TINDERSTICKS DAVID KITT
12.11.2001 | Autor: Radek Diestler | sekce: publicistika
Praha, Divadlo Archa, 20. 10. 2001
Ani čtyři dlouhá léta od jejich posledního pražského výsadku nesmazala stopu, kterou Tindersticks nechali v srdcích a uších zdejšího publika. Našlehaná Archa šveholila různými jazyky a ve vzduchu visel odeur Události.
Host - ohříváček publika, britský písničkář grayovského typu David Kitt a jeho dva komplicové byli stravitelným, leč nijak oslnivým couvertem. Jeho poslední album Big Romance je křehké, trochu unylé zboží, decentní, spíše akustická kytárka s bohatou oblohou nasamplovaných nástrojů - v Arše se ovšem předvedl v električtějším posazu. V jeden moment dokonce došlo na vyvolávání duchů vazbících ďáblíků z počátku minulého desetiletí: v tu chvíli jsem se rozhlédl a samozřejmě, koho nevidím, druhdy vrchní český feedbackový šejk Muchow. To jsou ty trapné symboly.
Tindersticks se pro tento koncert obklopili (to, pravda, není nejpřesnější termín, neboť pomocnému sboru byl vytvořen výběh v levé půli pódia) mnohahlavým smyčcovým tělesem. Hledím na tahle kočkování plus mínus rockových skupin s vážněhudebními trupami s mírnou podezřívavostí, hranice mezi Uměním a Sebeukájením je snadno prostupná - ale Tindersticks jsou díky hojným smyčcovým aranžmá na svých albech jakousi výjimkou ze zákona. Nelze říci, že by ve spojení občas nezapraskalo, asi dvě písničky museli začít znova - ale oba komponenty do sebe elegantně zapadly a snad s výjimkou tuším Bathtime, kde jsou ovšem razantnější party předepsány, se Bratrstvo žíně a kalafuny nikam necpalo. Výsledek, umocněný kvalitním zvukem, byl nesmírně podmanivý: malá noční hudba volně plynoucí prostorem.
A pak Tindersticks samotní: jejich záliba v tklivých písních pomalých temp by mohla svádět k obavám z uspání, ale v živém provedení možná ještě spíš než na deskách odhalíte velký vnitřní náboj jejich hudby. Když se povede zvuk, doceníte výtečná klávesová aranžmá v kombinaci s houslemi. Stuart Staples (občas se opásal kytarou) nezvedne hlas, ale dovede jím vyvolat iluzi malého dramatu. Toť soul, řeknete si, pokud tedy vaše poznávání téhle hudby proniklo za plastové verze důležitých písní žánru z Ally Mc Hýlové (Jílové).
Nechal bych si z toho večera líbit nějaký pěkný, čistý, nezahuhlaný bootleg.
Ani čtyři dlouhá léta od jejich posledního pražského výsadku nesmazala stopu, kterou Tindersticks nechali v srdcích a uších zdejšího publika. Našlehaná Archa šveholila různými jazyky a ve vzduchu visel odeur Události.
Host - ohříváček publika, britský písničkář grayovského typu David Kitt a jeho dva komplicové byli stravitelným, leč nijak oslnivým couvertem. Jeho poslední album Big Romance je křehké, trochu unylé zboží, decentní, spíše akustická kytárka s bohatou oblohou nasamplovaných nástrojů - v Arše se ovšem předvedl v električtějším posazu. V jeden moment dokonce došlo na vyvolávání duchů vazbících ďáblíků z počátku minulého desetiletí: v tu chvíli jsem se rozhlédl a samozřejmě, koho nevidím, druhdy vrchní český feedbackový šejk Muchow. To jsou ty trapné symboly.
Tindersticks se pro tento koncert obklopili (to, pravda, není nejpřesnější termín, neboť pomocnému sboru byl vytvořen výběh v levé půli pódia) mnohahlavým smyčcovým tělesem. Hledím na tahle kočkování plus mínus rockových skupin s vážněhudebními trupami s mírnou podezřívavostí, hranice mezi Uměním a Sebeukájením je snadno prostupná - ale Tindersticks jsou díky hojným smyčcovým aranžmá na svých albech jakousi výjimkou ze zákona. Nelze říci, že by ve spojení občas nezapraskalo, asi dvě písničky museli začít znova - ale oba komponenty do sebe elegantně zapadly a snad s výjimkou tuším Bathtime, kde jsou ovšem razantnější party předepsány, se Bratrstvo žíně a kalafuny nikam necpalo. Výsledek, umocněný kvalitním zvukem, byl nesmírně podmanivý: malá noční hudba volně plynoucí prostorem.
A pak Tindersticks samotní: jejich záliba v tklivých písních pomalých temp by mohla svádět k obavám z uspání, ale v živém provedení možná ještě spíš než na deskách odhalíte velký vnitřní náboj jejich hudby. Když se povede zvuk, doceníte výtečná klávesová aranžmá v kombinaci s houslemi. Stuart Staples (občas se opásal kytarou) nezvedne hlas, ale dovede jím vyvolat iluzi malého dramatu. Toť soul, řeknete si, pokud tedy vaše poznávání téhle hudby proniklo za plastové verze důležitých písní žánru z Ally Mc Hýlové (Jílové).
Nechal bych si z toho večera líbit nějaký pěkný, čistý, nezahuhlaný bootleg.
časopis Rock&Pop 2001/11
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/publicistika/TINDERSTICKS-DAVID-KITT~12~listopad~2001/
Komentáře
&;
