Sigur Rós – Chlad který nemrazí
22.1.2008 | Autor: Josef Rauvolf | sekce: publicistika
fotogalerie
Island a muzika? Snad možná gejzíry a sopky, ledovce a vodka, ale rock? Na chladném ostrově přitom vznikají nahrávky, které se nepodobají ničemu jinému. Klasickým příkladem je skupina Sigur Rós.
Ta je přitom možná ještě zajímavější než Björk, jež se ztrácí ve formalistních exhibicích. Sigur Rós, kteří mají na svém kontě zatím pět alb, jsou sice na první poslech stále stejní, ladění jejich alb je spíše tišší, jednotlivé skladby se rozvíjejí postupně, a především pomalu, jako když se před námi rozvine zasněžená pláň, jež nemá ani jedním směrem konce, a je vlastně jedno, odkud se díváme, či kudy se vydáme. Což ovšem v žádném případě neznamená, že je stejná – to jen na první pohled, zahledíme-li se pozorněji, všimneme si rozdílů, odlišujících detailů. Ostatně, Eskymáci prý rozlišují kolem stovky druhů sněhu...
Poslouchat jednotlivá alba Sigur Rós je jako nořit se do krajin snů, v nichž jsou veškeré obrysy jemně rozmlženy, nezřetelné, a přesto o nich víme, tušíme je. Je to minimalismus? Nebo snad ambientní muzika? Nebo že by si snad z nás dělali potomci Vikingů srandu? Sigur Ros přitom umí pracovat s dynamikou, a když na to přijde, dokáží také pěkně zabouřit, což zvláště v kontextu alb, která jsou spíše tišší, působí ještě rasantněji než metalové palby. Jejich skladby přitom nejsou nijak složitě strukturovány, podobně jako v již zmíněném minimalismu jde spíše o plynulé přecházení z motivu do motivu, o jejich pozvolné opracovávání. Minimalismus to ale rozhodně není, a ambient, v němž jde o téměř neslyšné dotváření okolního prostředí také ne – i když prvky obou směrů bychom u Sigur Rós, zvláště pokud bychom chtěli, jistě našli.
Sympatické je na téhle čtveřici, že si i přes úspěch, který je zcela zasloužený, stále dělá tu svou tichou, zasněženou muziku, až jako by se zdálo, že jí vlastně ani nezáleží na tom, bude-li ji někdo vlastně poslouchat, bude-li mít nějakou komerční odezvu. Mezi její fanoušky se přitom počítají Tom Cruise, David Bowie, Björk, Moby, Metallica, Red Hot Chili Peppers, Foo Fighters, Rage Against the Machine a Radiohead.
Kapela vznikla v srpnu 1994, v den narozenin mladší sestry zpěváka Jónsiho. A protože se jmenuje Sigurros, což je na Islandu celkem běžném dívčí jméno, které lze přeložit jako růže vítězství, jméno kapely bylo na světě. Obsazení se v průběhu let měnilo, až se usadilo v současné podobě: Jón Þor „Jónsi“ Birgisson, zpěv a kytary, Kjartan „Kjarri“ Sveinsson, klávesy, Orri Páll Dýrason, bicí a Georg „Goggi“ Holm, basová kytara.
Hoši měli štěstí, hned první skladba, kterou si nahráli jim zajistila nahrávací smlouvu s islandskou značkou Bad Taste (docela dobré jméno gramofonové firmy, že) a již první album Von, vydané v roce 1997, získalo velice příznivé recense. Mimochodem, pronájem studia splatila kapela tím, že je celé vymalovala.
Daleko větší ovace pak přišly s druhou deskou Ágaetis Byrjun z roku 1999, na níž si kapela pomohla výrazným použitím smyčců, aniž by ovšem sklouzla k přeslazenému zvuku. Mimochodem, smyčce ve skladbě Starálfur jsou palindromické, to znamená, že pozpátku znějí stejně jako normálně. S tímto albem zároveň poprvé překročili Sigur Rós hranice Islandu a začalo se o nich mluvit i na kontinentě a v Americe. Album bylo nakonec platinové.
S třetím albem, nazvaným prostě ( ) a vydaným v roce 2002 jako kdyby kapela říkala: nic jiného než hudba již není důležité, deska se nepotřebuje nijak jmenovat, nepotřebuje nést jakékoli údaje, hudba postačuje. Obal připomínající kus ledu, v němž je cosi zamrzlého, a podobně vyznívala i hudba. Chladná, ale ne odtažitá, ne mrazivá, ne neosobní. A pokud bychom měli nahrávky tohoto alba označit jedním slovem (a to platí v podstatě pro všechny desky Sigur Rós), napsali bychom, že jsou filmové. Poté přišlo v roce 2005 album Takk..., to již bylo událostí, což platí i pro letošní desku Heim, k níž byl přidán i DVD disk, zároveň vyšlo samostatné DVD Heima, první filmový pokus kapely, jež diváky a posluchače provází městy duchů, rozlehlými pláněmi i horskými scenériemi. Za doprovodum hudby, samozřejmě.
Muzika, a vůbec celkový přístup Sigur Rós není jistě určen pro masové publikum, ovšem kdo jejich kouzlu podlehne, je navždy ztracen.
Zajímavosti:
Mezi příznivce Sigur Rós patří i světoznámý smyčcový kvartet Kronos Quartet. Ten nabízí na iTunes své minialbum Kronos Quartet Plays Sigur Rós. Jsou na něm jen dvě skladby, Flugufrelsarinn a Hendrixova The Star-Spangled Banner. „Sigur Rós jsem slyšel poprvé v roce 2000,“ přiznává primárius David Harrington, „a bylo to úžasné. Stále jsem si je musel pouštět, nešlo tomu utéct. Takže bylo jasné, že je s Kronosem musíme hrát. Svým zvukem vytvářejí celý nový svět: imaginární místa, zabydlená touhami, barvami a pocity, které patří zcela do říše hudby.“ Kronos si proto objednal u Stephena Prutsmana úpravu skladby Flugufrelsarinn z alba Ágaetis Byrjun.
Fotogalerie:
fotogalerie
Island a muzika? Snad možná gejzíry a sopky, ledovce a vodka, ale rock? Na chladném ostrově přitom vznikají nahrávky, které se nepodobají ničemu jinému. Klasickým příkladem je skupina Sigur Rós. Ta je přitom možná ještě zajímavější než Björk, jež se ztrácí ve formalistních exhibicích. Sigur Rós, kteří mají na svém kontě zatím pět alb, jsou sice na první poslech stále stejní, ladění jejich alb je spíše tišší, jednotlivé skladby se rozvíjejí postupně, a především pomalu, jako když se před námi rozvine zasněžená pláň, jež nemá ani jedním směrem konce, a je vlastně jedno, odkud se díváme, či kudy se vydáme. Což ovšem v žádném případě neznamená, že je stejná – to jen na první pohled, zahledíme-li se pozorněji, všimneme si rozdílů, odlišujících detailů. Ostatně, Eskymáci prý rozlišují kolem stovky druhů sněhu...
Poslouchat jednotlivá alba Sigur Rós je jako nořit se do krajin snů, v nichž jsou veškeré obrysy jemně rozmlženy, nezřetelné, a přesto o nich víme, tušíme je. Je to minimalismus? Nebo snad ambientní muzika? Nebo že by si snad z nás dělali potomci Vikingů srandu? Sigur Ros přitom umí pracovat s dynamikou, a když na to přijde, dokáží také pěkně zabouřit, což zvláště v kontextu alb, která jsou spíše tišší, působí ještě rasantněji než metalové palby. Jejich skladby přitom nejsou nijak složitě strukturovány, podobně jako v již zmíněném minimalismu jde spíše o plynulé přecházení z motivu do motivu, o jejich pozvolné opracovávání. Minimalismus to ale rozhodně není, a ambient, v němž jde o téměř neslyšné dotváření okolního prostředí také ne – i když prvky obou směrů bychom u Sigur Rós, zvláště pokud bychom chtěli, jistě našli.
Sympatické je na téhle čtveřici, že si i přes úspěch, který je zcela zasloužený, stále dělá tu svou tichou, zasněženou muziku, až jako by se zdálo, že jí vlastně ani nezáleží na tom, bude-li ji někdo vlastně poslouchat, bude-li mít nějakou komerční odezvu. Mezi její fanoušky se přitom počítají Tom Cruise, David Bowie, Björk, Moby, Metallica, Red Hot Chili Peppers, Foo Fighters, Rage Against the Machine a Radiohead.
Kapela vznikla v srpnu 1994, v den narozenin mladší sestry zpěváka Jónsiho. A protože se jmenuje Sigurros, což je na Islandu celkem běžném dívčí jméno, které lze přeložit jako růže vítězství, jméno kapely bylo na světě. Obsazení se v průběhu let měnilo, až se usadilo v současné podobě: Jón Þor „Jónsi“ Birgisson, zpěv a kytary, Kjartan „Kjarri“ Sveinsson, klávesy, Orri Páll Dýrason, bicí a Georg „Goggi“ Holm, basová kytara.
Hoši měli štěstí, hned první skladba, kterou si nahráli jim zajistila nahrávací smlouvu s islandskou značkou Bad Taste (docela dobré jméno gramofonové firmy, že) a již první album Von, vydané v roce 1997, získalo velice příznivé recense. Mimochodem, pronájem studia splatila kapela tím, že je celé vymalovala.
Daleko větší ovace pak přišly s druhou deskou Ágaetis Byrjun z roku 1999, na níž si kapela pomohla výrazným použitím smyčců, aniž by ovšem sklouzla k přeslazenému zvuku. Mimochodem, smyčce ve skladbě Starálfur jsou palindromické, to znamená, že pozpátku znějí stejně jako normálně. S tímto albem zároveň poprvé překročili Sigur Rós hranice Islandu a začalo se o nich mluvit i na kontinentě a v Americe. Album bylo nakonec platinové.
S třetím albem, nazvaným prostě ( ) a vydaným v roce 2002 jako kdyby kapela říkala: nic jiného než hudba již není důležité, deska se nepotřebuje nijak jmenovat, nepotřebuje nést jakékoli údaje, hudba postačuje. Obal připomínající kus ledu, v němž je cosi zamrzlého, a podobně vyznívala i hudba. Chladná, ale ne odtažitá, ne mrazivá, ne neosobní. A pokud bychom měli nahrávky tohoto alba označit jedním slovem (a to platí v podstatě pro všechny desky Sigur Rós), napsali bychom, že jsou filmové. Poté přišlo v roce 2005 album Takk..., to již bylo událostí, což platí i pro letošní desku Heim, k níž byl přidán i DVD disk, zároveň vyšlo samostatné DVD Heima, první filmový pokus kapely, jež diváky a posluchače provází městy duchů, rozlehlými pláněmi i horskými scenériemi. Za doprovodum hudby, samozřejmě.
Muzika, a vůbec celkový přístup Sigur Rós není jistě určen pro masové publikum, ovšem kdo jejich kouzlu podlehne, je navždy ztracen.
Zajímavosti:
Mezi příznivce Sigur Rós patří i světoznámý smyčcový kvartet Kronos Quartet. Ten nabízí na iTunes své minialbum Kronos Quartet Plays Sigur Rós. Jsou na něm jen dvě skladby, Flugufrelsarinn a Hendrixova The Star-Spangled Banner. „Sigur Rós jsem slyšel poprvé v roce 2000,“ přiznává primárius David Harrington, „a bylo to úžasné. Stále jsem si je musel pouštět, nešlo tomu utéct. Takže bylo jasné, že je s Kronosem musíme hrát. Svým zvukem vytvářejí celý nový svět: imaginární místa, zabydlená touhami, barvami a pocity, které patří zcela do říše hudby.“ Kronos si proto objednal u Stephena Prutsmana úpravu skladby Flugufrelsarinn z alba Ágaetis Byrjun.
Fotogalerie:
časopis mGuide 2008/01
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/publicistika/Sigur-Ros-Chlad-ktery-nemrazi~22~leden~2008/
Komentáře
&;
