10.8.2005 | Autor: Michal Husák | sekce: publicistika Začíná už to pomalu... ne, už to dávno zavání klišé. Všechno to bezbřehé glorifikování čtyř Arméno-Američanů, kteří se ujali žezla nad tvrdým rockem a z piedestalu moudře udávají ostatním směr do dalších let. Nová kolekce System Of A Down je prý dopředu odsouzena k úspěchu, mnohokrát byla onálepkována jako nejočekávanější metalová či snad dokonce přímo v širším slova smyslu rocková deska roku. Hype? Popravdě spíš prostě realita.

Kvarteto, v jehož žilách koluje po předcích arménská krev, notně zčeřilo hudební rybníček už debutovou eponymní kolekcí z roku 1998. Podivuhodně nervní, nevyzpytatelný slepenec hard coru, punku, thrash metalu, jazzu, etnických elementů a postmoderní avantgardy se zařadil mezi nejcennější naděje moderního tvrdého rocku. (Kolikpak pamětníků si dnes ještě vzpomene na tehdy ještě fanoušky logicky víceméně přehlédnuté, rozhodně však působivé vystoupení čtveřice v předprogramu Slayer v pražské Malé sportovní hale?)
Vžilo se považovat System Of A Down za akvizici právě vrcholícího nu-metalového bujení, postupně se však kapela proti poněkud zprofanované škatuli stále více vymezovala jak deklarativně, tak pádnými činy.

Omamno

Zásadní úlohu v tomto procesu sehrálo epochální druhé album Toxicity (2001), které bez nadsázky šokovalo i připravené, natožpak ty, kdo první bezejmennou vlaštovku promeškali. Kapela se na řadové dvojce dobrala téměř dokonalé formy. Velmi intenzivní, navíc jedinečně zábavné žánrové hadí klubko jiskří jako ohňostroj. Každá vteřina se třpytí víc než stěna dokonale vybroušeného diamantu. Bezbřehý temperament, melodie, riffy, rytmy, zvraty, salta... eskamotáž nejtěžšího kalibru, přitom nesmírně uvolněná a jakoby „samozřejmᓠjízda.
Album bylo jednak nesporným krokem k vybroušenosti a komplexnosti projevu, jednak (jak již zmíněno) na mnohé zaúčinkovalo z pozice prvotního „hallo effectu“. Taková čelní srážka se povede málokomu a nebylo by divu, kdyby se po letech zasvěcení shodovali, že právě na Toxicity si SOAD sáhli na pomyslný umělecký vrchol. Alba se prodalo na šest milionů výlisků.
Jen tak mimoděk pak o rok později přilétla k fanouškům „punkově“ pojatá kolekce Steal This Album!, která veřejnou poptávku dráždila svým vyzývavým nomen omen, ale i designem evokujícím vypálené cédéčko a velkorysým přístupem k šíření po internetu. Obsažený materiál prý popadal pod stůl během nahrávání předchozích počinů (zejména Toxicity), jenže – což je to hlavní – kvalitou se s písněmi z řadového menu může směle měřit.
Následovalo období tvůrčího odmlčení, ovšem bylo by chybou nechat se unést a nazvat jej klidem před bouří. System Of A Down velice neradi slyší, že jsou (prvoplánově) politická kapela, nikdy se však nebránili k politickým tématům vyjadřovat. V žaludku jim ležel a leží okázalý snobismus a pozlátko nejvyšších vrstev či politická arogance amerických špiček. Zpěvák Serj Tankian založil spolu s kytaristou Tomem Morellem (Audioslave, ex-Rage Against The Machine) organizaci Axis Of Justice, jakési hnutí muzikantů upozorňující na sociální situaci potřebných; více či méně skryté narážky na Bushe se permanentně proplétají texty SOAD; přátelství s kontroverzním režisérem Michaelem Moorem sahá tak daleko, že si s chutí střihl režii klipu Boom!. Kvarteto ale bojuje i svou malou-velkou morální bitvu související s etnickým původem muzikantů, když se trvale snaží upozorňovat a zasazovat za mezinárodní uznání zvěrstev, kterými se roku 1915 provinili Turkové na Arménech - vyhlazeno tehdy bylo na půl druhého milionu lidí.
A když už jsme u mezidobí mezi řadovkami, bez zmínky by neměl prošumět ani experimentální projekt Serart, společné dílko Serje Tankiana a arménského hudeníka Arta Tuncboyaciyana. Hudba zabíhající až do folkových či ambientních poloh má ovšem se samotným „systémem“ společnou toliko výrazovou výlučnost, netuctovost, zkrátka je ve zdravém slova smyslu „divná“.

Hypnóza

Po tom, co z Toxicity zbylo dost materiálu na další desku, která pak byla označována za béčkovou z důvodů téměř čistě „administrativních“, už ani tolik nepřekvapilo, že letošní novinka z tábora System Of A Down byla ohlášena rovnou jako dvojalbum (rozdělené do dvou rovnocenných komponent - jarní Mezmerize a podzimní Hypnotize). Zvláště když se v posledních měsících dvojalb urodilo (Foo Fighters, Eels...).
Mezmerize ovšem překvapilo něčím jiným. Deska zní rázem o kus sofistikovaněji, uspořádaněji a - tak se toho slova nebojme - uhlazeněji.
To lze snadno a koneckonců veskrze logicky vysvětlit tím, že kapela prostě časem dospívá. Ovšem vzhledem k tomu, že k největším devízám kapely až dosud patřila téměř zvířecká nespoutanost, šibalské bláznovství a absolutní nepředvídatelnost, nelze se zprvu vyhnout pocitu, že tady něco zavání. System Of A Down rázem znějí tak trochu jako vzdálení bratři Red Hot Chili Peppers, na druhé straně také přibylo „oldschool“ metalových prvků. Co si asi poprvé pomyslí posluchač, když narazí na melodické kytarové vyhrávky, které by se možná nestyděli použít ani Iron Maiden, nebo když se na něj valí spousta sekavých riffů odvozených ze staré thrashové školy...
Další poslechy ale vzápětí stvrdí zřejmý fakt - čtveřice poněkud změnila recepturu, ani v nejmenším to však neoslabilo její ryzí charisma a ani v nejmenším se z nálady skladeb nevytratila odjakživa všudypřítomná, v ideálním poměru přesnými vážkami naměřená porce nadhledu.
Je snad něco špatného na tom, že je na desce najednou mnohem víc opravdových „písniček“ a že je muzika přímočařejší? Kořenitý esprit jedné z nejoriginálnějších formací funguje dál, a když pořádně nasajete nosem, neubráníte se kýchnutí.
Tvrdě rockový národ přitakává. Deska debutovala na prvním místě prodejního žebříčku Billboardu, snad ještě důležitější je ovšem pověst, které se System Of A Down těší. Schválně, jestli si vzpomenete na nějakou další kapelu, která se otevřeně hlásí k metalu, je za metalovou všeobecně považována a přitom je všeobecně respektována i těmi, kdo se jinak při slůvku „metal“ výsměšně popadají za břicho.
„Je to docela srandovní. Myslím, že jsme první kapela, která dokáže být zároveň agresivní a popová,“ říká k tomu kytarista Daron Malakian. „Motto téhle kapely vždycky bylo nezříkat se ničeho, co funguje. Není důležité, jak se věci zdají, ale jestli v našem pojetí spolu fungují. Některé ladí, některé ne, ale jestliže to ani nevyzkoušíš, nic nezjistíš. Nechme proud tryskat, nechme vyvřít nové věci. Než vylezu na pódium, abych zaujal další lidi, musím napřed nadchnout sám sebe.“
Tak jako v případě předchozích nahrávek se o brilantní zvuk postaral renomovaný producent Rick Rubin, Malakian se však stále více cpe k vůdčí taktovce. V bookletu je vypsaný jako co-producent, posílila jeho autorská role (hlavně co se myšlenkově výživných textů týče), ve studiu prý částečně nahrával i basu a - což je nejslyšitelnější a v čem lze případným kritikům asi nejobtížněji rozmlouvat výhrady - často se z pozice důležitého, leč přece jen pořád doprovodného, vokalisty „přeobsadil“ do hlavní pěvecké úlohy. Na animálně skotačivého potrhlíka Tankiana, jehož šílenými pěveckým potrhlostem vděčí SOAD za pořádný kus věhlasu, tak zbylo méně prostoru.
„Od chvíle, kdy jsme dotočili Mezmerize - Hypnotize, už jsem napsal několik desítek dalších skladeb,“ podotýká Malakian téměř omluvně. „Jsem prostě takový, hudba je pro mě stejně samozřejmá jako nutnost jíst a spát.“
Co se vyloupně z druhé poloviny kompletu a co všechno z toho vzejde, můžeme zatím nanejvýš spekulovat. Z tábora ne zcela spokojených zaznívají slůvka naděje, že po tomto poklidnějším úkroku s podzimním nášupem čtveřice opět udeří. Ve spleti tezí (kapelou chytře a nenápadně přikrmované) však lze zaslechnout i teorii, že dva disky dvojalba představují jakési protiklady v celkové harmonii (cosi jako jin a jang) - jenže Mezmerize má prý symbolizovat mužskou sílu a Hypnotize přinese závan ženské křehkosti...
Jisté je v tuto chvíli jediné. Očekávání po první salvě nevyprchala.

Psáno pro: časopis mGuide 2005/03