni nakonec nedostala. Myslím, že jsem nikdy nenatočil o moc víc písniček, než kolik bylo na desce. Hodně kapel rádo vybírá z dvaceti, třiceti skladeb, ale já bohužel tak plodný nejsem. Může to být i problém, když přijde řeč na B strany singlů, zřídkakdy mám totiž něco v zásobě a když jsou potřeba třeba tři další věci, je to těžké. Většina mých béček proto stojí za starou belu."
Mladí a neklidní
Do hudebních análů se jméno The Divine Comedy poprvé zapsalo začátkem devadesátých let minulého století, kdy bylo Hannonovi osmnáct a hledal název pro svojí kapelu ovlivněnou R.E.M. a Ride. Na Danteho opus narazil náhodou v knihovně rodičů, od kterých záhy odešel žít se svými spoluhráči do londýnského squatu. To už měla tehdejší trojice podepsanou smlouvu s nezávislým labelem Setanta, kterému zůstala věrná po celá devadesátá léta (jejich desky se proto neshánějí zrovna snadno). V roce 1990 tu ovšem stačila vydat pouze minialbum Fanfare For The Comic Muse a o dva roky později EP Europop. Pak odešli Neilovi spoluhráči studovat na univerzitu a on se odstěhoval zpátky k rodičům do Severního Irska. Podle firemního materiálu tam přes den spal, v noci se díval na staré filmy a skládal hudbu pro další alba pod hlavičkou The Divine Comedy. Ta následovala v poměrně rychlém sledu: v roce 1993 Liberation, o necelý rok později Promenade a v roce 1996 Casanova. Pro hudební novináře byl v té době Hannon něco jako polobůh, byl přirovnáván k Jarvisi Cockerovi (Pulp) a Damonu Albarnovi (Blur), v recenzích padala slova jako mistrovské dílo a génius, především ale byli desky The Divine Comedy ceněny pro jejich formální ucelenost a originalitu.
Alba Promenade se prodalo deset tisíc kusů, což byl na tak nemainstreamový pop velký úspěch. Hannonovi a spol. toto číslo dopomohlo nejen k vyšším rotacím v éteru, ale také k roli předskokanů na evropském turné Tori Amos. Neil se stal téměř přes noc popovou hvězdou nejen doma v Británii, ale také ve Francii. Reagoval na nečekaný vzrůst zájmu o svojí osobu menším autorským blokem, po jehož odeznění začal psát věci pro novou desku a ještě si bokem střihl soundtrack k sitcomu Father Ted, který vysílal Channel 4. Album Casanova vyšlo v dubnu 1996 a na první poslech tu byl patrný posun v tématice, kterou se Hannon ve svých písních zabýval. "Jestliže Liberation a Promenade odrážely romantické sny mladého muže, pak je Casanova o vystřízlivění z těchto snů," praví se ne nelogicky ve firemním životopisu. Kromě témat jako náhodný sex, uvolněná morálka a podobně ale deska přinesla také jedno podstatné novum po hudební stránce. Instrumentace alba se konečně začala přibližovat té, o které Hannon vždycky snil - přibyly smyčce, dechy a v jedné skladbě i kompletní orchestr. Ukázalo se, že to byl recept na úspěch. Casanovy se prodalo za půl roku od vydání šedesát tisíc kusů a Neil začal ve větší míře pronikat do televize a na obálky časopisů. Vždy elegantně upravený a s typickými slunečními brýlemi na očích.
Následovala deska A Short Album About Love, nahraná živě v londýnském Shepherds Bush Empire s třicetičlenným orchestrem a vydaná na Valentýna v roce 1997. V témže roce si také Neil splnil celoživotní sen, když ho na festivalu ve skotském Edingburghu přizval ke spolupráci jeho idol Michael Nyman (známý především jako autor filmové hudby - pozn. mz). Na podzim 1998 vyšlo album Fin de sičcle, podle slov jednoho z kritiků album "vtipné, smutné, po melodické stránce strhující a posedlé tématy strnulosti, smrti a hromadné dopravy" - zkrátka Hannonův pokus vyrovnat se po své s dobovými předmileniálními tenzemi. Z hlediska umístění na národním žebříčku nejprodávanějších alb šlo dosud o nejúspěšnější desku The Divine Comedy (devátá příčka) a neméně dobře se vedlo i singlům Generation Sex, Certainity Of Chance a především National Express.
Tak jde čas
Zbytek dvacátého století proběhl pro The Divine Comedy ve znamení odchodu od firmy Setanta, doplněné vydáním výběru největších hitů A Secret History... The Best Of (třetí místo v žebříčku prodejnosti). Nový umělecký domov našel Hannon pod křídly koncernu EMI, respektive u labelu Parlophone, který pod EMI spadá. Produkce alba Regeneration, které tu vyšlo na jaře 2001, se ujal ostřílený Nigel Godrich. Základní koncept desky vyjadřuje heslo zpátky ke kořenům - žádný orchestr, žádné sbory, jen sedm hudebníků a jedenáctka dokonale vybroušených popových skladeb.
Zbytek byl už předestřen v úvodu tohoto článku: po vydání desky Regeneration rozpustil Neil Hannon kapelu, která s ním v téměř totožné sestavě nahrávala už od dob Casanovy. Roky 2002 a 2003 strávil střídavě na turné (mimo jiné s Benem Foldsem) a doma v Londýně a později v Dublinu, kam se s ženou a právě narozenou dcerou přestěhoval. Nové album Absent Friends, které vyšlo koncem března, znamená návrat k symfonickému zvuku desky Fin de sičcle. Ne všichni přátelé jsou tu 'absent': nahrávku míchal Nigel Godrich ("Bylo to od něj skvělé, že mi to album míchal, protože on tuhle práci už ani moc nedělá a spíš se věnuje produkci. Chtěl jsem, aby deska vyjadřovala mou jedinečnost a zároveň zněla jako dobře nahrané album. Takže přišel on a provedl to..."), o aranže orchestru se staral Joby Talbot, který s Hannonem spolupracuje už od roku 1994 a v jedné skladbě hraje na akordeon Yann Tiersen, na jehož desce Neil před časem zpíval ("Je to skvělý hráč a pálí mu to. Zbožňuju jeho hudbu k Amélii z Montmartru a taky umí fantasticky hrát na spoustu nástrojů. Navíc je to výjimečně talentovaný kuřák."). V mnoha ohledech jsou to zkrátka The Divine Comedy, jak jsme je znali, jako obvykle ale nové skladby nezapřou dobu, ve které vznikaly. Pozorný poslech odhalí spoustu souvislostí nejen s tvorbou Hannonova duchovního dvojčete Davida Byrnea, ale poněkud překvapivě i s poslední deskou Air - viz banjo v Imaginary Friend nebo mysteriózní sbory v The Wreck Of The Beautiful. Že by vliv Nigela Godriche, který Francouzům album Talkie Walkie produkoval? Tak či onak, i v nové inkarnaci se The Divine Comedy daří zachovávat všechno, co je činí v kontextu současné popmusic tak výjimečnými.
Tak pravil Neil potřetí
"Většina z těch skladeb používá postavy a příběhy jako rámec volného tématu příchodů, odchodů a nejistoty ohledně toho, kde je vaše místo. Rád o tom všem píšu, ale nerad to prožívám. Jsem domácký typ, který se rád zdržuje na jednom místě. Na desce Absent Friends je hodně malých, krátkých příběhů. Je to jako kdybyste něco prožívali prostřednictvím někoho jiného. Taky si ale můžete vytvořit úplně fiktivní příběh, protože se odehrává ve světě jiné postavy. To vám dává určitou svobodu psát zkrátka o všem co vás napadne..."
Diskografie:
Fanfare For The Comic Muse (1990)
Europop (EP, 1991)
Liberation (1993)
Promenade (1994)
Casanova (1996)
A Short Album About Love (1997)
Fin de Sičcle (1998)
A Secret History... The Best Of (kompilace, 1999)
Regeneration (2001)
Absent Friends (2004)
Předně - ona to vždycky byla především kapela Neila Hannona a teprve potom všech ostatních, a to i v dobách, kdy ji dohromady tvořilo sedm lidí. O svých spoluhráčích mluvil Hannon jako o najatých interpretech a ze stejného důvodu jim například odpíral právo mluvit za kapelu s novináři. Nejen v politice, ale i v hudbě přitom už dávno platí, že demokracie je nejstabilnější forma vlády. V rozhovoru sice Hannon tvrdí, že jsou s bývalými členy kapely přátelé, zároveň ale přiznává určitou ponorku.
Tak pravil Neil poprvé
"Ach bože! Před chvílí jsem dělal rozhovor s nějakým Rusem a on mi řekl: "Takše vy ste rozsekal tu kapelu." Měl jsem před očima kusy těl pod podlahou mého bytu... Ale vážně. Byli to všichni moji přátelé, ale i dobré věci někdy skončí a já to musel ukončit. Neměl jsem vůbec představu, jak budu bez nich pokračovat. Musel jsem začít úplně od začátku a navíc jsme se ženou čekali naše první dítě. Tehdy začnete přemýšlet o svých prioritách. A pak tam bylo finanční hledisko, kdy jsem musel zabezpečit šest chlápků. To stojí docela hodně peněz, a my museli nakupovat plenky, nočník a tak. Obávám se, že to pro ně nedopadlo nejlépe, ale pokud vím, daří se jim dobře a věnují se věcem, které za něco stojí. Víte, když kapela dojde na konec, tak si v ní lidé začnou jít pořádně na nervy. Každý z nás měl přítelkyně a děti, každý myslel na to, jak se usadit a najednou to už nebyla zábava."
Kamarádi v tahu
Nová deska The Divine Comedy, první po třech letech a první v na kost očesané sestavě, nese název Absent Friends. Ironický název? Nejspíš ano, protože titulní píseň, která je na albu zařazena jako první, začíná slovy: "nepřítomní kamarádi, tohle je (přípitek) na ně/a na šťastné dny/o kterých jsme si mysleli, že nikdy neskončí". Místo poetického shrnutí změn, které se The Divine Comedy postaraly o nálepku one-man projekt, následuje pět limericků, jejichž hrdiny jsou mimo jiné Oscar Wilde, Steve McQueen a Laika. Trochu to připomíná písňové texty Davida Byrnea, který je rovněž mistr v neplnění očekávání, vzbuzených názvy skladeb.
Hravá ironie je ale pouze jednou z Hannonových textařských poloh. Neméně významná je jeho schopnost rozehrát na minimální ploše písně příběh plný osobních dramat, který se zatajeným dechem sledujeme až k jeho vyvrcholení. Tento typ skladeb představuje na desce Absent Friends hitovým potenciálem sršící dvojice Come Home Billy Bird (první singl z alba) a Our Mutual Friend. První je příběhem obchodního cestujícího Williama Birda, který spěchá domů ze zahraniční cesty, aby stihl důležitý fotbalový zápas svého syna. Ve druhé sledujeme bezejmenného hrdinu od prvních pokusů o kontakt s jistou dívkou na diskotéce, přes jejich sblížení na soukromé party u jejich společného známého až po hořký konec.
Intelektuální vsuvka
Být to film, nezůstane k závěru jedno oko suché. Jenže je tu jeden ne nevýznamný problém: být to film, tak už je dávno kritiky označen za kýč. Co nám ale brání nazvat Hannona kýčařem a odmítnou šmahem jeho dílka jako podbízivá a postrádající jakoukoli uměleckou hodnotu? Tomáš Kulka definuje v knize Umění a kýč hudební kýč jako dílo, které parazituje na základních uměleckých konceptech jiných děl bez toho, aby je obohacovalo o nové významy. Mohlo by se zdát, že The Divine Comedy svými odkazy na klasickou hudbu, ale i na restauračně kabaretní tradici big bandů poloviny minulého století zmíněnou definici splňují. Není to ale spíš tak, že tady dochází k podivuhodné aktualizaci hudebních prvků minulých dekád, podobně jako například u dokonalých instrumentací písní The Monty Python's Flying Circus nebo o něco vážnějšího Davida Byrnea? Mimochodem právě Byrne rozšířil na své poslední desce Growing Backwards repertoár svých hudebních výpůjček o operu, žánr v rock & popovém světě tradičně spíše zapovězený. Myslím, že v žádném z uvedených případů nemůže být o parazitování řeč už proto, že za nimi vždycky cítíme ironii a ta je podle Kulky největším nepřítelem kýče.
Tak pravil Neil podruhé
"Věci na desku Absent Friends jsem nahrával jen já a Guy Massey ve studiu RAK (ale také v Konk Studios a proslulé Abbey Road - pozn. aut.) v Londýně po dobu asi tak čtyř týdnů. Demosnímky ale vznikaly jako vždycky - na půdě s mým počítačem a různými přiblblými hudebními nástroji. Hodně z těch věcí jsem taky napsal během čtyřměsíčního turné, které jsme a kapelou absolvovali po Americe. Většinou jsem skládal jen s akustickou kytarou, což mi vyhovovalo. Odpoledne jsem tu písničku složil a večer jsme ji už hráli před zvědavými Američany, kteří neměli ani potuchy, co jsem zač. Když jsem tu desku nahrával, měl jsem hotových přesně dvanáct věcí plus jednu, která se na ni nakonec nedostala. Myslím, že jsem nikdy nenatočil o moc víc písniček, než kolik bylo na desce. Hodně kapel rádo vybírá z dvaceti, třiceti skladeb, ale já bohužel tak plodný nejsem. Může to být i problém, když přijde řeč na B strany singlů, zřídkakdy mám totiž něco v zásobě a když jsou potřeba třeba tři další věci, je to těžké. Většina mých béček proto stojí za starou belu."
Mladí a neklidní
Do hudebních análů se jméno The Divine Comedy poprvé zapsalo začátkem devadesátých let minulého století, kdy bylo Hannonovi osmnáct a hledal název pro svojí kapelu ovlivněnou R.E.M. a Ride. Na Danteho opus narazil náhodou v knihovně rodičů, od kterých záhy odešel žít se svými spoluhráči do londýnského squatu. To už měla tehdejší trojice podepsanou smlouvu s nezávislým labelem Setanta, kterému zůstala věrná po celá devadesátá léta (jejich desky se proto neshánějí zrovna snadno). V roce 1990 tu ovšem stačila vydat pouze minialbum Fanfare For The Comic Muse a o dva roky později EP Europop. Pak odešli Neilovi spoluhráči studovat na univerzitu a on se odstěhoval zpátky k rodičům do Severního Irska. Podle firemního materiálu tam přes den spal, v noci se díval na staré filmy a skládal hudbu pro další alba pod hlavičkou The Divine Comedy. Ta následovala v poměrně rychlém sledu: v roce 1993 Liberation, o necelý rok později Promenade a v roce 1996 Casanova. Pro hudební novináře byl v té době Hannon něco jako polobůh, byl přirovnáván k Jarvisi Cockerovi (Pulp) a Damonu Albarnovi (Blur), v recenzích padala slova jako mistrovské dílo a génius, především ale byli desky The Divine Comedy ceněny pro jejich formální ucelenost a originalitu.
Alba Promenade se prodalo deset tisíc kusů, což byl na tak nemainstreamový pop velký úspěch. Hannonovi a spol. toto číslo dopomohlo nejen k vyšším rotacím v éteru, ale také k roli předskokanů na evropském turné Tori Amos. Neil se stal téměř přes noc popovou hvězdou nejen doma v Británii, ale také ve Francii. Reagoval na nečekaný vzrůst zájmu o svojí osobu menším autorským blokem, po jehož odeznění začal psát věci pro novou desku a ještě si bokem střihl soundtrack k sitcomu Father Ted, který vysílal Channel 4. Album Casanova vyšlo v dubnu 1996 a na první poslech tu byl patrný posun v tématice, kterou se Hannon ve svých písních zabýval. "Jestliže Liberation a Promenade odrážely romantické sny mladého muže, pak je Casanova o vystřízlivění z těchto snů," praví se ne nelogicky ve firemním životopisu. Kromě témat jako náhodný sex, uvolněná morálka a podobně ale deska přinesla také jedno podstatné novum po hudební stránce. Instrumentace alba se konečně začala přibližovat té, o které Hannon vždycky snil - přibyly smyčce, dechy a v jedné skladbě i kompletní orchestr. Ukázalo se, že to byl recept na úspěch. Casanovy se prodalo za půl roku od vydání šedesát tisíc kusů a Neil začal ve větší míře pronikat do televize a na obálky časopisů. Vždy elegantně upravený a s typickými slunečními brýlemi na očích.
Následovala deska A Short Album About Love, nahraná živě v londýnském Shepherds Bush Empire s třicetičlenným orchestrem a vydaná na Valentýna v roce 1997. V témže roce si také Neil splnil celoživotní sen, když ho na festivalu ve skotském Edingburghu přizval ke spolupráci jeho idol Michael Nyman (známý především jako autor filmové hudby - pozn. mz). Na podzim 1998 vyšlo album Fin de sičcle, podle slov jednoho z kritiků album "vtipné, smutné, po melodické stránce strhující a posedlé tématy strnulosti, smrti a hromadné dopravy" - zkrátka Hannonův pokus vyrovnat se po své s dobovými předmileniálními tenzemi. Z hlediska umístění na národním žebříčku nejprodávanějších alb šlo dosud o nejúspěšnější desku The Divine Comedy (devátá příčka) a neméně dobře se vedlo i singlům Generation Sex, Certainity Of Chance a především National Express.
Tak jde čas
Zbytek dvacátého století proběhl pro The Divine Comedy ve znamení odchodu od firmy Setanta, doplněné vydáním výběru největších hitů A Secret History... The Best Of (třetí místo v žebříčku prodejnosti). Nový umělecký domov našel Hannon pod křídly koncernu EMI, respektive u labelu Parlophone, který pod EMI spadá. Produkce alba Regeneration, které tu vyšlo na jaře 2001, se ujal ostřílený Nigel Godrich. Základní koncept desky vyjadřuje heslo zpátky ke kořenům - žádný orchestr, žádné sbory, jen sedm hudebníků a jedenáctka dokonale vybroušených popových skladeb.
Zbytek byl už předestřen v úvodu tohoto článku: po vydání desky Regeneration rozpustil Neil Hannon kapelu, která s ním v téměř totožné sestavě nahrávala už od dob Casanovy. Roky 2002 a 2003 strávil střídavě na turné (mimo jiné s Benem Foldsem) a doma v Londýně a později v Dublinu, kam se s ženou a právě narozenou dcerou přestěhoval. Nové album Absent Friends, které vyšlo koncem března, znamená návrat k symfonickému zvuku desky Fin de sičcle. Ne všichni přátelé jsou tu 'absent': nahrávku míchal Nigel Godrich ("Bylo to od něj skvělé, že mi to album míchal, protože on tuhle práci už ani moc nedělá a spíš se věnuje produkci. Chtěl jsem, aby deska vyjadřovala mou jedinečnost a zároveň zněla jako dobře nahrané album. Takže přišel on a provedl to..."), o aranže orchestru se staral Joby Talbot, který s Hannonem spolupracuje už od roku 1994 a v jedné skladbě hraje na akordeon Yann Tiersen, na jehož desce Neil před časem zpíval ("Je to skvělý hráč a pálí mu to. Zbožňuju jeho hudbu k Amélii z Montmartru a taky umí fantasticky hrát na spoustu nástrojů. Navíc je to výjimečně talentovaný kuřák."). V mnoha ohledech jsou to zkrátka The Divine Comedy, jak jsme je znali, jako obvykle ale nové skladby nezapřou dobu, ve které vznikaly. Pozorný poslech odhalí spoustu souvislostí nejen s tvorbou Hannonova duchovního dvojčete Davida Byrnea, ale poněkud překvapivě i s poslední deskou Air - viz banjo v Imaginary Friend nebo mysteriózní sbory v The Wreck Of The Beautiful. Že by vliv Nigela Godriche, který Francouzům album Talkie Walkie produkoval? Tak či onak, i v nové inkarnaci se The Divine Comedy daří zachovávat všechno, co je činí v kontextu současné popmusic tak výjimečnými.
Tak pravil Neil potřetí
"Většina z těch skladeb používá postavy a příběhy jako rámec volného tématu příchodů, odchodů a nejistoty ohledně toho, kde je vaše místo. Rád o tom všem píšu, ale nerad to prožívám. Jsem domácký typ, který se rád zdržuje na jednom místě. Na desce Absent Friends je hodně malých, krátkých příběhů. Je to jako kdybyste něco prožívali prostřednictvím někoho jiného. Taky si ale můžete vytvořit úplně fiktivní příběh, protože se odehrává ve světě jiné postavy. To vám dává určitou svobodu psát zkrátka o všem co vás napadne..."
Diskografie:
Fanfare For The Comic Muse (1990)
Europop (EP, 1991)
Liberation (1993)
Promenade (1994)
Casanova (1996)
A Short Album About Love (1997)
Fin de Sičcle (1998)
A Secret History... The Best Of (kompilace, 1999)
Regeneration (2001)
Absent Friends (2004)
časopis Rock&Pop 2004/05
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/publicistika/The-Divine-Comedy~20~cerven~2004/
Komentáře
&;
