19.9.2011 | Autor: Lukáš Janičík | sekce: publicistika Z Islandu vám píšeme o Islandu - přestože na severu ostrova v tuto chvíli sněží, v Reykjavíku se teplota statečně drží na letních 10°C. Každý hudební obchod minulý týden nově obměnil výlohu a jednou ze (dvou) změn byla deska k povšimnutí, jež také rovnou poputovala do našeho přehrávače. A tak za doprovodu polárních září (které tu tančí neobvykle brzy) se dnes seznámíme se slečnou Sóley.

Je to vlastně velmi klasický příběh. Sóley Stefánsdóttir se narodila do aktivně hudební rodiny, na klavír začala hrát od osmi let, v pubertě se zaposlouchala do Sigur Rós a múm, vystudovala umělecko-hudební školu a přivydělávala si prací v hudebním oddělení knihovny. Takřka ideální podmínky, jejichž vliv se poprvé projevil již před pěti lety. Sóley totiž není v hudební branži úplným zelenáčem. Na klávesy doprovází indie-folkové uskupení Seabear a stejně tak vystupuje po boku zpěváka téže kapely v jeho sólovém projektu Sin Fang. V obou případech jde o velmi proslulé projekty (nejen islandské) alternativní scény a zároveň se společnou základnou v podobě německého vydavatelství Morr Music.

Okolnosti začátku sólové tvorby Sóley jsou takové, že Thomas Morr (v podstatě ztělesnění zmiňovaného Morr Music) se mailem otázal Sóley, zdali náhodou nemá taky nějaké svoje nahrávky. Ta mu přeposlala věci z šuplíku a pár měsíců na to - datově březen 2010 - vyšlo debutové EP Theater Island. Jedná se o nahrávku z pěti šestin pianovou a s velmi výrazným zpěvovým akcentem, napůl islandským a napůl skřítkovským (nebo je to to samé?). Titulní skladba by možná trochu vzdáleně mohla připomínat její domovské Seabear, avšak pravdou je, že celé album od začátku do konce provází jakýsi charakteristický zvuk a s tím spojený ojedinělý pocit. Něco mezi černým humorem a melancholií ve starých ságách. Rozhodně dezert, nikoliv polévka, před hlavním chodem. Inu posuďte samy podle následující ochutnávky:



Avšak malá porce jídla činí nakonec člověka ještě hladovějším, a tak po roce, tedy ideálním čase na pořádné vyhládnutí, přichází Sóley s plnohodnotným debutovým albem We Sink. Hudební posun mezi těmito dvěma počiny je patrný. Zatímco na EP se Sóley pevně drží načrtnutého konceptu a teprve se sama seznamuje se svými schopnostmi jakožto sólová umělkyně, na albu se stává uvolněnější a s tím i její písně. Nahrávka ubírá na piánu jakožto páteřní melodii a naopak více zahrnuje jednoduché beaty a lehké kytarové linky podobné Cat Power. Mimo to se album pro změnu nahrávalo za doprovodu plnohodnotné kapely, jejíž zvuk byl ponechán spíše v pozadí a pohybuje se na hranicích minimalismu, tedy tak, aby vytvářel spíše prostor pro samotnou Sóley.

Také atmosféra samotných písní se liší, nejspíš i proto, že jsou zde do kontrastu zahrnuty tři vážnější kousky z EPčka, čímž se ovšem album stává pestřejší a v podstatě i vhodné do každé nálady, což rozhodně není na škodu. V přirovnáních bychom pak mohli mluvit o SOAP&SKIN, Sol Seppy, múm anebo Joanně Newsom bez harfy, avšak možná úplně nejbližším přirovnáním by byly ruské animované pohádky sedmdesátých let typu Ježek v mlze (youtube). Sama Sóley totiž říká: „Neřídím se žádnou formou psaní písniček popřípadě textů, snažím se ale přemýšlet stejně tak, jako kdybych snila. Mám ráda sny, protože nedávají žádný smysl. Píši o snech, o chechtajících se domech a bojechtivých stromech. Nic z toho nedává v reálném světě smysl, a proto si každý musí vytvořit svůj vlastní svět, ve kterém to smysl dává.“

Sóley ovšem není ryze hudební umělkyně, nýbrž je také výtvarně činná. A přestože na výsledné tváři jejího alba se vlastní rukou nepodílela, její cit a vynaložený důraz pro grafickou stránku díla se nezapře. V tomto ohledu tedy výrazně doporučuji koupi vinylu. Mimochodem stejná osoba, která navrhla celkový design alba (Ingibjörg Birgisdóttir), má na svědomí také následující klip, jenž se věrně drží grafického konceptu desky. Dobrou chuť.