26.11.2003 | Autor: Roman Lipčík | sekce: publicistika Kdyby na ní pracoval škodolibější zaklínač, mohla ještě pár let vrtět zadečkem s přilepeným zaječím ocáskem jako jedna z tuctů bezejmenných a pak dále stárnout jako barmanka, v lepším případě kosmetička. Vládce osudu Debbie Harryové však byl ke své svěřenkyni milostivější. Poslal ji do dějin rockové hudby, aby se tam zapsala.


Zapsala se tam jako Bloncka, po anglicku Blondie, a stalo se tak k poměrné nelibosti jejích pánských spoluhráčů, které zastínila natolik, že řekne-li se dnes Blondie, vybaví se především ona, zpěvačka a příležitostná, nijak oslnivá kytaristka. A protože to byla bloncka tuze pohledná, stihla se spolu s tím stát i sexuálním symbolem přelomu 70. a 80. let. Na už tehdy zralou ženu to byl slušný výkon.


Břitká dáma v pařeništi
Vrtět ocáskem na večírcích není snad pro žádnou ženu životní poslání, a tak Debbie, nebo taky Deborah, jak si při startu pozdější sólové kariéry po nahlédnutí do křestního listu začala seriózněji říkat, brzy opustila řady zajíčků Playboye, v nichž koncem 60. let chvíli působila. Adoptivní dcera manželů Harryových pak vyzkoušela, jak už to v Americe, a v New Yorku zvlášť, bývá zvykem, devatero různých řemesel: od pravděpodobného kariérního vrcholu sekretářky v newyorské BBC, přes zmíněnou kosmetičku až po barmanku.

S touto profesí měla největší štěstí, protože rozlévala drinky v legendárním Max's Kansas City. To už měla zapuštěné kořeny i tam, kam ji to táhlo nejvíc: Wind In The Willows se jmenovala skupina, kde poprvé zpívala, a zapomeňme milostivěji než historie, v níž po ní zůstalo eponymní album z roku 1968, protože byla folková. Následující hudební výhybka byla už šťastnější: se skupinou The Stilettoes se na počátku 70.let inspirovala zvukem dívčích kapel předchozí dekády. Jejich pojetí bylo tak šílené, že jim záhy otevřelo dveře do proslulého punkového pařeniště, newyorského klubu CBGB.


Předtím však musela kapela doznat podstatných změn. Na ty dohlédl kytarista Chris Stein, který je jednou slyšel hrát a vycítil v nich cosi, pro co mu stálo za to přiřadit se k proměnlivé sestavě doprovodných muzikantů, mezi nimiž nechyběli například pozdější The New York Dolls. Padáky dostaly dvě doprovodné vokalistky a na cestě do Television proplul skupinou basista Fred Smith, zatímco Ivan Kral se v ní nakrátko zastavil, než pokračoval k Patti Smithové. Taky jim odešel bubeník Billy O'Connor, protože se rozhodl pro jistější budoucnost studia práv, a nahradil ho Clem Burke, o kterém se později mluví jako o nejtalentovanějším instrumentalistovi kapely.

Teprve potom, na sklonku roku 1974, mohlo dojít ke zmíněnému vystoupení v newyorské punkové Mekce a nedlouho poté i k jejich zapsání na tamní černou listinu. Stačila k tomu maličkost: Blondie měli námitky, když po příjezdu na zasmlouvovaný koncert našli na tamním pódiu jinou kapelu. Takové hvězdné manýry se tu nikomu netolerovaly. Leč kdo už se jednou dostal do CBGB, měl zpravidla o budoucnost postaráno.

Přešlapy demarkační čáry

Tím, kdo zasvítil do budoucna Blondie, byl producent a bývalý člen The Strangeloves Richard Gottehrer - tichou satisfakcí pro kapelu mohl být fakt, že se s ním potkali právě v CBGB, kde měli plot. Pro nezávislý label Private Stock s nimi natočil singl X-Offender, v němž uplatnil fígle, které se mu osvědčily v 60.letech - burácivé bicí v kontrastu s líbivě odlehčeným popovým zvukem, sladké harmonie a vypíchnuté silné refrény. Podle téhož vzoru a v téže produkci vzniklo následujícího roku 1977 i debutové album nazvané prostě Blondie.

Tak, jak bylo rozdělené centrum New Yorku, tak se dělila na sklonku 70. let i celá společnost. Zde se hrál punk, zde se po ulicích potácely existence ne nepodobné zombiím, s vyčesanými číry a v sichrhajckami rozpíchaných kožených bundách, stačilo však překročit demarkační čáru, již tvořila jediná ulice, a vstoupili jste do světa, kde vládla horečka sobotní noci, vyfintění fešáci se sjížděli do nablýskaných diskoklubů elegantními vozítky vypůjčenými od rodičů a od jiných rodičů měli na ten večer vypůjčené dívky. Na jedné straně panovalo přítmí, na druhé pableskovaly zrcadlové diskokoule. Zde vládli Ramones a Television, tam Donna Summer, Bee Gees a Moroder. Společný měly ty dvě zóny snad jen kokain.
A Blondie.


Už od samých počátků bylo jasné, že je rozdíl mezi takovými Ramones a Blondie. Počínaje pohlavím, z nichž punkovou scénu opanovalo to silnější, konče vizáží, pomocí které se punkeři, přečasto ne zcela umytí, snažili působit co nejvyděděněji, nejrozháraněji a nejdestruktivněji. Zde náhle stála žena, nadto žena vědomá si své krásy, akcentující ji všemi způsoby, žena bez nadsázky elegantní. Jako by sem zběhla z oné přivrácené strany, "Greta Garbo v minisukni", říkalo se jí...

I na hudbě to bylo znát, a to už od prvního alba, a následující ten dojem jen posilovala. Když vyšel debut Blondie v Anglii, uvítalo jej i popové publikum, pro které bylo přístupnější než tou dobou burácející Sex Pistols. Přes druhou desku Plastic Letters (1977) vedla cesta ke třetí Parallel Lines, natočené o rok později. A bylo zase o dost jasněji, jak se to má s Blondie a punkem. Producentského kormidla se chopil Mike Chapman, proslavený bubblegumovou rockovou produkcí pro Sweet, Mud, Smokie či Suzi Quatro. Na svět přišly hity jako Picture This či Sunday Girl a vrchol v podobě Heart Of Glass, hitu číslo 1 na obou stranách Atlantiku. To už jako by Blondie naopak zběhli na druhou stranu a zalíbilo se jim tam tak, že tam už zůstali, protože za dva roky na to je čeká spolupráce s tamním rezidentem Moroderem v podobě veleúspěšného hitu Call Me.

Pro mnohé právě třetím albem Blondie skončili. "Punková Abba," napsal o nich snad v dobrém dobový kritik a možná i to odpadlíkům dodalo.

Pamětník onoho dobového vření Lenny Kaye, který hrával od počátku s Patti Smithovou, nabízí méně radikální interpretaci: "Skupinám jako Blondie, Talking Heads a jiným se říkalo punkové, protože to bylo pohodlné označení. Ale byly hodně rozdílné."

Než se Madonna stala pannou...
Blondie čekala ještě tři alba: v samém závěru sedmé dekády popovými hity (Atomic, Dreaming, Union City Blue) opět nabité Eat To The Beat, dva roky nato Autoamerican (1981) a pak ještě Hunter (1982), album vynucené neúspěchem o rok starší sólovky Harryové nazvané Koo Koo. V té době už byli Blondie na rozpad právě vinou sílících sólových ambicí prakticky všech členů a slabý ohlas alba Hunter jej uspíšil. Rok 1982 napsal skupině Blondie na náhrobek R.I.P.

Jeho potomci jej však nevyslyšeli. Už ten šestnáctý v řadě, nesoucí číslo 1998, spískal reunion kapely. Došlo k němu pod názvem No Exit a je to historie tak mladá, že nepotřebuje příliš velké osvěžování paměti.

Co si však připomenout zaslouží, je skutečnost, že Debbie Harryové bylo toho roku 53 let. Lehkými počty dospějeme i k tomu, že letos, kdy se Blondie rozhodli k ještě jedné recidivě pod názvem The Curse Of Blondie, je v pokročilém babičkovském věku 58 roků. Když v souvislosti s první albem předskakovali Iggymu Popovi, byl praotec punku vedle Harryové o dva roky mladší cucák. A dnes se rozhodně zdá, že starší punker než Pop už nežije, a přece - žije a vypadá o dost lépe než on: jmenuje se Debbie Harryová.


Od počátku to byla tak trochu anomálie: vypadala nejlépe z kapely a byla v ní přitom suverénně nejstarší. Naskočila do punku v letech, kdy už z něj jiní zmoženi deseti roky šílenství vyskakují k rodinám či v lepším případě do hrobů: bylo jí třicet a pak s každým rokem víc.

Blondie se vyčítalo, že do služeb prodeje své hudby nasadili nemístně i sexuální image své zpěvačky. V jejich časech mohlo být něco takového pohoršujícího. V dobách předčasně vyspělých teenagerů v showbyznysu se něco takového už neřeší. Harryová jim všem prošlapala cestu, činila tak ale vždy s grácií, noblesou a nezbytnou dávkou sebeironie. Táhlo jí spíš na čtyřicet než od třiceti, kdy se stala první ženou z pop music, která se objevovala na obálkách módních časopisů. V tom předčila i Madonnu: "Byla sexuálním symbolem dobrých pět let předtím, než se Madonna stala pannou," napsal výstižně jeden z kronikářů popkultury. "Ano, někde jsem tam klečela a lila asfalt do spár mezi dlaždicemi," shazuje Harryová svůj vliv na otázku, zda cítí, že pomáhala dláždit Madonně a spol. cestu. Stejně lehkovážně se staví i ke svému údělu, jenž jí nedovolí klid penzistky, na který by už měla nárok: "Jen po mně nechtějte předpovědi, která z těch nových holek tu bude i za pětadvacet let. Bůh uchovej, abych odsuzovala někoho dalšího k dlouhověkosti."

Debbie o nich, ony o Debbie

"Ztotožňuji se s mnohým z toho, co dělá, už proto, že jí mnozí vyčítají násilnou přehnanost. Byla jsem na tom stejně. Považovali mě za násilně přehnanou kvůli agresivní ženské prezentaci." (Debbie Harryová o Madonně, 1985)

"Od počátku mi bylo jasné, že přijde někdo další, použije stejné prostředky, jaké jsem užívala já, a komerčně to zajiskří. Vždycky jsem cítila, že pokud nebudu já hrát blonďatou sexy nymfičku, najde se někdo jiný." (Debbie Harryová o Madonně, 1987)

"Když jsem začínala, hudební průmysl nebyl nastavený na marketing žen. Dnes je to tak vykoumané, že se prodá prakticky všechno. Nebyla jsem jediná, kdo téhle změně napomohl. Ale jako jedna z nemnoha jsem byla do té proměny aktivně zapojena." (Debbie Harryová, 1987)

"Moje maminka... A jinak P. J. Harveyová, Patti Smithová, Debbie Harryová a Marlene Dietrichová." (Justine Frischmannová, Elastica, na otázku: Kdo jsou vaše hrdinky?, 1994)

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2003/12