4.5.2007 | Autor: Pavel Víšek | sekce: publicistika
 fotogalerie Violoncellové duo Tara Fuki vzniklo v roce 2000, aby si hned za debut Piosenki do snu (2001) odneslo od naší Akademie populární hudby dva Anděly v kategoriích Alternativní hudba-world music a Objev roku. Druhé album Kapka (2003) v tomto směru vyšlo naprázdno, což neznamená, že by snad bylo slabší. Andrea Konstankiewicz-Nazir a Dorota Barová si zjevně řekly “do třetice všeho dobrého” a s větším odstupem natočily zatím nejpestřejší album Auris, což reflektuje i netypicky barevný obal Pavla Barocha. A zavedená “firma” z katalogu Indies Records předvedla naživo zvukově jinak obtížně přenosné nahrávky ze své novinky s řadou hostů alespoň na konci března při dvou koncertních křtech v Mahenově divadle v Brně a Švandově divadle v Praze, kde také vzniklo následující povídání.


S vaším novým albem jste si daly proti předchozím docela načas. Proč?
Andrea Konstankiewicz: Měly jsme spoustu angažmá ve Francii, kde jsme hrály několik koncertních šňůr s představeními pro děti. Byly to výchovné koncerty, kde jsme hrály, zpívaly a zároveň ještě vykládaly o České republice. Nevím přesně z hlavy celkové číslo, koncertů bylo opravdu hodně, hrávaly jsme dvakrát i třikrát za den. Samozřejmě jsme měly i jiná vystoupení... a zároveň se celý poslední rok koncentrovaly na přípravu nového cédéčka.

Nebyla odmlka taky způsobená tím, že jedna žijete na Moravě a druhá ve Francii? Posílaly jste si poštou demonahrávky?
Andrea: Ne, demáče si neposíláme. Zase až tak daleko se necítíme. Naopak, protože mám ve Francii malé dítě, byla Dorotka tak hodná, že jezdila zkoušet za mnou...
Dorota Barová: Ale jezdit zkoušet na jih do Francie, to je hezké, ne?!

Vaše novinka se jmenuje Auris. Souvisí latina s tím, že jste potřebovaly, aby byl její název srozumitelný ve Francii, ale i jinde ve světě?
Andrea: Ano, šlo nám o to, aby ten název šel snadno vyslovit ve všech jazycích. Aby v něm nebyly háčky, čárky, žádná interpunkce.

Auris jste točily ve studiu, ale například Kapka vznikala v podstatě naživo. Který model vám lépe vyhovuje?
Andrea: Obojí má něco do sebe. My jsme Kapku nenahrávali úplně živě, tedy před publikem, nicméně nástroje jsme točily společně a písničky pak dozpívávaly. Dohromady vznikaly i Piosenki do snu, ve studiu jsme současně hrály i zpívaly, ale tentokrát jsme zvolily úplně klasickou metodu, jednotlivé party se vrstvily. To bylo dáno i tím, že tam bylo víc nástrojů a nebylo možné sehnat všechny lidi najednou...
Dorota: A taky bychom museli nahrávat v tak velkém studiu, abychom se tam všichni vešli.

Na Kapce jste měly jediného hosta se samplerem, tady už je jich spousta, i když většinou na akustické nástroje...
Andrea: U první desky byl vysloveně záměr, aby se nahrál celý koncertní program tak, jak byl. Nic se tam “neplaybackovalo”, jediná linka nebyla navíc. U Kapky taky moc ne, tedy kromě toho sampleru, ale ten tam byl jenom jako zvukové ozvláštnění. Teď se nám chtělo hrát s více lidmi, problém je však ten, že deska v tomhle tvaru není přenosná na pódium. Výjimkou byly oba křty, brněnský a pražský, kde naše muzika zazněla prakticky se všemi hosty.

A nahrát Biale fale s jazzovým Vertigo Quintetem, to napadlo producenta desky?
Dorota: Ale my jsme si desku produkovali sami!

Pardon, myslel jsem koproducenta Aleše Hyvnara...
Andrea: Aleš přišel až nakonec, když už písničky byly postavené, aby jim pomohl dát tvar, hlavně zvukový.
Dorota: S Vertigo Quintetem to byl náš spontánní nápad při vzniku písničky. My ty kluky známe už dlouho a říkaly jsme si, že propojit písničku s nimi by bylo super. My jsme je tam úplně slyšely už předtím.
Andrea: V podstatě všechny písničky na desce už byly skládány tak, že jsme věděly, že tady by se nám líbila kytara, tam perkuse, jinde zase další nástroj. Už jsme dopředu počítaly s tím, co tam bude.

U vašeho alba jinde docela dlouhý sleeve-note supluje krátká poetická básnička od Ester Kočičkové. Jak jste se k ní dostaly?
Andrea: Ta básnička vznikla v prosinci loňského roku v Praze v Arše na festivalu, který se jmenoval Víkend žen a uváděla ho Ester Kočičková. Říkala nám: “Vy to budete mít určitě rychle nazvučené, že tam nebudu muset nic říkat?!” A my ne, že naopak nám to bude minimálně deset minut trvat, a proto tam něco říkat musí. A Ester sedla a napsala básničku. Nám se tak zalíbila, že jsme ji o ni požádaly, protože by nám bylo líto, kdyby zazněla jenom jednou.

Hudba, kterou děláte, je spíše tichá. Nakolik je vám vzdálený třeba model finského kvarteta Apocalyptica, které hraje na violoncella přes rockovou aparaturu?
Dorota: Ale my nehrajeme akusticky, my hrajeme amplifikovaně.
Andrea: Snažíme se ty akustické tóny zachovat co to jde, například nepoužíváme elektronické efekty, ale některé naše koncerty, pokud byly v nějakém rockovějším prostředí, byly hodně nahlas. Ale když skládáme, tak akusticky. Výsledný tvar to dostane podle prostředí a podle zvukaře.


Zajímavosti:
Andrea Konstankiewicz a Dorota Barová pocházejí ze severního koutu Moravy, což vysvětluje brilantní polštinu v textech. Na ostravské konzervatoři se ještě obě minuly a seznámily se až v Brně, kde na filozofické fakultě studovaly hudební vědu. Přesto - nebo možná právě proto - není jejich hudba akademická. Hudební ostruhy totiž získávaly vesměs s alternativními formacemi. Andrea hrála ve skupinách BOO, Rale a francouzském Kubilai Khan Investigations, Dorota zpívala s kapelami Asyl Akt a Chorchestr. Tara Fuki hrají hudbu akustickou, což ale neznamená, že vždycky nutně tichou. Každopádně představují originál, nástrojově nejblíž jsou jim zřejmě až violoncellistky z newyorského tria Rasputina, které před lety na druhé straně Atlantiku předskakovaly na posledním turné Nirvany.


Fotogalerie:

Psáno pro: časopis mGuide 2007/05