5.12.2002 | Autor: Honza Vedral | sekce: publicistika Klíč na mě spadl z okna. Hledám zámek, ve tmě šátrám po klice a šplhám na podlahu bytu s nejvíc 80's funky koupelnou. Proti mně Roman Holý, v ruce booklet pokreslený fixkou. Jde nám tu o JAR, o kapelu - zjev, která pohnula nejen českým éterem, ale hlavně lidmi. Dávám mu tuhle samolepku...

"Jednoznačně zábava. S tím neuvěřitelným štěstím, že mi přináší i nějaké peníze. I když nahrávání Nerváku bylo šílený martýrium. Točili jsme tři čtvrtě roku, tisíc osm set hodin do počítače. Projeli jsme strašně peněz a už to neměli kde dělat. Musel jsem nabídnout svůj byt, kde pak bylo měsíc a půl pět lidí a nahuleno. No ty jo, půl roku jsem čekal, než si budu moci dát košile do skříně!"

Progres

Když zpětně sleduji vývoj JAR, přijde mi nejdůležitější, že jsme nikdy neměli žádný ambice. Máme snad s vážnou tváří mluvit o tom, kam by měla kapela jít a směřovat? I když se to nemusí zdát, je pro nás hudba posvátná věc. Někdo řekne, že je to legrace, že se tím jenom dobře bavíme a to je všechno pravda, jenže je za tím takovejch stovek hodin, traumat, osobních proher v rámci nástroje nebo spoluhráče. Tak moc ten popík, co děláme, prožíváme, že jediná ambice, kterou máme, je, abychom se konečně naučili pořádně hrát. Pro spoustu lidí to zní nepochopitelně, protože pro ně JAR představují jednu z nejzajímavějších živých kapel - z čehož mám radost - ale jak zpíváme v písničce My jsme nuly, tak nás zajímá souvislost širší, světová. A v té jsme nic moc. Ambice je prostá: být lepší textařsky, pěvecky, hráčsky, nástrojově. Čímkoliv. Nakonec, co si budeme namlouvat. Na týhle desce jsem pyšnej na čtyři pět okamžiků, kde jsem skutečně přesvědčenej, že jde o originální momenty. Samozřejmě je tam spousta věcí, který ti budou něco připomínat, ale tomu se - pokud ctíš žánr - prostě nevyhneš. Lidi nám budou třeba podsouvat, že Dan Bárta zpívá jak na Illustratosféře. Ale Dan Bárta je Dan Bárta! Našel svojí polohu, tvar a výraz jednoho z mála zpěváků, kteří umějí zacházet s češtinou, intonují a mají fakt dobrou a zajímavou barvu. Natočil úžasnou desku a bylo by pošetilý a nesmyslný po něm chtít, aby zpíval jinak. Tak proč ho do něčeho takovýho nutit? V kombinaci s českym jazykem by to někomu ve světě mohlo přijít zajímavý a roztomilý stejně jako bulharskej rap nebo cikánskej nu metal. Venku máme šanci maximálně jako exoti.

Kompromisy

Z domácího hlediska by JAR samozřejmě mohli ještě stoupat, ale to by se museli začít chtít snažit. Dělat věci, který dělat nechceme. Nehrát pět velkejch Luceren za rok, ale jenom velký sportovní haly. Jenže my jsme hrozně šťastný tam, kde jsme! V klubech, v rozumnejch prostorách pro 800 - 1000 lidí. Taky bychom museli začít komunikovat s médii, což moc neděláme a dělat nehodláme. Ne, že bychom chtěli někoho přehlížet, spíš nám to není vlastní a to lidi nějak nechápou. Dneska mi volali, abych šel na talk show s Darou Rollins; prý když jsem s ní dělal, tak to nebude problém. Vůbec nechápali, když jsem jim řekl, že prostě ne, nemám zájem. Já bych nejradši nedělal ani rozhovory. Považuju je za ztrátu času a dobrej pocit z nich mám jenom, když na ně přijdou lidi jako ty, který hudba opravdu zajímá. Všechny ty reciproční věci domluvený na firmě - nejradši bych rozeslal tiskový prohlášení, rozdal cédéčka na recenze, ať si napíše kdo chce co chce a tím to zvadlo. Ať mluví muzika. Myslet při psaní na rádia je pro mě tak absurdní a ponižující. Zrovna jsem si pouštěl novou desku Support Lesbiens, což je kapela, kterou mám hrozně rád z minula. A to už je jeden velkej kompromis, taková úlitba, to nemůžu. Možná se jenom zoufale bránim připustit si, jak velkou mají rádia moc. Samozřejmě, když jsi neznámá kapela a desetkrát denně pouští Slim Jima, tak jsi najednou populární. Jenže nás kromě Slim Jima a Bulhárů nikdy moc nehráli. Tak to akorát lidem ve svý době přišlo, protože šlo o něco úplně novýho. Když to zaznělo někde v noci v taxíku, byl to hrot nad ostatní produkcí. Na druhou stranu se Monkey Business v rádiích hráli opravdu minimálně a je to úplně jedno. Všude máme narváno. Můžeme si lecos dovolit, protože jsme už jednou vystrčili růžky a lidi vědí, kdo jsme, co čekat.

Funk

Spousta funky hudebníků trpí nadprodukcí. Devadesát procent všech funky hudebníků z celýho světa skutečně řeší jenom basu, buben a sexuální pohyb, ne konceptuální věci, texty. Vůbec. V tomhle je funk vlastně strašně povrchní záležitost a v tom ho můžeme okořenit vlastním pohledem, že se občas snažíme i něco sdělit, což zní hrozně - sdělit - ale rozumíte. Další faktor funku je fluktuace. Všichni základají miliony kapel. Funky jako druh muziky strašně nabíjí, je to droga a navíc tak pozitivní. Neexistují znepřátelené klany jako v bigbítu a chlapeckejch kapelách. Jakmile se do týhle muziky dostaneš, jsi otevřenej a přístupnej. A oni takový fakt všichni jsou! Zavolají si: "Budem jamovat!" - vyjde z toho deska. "Pujč mi na turné dva kytaristy." - jasně, jedem! Cítím tu obrovskou chuť hrát a z toho vychází i nadprodukce. Existují tisíce funky desek, které se nedají poslouchat, spousta vaty. Funky desky, kterých si vážím, bych spočítal na prstech rukou a nohou. Ve svejch kapelách dělám pětadevadesát procent muziky a je tam tolik rozdílů, že kdybych se vžil do role posluchače, tak by mi to, myslím, stačilo. Drtivá většina fanoušků se ale nevymezuje, že má radši JAR nebo Monkey Business, berou nás jako ten pomyslný klan, jako protiváhu všemu okolo. Hlavní rozdíl je v lidech, protože ty kapely jsou zkrátka rozdílná společenství lidí. Mě zajímá jediná věc: chci, aby pro mě každá písnička z desky měla hodnotu, abych ji mohl poslouchat za pět let. Aby zajímala mě i lidi. Dokud písničky přicházejí, je to v pohodě, ale v budoucnosti bych chtěl do skládání zapojit víc lidí. Dlouhou dobu nikdo sám s novými věcmi nechodil, až teď jsem konečně vyprovokoval Filipa Jelínka a ten přinesl čtyři, z nichž jsme jednu použili na nové desce. U JAR je klasickej problém: máme dobrý muzikanty, který jsou natolik ponořený do svýho nástroje, že už nestíhají takovou tu nadstavbu, která mě vždycky zajímala - zajímají mě Motörhead i PPU, je ne. Zajímá mě muzika v souvislostech, protože všechno není jen v muzice samé - to by pak veškeré nahrávky zněly jako Žáha. Muzika jako celek na tebe útočí z víc stran. Obdivovat jenom instrumentální výkon je pro mě nula bodů.

Mechanismus

Mám různý životní období. Vím, že má přijít novej JAR, tak se zavřu a dělám delší časový bloky a myslím u toho na lidi, co to hrajou, na lidi, co na nás choděj, taky na sebe, co bych si chtěl zahrát, až budu stát na pódiu, na Klempu, jaký má zrovna období, co by mohl říct. Nemám to tak, že bych selektoval, co komu padne. Prostě si řeknu: "Tak, teď mám čtrnáct dní nebo půl roku, kdy se budu věnovat jenom JAR." Nepochybně je to schizofrenie. Jde jenom o to, v jaký míře se s tím člověk dokáže vypořádat. Fanoušci, novináři - každej ti podsouvá věci, který chce slyšet. Lidi, já vám je nebudu vyvracet, ale smiřte se s tím, že my tímto způsobem nikdy neuvažujeme, my jenom děláme muziku, která nás zajímá. A ať to zní jak chce klišovitě, není to vyhýbání se něčemu, protože já rád zodpovím cokoliv. Já prostě přinesu nastřádaný písničky, který dělám s tím, že jsou pro JAR. Žádný šuplíky, nic takovýho. Když se cokoli někomu nelíbí, tak se rovnou maže. Už bych nemohl žít s pocitem, že je na desce věc, která někomu z kapely nesedne. To jde prostě pryč, hned a je mi jedno, jestli jsem nad tím strávil půl roku nebo měsíc nebo den. Prostě to končí. Člověk se zas tak drasticky nemění. Pořád se chechtáme těm samejm věcem, akorát se snažíme jít dál a hloub, věci na kloub. My si nesedneme kolem stolu a neřeknem si: "Tak tahle deska by měla být víc o nás a osobnější." Berte to tak, že Nervák jsou prostě aktuální JAR, takhle teď vypadáme - po různejch ranách, zkušenostech, velkejch výhrách a vy si to nějak přemelte. Buď nám to zbaštíte a my budem nadšený anebo ne, no. I tak zůstanem furt stejný. Novou desku kvůli tomu točit nebudeme, to teda ani náhodou! Děláme muziku a všechno ostatní jede jak povodeň! To bere baráky, to bere stromy!


Nitkař

Všechny ty články o šéféch českého šoubyznysu. Pokud máš oči a uši, tak to nemůžeš nevnímat, ale s mým přístupem k životu a ironickým náhledem na věci se nestačim divit a ani bavit. Jenom když někdo pronese český šoubyznys, tak dostávám pětiminutovej záchvat naprosto upřímnýho smíchu a když se tam vidím s těmi ostatními lidmi, že tady jako něco ovládám, tak nemám co dodat. To je tak legrační, takový cancy. Blbost, že ani nejsem naštvanej. Honza Čechtický řekl, že jsem se Sexy Dancers definitivně změnil tvář české popmusic, což mi nejdřív přišlo hrozně nadnesený, myslel jsem si, že mi jenom posílá takovej pozdrav přes média, ale ono se po Slim Jimovi skutečně něco stalo. Lidi najednou můžou slyšet slušný písničky a jít na slušnej koncert, kde někdo umí hrát. A taky můžou vidět slušnej klip, kterej není vlezdoprdelní. A to je věc, na kterou jsem pyšnej. V tom je největší síla, že se snažíme nastavit zrcadlo všem bezduchejm píčovinám světa. Krom toho, že máme dost lidí, co se s námi normálně rádi baví a pohybujou ve stejnym rytmu, smějou se podobnejm věcem, máme pozitivní ohlasy i z tý úplně jiný gardy lidí, co jsou dneska na vrcholu nebo za vrcholem nebo kde chceš. Muzikanti jako Michael Kocáb, Helena Vondráčková, Marie Rottrová, Eva Pilarová, tyhle lidi nejsou hluchý. Karel Gott mě před rokem zastavil a řekl, že to, jak zpívá Matěj Rupert je prostě úžas. A to tě potěší.

Pokleslý žánr

Můj život stojí a padá s tím, když přišlo video. Je to mnohem větší vynález, než objevení vodíkový pumy. Zasáhlo mě naprosto nejvíc. A můj táta námořník měl sice rok a půl zpoždění, ale nakonec ho v roce 1982 přitáhl. Od té doby se datuje moje záliba ve všech perverzních věcech, který sem jely. Tehdy tu byly jenom béčkový filmy, horory a kanibalský spektákly. Pak jsem si nějaký čas hrál na intelektuála, ale přitáhlo mě to zpátky. Teď mám všechny věci na dévédéčku v nesestříhanejch verzích. Chtěl bych, aby většina mejch známejch viděla alespoň zlomek mý sbírky. Moje nejoblíbenější filmy tu nikdo nezná, nemám si o nich s kým povídat. Kdyby nebyl problém s právy, chtěl bych každej rok dělat po pěti městech putovní mondo festiválek. Mám ve sbírce věci, který není možný vidět na satelitech, vlastně v televizi vůbec. Třeba tři roky starej německej film Jürgen. Jsem napojenej na podzemní kanály - po celým světě je pár hodně slušnejch magorů, co do toho jdou hodně vášnivě. V každým větším městě je důležitá videopůjčovna. Taky se chystám napsat muzikál! Libreto už mám připravený dlouho. Muzikál jako žánr zcela zásadním způsobem neopěvuju. Je mi tak neuvěřitelně protivnej... opera, opereta, muzikál. I ty největší kusy. nikdy jsem tomu nefandil a už nikdy nebudu. Byl jsem teď na koncertě Jesus Christ Superstar a zjistil, že se mi vlastně nelíbí ani ta muzika, to pompézní spojení hudby se zpěvem a činohrou, jak je to přepíčený. Proto jsem chtěl udělat malej anarchistickej muzikál z druhý světový války - květnový dny v Praze. Vymyslel jsem takovejch situácí a fórků. Jenom nevím, jestli se k tomu někdy dostanu, ale každopádně bych to případně zrealizoval s lidmi, co umějí zpívat a tancovat. Donutil je, aby sloužili naprosto šílený a zvrácený věci.

Brutek

Vždycky jsem zpíval vokály, hlavně u Monkey Business. Mám takovej buzerantskej osmdesátkovej hlas, kterej není na sólovej zpěv, ale ve vokálech zní v kombinaci s Danem nebo Matějem úplně nejlíp. V dalším singlu Brutek Modelář jsem v trochu jiný poloze, v refrénu sám zpívám "Já jsem superhero, superhero ultraspeciál." Tu skladbu jsem nahrál na demáč a dal Mirkovi Chyškovi v době, kdy celej zbytek kapely procházel... řekněme... obdobím před drogami a po drogách a tady ta věc ho šíleně motivovala. Psal mi textovku, že někde bloudí lesem a je mu špatně a že tenhle refrén v něm probudil strašnou chuť něco dělat, do všeho se vrátit. Nejdřív to svým způsobem nazpíval Dan Bárta, ale měl problém s tím, že tenhle refrén je vyložený zamávání osmdesátejm letům. Já mám tu dobu strašně rád, mám z ní i hodně hudebních favoritů, kdežto Dan ne, ten ty kapely, co já zbožňoval, vysloveně nesnáší. V jeho zpěvu nebyla ta správná láska ke kýči. Proto jsem to sjel já - a výsledek je tak nechutně pozitivní, až je to dobrý. I Klempa odhaluje, jakej je skrytej zpěvák. Má sice jenom takovej pětitónovej rozsah, ale zároveň Kissáckej zápřah a barvu.

drugs'n'rock'n'roll

Texty jsou jedna věc a muzika druhá. Když to klapne dohromady, je to geniální. Většinou se to podařilo, ale měl jsem dlouhou dobu s určitejma textama vnitřní problém. To se týkalo i těch éček a péček na předchozích deskách. Už když jsme začali, tak jsem nebyl tak ostrej, abych se někde zhulil a urážel lidi a vykřikoval něco o kundách. Takovej byl a vždycky bude Michal Viktořík. Spousta lidí ho za to nesnášela, spousta milovala. Já sice taky za ta léta zhrubnul, to se jinak nedá, musíš přivyknout, ale jsou okamžiky, který bych s klidem vygumoval. Není jich nějak zásadně moc, nejsem žádnej milius, taky mě to bavilo - provokovat. S drogama je to tak, že v době, kdy s nimi člověk experimentuje a velice mylně si říká: "Mě se přeci nic nemůže stát" - což je v týhle problematice naprosto klíčová věta - mu všechno přijde jako hrozná prdel: "Ty vole, éčka, péčka, mejdany, bezva." Jenomže pak se to najednou všechno zlomí. Texty na nové desce nejsou o tom, že se JAR vypořádali s drogovou problematikou. To je další klišé, který nesnáším. Vždycky mi bylo z duše protivný, že mě někdo unavuje tím, jakej je zoufalec. Já nechci poslouchat, že je někdo tak mimo, že se válí vzádu poblitej. Říká to tolik kapel - a nejen rockovejch: "Vyrovnali jsme se s drogama." No to je mi jich líto, ať se klidně vyrovnají, ale ať s tím nikoho nevotravujou. Na naší desku se to taky promítá, ale ne způsobem 'My jsme tvrdí! Drogy ne!' Podáváme to jemně, žádnej zdviženej prst. Dokonce si myslím, že kdybychom to neroztroubili předem, tak si toho ani nikdo nevšimne. A to je ta poloha, která mě zajímá. Aby to nebylo prvoplánový. V umění se nemá moralizovat. Vyčti si mezi řádky a něco si z toho vezmi. Ve vanu JAR se dějou takový věci, že kdybych to někomu vyprávěl, tak by mi nevěřil. A otázka vůbec je, jestli to někdo z nás vyprávět chce, protože je to občas za hranicí. Mockrát je to za hranicí. K jakýkoliv muzice na určitý úrovni patří klišé - lidi strašně chlastají, fetujou a holky..., ale kdyby chtěl v případě JAR někdo někoho na doživotí zničit, stačilo by napsat pravdivou knihu. To by byl malér! Hele, užíváme si to. Monkey Business taky. Lidi, co jsou na stejný vlně, si taky užívají a dávají nám to svým způsobem najevo. Jsme skutečně štastní, že to tak můžeme s čistým svědomím mít. Vím, že až přijedem za dva měsíce do Stodolní, tak poletí na stůl panáky, že kamkoliv přijedeme, tam nám lidi dávají nepokrytě najevo, jak nás mají ve velký míře rádi. A my si to hrozně užíváme a vážíme si toho. Hrozně moc.

Jo a tu samolepku si dám na synťák.

Psáno pro: &musiQ 2002/12