Southpaw - S kytarami i bez nich...
14.3.2006 | Autor: Petr Korál | sekce: publicistika
Southpaw - S kytarami i bez nich, ale dobré písničky především!
Pražská skupina Southpaw patří mezi umělecky nejplodnější soubory tuzemského klubového podhoubí. Od roku 1996 vydala pět demosnímků a posléze čtyři alba v rozmezí ani ne pěti let, přičemž to nejčerstvější nazvané Heart Disk je rovnou dvojalbum. Chytré, elegantně melodické a přitom nijak kašírovaně znějící písničky – to jsou Southpaw i na své nové, byť zase poněkud odlišně pojaté nahrávce. Téměř hmatatelně z ní cítíte zvukařsko-producentský dotek zkušeného Ondřeje Ježka, v jehož studiu vznikala. Nastalý vývoj Southpaw a některé související záležitosti reflektuje frontman tohoto souboru, zpívající kytarista Gregory Finn.
Co je příčinou toho, že jste tentokrát natočili hned dvojCD? Mimořádný tvůrčí přetlak, nebo spíš neumíte – případně se vám nechce – některé písně vyhodit či načas odložit?
Už dlouho jsme chtěli udělat dvojalbum tak, aby byla každá deska v jiném stylu – jedna tvrdší a ta druhá spíš emotivnější a na relax. Hudba, kterou máme rádi, je různorodá: s chutí si poslechneme muziku, která dodá energii, a naopak i třeba něco na spaní nebo něco pro chvíle, kdy je člověku smutno a chce se v tom trošku rochnit... Nakonec jsme udělali tak pestrej materiál, že nám nezbylo než udělat dvojalbum. Vybírali jsme asi z 30 písní a je jich tam 20, takže jsme museli taky vyhazovat...
Nová nahrávka je v některých momentech nepoměrně tvrdší a syrovější, nebo prostě řečeno rockovější, než vaše předchozí počiny. Jak k tomu došlo?
Je to, myslím, dáno přirozeným vývojem. Mají na to vliv i naše koncerty, kde se snažíme, aby to mělo spád a notnou dávku energie. Ale v některých momentech zní naše nová deska pro změnu velice jemně, takže bych řekl, že je vyvážená. Najdeš tam “nášupy” jako Questions nebo Harry Caine a naproti tomu i velmi pomalé a křehké skladby, jakými jsou Isolated a Shadows.
Vzdor zmíněné větší říznosti však ani elektroniky z vašeho soundu nijak neubylo. Ta přitom dnes už pomalu vychází z módy a “in” jsou zase kytarové kapely...
Podle mě se nedá říct, co je in. Ostatně tohle slovo moc nemusím... In je pro někoho třeba hip hop nebo r’n’b, to jsou směry na elektronice založené. Ale pro někoho jiného jsou to třeba Franz Ferdinand nebo Arctic Monkeys nebo nějakej metal... My to tak neřešíme. Trendy samozřejmě sledujeme, ale máme svůj styl a snažíme se používat co nejpestřejší spektrum zvuků a nástrojů.
Jaký vůbec máte pocit z toho, že se v trochu jiné podobě mohutně vrací “nezávislá” kytarová hudba? Vy, kteří jste se ji snažili udržet při životě i v časech, kdy podobné počínání zavánělo anachronismem či pošetilostí...
Podle mého názoru ta kytarová nezávislá scéna už je pomalu na ústupu. My vycházíme z britské scény 90. let a to byla doba, která nás nejvíc zasáhla a ovlivnila. Snažíme se pořád vyvíjet a překvapovat, ale jde nám hlavně o dobrý písničky, protože to je to, co nakonec po těch letech přežije. Teď jsem si třeba pustil nový Strokes a to je přesně ten případ, jak bychom nikdy nechtěli dopadnout: současnej trendy zvuk, ale dobrý písně jsou tam tak tři, zbytek je nuda.
Na desku jste si tentokrát přizvali několik zajímavých hostí...
Vybírali jsme podle aranží. Začalo to americkým rapperem, kterej si říká Ni. Já jsem s ním udělal pár hiphopových věcí, ale nakonec jsme je všechny vyházeli a zbyla jedna, která se stejně po produkci změnila v alternativní styl, kterej má do hip hopu daleko.
Pak jsme měli rozjednaný Asian Dub Foundation, ale nevyšlo to, tak tu skladbu udělal Gipsy a dopadlo to podle mě ještě líp. Někde jsme zase slyšeli gospely, tak jsme zavolali Matějovi Ruppertovi a Tonye Graves z Monkey Business a “dali to tam” taky naprosto profi. No Yumiko z Papaya Paronoia se nám pro změnu hodila do Bad Chinese, což jako japonská zpěvačka brala jako dobrej vtip.
Hrajete na rockových i tanečních festivalech, mluví se o vás jako o dobré popové či poprockové skupině – ale kde, před jakým publikem, se vlastně vy sami cítíte nejlíp? Považujete se spíš za rock’n’roll, nebo pop music?
My se považujeme za Southpaw a jestli si nás někdo chce hodit do nějaký škatule, je to jen jeho volba. Cítíme se dobře všude, kde lidé poslouchají naši hudbu a texty a snaží se tomu, co děláme, nějak porozumět. Hudba je pro nás jenom jedna a kdo se omezuje pouze na jeden styl, podle mě se ochuzuje o spoustu pěkných chutí.
Svatá pravda. Southpaw už dlouho mají v rámci zdejší muziky stabilní postavení a řekl bych, že vaše pozice se průběžně stále posiluje. Přesto se vám doposud nepodařilo dát tu potřebnou “velkou ránu” a jaksi z komerčního hlediska definitivně proniknout do pomyslné první ligy... Čeho byste chtěli dosáhnout, abyste mohli hovořit o spokojenosti s rolí Southpaw na domácí hudební scéně?
Děláme muziku, která je pro spoustu lidí tady tabu. Já to poznávám dnes a denně, třeba když hraju jako DJ v klubech. Většina lidí chce českou hudbu, pak Pulp Fiction, r’n’b, hip hop nebo latino. Málokdo přijde a chce například Placebo, Killers, Mew nebo Nine Inch Nails – což je scéna, která nás zajímá. Jsme taková pětiprocentní menšina... (smích) Zpíváme anglicky a nejsme jako Clou nebo Support Lesbiens. Až tady nějaká kapela, která odráží současnou britskou scénu, bude úspěšná jako zmíněné dvě skupiny, třeba se to změní. A třeba to budeme my, ale to už asi každej z nás bude mít 50 let, 300 kilo a 6 dětí...
Vy se však už nějaký ten čas, byť z pochopitelných důvodů zatím trošku nesměle, rozhlížíte i směrem za naše humna. Pokročily nějak vaše kontakty se zahraničím?
Venku už jsme párkrát hráli, ale do této doby jsme neměli v ruce nahrávku, kterou by stálo za to propagovat venku. Teď ji podle mého názoru máme a hodláme na tom usilovně pracovat!
ZAJÍMAVOST:
Možná nevíte, že Gregory Finn se ve skutečnosti jmenuje Jiří Burian a jeho otec Jan je známý český písničkář. Ostatně, malý Jirka začínal už na sklonku 80. let jako bubeník v příležitostně vystupujícím rodinném triu Bu Bu Bu, které kromě něj a tatínka tvořil ještě starší bratr Jan Burian ml. (i on se aktivně pohybuje v hudební branži, dnes používá pseudonym Jan Amos). Coby bubeník Gregory ostatně prošel i několika dalšími formacemi nejrůznějšího zaměření a třebaže mu je teprve 28 let, má už za sebou pěkně barevnou hudební minulost. Kromě Southpaw a Bu Bu Bu totiž hrál i se skupinami Zfetovaný Kryštůfek, Jamabu, Yamabu, Jatka č. 5, Chaprál Crazy-Plesk!, Pod Černý vrch nebo X-Life.
Pražská skupina Southpaw patří mezi umělecky nejplodnější soubory tuzemského klubového podhoubí. Od roku 1996 vydala pět demosnímků a posléze čtyři alba v rozmezí ani ne pěti let, přičemž to nejčerstvější nazvané Heart Disk je rovnou dvojalbum. Chytré, elegantně melodické a přitom nijak kašírovaně znějící písničky – to jsou Southpaw i na své nové, byť zase poněkud odlišně pojaté nahrávce. Téměř hmatatelně z ní cítíte zvukařsko-producentský dotek zkušeného Ondřeje Ježka, v jehož studiu vznikala. Nastalý vývoj Southpaw a některé související záležitosti reflektuje frontman tohoto souboru, zpívající kytarista Gregory Finn.
Co je příčinou toho, že jste tentokrát natočili hned dvojCD? Mimořádný tvůrčí přetlak, nebo spíš neumíte – případně se vám nechce – některé písně vyhodit či načas odložit?
Už dlouho jsme chtěli udělat dvojalbum tak, aby byla každá deska v jiném stylu – jedna tvrdší a ta druhá spíš emotivnější a na relax. Hudba, kterou máme rádi, je různorodá: s chutí si poslechneme muziku, která dodá energii, a naopak i třeba něco na spaní nebo něco pro chvíle, kdy je člověku smutno a chce se v tom trošku rochnit... Nakonec jsme udělali tak pestrej materiál, že nám nezbylo než udělat dvojalbum. Vybírali jsme asi z 30 písní a je jich tam 20, takže jsme museli taky vyhazovat...
Nová nahrávka je v některých momentech nepoměrně tvrdší a syrovější, nebo prostě řečeno rockovější, než vaše předchozí počiny. Jak k tomu došlo?
Je to, myslím, dáno přirozeným vývojem. Mají na to vliv i naše koncerty, kde se snažíme, aby to mělo spád a notnou dávku energie. Ale v některých momentech zní naše nová deska pro změnu velice jemně, takže bych řekl, že je vyvážená. Najdeš tam “nášupy” jako Questions nebo Harry Caine a naproti tomu i velmi pomalé a křehké skladby, jakými jsou Isolated a Shadows.
Vzdor zmíněné větší říznosti však ani elektroniky z vašeho soundu nijak neubylo. Ta přitom dnes už pomalu vychází z módy a “in” jsou zase kytarové kapely...
Podle mě se nedá říct, co je in. Ostatně tohle slovo moc nemusím... In je pro někoho třeba hip hop nebo r’n’b, to jsou směry na elektronice založené. Ale pro někoho jiného jsou to třeba Franz Ferdinand nebo Arctic Monkeys nebo nějakej metal... My to tak neřešíme. Trendy samozřejmě sledujeme, ale máme svůj styl a snažíme se používat co nejpestřejší spektrum zvuků a nástrojů.
Jaký vůbec máte pocit z toho, že se v trochu jiné podobě mohutně vrací “nezávislá” kytarová hudba? Vy, kteří jste se ji snažili udržet při životě i v časech, kdy podobné počínání zavánělo anachronismem či pošetilostí...
Podle mého názoru ta kytarová nezávislá scéna už je pomalu na ústupu. My vycházíme z britské scény 90. let a to byla doba, která nás nejvíc zasáhla a ovlivnila. Snažíme se pořád vyvíjet a překvapovat, ale jde nám hlavně o dobrý písničky, protože to je to, co nakonec po těch letech přežije. Teď jsem si třeba pustil nový Strokes a to je přesně ten případ, jak bychom nikdy nechtěli dopadnout: současnej trendy zvuk, ale dobrý písně jsou tam tak tři, zbytek je nuda.
Na desku jste si tentokrát přizvali několik zajímavých hostí...
Vybírali jsme podle aranží. Začalo to americkým rapperem, kterej si říká Ni. Já jsem s ním udělal pár hiphopových věcí, ale nakonec jsme je všechny vyházeli a zbyla jedna, která se stejně po produkci změnila v alternativní styl, kterej má do hip hopu daleko.
Pak jsme měli rozjednaný Asian Dub Foundation, ale nevyšlo to, tak tu skladbu udělal Gipsy a dopadlo to podle mě ještě líp. Někde jsme zase slyšeli gospely, tak jsme zavolali Matějovi Ruppertovi a Tonye Graves z Monkey Business a “dali to tam” taky naprosto profi. No Yumiko z Papaya Paronoia se nám pro změnu hodila do Bad Chinese, což jako japonská zpěvačka brala jako dobrej vtip.
Hrajete na rockových i tanečních festivalech, mluví se o vás jako o dobré popové či poprockové skupině – ale kde, před jakým publikem, se vlastně vy sami cítíte nejlíp? Považujete se spíš za rock’n’roll, nebo pop music?
My se považujeme za Southpaw a jestli si nás někdo chce hodit do nějaký škatule, je to jen jeho volba. Cítíme se dobře všude, kde lidé poslouchají naši hudbu a texty a snaží se tomu, co děláme, nějak porozumět. Hudba je pro nás jenom jedna a kdo se omezuje pouze na jeden styl, podle mě se ochuzuje o spoustu pěkných chutí.
Svatá pravda. Southpaw už dlouho mají v rámci zdejší muziky stabilní postavení a řekl bych, že vaše pozice se průběžně stále posiluje. Přesto se vám doposud nepodařilo dát tu potřebnou “velkou ránu” a jaksi z komerčního hlediska definitivně proniknout do pomyslné první ligy... Čeho byste chtěli dosáhnout, abyste mohli hovořit o spokojenosti s rolí Southpaw na domácí hudební scéně?
Děláme muziku, která je pro spoustu lidí tady tabu. Já to poznávám dnes a denně, třeba když hraju jako DJ v klubech. Většina lidí chce českou hudbu, pak Pulp Fiction, r’n’b, hip hop nebo latino. Málokdo přijde a chce například Placebo, Killers, Mew nebo Nine Inch Nails – což je scéna, která nás zajímá. Jsme taková pětiprocentní menšina... (smích) Zpíváme anglicky a nejsme jako Clou nebo Support Lesbiens. Až tady nějaká kapela, která odráží současnou britskou scénu, bude úspěšná jako zmíněné dvě skupiny, třeba se to změní. A třeba to budeme my, ale to už asi každej z nás bude mít 50 let, 300 kilo a 6 dětí...
Vy se však už nějaký ten čas, byť z pochopitelných důvodů zatím trošku nesměle, rozhlížíte i směrem za naše humna. Pokročily nějak vaše kontakty se zahraničím?
Venku už jsme párkrát hráli, ale do této doby jsme neměli v ruce nahrávku, kterou by stálo za to propagovat venku. Teď ji podle mého názoru máme a hodláme na tom usilovně pracovat!
ZAJÍMAVOST:
Možná nevíte, že Gregory Finn se ve skutečnosti jmenuje Jiří Burian a jeho otec Jan je známý český písničkář. Ostatně, malý Jirka začínal už na sklonku 80. let jako bubeník v příležitostně vystupujícím rodinném triu Bu Bu Bu, které kromě něj a tatínka tvořil ještě starší bratr Jan Burian ml. (i on se aktivně pohybuje v hudební branži, dnes používá pseudonym Jan Amos). Coby bubeník Gregory ostatně prošel i několika dalšími formacemi nejrůznějšího zaměření a třebaže mu je teprve 28 let, má už za sebou pěkně barevnou hudební minulost. Kromě Southpaw a Bu Bu Bu totiž hrál i se skupinami Zfetovaný Kryštůfek, Jamabu, Yamabu, Jatka č. 5, Chaprál Crazy-Plesk!, Pod Černý vrch nebo X-Life.
časopis mGuide 2006/02
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/publicistika/Southpaw-S-kytarami-i-bez-nich~14~brezen~2006/
