23.2.2004 | Autor: Jindřich Göth | sekce: publicistika Živel a pokora v jedné osobě. V osobním kontaktu plachá, na pódiu strhující. Jako by ji poháněla nějaká nezvládnutelná síla - jenom neustrnout na jednom místě. Kapitolu Skunk Anansie zřejmě jednou provždy dopsala. Fleshwounds, tedy cosi jako krvácející rány, jsou stále ještě čerstvé. Obnažené a palčivé, stejně jako její hlas.



"Neptejte se mě, prosím, na Robbieho Williamse," prohlásila Skin rezolutně hned na počátku rozhovoru. Pisálek pokýval hlavou, v duchu škrtl první tři dotazy a začal až čtvrtým. Vlastně je to logické - proč by měla suplovat rozhovory s hlavní hvězdou? Vždyť Skin je v takové formě, že by klidně mohla přijet sama za sebe, nikoliv coby support. Nechme ji tedy hovořit spíše o sobě než o člověku, s nímž se patrně během turné ani osobně nesetká.



Jste spokojená s přijetím vašeho sólového debutu Fleshwounds?

Určitě, dokonce bych řekla, že reakce předčily moje očekávání. Dost mě to překvapilo, protože sólové album bylo přece jen něco, s čím možná lidi tak úplně nepočítali. Do jisté míry na něm chyběla kontinuita s věcmi, které jsem dělala předtím. Ale pro mě to bylo důležité, takže mě ohlasy posluchačů, a vlastně i vesměs kladné recenze v hudebním tisku, potěšily.



Když jsem Fleshwounds slyšel poprvé, neubránil jsem se překvapení - přímá, účelná, melodická a odlehčená nahrávka. K tomu váš nový vzhled. Znamená to, že jste úplně nová Skin?

Do jisté míry ano, ale podle mě je to pochopitelné. Určitě by bylo velmi pohodlné jakoby pokračovat ve zvuku a stylu mé bývalé kapely, ale to by mi nevyhovovalo. Podívejte se třeba na sólovku Chrise Cornella, vždyť zněla téměř úplně stejně jako Soundgarden. Myslím, že fanoušci přivítali, že jsem tentokrát přišla s trochu jinou hudbou. Chtěla jsem, aby album znělo nově, čerstvě, neoposlouchaně a snad se mi to i podařilo.



Dá se říci, že existuje jakási pomyslná zeď, která od sebe odděluje Skin coby zpěvačku Skunk Anansie a Skin coby sólovou umělkyni?

Zeď... to je snad příliš silné slovo, ale uznávám, že jsem se snažila od sebe oddělit sólovou dráhu a působení v kapele. Nechápejte mne špatně, stále jsem hrdá na to, co jsem se Skunk Anansie dokázala. Jen jsem pocítila, že je čas na změnu. Ona to koneckonců zas tak překvapivá změna nebyla. Když si pečlivě poslechnete poslední album Post Orgasmic Chill, najdete na něm prvky, které se pak objevily na Fleshwounds.



Mezi hudebníky na Fleshwounds se objevuje trumpetista Mike Figgis. Jedná se skutečně o filmového režiséra, autora například Leaving Las Vegas?

Ano, to je on. Je to můj dobrý přítel, skvělý a zajímavý člověk. Řekla jsem mu, jestli si nechce zahrát na trumpetu na mojí nové desce a on okamžitě souhlasil. Možná to bere jako určitý druh protislužby, zřejmě by rád, abych si zahrála v nějakém jeho filmu.



Na albu se rovněž podílel váš bývalý spoluhráč ze Skunk Anansie, baskytarista Cass Lewis. Plánujete do budoucna další spolupráci s exkolegy?

Zatím neplánuju nic konkrétního. Koneckonců, Cass nahrál baskytaru jen do jedné skladby.



Takže žádné spekulace o možném comebacku?

Ne, to ne. Možná společně v budoucnu něco nahrajeme, ale těžko pod jménem Skunk Anansie.



Přemýšlíte už o dalším albu pod hlavičkou Skin?

Samozřejmě, myslím na něj kudy chodím. Dost jsem se už naučila, takže si myslím, že příští deska bude ještě lepší než Fleshwounds. Budu se o to snažit.



Jaký typ publika očekáváte dnes večer?

Miliony holek.



A co jim hodláte nabídnout?

Pouze jednu holku.

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2003/12