18.4.2011 | Autor: Honza Bárta | sekce: publicistika Úsloví „že méně je leckdy více“ už ve světě hudby zdaleka neplatí jen u experimentátorů s formou typu Johna Cage. Důkazem toho, že poučený minimalismus dnes zhusta proniká i do populární muziky, může být například současná „rising star“ James Blake, producent vzešlý z anglické dubstepové scény, nebo indiánské sestry Cocorosie se svým incestně-halucinačním vzýváním dětských hraček. A taky švédské duo Wildbirds and Peacedrums.


Wildbirds and Peacedrums - Bleed Like There Was No Other Flood (youtube.com)

Mariam Wallentin se se svým budoucím manželem Andreasem Werliinem potkala na studiích hudební improvizace na univerzitě v Gothenburgu a evidentní oboustranná náklonnost k volné kompozici a elektroakustickému experimentování dala někdy v roce 2006 vzniknout Wildbirds and Peacedrums. Jejich hudební arzenál tehdy sestával (a dodnes sestává) pouze z Andreasových bicích, perkusí a samplů a Mariamina hlasu. Hudba manželského páru bývá často házena do módních škatulek hudebních publicistů jako „freak-folk“ či „psychedelický pop“, jejich zvuk je však natolik svébytný, že se jakékoliv příkré definici vzpírá. Mariam střídá bluesový vokál s rituálním zaříkáváním a Andersenovy paličky kmitají tu rychle a hřmotně, tu takřka neslyšitelně po blánách bubnů, ozvučných dřívkách a činelech. Výsledné slévání těchto dvou základních elementů – melodie a rytmu – působí absolutně celistvě, nevyzdvihuje jeden prvek nad druhý a stále si ve svém minimalistickém rastru ponechává místo na volně-improvizační výlety a jazzem nasáklé eskapády. Šamanský rituál přenesený do zakouřené kavárny s okny do parku – a naopak.  


Wildbirds and Peacedrums - My Heart (youtube.com)

V roce 2007 vydali své první album Heartcore a získali cenu za nejlepší švédský jazzový projekt, o rok později už koncertovali po Evropě a USA za doprovodu takových jmen jako Efterklang, Bonnie Prince Billy nebo Lykke Li a na svět se prodrala také jejich druhá deska The Snake. Zatím poslední album Rivers z loňského roku, vzniklé sloučením dvou EPček, bylo nahráno za týden na Islandě, mimo jiné za asistence noiseového zaklínače Bena Frosta. Drsné severské prostředí a tamní zadumaná krajina se na desce do značné míry podepsala, stejně jako únava a částečná deziluze z vyčerpávajícího turné, které předcházelo islandské anabázi, a Rivers je zatím nejtemnějším potomkem nezařaditelné dvojice. Ozvěny Mariamina hlasu na pozadí sborového chorálu (stejný sbor, který je slyšet také na deskách Björk), deklamující poselství o těle a duši a podepřené tribálním rytmem bicích místy připomínají další severskou šamanku – Karin Dreijer Andersson alias Fever Ray. A ostatně, v lecčems mají Wildbirds and Peacedrums blízko i ke zmíněné Björk – už jenom tím, že se stejně jako islandská diva vzpírají jednoznačné klasifikaci.


Wildbirds and Peacedrums - Fight for Me (youtube.com)

Skandinávie je jedním z míst, kde často vzniká zcela nový a autonomní zvuk, bez ohledu na aktuální světové trendy. Wildbirds and Peacedrums jsou toho se svým experimentálním bluesovým zaklínáním stejně tak jasným potvrzením, jako nikam nevměstnatelnou výjimkou, jež potvrzuje a boří pravidla a stavidla hudebního světa zároveň.  

PS: Wildbirds and Peacedrums už jsou zase na turné a 27. 4. vystoupí v pražském Paláci Akropolis a o den později na m:cro.Wilsonicu v bratislavském KC Dunaj.