Génius nebo kýčař? Bohém nebo střízlivě kalkulující obchodník? Roztomilý člověk nebo přetvařující se bručoun? Prý od všeho kousek, najdeme na tunách papíru, které o McCartneym popsala armáda publicistů. Možná je náš profil nošením vajec do drůbežárny, ale koncertní událost, která se chystá 6. června v Praze, nám nedává jinou možnost. Takže, kdo je vlastně Paul? Přijměte pár dalších skromných spekulací jako kratochvíli.


Motto: Zpívali píseň o tom, jak je všechno strašně pěkné, jak jsou šťastni, jak je těší pracovat na farmě a jak je příjemné vracet se domů za ženami a dětmi, s rytmickým refrénem, v němž se pravilo, že květiny v tuto roční dobu voní obzvlášť krásně a je jen škoda, že jejich pes pošel, vzhledem k tomu, že je měl tolik rád. Arthur si skoro dokázal představit Paula McCartneyho, jak zvečera sedí u krbu s nohama nahoře, pobrukuje tuhle píseň Lindě a uvažuje, co koupit za výtěžek a napadá ho, že nejspíš Essex.


Douglas Adams, z knihy Život, vesmír a vůbec
Paul McCartney to na sólové dráze nemíval u kritiků lehké. Napadali ho, že vytváří hloupoučké popěvky pro usedlé maloměšťáky. Srovnávali ho pochopitelně s Johnem (který to naopak párkrát pěkně schytal za samoúčelné experimenty) a stále byl "ten horší". Trefoval se do něj i samotný John, když mu poslal pozdrav v podobě sarkastické písně How Do You Sleep? McCartneymu to mohlo být ukradené. Kritikům odpověděl po svém, také písničkou: Silly Love Song. Vždyť on opravdu upřímně rád skládá "hloupoučké písničky o lásce", které má stejně většina posluchačů nejraději.


Necháme-li promluvit statistiky, vyplyne z nich nad slunce jasný výsledek: Paul McCartney je nejúspěšnějším skladatelem všech dob. Kdosi si dal práci a spočítal, že Paul napsal víc geniálních melodií než Mozart, byť pisatelé si nedovedou představit kritéria, podle kterých se takové "geniální melodie" určují, porovnávají a počítají. Jenže, převedeno do řeči tantiém, lze to spočítat velmi snadno. Jak vyplývá z našeho motta, Paul se díky tomu dostal i do humoristické literatury. A má to od roku 1979 napsané pěkně černé na bílém i v Guinessově knize rekordů.


Od natržených závěsů ke kytaře
"Vždycky jsem se snažil chovat hezky a slušně. Tatínek mě vychoval, abych smekl čepici, když potkám někoho staršího, a já ji smekal ještě ve čtrnácti, když už jsem žádnou nenosil..."


James Paul McCartney řečený Macca poprvé nechal zaznít svůj výjimečný hlas 18. června 1942 a jak jest notoricky známo, stalo se tak v Liverpoolu. Otec Jim, poslíček, dělník, inspektor Společnosti pro úklid města či obchodní cestující, ale také dobrý pianista a zakladatel swingové party Masked Melody Makers a posléze Jim Mac's Jazz Band, předal synkovi svůj hudební talent. Máma Mary, zdravotní sestra, zase úctu k "tradičním" hodnotám. Jak vypráví Paulův mladší bratr Mike (později úspěšný komik), byl James Paul považován za mimořádně milého a hodného chlapce. Žádný rebel ani provokatér. Nějakou tu neplechu ovšem provést dokázal a když pak byl rodiči po právu potrestán, pomstil se třeba tím, že tajně natrhl matčin nejoblíbenější závěs. Většinou však prý k potrestání nedošlo, protože se Paul dokázal ze svých klukovin mimořádně šikovně vymluvit.


Učení šlo budoucímu hitmakerovi snadno, v roce 1953 byl bez problémů přijat na prestižní Liverpoolský institut. Velmi záhy, v patnácti letech, se naučil objevovat i lákavá "tělesná" tajemství svých spolužaček. "Jediný, po čem jsem doopravdy prahnul, byly ženy, peníze a hezké oblečení," smál se v pozdějších rozhovorech. Všeho se mu mělo dostat v míře nejhojnější. Cestu k nim měl ovšem objevit až skrze bolest. V roce 1956 zemřela Paulova matka na rakovinu prsu a jak vzpomíná bratr Mike: "Paul našel kytaru". Na smutek prý zapomínal nejsnáze při muzicírování a snění o slávě.


Pomalým přizpůsobováním k obrazu svému
"Přešel jsem od kytary přes piáno k basovce. Jsem dost přizpůsobivej, to musím přiznat. Nebyl jsem moc dobrej, ale zato přizpůsobivej..."


Už v létě 1957 se snaživý kytarista Paul vlastně vnutil do skifflové kapely Quarry Men, kterou vedl řádně drsný hejsek John Lennon. John váhal, zda má šikovného hudebníka přijmout. Měl prý strach, aby neohrozil jeho postavení šéfa. Ale nakonec ho přijal, protože na rozdíl od něj dokázal naladit kytaru. Netrvalo dlouho, a na venek přizpůsobivý Paul vnutil přes Johnův odpor do kapely George. Paul také jako první napsal píseň, sice naivní, ale vlastní. Jmenovala se I Lost My Little Girl. Už fakt, že "lze tak snadno napsat vlastní písničku" Johna natolik fascinoval, že se okamžitě také pustil do vymýšlení pověvků. Z Johna (drsňáka a kapelníka Quarry Men resp. Johny & The Moondogs, The Silver Beats, Silver Beetles, Siver Beatles a nakonec samozřejmě The Beatles) a jeho sekundanta Paula se rychle stali rovnocenní partneři. A v dobách "Seržanta" Paul dokonce získal vrch nad stagnujícím Johnem. Když se Lennonovi opět vrátila autorská invence a chuť opět víc hovořit do záležitostí kapely, zákonitě došlo k výbuchu.


Ale napřed ještě Paul musí projít tvrdou školou hamburských hampejzů, kde objeví i všeliké "veselé" pilule na povzbuzení a pořídí první z nemanželských dětí. Vyštípat z kapely Johnova přítele Stuarta Sutcliffea a zmocnit se baskytary. Vyštípat prý i Pete Besta, protože byl populárnější u prvních fanynek. S nohama alespoň trochu na zemi přežít vřeštící šílenství zvané Beatlemánie. Napsat spoustu evergreenů včetně Yesterday, Eleanor Rigby či Here, There And Everywhere. A zásadní měrou se podepsat na výsledné revoluční podobě monolitu jménem Sgt. Peppers Lonely Hearts Club Band.


Roztomilý brou(če)k
"Prostě na mě zbyla role být trochu příjemnější než ostatní."


V oné slavné éře Paula považovali za nejpřístupnějšího člena slavné čtyřky. Dokázal být velmi odměřený a bručounský, ale jakmile došlo na "styk s veřejností", nasadil zářivý úsměv a na rozdíl od ostatních Beatlů se snažil vycházet vstříc novinářům, nedělat si takovou legraci z autorit a vůbec dbát o "propagaci, obchod a dobrou pověst". Ne nadarmo mu američtí novináři dali přezdívku "yuppie Beatle". Jako jediný z Beatles si upřímně vážil svého dekorování Řádem Britského impéria. A jako jediného ho mrzelo, když 29. srpna 1966 v San Franciscu ukončili Beatles veřejné vystupování. Přímý styk s fanoušky vždy považoval za velmi důležitý.


V době bezvládí po smrti manažera Briana Epsteina začal Paul "tak trochu" organizovat další činnost kapely. Na jeho popud vznikl film Magical Mystery Tour, na jeho popud se zahajovalo natáčení dalších desek. Dokonce se snažil prosadit, aby kapela opět vyrazila na turné. Do přímého rozporu s rolí střízlivého chlapíka s organizačním talentem se dostala Paulova záliba v LSD a marihuaně i závislost na sexu, která rozbila jeho zasnoubení s herečkou Jane Asher.


Pracovitý Paul se upřímně domníval, že dělal jen to, co považoval pro kapelu za nejlepší. Lennona však začínala jeho "panovačnost" pomalu, ale jistě štvát: "Přišel a řekl - natočíme desku. Jsem kliďas, tak jsem souhlasil. OK, natočíme desku. Řekl - napsal jsem deset písniček, tak jdem točit. Odpověděl jsem - OK, dej nám pár dní, ať taky můžem něco napsat. Řekl - tady máš nápad, něco k tomu dopiš. A já si jem pomyslel: Do prdele..." Do rozporu se dostávali dvě poloviny nejúspěšnější autorské dvojice i z uměleckých důvodů. Opět hovoří John: "Jen Paul moh' vymyslet takovou sračku jako Honey Pie. A tím, jak si ty písně chtěl mermomocí prosadit na desku, mě neskutečně točil." Ale i John uctivě smekl před Paulovými songy Blackbird a Mother Nature's Son.


Ke známým střetům docházelo během natáčení filmu a alba Let It Be. Pak se ještě situace na chvíli zdánlivě uklidnila během nahrávání majstrštyku Abbey Road, ovšem hlavně proto, že díky rozvoji vícestopých nahrávacích technologií a zkušené produkci George Martina se znesváření členové slavné čtyřky málokdy ve studiu potkali. Většinou jen ve třech nahráli základy a autor písně pak dílko sám dokončoval.


Ve skutečnosti už byla situace v kapele natolik vyhrocená, že když trojice John, George a Ringo vybrala manažera Allena Kleina, který měl podle nich zachránit krachující společnost Beatles Apple, Paul se postavil do opozice a nechal se zastupovat právníky otcem a synem Eastmanovými (jistě, hlavní roli v tom hrála ambiciózní "dcera" Eastmanová, fotografka Linda, které se konečně podařilo ulovit sukničkářského Beatla). Paulovi došlo, že svůj boj o dominantní vliv na kapelu definitivně prohrál, a 31. prosince 1970 podal u londýnského soudu žalobu na bývalé tři nerozlučné parťáky. Žádal okamžité zrušení obchodního partnerství zvaného Beatles a vypořádání "pozůstalosti". Zapomeňte na Yoko.


Navzdory slzám davů fanoušků to s odstupem času možná bylo to nejlepší řešení. Zbyla totiž nádherná legenda, kterou by násilně protahované partnerství rozhádaných kohoutů, neschopných společné tvůrčí práce, jenom pokazilo.


Neříkejte mi ex-Beatle!
"Novináři jsou tlupa pokryteckejch podvodníků. Nikdy mi neřeknou do očí - Paule, ty seš omezenej osel, děláš prostoduchou muziku. Pořád jen utrušujou jedovatosti do těch svejch zasranejch plátků."


Paulův první počin na sólové dráze se, po pravdě řečeno, příliš nevydařil. Album McCartney (duben 1970) bylo uspěchané, spíchnuté na koleně a přineslo vlastně jen jednu skladbu hodnou mistra, Maybe I'm Amazed. Skutečným prvním Paulovým úspěchem na sólové dráze se stal až singl Another Day z roku 1971. Promyšlenější, "McCartneyovsky" zpěvné album Ram, které nahrál Paul spolu s manželkou Lindou a americkými studiovými hudebníky, už se poslouchá lépe. Očekávaný komerční úspěch se však nedostavil a od kritiky to Paul opět slízl. Nakonec se rozhodl vyzkoušet to jinak. Založí regulérní kapelu. Možná ani tenhle nápad nepatřil k nejšťastnějším. "Problém byl, že to byla kapela PO Beatles. Kapela byla nejistá, muzikanti měli pocit, že na to nemají. A tak se měnila sestava..." vzpomíná Paul. Ale také to mohlo být úplně jinak: "Pro vlastní nápady nezbyl muzikantům žádný prostor. Paul nám vždycky přesně řekl, co a jak máme hrát," tvrdí kytarový virtuóz David Spinoza, který se podílel na nahrávání Ram. Stejné to prý bylo i ve skupině, kterou Paul nazval Wings. Paul se domníval, že hraje v kapele, zatímco všichni ostatní měli neodbytný pocit, že jsou pouhými doprovodnými hudebníky. "Bylo by fajn cítit po deseti letech s Wings, že jsem hrál s McCartneyovými a ne pro McCartneyovy," vypověděl později Denny Laine, jediný člen Wings, který v kapele vydržel od jejího vzniku do rozpuštění.


Ovšem zatím má vše idylický nádech a Paul nazlobeně hájí Wings: "Neříkejte mi ex-Beatle. S tou skupinou jsem hrál, ale už nehraju. Teď mám jinou kapelu."


Mýtus o návratu k přírodě
"Všichni jsme vlastně jen prostí rolníci, kteří se sešli, aby bavili lidi hudbou."


Už v roce 1966, ještě zasnoubený s herečkou Jane Asher, koupil Paul farmu ve Skotsku, kde si plnil své přání "poctivého chudého života". Dokonce si sám vyrobil "nábytek" ze starých dřevěných beden. Nyní do těchto spartánských poměrů sezval bubeníka Dennyho Seiwella, známého z nahrávání Ram, a dlouholetého přítele Dennyho Lainea, někdejšího kytaristu Moody Blues. S nepříliš šikovnou klávesistkou Lindou (které slouží ke cti, že sama být členkou kapely nechtěla, ke hraní ji přesvědčil manžel) čtveřice narychlo uplácala materiál na debut, symbolicky nazvaný Wild Life, a hned ho odjela narychlo hodit na pás do londýnského studia Abbey Road. Dopadlo to... všelijak, jak později uznali i samotní hudebníci. Nicméně užili si prý spoustu legrace. Přibrali ještě uznávaného kytaristu Henryho McCullougha (ex Eire Apparent, ex Grease Band...), nahráli kontroverzní singl Give Ireland Back To Irish (záměr zajisté dobrý, výsledek velmi sporný, inu, protestní zpěvák zkrátka z Paula nikdy nebude:-) a vyrazili na "turné". Prostě naložili jednoduchou aparaturu, sedli do dodávky, čtrnáct dní objížděli bez jakéhokolivi plánu Británii a hráli na neohlášených koncertech na universitních kolejích či v malých divadlech. Spíš než turné to připomínalo happening. Paul si plnil svůj trubadůrský sen a dosud značně rozhozená kapela měla možnost trochu se sehrát, aniž by hrozila příliš velká ostuda.


V následujících letech se ovšem Wings dočkali očekávané popularity i komerčního úspěchu. Za vrchol tvorby kapely je považováno album Band On The Run, nahrané v nigerijském Lagosu, skvělé je i London Town, částečně natočené na palubě jachty. Prodejní rekordy trhal singl Mull Of Kintyre (1977). Ctitelé slavných jmen a obdivovatelé superskupin si smlsli na albu Back To Egg, kde v rozšířené all-star sestavě zvané vtipně Rockestra, sestavené za účelem odehrání charitativní série koncertů, zahostovali např. John Paul Jones a John Bonham z Led Zeppelin, Gary Brooker z Procol Harum, Dave Gilmour z Pink Floyd, Pete Townshend z The Who...


Během turné Wings došlo ovšem i k několika nepříjemným skandálům, většinou v souvislosti s "travičkou". Poprvé byli McCartneyovi zatčeni za držení marihuany v roce 1972 ve Švédsku. Největší "travinářský" průšvih se pak odehrál v Japonsku v roce 1980, kde, díky tamním tvrdým protidrogovým zákonům, málem skončil usměvavý chlapík na pár let natvrdo v base. Paul však není leckdo a díky mezinárodní kampani za propuštění (a také díky tomu, že sama britská královna ceduličku psala...) vyvázl "jen" s gigantickou pokutou a s tím, že tamnímu promotérovi uhradil ušlý zisk ze zrušeného trné. Stín na kapelu vrhl i naštvaný odchod Henryho McCullougha, který už nehodlal snášet Paulovo diktování, jak má hrát na kytaru. A především nevyjasněná smrt dalšího "utlačovaného" kytaristy, Jimmyho McCullocha, ke které došlo nedlouho po jeho odchodu od Wings.


Celou kariéru Wings doprovázely stížnosti muzikantů, že jsou od lakomce Macca špatně placeni. Bohužel, tyto nářky byly oprávněné. Kvůli nespravedlivému honorování se nakonec naštval i jinak pokorný společník Denny Laine a odešel. To znamenalo konec Wings. Zbylé členy, momentálně bubeníka Hollyho a kytaristu Jubera, McCartney prostě vykopl.


Druhý do sóla
"Jo, postrádám společníka, protože i když něco napíšete sami, je dobré k tomu ještě někoho přibrat, aby vám řekl, co je dobrý a co ne."


Novou sólovou dráhu opět Paul nezahájil příliš šťastně. McCartney II, které začalo vznikat ještě v době Wings, působí dojmem nevyváženého dema. O to větší snahu vyvinul Macca při přípravě následujícího počinu Tug Of War, k jehož nahrávání přibral George Martina a kde si zahostoval i Stevie Wonder a klasik rock'n'rollu Carl Perkins. Podařilo se. Tug Of War bývá považováno za vůbec nejlepší McCartneyho album "po Beatles" a Paul se konečně dočkal i uznání kritiky. Tvrdohlavému umělci došlo, že mu může svědčit sólová dráha, na které bude jeho šéfovské postavení naprosto legitimní. A že nemusí hledat "druhého Lennona" nastálo, ale že může čas od času najmout šikovné parťáky, kteří mu nastaví zrcadlo. Jako spoluautor sice komerčně méně úspěšného (prý příliš experimentálního), dle pisatele však nedoceněného alba Press To Play figuroval Eric Stewart. Úspěšné i kvalitní album Flovers In The Dirt povstalo z autorské spolupráce s Elvisem Costellem. "Beatlesovskému" titulu Flaming Pie zase pomohla produkční práce Jeffa Lynnea.


Až na pár drobných výtek zkrátka vykazují recentní nahrávky Maestra Paula kvalitu hodnou jeho pověsti a věřme, že geniální melodik ještě nevyřkl své poslední slovo.


A jaký že vlastně je Sir Paul McCartney? Nikdo neví. Ale vlastně to vědí všichni: geniální muzikant a písničkář. A s novou milující manželkou Heather Mills po boku má stále energie na rozdávání, o čemž se můžeme přesvědčit na vlastní oči a uši.


 
04 Summer Tour
Paul vyráží znovu na turné - a o moc dříve, než se čekalo. Vysvětlení má jednoduché: "Koncertování pro nás znamenalo spoustu legrace a publikum bylo skvělé, tak proč teď přestávat?" Naplánováno je třináct koncertů, z nichž pět proběhne ve městech, která Macca dosud svým vysoupením nepoctil, což jsou Petrohrad, Lisabon, Lipsko, dánský Horsens a samozřejmě naše matička stověžatá. Krasojízda začíná trojicí koncertů na Pyrenejském poloostrově: 25. května se startuje v Gijonu a pokračuje přes Lisabon (28. května) do Madridu (30. května). Z Curychu (2. června), Lipska (4. června) a Prahy (6.června) vede trasa turné do Dánska (8. června Horsens), Švédska (12. června Göteborg), Norska (14. června Oslo), Finska (17. června Helsinki) a Ruska (20. června Petrohrad). 24. června dorazí konvoj do Paříže a 26. června turné uzavře zvláštní vystoupení na festivalu v Glastonbury. Hrát se bude samozřejmě "klasika" Beatles, kousky z Paulových sólových alb i písně z doby Wings. Během turné by mělo Paula vidět odhadem 700 000 diváků. Od dubna 2002, kdy Macca obnovil koncertní aktivitu, by se tak měl počet návštěvníků koncertů zakulatit na neuvěřitelné tři miliony!


Vedleší aktivity pilného rytíře
Nejen hudbou živ jest Sir McCartney. Bohatý umělec s dostatkem volného času si může dovolit všeliké kratochvíle. A jaké jiné než umělecké. Tak například maluje. Dokonce uspořádal výstavy svých obrazů v galeriích v Bristolu a New Yorku (rekordní návštěvnost samozřejmostí, byť je otázka, jaké procento návštěvníků tvořili skuteční milci výtvarného umění a kolik tam bylo zvědavců) a vyšla mu obrazová publikace Paul McCartney - Paintings (2000). A aby toho nebylo málo, natáčí animované filmy (už koncem šedesátých let se snažil vytvářet avantgardní filmy hrané, v roce 1984 přivedl na svět propadák Give My Regards To Broad Street, který měl být původně "Perným dnem jednoho muže"). V roce 1984 sklidil velký úspěch se snímkem pro děti Robert And The Frog Song. V roce 2001 měl na Filmovém festivalu v Benátkách premiéru další kreslený snímek Tuesday. A právě nyní připravuje Macca k vydání DVD kolekci MAC - The Music And Animation Collection. Vydání sbírky básní a písňových textů Blackbird Singing (2001) už působí vedle těchto projektů jako samozřejmost.

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2004/04