4.4.2007 | Autor: Daniel Matoušek | sekce: publicistika
 fotogalerie V rámci projektu Music Infinity 07, který už letos stihl přivézt chicagské Telefon tel Aviv, zavítá 10. dubna do pražského Paláce Akropolis australská skupina Triosk. V rozhovorech její členové nešetří slovy o energických vystoupeních, takže jedinečná a pro našince na dlouhou dobu nejspíš i jediná možnost, jak to zjistit, je jít se přesvědčit na vlastní oči.


Nejčastěji se jim říká experimentální trio, což je ale charakteristika, pod kterou si jeden může představit všelicos. Sami o svých skladbách hlubokomyslně prohlašují, že jsou něco jako hudební soundtracky k neznámým místům.
Určující je pro Triosk sestava jazzového tria ve složení klavír, kontrabas, bicí. Všichni členové jsou v Austrálii celkem dobře zavedení muzikanti, spolupracují s mnoha dalšími interprety a vedoucí souboru, pianista Adrian Klumpes má na kontě dokonce už i sólovou desku.
Pokud nebudeme pedanti, dá se jejich hudba při troše dobré vůle označit za velmi podivný nu-jazz. Stejně jako projekty typu Cinematic orchestra, Jaga Jazzist nebo Jazzanova, kteří toho s jazzem v tradičním slova smyslu moc společného nemají, opírají Triosk svou tvorbu o samplované zvuky. Narozdíl od výše jmenovaných jsou ale mnohem klidnější. Nebojí se dlouhých ambientních pasáží nenápadně vyplněných všemožnými ruchy a glitchovými podkresy, nekladou žádný důraz na tanečnost hudby a tam, kde ostatní kapely podobného ražení směřují k nějakému vrcholu skladby, zůstávají Australané ledově chladní, odtažití a zdánlivě monotónně vedou písně od začátku ke konci.

Trojice mladých chlapíků z australské přístavní metropole Sydney se poprvé sešla někdy v roce 2001 a na počátku všeho byla idea spojit zvuk klasického jazzového tria s elektronikou. Ten nejdůležitější zlom ale přišel až ve chvíli, kdy mezi samply náhodně nahranými z rádia objevili jednu skladbu z alba Loop Finding Jazz Records od berlínského experimentátora Jana Jelinka.
Všem třem se jeho dekonstrukce starých jazzových nahrávek zalíbila natolik, že ho oslovili ke spolupráci, a výsledkem bylo album 1+3+1, vydané pod hlavičkou projektu Triosk meets Jan Jelinek. Trochu nezvyklý začátek kariéry představovaný kolaborací hned na prvním albu měl skvělé ohlasy, na debut jako samostatná kapela si ovšem museli ještě počkat. Útočiště pro desku nazvanou Moment Returns našli o rok později až na druhém konci světa, u britského experimentálního labelu Leaf records.
Tamtéž vyšel loni na jaře třetí a zatím poslední albový přírůstek The Headlight Serenade. Název inspirovaný noční září světel aut vyjadřuje docela trefně celou náladu desky. Mlhavou, trochu tajemnou s občasným zábleskem konkrétních hudebních motivů. Elektronické plochy tady hrají větší roli než kdy předtím a sami členové říkají, že techniku, kterou dostali k dispozici, se snažili využít co největší měrou.„Tentokrát jsme ve studiu strávili mnohem delší dobu. Náš záměr byl rozhodně zlepšit výsledný zvuk kapely a prozkoumat jiné způsoby, jak včlenit elektroniku do hudby, než jen vytvářet statické vrstvy.“

Fotogalerie: