Sophie Hunger: Měla jsem v hlavě fašistu
22.10.2010 | Autor: Lukáš Janičík | sekce: publicistika
Peter Pan dělá rozhovor s Alenkou v říši divů. Takto bych mohl jako poučený ze Sophiiných rad popsat interview, které jsem s touto švýcarskou písničkářkou pořídil před jejím posledním pražském vystoupením. Sophie Hunger má na svém kontě celkem tři alba, přičemž stejný počet činí i její koncerty učiněné v naší metropoli. Mimo jiné přišla během našeho rozhovoru řeč právě na úzký vztah Sophie k Praze, ale dotkli jsme se i témat jako vtipné ale nezbytné škatulkování nebo překonávání prvotní hranice ke skládání vlastní tvorby.
Včera si na koncertě v Ústí nad Labem zmiňovala, že jste se nedávno rozhodli každé ráno běhat. Jakou lokalitu jste si vybrali pro dnešní den?
Byl jsi včera na koncertě? Super! Mno, právě že jsme nikde nebyli.
Nebyli? Takže finito?
Ano, byl to dobrý nápad tak akorát na dva dny. Ta bolest byla příliš velká (smích).
Obligátní otázka. Tvoje aktuální deska obsahuje mimo jiné také elektroniku. Co tě k tomuto kroku vedlo?
V podstatě mě už nudila moje akustická kytara a piáno a potřebovala jsem změnu, abych našla nový zvuk. Také jsem se chtěla přiučit studiové práci a technologii vůbec. V dnešní době toho můžeš ve studiu udělat strašně moc. Ty možnosti jsou nekonečný. Chtěla jsem tomu víc porozumět, a tak jsem zkoušela věci, které jsem nikdy předtím nedělala. Byl to tak trošku experiment.
Víš už o něčem, co bys chtěla zkusit příště? Nějakou představu nebo nástroj?
(dlouhá pauza) Ne, ale... (druhá pauza se zhruba poloviční délkou) Doposud mám tu zkušenost, že se nemůžeš jen tak rozhodnout, jakým směrem jít. Nějak přirozeně tě to vždy samo navede. Alespoň v to doufám a doposud tomu tak bylo. Zničehonic mě třeba zaujalo něco, o čem jsem předtím vůbec neuvažovala. Není v tom žádná racionalita. Jsou to neočekávané věci, které nakonec utvoří následný děj.
Tohle je potřetí, co v Paláci Akropolis vystupuješ. Poprvé ještě jako předskokanka Eriku Truffazovi, podruhé už na vlastní pěst. Co tě k tomuto dějišti znovu přivedlo? Líbí se ti tady tolik?
Přesně tak, je to úžasné místo! A potom taky Česká republika je jedna z prvních zemí, kde jsme hráli mimo Švýcarsko. Můj vztah k Praze je tudíž v porovnání s Anglií nebo Německem mnohem starší. Váže se k tomu vzpomínka na celý můj příběh. Tak jak jsi řekl, poprvé jsem přijela s Erikem, podruhé na samostatný koncert, čili je to jako takový otisk těch uplynulých tří let. Pokaždé, když přijedu do Prahy, tak jsem o pět kroků dál, než když jsem tu byla posledně. Mimo to tady máme velmi úzké vztahy s naším agentem Borkem, kterého si velmi vážím a v jehož společnosti jsem velmi ráda. Není to jenom o práci. Skutečně mám zájem tady být, mluvit s místními lidmi a trávit s nimi svůj čas. Hodně mě to obohacuje, nebýt tady jenom kvůli koncertu, ale skutečně být tady v Praze. Obohacuje mě to jako lidskou bytost.
Sophie Hunger - Your Personal Religion (youtube.com)
Když už jsme u té Prahy, vzpomínám si, že při natáčení Blogotheque (spontánní kamerované vystoupení na ulici, pozn. red.) jsi v Paříži hledala bar, který doposud neztratil svou duši. Našla si nějaký takový v Praze?
Bukowski! To je jeden z nejlepších barů na světě! Vážně! Jsem si docela jistá, že kdyby se člověk topil a během deseti sekund mu před očima proběhl celý jeho život, tak v určitou chvíli nad jeho hlavou zpozoruje zářící modré světlo Bukowskiho baru (smích).
Podrobnosti ohledně natáčení tvého prvního alba (Sketches on Sea) nejsou moc známé, ale pokaždé když narazím na zmínku o tom domácím nahrávacím procesu, tak si vzpomenu na debut CocoRosie. Byla v tom nějaká podobnost nebo jak by si tyto chvíle popsala?
Jestli tam je nějaká podobnost to nevím, každopádně v mém případě to zabralo asi dva nebo tři dny. Ale ano, bylo to u mě doma, v mojí kuchyni, v mém obýváku a v mé ložnici. Pozvala jsem pár přátel, aby něco nahráli. Jeden můj kamarád pracoval v rádiu a tak měl na nahrávání určitý cit. Rozestavěl po bytě svoje mikrofony a ovládal tlačítko na nahrávání. Bylo to velmi jednoduché. Vybrali jsme první nebo druhé pokusy a celkově jsme si s tím moc nelámali hlavu.
Než tedy k tomuhle došlo, tak byl tvůj hudební vývoj zhruba v jakém stádiu? Byl to nápad zčistajasna nebo si už předtím měla zkušenost z předchozího hraní v kapelách?
V několika kapelách jsem hrála. Byla jsem zpěvačka, psala jsem slova a melodie, ale nikdy samotné písně. Měla jsem s tím problém, nešlo to. Nevím, možná jsem se toho bála. Cítila jsem velký respekt k muzikantům a skladatelům a když jsem poslouchala lidi jako Charlie Parker, tak jsem si říkala: „proč bych já měla hrát na piáno nebo na kytaru?“ Měla jsem k tomu strašný respekt. Bylo to v mojí hlavě. Byla jsem sama k sobě velmi fašistická. Tohle můžeš a tohle ne.
A co se stalo s tímhle fašistou v tvojí hlavě?
Ten fašista se se vším přel, protože být fašistou a žít jsou dvě věci ve vzájemném odporu. Život je nekontrolovatelný. Nejsou v tom žádné pravidla a vždy je tu spousta vyjímek, které se nedají řídit. Musela jsem se vzdát všech svých nápadů a ideálů a toho velkého respektu k ostatním a pochopit, že hudba je jenom hudba. Pochopit, že se nemůžu držet od vyjadřování, kvůli nějakému smyšleném ideálu o tom, jak dobré by to mělo být. To je prostě kravina. Nejsou tu žádné pravidla. A tak jsem začala psát písničky, prostě se to stalo. Za jeden týden jsem jich náhle měla deset a tak jsem si pomyslela, proč to nenahrát? A tak se stalo. Nepřemýšlela jsem o tom, jestli to lidi budou poslouchat nebo co bude dál. O to nešlo. Nahrála jsem to, protože mi to připadalo jako zábava.
Většina místních žurnalistů přirovnává tvou hudbu k umělcům jako PJ Harvey, Nico, Björk a někdy dokonce k Alence v říši divů. Co si o tom myslíš? Já osobně teda nic z toho v tvojí hudbě neslyším.
To teda ne (smích). Ale rozumím tomu nástroji a rozumím, proč se lidé snaží popsat něco, co nikdo nezná. Vezmi si například tohle ovoce. Jestliže ho neznám, tak můžu říct, že je podobně sladký jako banán a stejně tak tvrdý jako nektarinka. Použiješ jiné věci, aby jsi vysvětlil, co to může být. Zároveň to ale s chutí daného ovoce nemá vůbec nic společného. Musíš ho sám ochutnat. Tuhle činnost ale děláme pořád, je to způsob jakým se tu orientujeme. Rozumím tomu, proč to žurnalisti dělají, ale zároveň se necítím být jako Björk nebo PJ Harvey. Ani ty lidi neznám. Samozřejmě o sobě smýšlím jako o jedinci, ale to je přirozené. Pak už je to na vás, abyste našli způsob, jak lidem, kteří mě neznají, popsat hudbu, kterou dělám.
A jací umělci myslíš, že ovlivnili způsob, jakým hudbu děláš?
Myslím, že všechno, co jsem kdy slyšela, mě ovlivnilo. Ne jenom hudba a umění. Můj křičící soused, projíždějící auta, cesta do školy, vyrůstání ve Švýcarsku, Anglii a Německu, mít bratra a sestru. Všechno to ovlivnilo mojí hudbu. Jedině takhle mi to dává smysl.
Sophie Hunger - Ne me quitte pas (youtube.com)
Zpíváš v angličtině, němčině, francouzštině a ve švýcarském dialektu. Je tu nějaká možnost, že v budoucnosti od tebe uslyšíme i českou píseň?
Ano, samozřejmě! Obzvláště ráda zpívám v jazycích, kterým nerozumím. K tomu bych ale musela mít přístup k české hudbě nebo znát někoho, kdo by mě naučil píseň a nebo bych tu musela nějakou dobu žít, abych na něco přišla. Ale vážně ráda bych něco takového podnikla.
O čem by taková píseň byla? O Praze?
To ještě nevím. Možná by byla o Bukowskiho baru (smích).
Ještě ale zpátky k těm jazykům. Není úplně obvyklé, že umělci zpívají v tolika jazycích, jako tomu je u tebe. Co pro tebe daný jazyk znamená? Je v tom pro tebe nějaký rozdíl když zpíváš řekněme jednu a tu samou píseň ve francouzštině nebo němčině?
Ano, je v tom velký rozdíl. Možná si to taky zažil, jak každý jazyk, který znáš, ti otevře jinou část tebe samotného. Mám například jednoho kamaráda; to je velmi vtipná historka. Je to Angličan, ale vyrostl ve Švýcarsku, a když mluví švýcarskou němčinou, tak je velmi vážný. Vždy jsem ho znala jako seriozního muže, který nikdy nedělal vtipy, mluvil s velkou hloubkou a byl velmi komplikovaná osoba. A pak jsem se s ním jednou setkala v Anglii a byl to ten nejvtipnější, nejvíc okouzlující, nejpošetilejší člověk, jakého jsem kdy potkala. Byl to strašný šok. Přišla jsem na to, že přestože plně ovládá oba jazyky, určité části jeho osobnosti zůstali ztraceni v překladu. Nevěděl, jak je přeložit do jednoho nebo druhého jazyka. A to je něco, co prožívám i já. Fascinuje mě to a myslím, že jazyk je ta nejzajímavější a nejdůležitější věc lidské rasy. Cítím, že to život jenom obohacuje.
A poslední otázka. Já řeknu penál, ty řekneš...
Étui
Co je to?
Francouzské slovo.
Pro co?
Penál.
Aha (smích).
Myslím, že je to velmi krásné slovo.
Včera si na koncertě v Ústí nad Labem zmiňovala, že jste se nedávno rozhodli každé ráno běhat. Jakou lokalitu jste si vybrali pro dnešní den?
Byl jsi včera na koncertě? Super! Mno, právě že jsme nikde nebyli.
Nebyli? Takže finito?
Ano, byl to dobrý nápad tak akorát na dva dny. Ta bolest byla příliš velká (smích).
Obligátní otázka. Tvoje aktuální deska obsahuje mimo jiné také elektroniku. Co tě k tomuto kroku vedlo?
V podstatě mě už nudila moje akustická kytara a piáno a potřebovala jsem změnu, abych našla nový zvuk. Také jsem se chtěla přiučit studiové práci a technologii vůbec. V dnešní době toho můžeš ve studiu udělat strašně moc. Ty možnosti jsou nekonečný. Chtěla jsem tomu víc porozumět, a tak jsem zkoušela věci, které jsem nikdy předtím nedělala. Byl to tak trošku experiment.
Víš už o něčem, co bys chtěla zkusit příště? Nějakou představu nebo nástroj?
(dlouhá pauza) Ne, ale... (druhá pauza se zhruba poloviční délkou) Doposud mám tu zkušenost, že se nemůžeš jen tak rozhodnout, jakým směrem jít. Nějak přirozeně tě to vždy samo navede. Alespoň v to doufám a doposud tomu tak bylo. Zničehonic mě třeba zaujalo něco, o čem jsem předtím vůbec neuvažovala. Není v tom žádná racionalita. Jsou to neočekávané věci, které nakonec utvoří následný děj.
Tohle je potřetí, co v Paláci Akropolis vystupuješ. Poprvé ještě jako předskokanka Eriku Truffazovi, podruhé už na vlastní pěst. Co tě k tomuto dějišti znovu přivedlo? Líbí se ti tady tolik?
Přesně tak, je to úžasné místo! A potom taky Česká republika je jedna z prvních zemí, kde jsme hráli mimo Švýcarsko. Můj vztah k Praze je tudíž v porovnání s Anglií nebo Německem mnohem starší. Váže se k tomu vzpomínka na celý můj příběh. Tak jak jsi řekl, poprvé jsem přijela s Erikem, podruhé na samostatný koncert, čili je to jako takový otisk těch uplynulých tří let. Pokaždé, když přijedu do Prahy, tak jsem o pět kroků dál, než když jsem tu byla posledně. Mimo to tady máme velmi úzké vztahy s naším agentem Borkem, kterého si velmi vážím a v jehož společnosti jsem velmi ráda. Není to jenom o práci. Skutečně mám zájem tady být, mluvit s místními lidmi a trávit s nimi svůj čas. Hodně mě to obohacuje, nebýt tady jenom kvůli koncertu, ale skutečně být tady v Praze. Obohacuje mě to jako lidskou bytost.
Sophie Hunger - Your Personal Religion (youtube.com)
Když už jsme u té Prahy, vzpomínám si, že při natáčení Blogotheque (spontánní kamerované vystoupení na ulici, pozn. red.) jsi v Paříži hledala bar, který doposud neztratil svou duši. Našla si nějaký takový v Praze?
Bukowski! To je jeden z nejlepších barů na světě! Vážně! Jsem si docela jistá, že kdyby se člověk topil a během deseti sekund mu před očima proběhl celý jeho život, tak v určitou chvíli nad jeho hlavou zpozoruje zářící modré světlo Bukowskiho baru (smích).
Podrobnosti ohledně natáčení tvého prvního alba (Sketches on Sea) nejsou moc známé, ale pokaždé když narazím na zmínku o tom domácím nahrávacím procesu, tak si vzpomenu na debut CocoRosie. Byla v tom nějaká podobnost nebo jak by si tyto chvíle popsala?
Jestli tam je nějaká podobnost to nevím, každopádně v mém případě to zabralo asi dva nebo tři dny. Ale ano, bylo to u mě doma, v mojí kuchyni, v mém obýváku a v mé ložnici. Pozvala jsem pár přátel, aby něco nahráli. Jeden můj kamarád pracoval v rádiu a tak měl na nahrávání určitý cit. Rozestavěl po bytě svoje mikrofony a ovládal tlačítko na nahrávání. Bylo to velmi jednoduché. Vybrali jsme první nebo druhé pokusy a celkově jsme si s tím moc nelámali hlavu.
Než tedy k tomuhle došlo, tak byl tvůj hudební vývoj zhruba v jakém stádiu? Byl to nápad zčistajasna nebo si už předtím měla zkušenost z předchozího hraní v kapelách?
V několika kapelách jsem hrála. Byla jsem zpěvačka, psala jsem slova a melodie, ale nikdy samotné písně. Měla jsem s tím problém, nešlo to. Nevím, možná jsem se toho bála. Cítila jsem velký respekt k muzikantům a skladatelům a když jsem poslouchala lidi jako Charlie Parker, tak jsem si říkala: „proč bych já měla hrát na piáno nebo na kytaru?“ Měla jsem k tomu strašný respekt. Bylo to v mojí hlavě. Byla jsem sama k sobě velmi fašistická. Tohle můžeš a tohle ne.
A co se stalo s tímhle fašistou v tvojí hlavě?
Ten fašista se se vším přel, protože být fašistou a žít jsou dvě věci ve vzájemném odporu. Život je nekontrolovatelný. Nejsou v tom žádné pravidla a vždy je tu spousta vyjímek, které se nedají řídit. Musela jsem se vzdát všech svých nápadů a ideálů a toho velkého respektu k ostatním a pochopit, že hudba je jenom hudba. Pochopit, že se nemůžu držet od vyjadřování, kvůli nějakému smyšleném ideálu o tom, jak dobré by to mělo být. To je prostě kravina. Nejsou tu žádné pravidla. A tak jsem začala psát písničky, prostě se to stalo. Za jeden týden jsem jich náhle měla deset a tak jsem si pomyslela, proč to nenahrát? A tak se stalo. Nepřemýšlela jsem o tom, jestli to lidi budou poslouchat nebo co bude dál. O to nešlo. Nahrála jsem to, protože mi to připadalo jako zábava.
Většina místních žurnalistů přirovnává tvou hudbu k umělcům jako PJ Harvey, Nico, Björk a někdy dokonce k Alence v říši divů. Co si o tom myslíš? Já osobně teda nic z toho v tvojí hudbě neslyším.
To teda ne (smích). Ale rozumím tomu nástroji a rozumím, proč se lidé snaží popsat něco, co nikdo nezná. Vezmi si například tohle ovoce. Jestliže ho neznám, tak můžu říct, že je podobně sladký jako banán a stejně tak tvrdý jako nektarinka. Použiješ jiné věci, aby jsi vysvětlil, co to může být. Zároveň to ale s chutí daného ovoce nemá vůbec nic společného. Musíš ho sám ochutnat. Tuhle činnost ale děláme pořád, je to způsob jakým se tu orientujeme. Rozumím tomu, proč to žurnalisti dělají, ale zároveň se necítím být jako Björk nebo PJ Harvey. Ani ty lidi neznám. Samozřejmě o sobě smýšlím jako o jedinci, ale to je přirozené. Pak už je to na vás, abyste našli způsob, jak lidem, kteří mě neznají, popsat hudbu, kterou dělám.
A jací umělci myslíš, že ovlivnili způsob, jakým hudbu děláš?
Myslím, že všechno, co jsem kdy slyšela, mě ovlivnilo. Ne jenom hudba a umění. Můj křičící soused, projíždějící auta, cesta do školy, vyrůstání ve Švýcarsku, Anglii a Německu, mít bratra a sestru. Všechno to ovlivnilo mojí hudbu. Jedině takhle mi to dává smysl.
Sophie Hunger - Ne me quitte pas (youtube.com)
Zpíváš v angličtině, němčině, francouzštině a ve švýcarském dialektu. Je tu nějaká možnost, že v budoucnosti od tebe uslyšíme i českou píseň?
Ano, samozřejmě! Obzvláště ráda zpívám v jazycích, kterým nerozumím. K tomu bych ale musela mít přístup k české hudbě nebo znát někoho, kdo by mě naučil píseň a nebo bych tu musela nějakou dobu žít, abych na něco přišla. Ale vážně ráda bych něco takového podnikla.
O čem by taková píseň byla? O Praze?
To ještě nevím. Možná by byla o Bukowskiho baru (smích).
Ještě ale zpátky k těm jazykům. Není úplně obvyklé, že umělci zpívají v tolika jazycích, jako tomu je u tebe. Co pro tebe daný jazyk znamená? Je v tom pro tebe nějaký rozdíl když zpíváš řekněme jednu a tu samou píseň ve francouzštině nebo němčině?
Ano, je v tom velký rozdíl. Možná si to taky zažil, jak každý jazyk, který znáš, ti otevře jinou část tebe samotného. Mám například jednoho kamaráda; to je velmi vtipná historka. Je to Angličan, ale vyrostl ve Švýcarsku, a když mluví švýcarskou němčinou, tak je velmi vážný. Vždy jsem ho znala jako seriozního muže, který nikdy nedělal vtipy, mluvil s velkou hloubkou a byl velmi komplikovaná osoba. A pak jsem se s ním jednou setkala v Anglii a byl to ten nejvtipnější, nejvíc okouzlující, nejpošetilejší člověk, jakého jsem kdy potkala. Byl to strašný šok. Přišla jsem na to, že přestože plně ovládá oba jazyky, určité části jeho osobnosti zůstali ztraceni v překladu. Nevěděl, jak je přeložit do jednoho nebo druhého jazyka. A to je něco, co prožívám i já. Fascinuje mě to a myslím, že jazyk je ta nejzajímavější a nejdůležitější věc lidské rasy. Cítím, že to život jenom obohacuje.
A poslední otázka. Já řeknu penál, ty řekneš...
Étui
Co je to?
Francouzské slovo.
Pro co?
Penál.
Aha (smích).
Myslím, že je to velmi krásné slovo.
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/publicistika/Sophie-Hunger-Mela-jsem-v-hlave-fasistu~22~rijen~2010/
Komentáře
&;
