30.4.2007 | Autor: Roman Jireš | sekce: publicistika
 fotogalerie Tata Bojs na mě nikdy nepůsobili jako kapela, se kterou bych si mohl pokecat o ženách a o fotbale. Ne že bych je měl za nudné intelektuály, ale oni my vždy spíše připadali jako parta na setkání do kavárny a ne do hospody čtvrté cenové skupiny. A vida, u příležitosti vydání jejich nové desky Kluci kde ste? přišla s Mardošou, Milanem Caisem a Vláďou Bárem řeč na Ženy a nakonec došlo i na ten fotbal.

Podle singlu Pěšáci, který se valí ze všech rádií, jsem po předchozím Nanoalbu očekával návrat k písničkové desce. Ale Kluci kde ste? místy působí jako takřka koncepční projekt na téma ekologie a věkového dozrávání.
Cais: My to takhle nevnímáme, ale je pro nás trochu problematické se k nahrávce takhle brzo po natáčení vyjadřovat. My tuhle desku považujeme za písničkové album, nechtěli jsme dělat nějakou koncepční desku, i když si uvědomujeme, že se nám na ní ta dvě témata sešla. Ale na každé z písniček jsme dělali zvlášť a budeme je i samostatně prezentovat.

Bylo obtížné poskládat za sebou jednotlivé skladby, které mají různé nálady?
Mardoša: Tak bylo jasné, že Pěšáci půjdou na úvod a Hlídací na závěr. Pak už zbývalo dát mezi ně tu vatu, a bylo to (smích). Ne, vážně, moc variant, jak ty skladby za sebe seřadit, v úvahu nepřicházelo. Pomohli jsme si tím, že jsme si ke každé písni podle její nálady v počítači přiřadili určitou barvu. Například Pěšáci byly oranžoví jako poměrně veselá pozitivní písnička...

Takže něco jako psychologie barev?
Cais: Ano, například takového Trilobeata jsme vnímali tak, že jsme k němu přiřadili černou barvu. To už bylo víc než melancholie...
Mardoša: ...a Informační stejně jako Hlídací byly růžové, tedy něco jako lovesong.
Cais: A pokud si dobře vzpomínám, Nedám si bylo modrý, stejně jako byl modrý Spáč. Takže spíše taková zasněná poloha. Při řazení písniček na desku nám pak celkem přirozeně vyšlo, že shodné barvy nejsou moc blízko sebe. Takže jsme si s pořadím skladeb rychle věděli rady.

Nejsem si úplně jistý, ale ve Schovce jste použili úryvek se Zemanova filmu Cesta do pravěku?
Cais: Ano, to je klasika. K textu písně se ten klukovský hlas moc hodil. Jinak film je to moc zajímavý.

V Pěšácích se celkem navážíte do hudební scény, už jste zaznamenali nějaké ohlasy?
Cais: Tak zatím se nikdo neozval. Včera jsem měl pocit, že volají The Clash, ale nebyli to oni... Problémy má trochu jenom náš manažer Michal Máka se svým jménem v úvodu textu, protože už to nemůže poslouchat. Jinak jsme na tenhle singl zaznamenali samé poměrně příznivé reakce.

V písni o sobě také hovoříte jako o kapele lokálního významu. Není to ve vašem případě zbytečná skromnost?
Mardoša: Když budeme hrát v Rumunsku, tak nás tam nikdo znát nebude. Takže ta lokálnost je daná.
Cais: Oni se takhle nedají z Mardošova textu vytrhávat jednotlivé kousky, já ho vnímám tak zdravě sebeironicky. Dělat si sami ze sebe legraci, to k nám vždycky tak trochu patřilo. Text se nám líbil hned, jak ho Mardoša přinesl a celkem snadno šel naroubovat na hudební podklad, který už jsem měl připravený. Takže do sebe všechno hezky zapadlo.

Kluci kde ste? je deska bez vaší dlouholeté kolegyně Kláry Nemravové, ale Ženy na ní tedy rozhodně nechybí...
Mardoša: To ale nebylo tak, že bychom Klárku chtěli nahradit větším množstvím žen. Účast mužské kapely Ženy v písni Vítací znamená splnění našeho snu. Nebylo snadné je dát dohromady, zejména když někteří z nich ani nemají mobilní telefon. Ale nakonec to vyšlo, když se nám je podařilo oslovit na oslavě narozenin Míry Wanka z Už jsme doma.

Oni se opravdu v plném počtu sešli jenom kvůli vám?
Cais: Asi jo a my si toho taky ceníme. Vůbec jsme nečekali, že se je podaří takhle sezvat. Na těch narozeninách jsme si jen řekli,že se sejdeme 23. ledna ve studiu, přijďte na Deltu. Oni si to zapamatovali a opravdu všichni přišli. Navíc se nám zdálo, že je ta práce dost baví, šli do toho s takovou bujarou vervou. Vokalisté ze skupiny Ženy jsou zvyklí zpívat bez muziky, takže zpočátku je při nahrávání naše hudba mátla. Nakonec jsem si ji nechal do sluchátek jenom já a oni se chytali podle mého dirigování.

Byla to velká rána přijít před natáčením desky po sedmi letech o zpěvačku?
Cais: Tak my jsme začali nahrávat už bez ní. Pak jsme Klárce zavolali, jestli si nechce přijít něco poslechnout. Ona dorazila a oznámila nám, že si chce dát delší pauzu a z kapely odchází. Chápeme to, chtěla větší prostor. Ne že bychom pro ni nenašli místa, kde by se uplatnila, ale už zpočátku bylo jasné, že to bude taková klukovská deska. Teď se jenom musíme naživo porvat se staršími písněmi z Futuretra a Biorytmů, kde spolupráce s Klárkou vrcholila.

Proč jste vlastně od začátku věděli, že Hlídací věnovaná Milanově dceři, bude album uzavírat?
Mardoša: Protože se podobně jako Pěšáci zbytku desky trochu vymyká. Na heligon, který supluje basu, v ní hostuje Filip Nebřenský. Navíc v té skladbě vůbec není kytara.
Bár: Stejně jako na Nanoalbu v poslední skladbě, to už se tak nějak stává zvykem. Ale mám tam alespoň důležitý sampl, svůj smích.

Skladba Kudu Aditsuh je výsledkem spolupráce s korejským Ahn Triem. Dočkáme se ještě něčeho?
Mardoša: Tahle skladba je taková náhoda, spíše z legrace jsme použili materiál, který vznikl na jednom večírku a vše se řešilo po telefonu, zejména správná výslovnost textu. Ostatně část toho rozhovoru je na desce slyšet.

A budoucí spolupráce s Korejkami?
Cais: Určitě chystáme společný projekt, zatím to vychází tak někdy na příští rok. Hlavně by mělo jít o živé hraní, my tři bez kláves a ony tři. Zatím si mailem posíláme partitury, holky tady na týden byly, ale teď se kvůli naší desce spolupráce trochu pozastavila.

Kdyby se z toho už pomalu nestávalo klišé, označil bych desku Kluci kde ste? jako dospělou. Jak to vidíte vy?
Mardoša: My to nijak neřešili, prostě to tak vyšlo.
Cais: A že zní jako deska třicátníků, jak někdy slýcháme? Tak je to odraz pravdy.

Změnilo se něco od dob, kdy vám bylo dvacet? Třeba už po zkoušce místo do hospody prcháte k rodinám...
Cais: Tak Láďa si jezdí na ty svoje fotbaly, kolikrát v průběhu zkoušky položí kytaru, řekne: Kluci, sorry, já musím na trénink a zmizí. Ale my jsme nikdy nebyli kapela, která by spolu musela sedět po zkoušce v hospodě. Scházíme se tak nějak normálně. S Mardošou bydlíme kousek od sebe, chodím k němu s malou Evelýnkou na filmy, ona tam třeba usne...
Mardoša: ... a ty taky!

Opravdu ,Láďo, kvůli fotbalu prcháš ze zkoušek?
Bár: Ale to se stalo jen jednou, že jsem kvůli zápasu v sobotu oželel část zkoušky, jinak se termíny snažím sladit. Když je koncert, má pochopitelně před fotbalem přednost. Hraju jen takovou pralesní ligu ve vesnici u Vlašimi. Kopu záložníka s kámoši, kteří tam taky jezdí na chatu.
Cais: Ale on je fakt hvězda toho týmu, nedávno dal dva góly!

Teď asi Láďa nějaké zápasy zmešká. Vyšla deska, bude turné, pak festivaly...
Bár: Ono to nějak půjde, turné k desce bude až na podzim.
Cais: Nějaké koncerty na jaře máme a v létě festivaly. Chceme, aby lidé poznali nové písničky a turné bude až v září. Jeho návštěvníci snad už budou mít novinky naposlouchané, aby si u nich pořádně zaskákali.


Zajímavosti:
Stejně jako baskytara zavěšená hluboko u kolen a charakteristický skákavý tanec k Mardošovi patří také Citroën 2CV, s nímž se v červnu chystá na tradiční sraz těchto vozítek. Malý automobil s legračně úzkými pneumatikami dostal jméno Guiton podle jedné z postav ve filmu Roztržitý. Na francouzské komedie nedá Mardoša dopustit. Velký příznivec postavy četníka ze Saint Tropez v podání Louise De Funese nebo snímku Veselé Velikonoce má podle svých slov tyhle staré komedie raději než současnou nabídku většiny kin, protože humor v nich mu přijde lehčí a přirozenější než v těch amerických.
Pozitivní vztah k zemi galského kohouta se projevil například ve francouzském textu Qu´est-Ce Que C´est z ladovského EP. Na deskách Tata Bojs však najdeme i další cizí řeči, například angličtinu a arabské motivy v Black Moving Object z Biorytmů, slovenštinu ve Virtuálním duetu z Nanoalba a teď korejštinu v Kudu Aditsuh s hostující Lucií Ahn. Slušné na kapelu lokálního významu, nemyslíte?


Fotogalerie:

Psáno pro: časopis mGuide 2007/05