2.12.2004 | Autor: Jindřich Göth | sekce: publicistika Supporti jsou zpět v pětičlenné sestavě. Mezeru po Yardovi Helešicovi zacelili novým kytaristou René Ryparem, z rytmické sekce Jan Daliba/Tomáš Novák udělali právoplatné členy a novým albem Midlife hodlají navázat na úspěchy předchozích kolekcí. O vzniku tentokrát živé a prý mnohem spontánnější nahrávky, jakož i o dalších aktivitách hovořili hlavní aktéři zpěvák Kryštof Michal a kytarista Hynek Toman.
Jak byste popsali atmosféru, která vládla během natáčení nového alba v obměněné sestavě?
Hynek: Bylo to samozřejmě úplně jiný. Souvisí to i s tím, že ještě než jsme vůbec začali na desce pracovat, sedli jsme si s Kryštofem a ujasnili si, co vlastně chceme natočit, co od novýho alba očekáváme a podobně. Další posun byl v úplně jiný technologii nahrávání: na novince se už podílí kompletní kapela a všichni nahrávali svý party sami. Zákonitě nám z toho vylezlo něco dost odlišnýho od předchozích dvou desek. Když to shrnu, nový album se sice nahrávalo za pomocí moderních technologií, ale jinak jde o mnohem živější a spontánnější nahrávku. Chtěli jsme zachytit určitou atmosféru.
Produkci předchozích dvou alb měl na starosti Yarda Helešic. Kdo se tohoto úkolu ujal v případě Midlife?
Hynek: Produkci si vzali na svá bedra Support Lesbiens a jako koproducenta jsme si přizvali Ivo Hegera, coby zvukovýho inženýra. On sice tohle označení nemá rád, ale jelikož rozumí technice líp než my, nebylo o čem mluvit. Je to profík a navíc nám míchal naše nedávno vydaný DVD.
Kryštof: Když to zjednoduším, Ivo kroutil čudlíkama a my jsme mu stáli za krkem.
Hynek: Účastnil se celýho procesu natáčení, od nahrávání v barrandovských studiích až po mastering v Německu byl s náma. Deska je naše i jeho dítě.
Kryštof: Já bych to ještě doplnil. Yarda nám při nahrávání samozřejmě nechyběl, máme za něj jako náhradu srovnatelně výbornýho kytaristu Reného Rypara, klukům jsme dali status právoplatných členů a jsme teď kompletní pětičlenná kapela. Na skládání novýho materiálu se tím pádem podílelo pět lidí a rozhodně jsme neměli pocit, že nám někdo chybí.
Víc autorů rovná se pestřejší album?
Hynek: Podle mě, když si tu desku poslechneš pečlivě, poznáš, kdo co skládal. Rozdíl je i v aranžmá, když desku aranžuje jeden člověk, budou si písničky zákonitě dost podobný. Ale když se na aranžování podílí víc lidí, dosáhneš mnohem pestřejšího výsledku.
Zaznělo tu, že jste si ještě před samotným nahráváním ujasňovali, co vlastně chcete natočit. Jakou jste měli představu?
Kryštof: Shodou okolností jsme kromě zvuku a celkovýho směřování nový desky řešili ještě jednu věc, která už je dostatečně omletá a nechce se mi k tomu pořád vracet. Ale, jak už jsem řekl, stala se z nás kapela pěti rovnoprávných členů, takže jsme řešili, jakým způsobem budeme v nový sestavě pracovat.
Od začátku jsme na desku chtěli přenést určitej pocit a hlavně jsme po dvou samplovanejch albech chtěli udělat opravdu živou desku. Pro nás to byla dost zásadní změna a když si poslechneš Tune Da Radio a hned potom Midlife, okamžitě ten rozdíl poznáš. Další změna byla, že jsme chtěli dosáhnout malinko špinavějšího zvuku a netrápit se příliš tím, že někde něco ulítne a podobně. Dokonalost je sterilní, vezmi si třeba Nirvanu, ta zněla z padesáti procent falešně. Stejně tak Red Hot Chili Peppers, tak dvacet procent zpěvu je pod tónem, nebo nad, ale funguje to jako blázen. Takže tuhle vizi jsme měli před nahráváním. Takže jsme natočili demáče, nechali jsme je trochu uležet, připravili jsme texty, nahráli jsme základy, převedli je do digitální podoby a přivezli je do Německa na míchačku a mastering.
Nebyl to trochu přepych? Tuzemská studia vám nevyhovovala?
Kryštof: Nebyl. My jsme si studio vybrali podle kladnejch referencí, samozřejmě jsme moc netušili, co nás bude čekat, ale hlavní byly dvě věci: cena byla naprosto srovnatelná s tím, co bychom pořídli v Čechách, navíc na srovnatelný, ne-li lepší úrovni. Za druhý, přístup lidí ve studiu byl abnormálně jinej. Strašně nás to potěšilo a uvědomili jsme si, že má smysl do toho jít. Dvacet dní jsme skladby míchali na kvalitním stole se superkvalitníma efektama a když jsme se tak kolem sebe rozhlídli, uvědomili jsme si, že jsou blázni ti, který tady v Čechách chtějí dělat hudební studia. Pokud chceš vybudovat kvalitní studio, potřebuješ desítky milionů a tady prostě není potenciál, kterej by to zaplatil, natož aby ti provoz studia vydělával.
Bude pro vás, s ohledem na zmiňovanou "živost" Midlife, jednodušší hrát nové písničky na koncertech?
Hynek: Nemůžeme samozřejmě obsáhnout všechny zvuky a aranže, takže zase budeme používat harddisk a playbacky, ale výslednej zvuk se zřejmě mnohem víc než v minulosti přiblíží soundu alba.
Kryštof: Mně se třeba pecky z Tune Da Radio líbí mnohem víc živě, na desce jsou samplovaný, strojový, schází jim život. Ale nezavrhuju ji, je to výborná deska, nadupaná, ale rozdíl mezi ní a Midlife je obrovskej. 



Kryštofe, chystáš se opět usednout na režijní stoličku a doprovodit některou z novinek klipem?
Kryštof: Myslím, že to kluky nemine a budou muset nějakou moji další režii zkousnout. Ale na druhý straně se nebráníme vložit natáčení klipu do rukou někoho, kdo tomu opravdu rozumí a má mnohem větší zkušenosti. Singl z nový desky se jmenuje Cliché a klip k ní natočil Zdeněk Suchý, kterýho asi nemusíme dál přibližovat. Nám se moc líbí a byli jsme překvapení, kdo všechno se byl ochotnej zúčastnit natáčení: Honza Budař, Zuzana Šulajová, Josef Vinklář... Zdeněk už od začátku poukazoval na nutnost obsadit herce vzhledem k minimalistickýmu pojetí, ale že získáme takový herecké osobnosti jsme opravdu nečekali.
Desku jste pojmenovali Midlife. Souvisí tenhle výraz nějak s náplní textů?
Kryštof: Svým způsobem souvisí se vším, co se kolem nás děje. Vstoupili jsme do nové fáze života a pracovně jsme si ji nazvali Midlife. Je to období, kdy se člověk snaží vycházet ze svejch zkušeností, aby nebyl úplná guma. Ať si namlouváš, co chceš, tak i když ti je nějakejch pětadvacet, pořád jsi naivní guma. My navíc nejsme vysokoškoláci, kteří byli až do sedmadvaceti zavřený někde ve třídě, žijeme normálním pracovním životem. Ale stejně ti tak patnáct až dvacet let trvá než nasbíráš určitý životní zkušenosti. Zkrátka a dobře, život pro nás už není černobílej a nemáme potřebu se ke všemu stavět nějak radikálně. Je to příjemná fáze života, odpočinková a elegantní. Zároveň je to ale poměrně veselý období - realita je sice tvrdší, ale zase tě může těšit, že už nejsi naivní blbeček.
Takže si to užíváme a určitě se to nějakým způsobem promítlo i do textů: jsou vyčištěnější, obsahujou jedno nosný téma a možná jsou radikálnější než na minulý desce. Svět, nebo ještě líp stát, ve kterým žiju, se dostává do poměrně velkejch sraček, což se v textech samozřejmě promítá a možná bude z některejch cejtit určitá naštvanost. Ale zase hned první písnička na desce je o tom, jak se mi narodil syn... Je to prostě všehochuť.
Takže žádná "midlife crisis"?
Kryštof: To určitě ne, já osobně bych si tenhle střední věk podržel co nejdýl to půjde, klidně čtyřicet, padesát let. Člověk je starej, jak se sám cejtí a pokud mu tělesná schránka zvrásní, není to vůbec podstatný.
internet: www.supportlesbiens.cz
Recenzi alba Midlife najdete na příslušných stránkách v tomto čísle.

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2004/12