The Cinematic Orchestra - hudba jako komunikace
2.2.2004 | Autor: Martin Zoul | sekce: publicistika
Proč se mermomocí snažit o něco nového, když už tu beztak všechno někdy bylo? Lépe je lovit z minulosti už jednou objevené a nacházet v těch věcech nové souvislosti, jako to dělá například Jason Swinscoe. Pravděpodobně budete spíše znát název jeho projektu, který má v názvu jeho největší lásku: filmovou hudbu. Jmenuje se The Cinematic Orchestra.
Občas se z rozhovorů se skladateli elektronické hudby zdá, jakoby neposlouchali nic jiného než soundtracky k filmům ze šedesátých a sedmdesátých let, maximálně nějakou tu klasiku, a kvůli samplům i jazz. Jason Swinscoe by k tomu výčtu přidal ještě africké rytmy, i když těmi na deskách vydaných pod pseudonymem The Cinematic Orchestra rozhodně nehýří. Nejedná se však o hudbu určenou jen staromilcům, odkojených Radiem Classic a ČRo 3 Vltava. Spíše se blíží skutečnosti představa, ve které Swinscoe bloumá v uplynulých dekádách a přináší z nich to nejlepší do naší doby.
Frustrovaný nindža
Zvlástní případ, tenhle Jason Swinscoe. Ačkoli ovládá hru na několik nástrojů a začínal coby opora rytmické sekce v sestavě hardcoreových Crabladder, v současné inkarnaci The Cinematic Orchestra nechává své představy zásadně realizovat jinými hudebníky. Tak třeba na posledním albu TCO s názvem Man With A Movie Camera (recenze v R & P 10/2003) nezahrál ani notu a ve studiu fungoval výhradně jako hlavní dodavatel nápadů.
Původně si ovšem Swinscoe vystačil se samply, které aranžoval tak dlouho, dokud nezněl výsledek dost organicky. Procento odpadu bylo při tomto způsobu práce pochopitelně vysoké: "Občasje to pořádně frustrující. Zkoušíte všechno možné a nakonec tlučete hlavou o zeď, protože nemůžete zvuk, který slyšíte ve své hlavě, dostat do nahrávky. Spousta skladeb vznikala celé měsíce a nakonec stejně nebyla použita," postěžoval si v jednom internetovém rozhovoru.
Do světa elektronické hudby Swinscoe poprvé pronikl v polovině devadesátých let coby DJ, později spojil síly s jiholondýnským labelem Ninja Tune. Přes den tu pracoval v oddělení exportu a po nocích skládal - třeba track Goatee (Part 1) z kompilace Ninja Cuts: Funkungfusion nebo remixy pro Coldcut a Ryuichiho Sakamota. Continuum zase zařadil Kid Loco na svůj díl série DJ Kicks, kde už byla tahle skladba podepsaná J Swinscoe presents The Cinematic Orchestra.
Nindža v pohybu
Když v roce 1999 debutovali TCO albem Motion, bylo už možné mluvit o nich jako o regulérní kapele, kterou tvořil kromě Jasona basák Phil France, bubeník Daniel Howard a saxofonista Tom Chant. Z katalogu Ninja Tune The Cinematic Orchestra sympaticky vyčnívají právě díky podílu živých nástrojů a důrazuna ně. Elektroniku používá Swinscoe pouze střídmě, výjimkou prý nebývají situace, kdy kapela začne stavět skladbu na nějakém samplu a po dokončení se rozhodne, že to jde i bez něj. I proto zní Motion spíš jako deska jazzového komba než elektronického projektu.
Výjimečnost skupiny potvrdilo v roce 2001 album Remixes 1998-2000, na kterém se TCO popasovali mimo jiné se skladbami norského trumpetisty Nilse Pettera Molvaera nebo italského autora filmové hudby Piera Umilianiho. A jen tak na okraj - těch remixů bylo včetně předělávky jednoho vlastního tracku od Toma Tylera sedm, stejně jako předtím skladeb na debutu a sedmičku si zřejmě Jason Swinscoe oblíbil.
Sedm bylo totiž i skladeb na loňské druhé desce The Cinematic Orchestra s názvem Everyday. V rámci personálních změn na ní Howarda za bicími nahradil Luke Flowers a dále do kapely přibyl pianista Jon Ellis a za gramofony se postavil Patrick Carpenter, neboli PC ze sdružení DJ Food. Další novinkou na albu bylo angažování vokalistů, respektive jednoho vokalisty a jedné zpěvačky. Tou nebyl nikdo jiný než legendární Fontella Bass, se kterou TCO natočili skladby All That You Give a Evolution. V All Things To All Men zase zazářil rapper Roots Manuva. A propos - stejně jako se během procesu skládání mění struktura tracků, mění se i jejich názvy. Tak třeba na koncertě vysílaném před dvěma lety na BBC Radio 1 uváděli The Cinematic Orchestra právě skladbu All Things To All Men jako Who's The Hardest? a na Man With A Movie Camera se jmenuje pouze All Things.
Nindža s kamerou
Se zatím posledním albovým počinem TCO je vůbec potíž: nejenomže materiál na něm vznikl ještě před natočením Everyday, ale v zásadě se jedná o tytéž skladby, které se později objevily na druhé desce (kapela o nich proto hovoří jako o 'premixech'). Celý koncept soundtracku k němému filmu Dzigy Vertova z roku 1929 se zrodil v hlavě pořadatelů filmového festivalu v Portu, kam byli The Cinematic Orchestra pozváni krátce po svém debutu, aby tu zmíněný snímek živě doprovodili vlastní hudbou. Před vystoupením zkoušeli pouhé čtyři dny a výsledek se jim natolik zamlouval, že se ho rozhodli vydat na CD.
A dobře udělali; Rock & Pop rozhodně nebyl jediný časopis, ve kterém album Man With A Movie Camera získalo nejvyšší možné ohodnocení. Jason Swinscoe se na něm zařadil po bok takových jmen současné jazzové avantgardy, jako je Eivind Aarset nebo Bugge Wesseltoft. Na rozdíl od těchto Skandinávců ale nelze tvorbu TCO v žádném případě označit za artistní a neberoucí ohled na posluchače. Jak říká Swinscoe: "Chtěl bych, aby moje hudba fungovala v klubu, stejně jako když relaxujete vzadu v zahradě nebo se mazlíte se svojí přítelkyní." A ještě: "Emoce je pro mě imperativ. Nejlepší hudba je taková, která lidi dojímá.Je o příběhu, je o dialogu a je jako komunikace." Takže až příště uslyšíte The Cinematic Orchestra, tak na to pamatujte.
Občas se z rozhovorů se skladateli elektronické hudby zdá, jakoby neposlouchali nic jiného než soundtracky k filmům ze šedesátých a sedmdesátých let, maximálně nějakou tu klasiku, a kvůli samplům i jazz. Jason Swinscoe by k tomu výčtu přidal ještě africké rytmy, i když těmi na deskách vydaných pod pseudonymem The Cinematic Orchestra rozhodně nehýří. Nejedná se však o hudbu určenou jen staromilcům, odkojených Radiem Classic a ČRo 3 Vltava. Spíše se blíží skutečnosti představa, ve které Swinscoe bloumá v uplynulých dekádách a přináší z nich to nejlepší do naší doby.
Frustrovaný nindža
Zvlástní případ, tenhle Jason Swinscoe. Ačkoli ovládá hru na několik nástrojů a začínal coby opora rytmické sekce v sestavě hardcoreových Crabladder, v současné inkarnaci The Cinematic Orchestra nechává své představy zásadně realizovat jinými hudebníky. Tak třeba na posledním albu TCO s názvem Man With A Movie Camera (recenze v R & P 10/2003) nezahrál ani notu a ve studiu fungoval výhradně jako hlavní dodavatel nápadů.
Původně si ovšem Swinscoe vystačil se samply, které aranžoval tak dlouho, dokud nezněl výsledek dost organicky. Procento odpadu bylo při tomto způsobu práce pochopitelně vysoké: "Občasje to pořádně frustrující. Zkoušíte všechno možné a nakonec tlučete hlavou o zeď, protože nemůžete zvuk, který slyšíte ve své hlavě, dostat do nahrávky. Spousta skladeb vznikala celé měsíce a nakonec stejně nebyla použita," postěžoval si v jednom internetovém rozhovoru.
Do světa elektronické hudby Swinscoe poprvé pronikl v polovině devadesátých let coby DJ, později spojil síly s jiholondýnským labelem Ninja Tune. Přes den tu pracoval v oddělení exportu a po nocích skládal - třeba track Goatee (Part 1) z kompilace Ninja Cuts: Funkungfusion nebo remixy pro Coldcut a Ryuichiho Sakamota. Continuum zase zařadil Kid Loco na svůj díl série DJ Kicks, kde už byla tahle skladba podepsaná J Swinscoe presents The Cinematic Orchestra.
Nindža v pohybu
Když v roce 1999 debutovali TCO albem Motion, bylo už možné mluvit o nich jako o regulérní kapele, kterou tvořil kromě Jasona basák Phil France, bubeník Daniel Howard a saxofonista Tom Chant. Z katalogu Ninja Tune The Cinematic Orchestra sympaticky vyčnívají právě díky podílu živých nástrojů a důrazuna ně. Elektroniku používá Swinscoe pouze střídmě, výjimkou prý nebývají situace, kdy kapela začne stavět skladbu na nějakém samplu a po dokončení se rozhodne, že to jde i bez něj. I proto zní Motion spíš jako deska jazzového komba než elektronického projektu.
Výjimečnost skupiny potvrdilo v roce 2001 album Remixes 1998-2000, na kterém se TCO popasovali mimo jiné se skladbami norského trumpetisty Nilse Pettera Molvaera nebo italského autora filmové hudby Piera Umilianiho. A jen tak na okraj - těch remixů bylo včetně předělávky jednoho vlastního tracku od Toma Tylera sedm, stejně jako předtím skladeb na debutu a sedmičku si zřejmě Jason Swinscoe oblíbil.
Sedm bylo totiž i skladeb na loňské druhé desce The Cinematic Orchestra s názvem Everyday. V rámci personálních změn na ní Howarda za bicími nahradil Luke Flowers a dále do kapely přibyl pianista Jon Ellis a za gramofony se postavil Patrick Carpenter, neboli PC ze sdružení DJ Food. Další novinkou na albu bylo angažování vokalistů, respektive jednoho vokalisty a jedné zpěvačky. Tou nebyl nikdo jiný než legendární Fontella Bass, se kterou TCO natočili skladby All That You Give a Evolution. V All Things To All Men zase zazářil rapper Roots Manuva. A propos - stejně jako se během procesu skládání mění struktura tracků, mění se i jejich názvy. Tak třeba na koncertě vysílaném před dvěma lety na BBC Radio 1 uváděli The Cinematic Orchestra právě skladbu All Things To All Men jako Who's The Hardest? a na Man With A Movie Camera se jmenuje pouze All Things.
Nindža s kamerou
Se zatím posledním albovým počinem TCO je vůbec potíž: nejenomže materiál na něm vznikl ještě před natočením Everyday, ale v zásadě se jedná o tytéž skladby, které se později objevily na druhé desce (kapela o nich proto hovoří jako o 'premixech'). Celý koncept soundtracku k němému filmu Dzigy Vertova z roku 1929 se zrodil v hlavě pořadatelů filmového festivalu v Portu, kam byli The Cinematic Orchestra pozváni krátce po svém debutu, aby tu zmíněný snímek živě doprovodili vlastní hudbou. Před vystoupením zkoušeli pouhé čtyři dny a výsledek se jim natolik zamlouval, že se ho rozhodli vydat na CD.
A dobře udělali; Rock & Pop rozhodně nebyl jediný časopis, ve kterém album Man With A Movie Camera získalo nejvyšší možné ohodnocení. Jason Swinscoe se na něm zařadil po bok takových jmen současné jazzové avantgardy, jako je Eivind Aarset nebo Bugge Wesseltoft. Na rozdíl od těchto Skandinávců ale nelze tvorbu TCO v žádném případě označit za artistní a neberoucí ohled na posluchače. Jak říká Swinscoe: "Chtěl bych, aby moje hudba fungovala v klubu, stejně jako když relaxujete vzadu v zahradě nebo se mazlíte se svojí přítelkyní." A ještě: "Emoce je pro mě imperativ. Nejlepší hudba je taková, která lidi dojímá.Je o příběhu, je o dialogu a je jako komunikace." Takže až příště uslyšíte The Cinematic Orchestra, tak na to pamatujte.
časopis Rock&Pop 2003/12
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/publicistika/The-Cinematic-Orchestra-hudba-jako-komunikace~02~unor~2004/
Komentáře
&;
