26.11.2003 | Autor: Vojtěch Rynda | sekce: publicistika Irskou krví pohánění Therapy? jsou na tuzemských pódiích jako doma. Před jejich nejčerstvějším vystoupením, které připadlo na 17. listopad v pražském Paláci Akropolis, se z jejich řad ohlásil baskytarista a zakládající člen Michael McKeegan, který umí svůj neustálý úsměv a pohodový "no problem" přístup předávat i po telefonu. První otázka zamířila na aktuální album.


Na High Anxiety opět spolupracujete s Chrisem Sheldonem, který produkoval vaše desky Troublegum nebo Semi-Detached. Mezitím jste vyzkoušeli i jiné mistry zvuku. Podle čeho si je vybíráte?


Chris Sheldon High Anxiety neprodukoval, jen tu desku mixoval. Produkci měl na starosti člověk jménem Pete Bartlett, který nám dělá zvuk na turné. Obvykle jednoduše vybereme člověka, o kterém víme, že odvede dobrou práci, nebo jehož práci jsme už slyšeli a líbila se nám. Chris Sheldon mixoval High Anxiety proto, že je co se mixování týče úžasný. O produkci jsme se ale rozhodli požádat Petea, protože jsme s ním předtím nahráli nějaká dema a ta zněla hodně dobře. Prostě jsme si řekli, zkusíme to a uvidíme, jak to půjde. A šlo to fajn, jelikož jsme nemuseli první týden ve studiu strávit seznamováním. Víš, někdy když jsi s producentem ve studiu poprvé, tak si nejdřív musíš zvyknout na jeho způsob práce a on zase na tvůj, což někdy končí i hádkami. Kdežto s Petem je to dost přímočaré: on například řekne, já vím, že to dokážeš zahrát líp, tak to zahraj líp. Kdyby ti tohle řekl někdo, koho neznáš tak dobře, tak se akorát dožereš (smích). Při výběru producenta zkrátka záleží na tom, o jaké písničky a jaký zvuk nám jde.


A jak si High Anxiety zatím vede?Prosím?


Jak je vaše poslední album úspěšné.Nevím, na tohle já kašlu. (smích)


Takže prostě nehraješ svoje jak nejlíp umíš a tím to pro tebe hasne?Jo, to je taky všechno, co můžeš udělat. Therapy? nejsou kapela, která za první týden prodá pět miliónů kusů své nové desky, to se podaří málokomu. Mně záleží spíš na tom, co si o té desce lidi myslí. Když teď hrajeme High Anxiety naživo, hodně lidí s námi zpívá už i nové texty, a to něco znamená.


Podle vašich webových stránek byla deska Suicide Pact: You First inspirovaná "deziluzí z komerce v rocku", hlavně potížemi s vaší bývalou firmou A&M. High Anxiety vyšlo u malé nahrávací společnosti Spitfire. Jste u ní spokojení?Být u velké firmy s sebou samozřejmě nese jisté výhody: máš k dispozici o hodně víc peněz na promotion a podobně. Po umělecké stránce to ale drhne, protože když firma víc platí, tak chce taky dostat víc peněz zpátky. Proto ti někdy do tvorby kecá, například vybírá singly, požaduje změnu určitých pasáží, chce, aby to celé znělo komerčněji... Je to vždycky něco za něco. Na Spitfire prostě řeknou OK, udělejte desku, jdeme na to: nikdo za námi nechodil do studia a neříkal, víte, já nevím, tohle v rádiu asi hrát nebudou. Být v takovéhle pozici je klika.


Byla jiná vaše deska, Infernal Love, tak temná a "nepopová" právě kvůli tomu, že jste se po úspěchu Troublegum hrozili utopení v mainstreamu, nebo jste se tehdy tak skutečně cítili?Prostě to tak vyšlo. Troublegum bylo dost melodické a úspěšné album a my jsme nechtěli, aby se mu další deska moc podobala. Myslím si, že pro muzikanta je velice zdravé zkoušet něco jiného, jinak bychom pořád dělali jen další Troublegum. A to by od nás nebylo poctivé. Infernal Love je dobrá deska, protože jsme se na ní snažili překonat sami sebe, a byla to docela fuška. Je tam několik vynikajících věcí a plno lidí má tu desku taky pořád hodně rádo.


Před několika dny jste vydali DVD Scopophobia, které obsahuje záznam koncertu z Belfastu a celou řadu videoklipů. Mezi nimi je i zakázaná verze Isolation nebo necenzurovaná podoba Diane. Co na nich komu připadalo tak urážlivé?(smích) Urážlivé... To, co jiné lidé považují za urážlivé, já za urážlivé nejspíš považovat nebudu. Tyhle klipy zkrátka některé televizní stanice nechtěly hrát, protože je považovaly za trochu příliš... urážlivé, ať už to znamená cokoliv. Ať se na ty klipy lidi podívají sami a sami ať se taky rozhodnou, jestli urážlivé jsou nebo ne. Já je za urážlivé nepovažuju.


A co konkrétně v těch osekaných "neurážlivých" verzích chybělo?Třeba v Diane chyběl jen malý kousek, který ani nebyl nijak explicitní. Mělo to co dělat s tou postavou těhotné ženy: nic moc tam neuvidíš, ale některým lidem připadalo, že je to i tak moc silné na to, aby se to pouštělo ve dvě odpoledne.


Tak to jsem asi musel vidět tu necenzurovanou verzi. V Čechách by takové detaily nejspíš nikoho nevzrušovaly.Nejspíš. V některých zemích Diane hráli, v některých ne, největší problémy s tím byly v Británii. Lidi jsou někdy tak konzervativní, zvlášť když děláš video: pořád ti opakují, že tam nemůžeš mít zbraně, že tam nemůžeš mít stroboskopy, že tam nemůžeš mít lidi, kteří kouří... Někdy se v klipech na kytarách zakrývají loga výrobců, aby to někdo nepovažoval za skrytou reklamu, a přitom to pak běží na televizních kanálech sponzorovaných Pepsi Colou. Nerozumím té logice, ale víš co: když už vyhodíš peníze za video, tak chceš, aby ho taky někde pustili, protože to je reklama na tvoji kapelu. A tak musíš být opatrný a tlačit to až do toho místa, kde ti řeknou, ne, tohle nepustíme, to už je moc. Je v tom vždycky plno kompromisů.Kromě Diane a Isolation jste nahráli několik dalších coververzí. Jak jste se dostali k předělávce Vicar In A Tutu, určené pro překopané album Queen Is Dead od The Smiths?Lidi, co to organizovali, nám zavolali, protože věděli, že máme Smiths rádi. Ocitli jsme se tak v dobře vybraném okruhu kapel, které byly buď nezávislé, nebo jako Smiths zněly. Trochu nás překvapilo, že se ozvali i nám, ale bylo to fajn.


A kdo z kapely vybral Diane? Četl jsem, že jsi fanoušek Hüsker Dü...No, Hüsker Dü má u nás rád spíš Andy. Diane jsme na zkouškách hrávali už dávno před tím, než vyšla na Infernal Love, ale to ještě zněla dost podobně originálu. Když jsme ji nahrávali ve studiu, zkusili jsme do ní vrazit cello. Znělo to moc dobře, takže jsme si řekli, že když už děláme coververzi, ať je taky trochu jiná. Diane možná není nejznámější věc od Hüsker Dü, ale určitě patří mezi jejich nejlepší.


Na vašich webových stránkách uvádíš jako své oblíbené kapely mimo jiné hodně tradičního thrashe a deathmetalu, například Carcass, Napalm Death, Kreator nebo Slayer. Posloucháš pořád muziku svého dětství?Jo, myslím, že to je muzika, která s tebou už zůstane. Nemusím tuhle muziku slyšet každý den, ale čas od času na ni zase vlítnu. Je fajn dělat, že ti je pořád šestnáct. Lidi často zestárnou a pomyslí si, už jsem moc cool na to, abych poslouchal takovéhle věci. Pro mě ta muzika ale znamená strašně moc, protože když jsem ji začal poslouchat, v Irsku všude zněl jen folk nebo U2 a slyšet kapely jako Metallica nebo Slayer byl pořádný nářez.


Therapy? jsou vyhlášení svými živými vystoupeními. Uvažovali jste o vydání live alba?Už jsme o tom mluvili, ale... Víš, já nejsem velký fanoušek živáků, protože je až příliš snadné je pokazit. Některá slavná živá alba jsou dokonalá, třeba It's Alive od Ramones nebo Live And Dangerous od Thin Lizzy, ale hodně jiných kapel má živáky dost nudné. Na živáku by se mělo ocitnout něco opravdu speciálního, což je u Therapy? problém, protože naše vystoupení bývají dost, hm, chaotická, a hlavně každý večer jiná. Na jednu stranu živé album natočit chci, ale na druhou stranu si říkám, že živák je svým způsobem jednoznačný živý výraz, a takhle já přitom pohlížím na každé naše vystoupení. Každé je z nějakého důvodu jedinečné, ať už kvůli atmosféře, výběru písniček, tomu, co mezi nimi provádíme, nebo kvůli něčemu jinému. Nahrát jen jeden koncert by o nás poskytlo jen omezený obrázek. Mohli bychom to vzít vážně a vydat jich několik, s různými playlisty.


Jako Pearl Jam?(smích) No, každý koncert bychom asi nahrávat nemuseli, čtyři nebo pět by stačilo. Udělali bychom třeba jeden v původní sestavě s našimi úplně nejstaršími věcmi, potom bychom zahráli set jako z doby kolem Troublegum, pak aktuální playlist... Aby to lidi mohli porovnat, slyšet různé písničky nebo sledovat, jak se ty samé písničky měnily.


Za několik dní budete hrát v České republice tuším poosmé. Naposled jste u nás vystoupili na začátku července v Českém Brodě. Reakce tehdy byly nadšené: i když jste uzavírali čtyřdenní festival a publikum už bylo dost zničené a většinou na odchodu, stejně nechalo ujet vlaky a zůstalo s vámi až do konce. Jak vzpomínáte na letošní festivalovou sezónu, potažmo na tenhle koncert?Bylo to v pohodě. V České republice koncertujeme od roku 1992, kdy jsme hráli poprvé v Praze. Rádi přijedeme kamkoliv, kde jsou lidi fajn, a festivaly máme taky rádi. Nevěděl jsem, že tohle byla poslední noc, kdy už se odjíždí a tak, ale lidi byli skvělí, my jsme zahráli taky dobře a mně osobně se tam líbilo. Vzpomínám si, že jsme ten den museli brzo vstávat, jeli jsme zdaleka a byli jsme večer docela utahaní, ale ten koncert se povedl.


Když člověk čte vaši biografii, má pocit, že jste na turné prakticky neustále. Andy Cairns už ale založil rodinu a stal se otcem a vy ostatní máte taky své soukromé životy. Změnilo se něco na verši "chci se jen opít a mlátit hlavou" z písničky Ten Year Plan, nebo praktikujete pořád stejný přístup?No, opít se a mlátit hlavou nemůžeš každý večer. (smích) Možná každý druhý. Ne, snad se nám trochu změnily priority, ale hudba pro nás pořád zůstává tou nejdůležitější věcí. A abys na dlouhé šňůře hrál dobré koncerty, musíš pořádně jíst, nesmí ti být špatně, musíš hodně spát... Taky musíš pravidelně volat domů, číst emaily, udržovat kontakt... To je hned po koncertě to nejdůležitější. Nemůžeš prostě na sedm týdnů zmizet lidem ze života, to by nebylo fér. Ale s emaily a mobily je teď komunikace mnohem jednodušší než dřív. Vzpomínám si, jak jsme před deseti lety jeli turné po Americe a já měl pořád kapsy plné čtvrťáků, abych mohl volat domů. To bylo peklo. (smích)


Jak často tedy voláš domů?Já? Rodičům tak jednou týdně a své holce každý den. Musíš, protože jinak přijedeš domů a zjistíš, že jsi přišel o sedm týdnů jejich života.


Zažil jsem dvě vaše vystoupení a vím, že publikum povzbuzujete ke stagedivingu a podobným koncertním zpestřením. Ochrance se to většinou vůbec nelíbí. Můžete do toho nějak zasahovat?Upřímně řečeno, my nikomu neříkáme, aby šel skočit z pódia. Když to lidi chtějí dělat, je to v pohodě, ale musejí to dělat správně. Lidi, kteří vylezou nahoru, musejí vědět, že nemůžou převrhávat stojany od mikrofonů a vypojovat efekty, a taky nemůžou jen tak skočit dolů a rozbít někomu hlavu kanadami. Když to lidi dělají bezpečně, je to úplně v pořádku, když ne, tak přestaneme hrát a něco jim řekneme. A různé sály jsou taky různě pojištěné. Například v Dublinu se jedna holka zabila při koncertu Smashing Pumpkins a od té doby je tam stagediving zakázaný. Já prostě chci, aby se lidi při našem vystoupení dobře bavili, aby si tam nikdo nezlomil nos nebo nerozbil hlavu, a taky nechci, aby mi někdo na pódiu rozbil pedály a efekty, protože to podělá zvuk těm vzadu... Prostě záleží na koncertu. Nikoho k tomu nepovzbuzujeme, ale když už se skáče a všem se to líbí, nevidím v tom problém.


Aha. Mluvil jsem o koncertu, kdy ochranka lidi po celý koncert nepustila na pódium, což Andy osobně prolomil až při poslední písničce. V tu chvíli se nahoře kromě kapely ocitlo asi osm dalších lidí a bylo to skvělé zakončení. Ale chápu, že jsou problémy s bezpečností.Ne ne ne, udělat tohle na konci koncertu je ideální. (smích) Hlavně ne na začátku!


Jak na turné trávíš volný čas?To záleží. Dneska třeba máme hodně rozhovorů, takže si celý den povídáme s lidmi, ale jindy se prostě jdeme projít, okoukneme okolí, něco nakoupíme... Podle toho, co se zrovna dá dělat. Důležité je pořádně si odpočinout, aby se večer povedl koncert.


V Praze hrajete sedmnáctého listopadu, předtím patnáctého v Itálii. Kde si užijete ten den volna?(smích) Je to dlouhá cesta, takže řidič nejspíš dojede na půl cesty, někde na osm devět hodin zastaví a pak se zase pojede dál. Nebude to den volna, spíš cestovní den. Řidič nesmí jet třicet hodin v kuse, na to jsou předpisy.


Vždycky mi vrtalo hlavou, odkud se vzal ten filmový sampl z konce vašeho dávného hitu Potato Junkie...To tam dal náš tehdejší producent, Harvey Birrell. Měl to stočené někde na pásce a sám nevěděl, kde to vzal, takže to nejspíš zůstane tajemství.


A když mluvíme o vašich nejstarších věcech - přemýšleli jste někdy o reedici prvních minialb Therapy? jako Babyteeth, Pleasure Death nebo Born In A Crash? Už se skoro nedají sehnat.Myslím, že se k tomu chystá náš tehdejší label, Wiija Records. A&M, kteří vydali Born In A Crash, už neexistují, ale Babyteeth a Pleasure Death myslím Wiija v Británii vydala znovu začátkem tohohle roku. To dělají vždycky, když máme nové album. Myslí si, že si to ještě někdo koupí. (smích)


No dokud je o ty desky zájem, tak je to jen dobře.To určitě, reedice se vždycky hodí. Ale starší desky se dají najít taky na internetu, na amazonu a na řadě dalších, menších a nezávislejších hudebních websitech. Takže pokud někdo nemůže sehnat Babyteeth v obchodě, na webu ho dostane určitě.


Na kterou desku Therapy? máš nejlepší vzpomínky?Mám hodně rád Babyteeth, protože byla první a my neměli páru, co děláme. Potom Troublegum, protože jsme tehdy začali jezdit na delší turné a hodně jsme cestovali. A pak tu poslední, High Anxiety, protože mě moc bavilo ji nahrávat a protože je to silná deska, která se skvěle hraje naživo. Mám ty desky z různých důvodů samozřejmě rád všechny, ale kdyby se někdo zeptal, která tři CD Therapy? si má koupit, řeknu tahle. Ukazují, kde jsme začali, jak jsme se vyvíjeli a kde jsme teď.


Máš chuť něco změnit, když slyšíš starší desky Therapy?, nebo jsi s nimi spokojený?Vždycky bys nejradši něco měnil, proto taky nahráváš další desky a snažíš se, aby byly lepší než ty předchozí. Ale jinak ty desky prostě zachycují, jací Therapy? zrovna byli a co tehdy hráli. Jako staré fotoalbum: proboha, co to tu mám za účes a co jsem to tehdy nosil za trička?! (smích)

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2003/12