16.5.2011 | Autor: Honza Bárta | sekce: publicistika Dubstep, označovaný za zatím poslední z velkých stylů elektronické hudby, dospěl za skoro deset let své evoluce do zvláštní fáze. Rozmach typicky dubstepového zvuku plného propastných bassů nesených vpřed rychlostí zhruba 130 beatů za minutu byl podmíněn jeho skvělou schopností nabalovat na sebe vlivy a prvky odjinud. Volnější tempo se oproti například drum-and-bassu více hodilo pro grimeové deklamování) i pro melodické výpůjčky. Samplová ekvilibristika se v určité fázi stala pro dubstep určující a pod rukama producentů, ne nepodobných výzkumníkům v hlukové laboratoři, začaly vyrůstat dekonstruktivistické opusy, poučené minimalismem a tvorbou ambientních scenérií, v nichž zůstávaly ozvuky dřívější rozjeté párty slyšet jakoby zpoza dveří. Když se v minulém roce umístil mladičký producent a zpěvák James Blake v anketě BBC jako jeden z největších nadcházejících hudebních talentů, nebylo pochyb o tom, že dubstep proniká z podzemí do světa – otázkou však zůstalo, kolik v tichých městských elegiích Jamese Blakea z původního dubstepového soundu ještě vůbec zbylo. Pro Blakea a jemu podobné se začala používat lehce zavádějící škatulka „post-dubstep“. A jedněmi z vůbec prvních projektů, na které byla tato kategorie aplikována, jsou dřívější spoluhráči a kamarádi zmiňovaného urbánního pěvce – duo Mount Kimbie.



Mount Kimbie jsou dva kamarádi a spolužáci z londýnské Southbank University – Kai Campos a Dominic Maker, kde se potkali v roce 2008. Do města nad Temží se oba dva přistěhovali – jeden za školou, druhý za dívkou, oba dva rádi měli rádi dubstep a navštěvovali párty v klubech jako je známý FWD. Oba dva se také ještě před vlastním shledáním snažili dělat hudbu – Dom vytvářel lehce obskurní indie songy, které dával na svůj Myspace, Kai skládal hip-hopové tracky a podmazy. Skrz zdi kolejních bytů poslouchali od sousedů post-rockové kapely typu Mogwai a nikdy se netajili láskou k dobrému popu a R'n'B. Ze všech těchto vlivů začali splétat své vlastní skladby, kterých si všiml na internetovém fóru Paul Rose alias Scuba, okamžitě se mu zalíbily a rozhodl se je vydat na svém známém dubstepovém labelu Hotflush. V roce 2009 tak Mount Kimbie vyšly dvě EP – Maybes a Sketch on Glass. Titulní skladba prvního Maybes je skoro až hypnotickou věcí, intimní zpovědí v útrobách katedrály a houpavě minimalistickým popem tvořeným převážně samply živých nástrojů prohnaných přes efekty a upravených k nepoznání. Track William zase nepřímo odkazuje na zvukového experimentátora Williama Basinskiho, kterého Mount Kimbie rovněž uvádějí jako jeden z inspiračních zdrojů svého jedinečného zvuku. Skladba Taps připomíná vodní kohoutek nejen názvem – v lehce stísňující atmosféře prázdného pokoje s kapajícím vodovodním kohoutkem naplno vynikne nejpatrnější rys hudby Mount Kimbie – schopnost vyvolat ambientními ozvuky pocit konkrétního místa.



Na počátku své muzikální dráhy hráli Mount Kimbie živě ještě s třetím spoluhráčem, kterým nebyl nikdo jiný než právě James Blake. Ten se však záhy vydal na sólovou dráhu, a Dom s Kaiem mají tak dle vlastních slov při živém hraní o jeden pár rukou méně. Navzájem si ale ještě stihli zremixovat některé vlastní skladby (Mount Kimbie vytvořili remix třeba i pro The XX) a v budoucnu se prý snad zase třeba sejdou. Spolu s Jamesem se Mount Kimbie poměrně rychle stali jedním z nejsledovanějších mladých talentů elektronické hudby - jejich debutové album Crooks and Lovers vyšlo v loni do atmosféry poměrně napjatého očekávání. Dom a Kai však ucelenou deskou, na které nás opět přenáší do pro Mount Kimbie charakteristického zvukového terénu, nezklamali a jedenáctiskladbové album se právem prodralo do mnoha novinářských anket o nejlepší hudební počiny roku. Mount Kimbie nejsou rozjuchanou taneční hudbou ani zakřiknutým opusem do sebe zahleděných experimentátorů – jejich hudba je poskládaná z kousků a útržků zvuků – nástrojů, hlasů, světa - upravených a poskládaných k sobě, poslepovaných na sampleru do výsledného celku, který se v mnohém strukturou a ani chytlavostí neliší od dobré popové písničky. Popsat zvuk Mount Kimbie dost dobře nelze pomocí prostého přirovnání; v jejich atmosférických vinětách a rytmických osnovách lze slyšet vliv dubstepu, hip-hopu, IDM, post-rocku, RnB i přízemního rádiového popu. Internetový portál Pitchfork o Mount Kimbie napsal, že jsou „hudbou do sluchátek, když sekáte trávu, nebo jedete do práce na kole“. Poetická hudba Mount Kimbie je sama v sobě jakýmsi jedinečným, a přece trochu obyčejným světem – nehraje si na okázalost a přebujelost nápadů, ale umí leckdy chytnout za srdce tím nejprostším způsobem. Stejně jako odpověď Kaie Campose na otázku, zda na světě existuje místo zvané Mount Kimbie: „Je to místo uvnitř nás všech, kde autobusy jezdí na čas.“