8.2.2007 | Autor: Daniel Matoušek | sekce: publicistika

Harfa nikdy nebyla běžným nástrojem písničkářů a nic nenasvědčuje tomu, že by se to mělo v blízké budoucnosti měnit. Když se k tomu přidá ještě nezvyklý ukňouraný hlas, máme hned dva důvody proč si myslet, že bude Joanna Newsom ještě dlouho lehce zapamatovatelná.
Současná scéna freak-folkových písničkářů, označovaná také jako hnutí New Weird America, se nejen za oceánem těší velké oblibě. Z tvorby jejích představitelů je slyšet odkaz folku a psychedelie let šedesátých, k čemuž se často i nepokrytě hlásí, ale inspirační podněty přichází i z oblasti free-jazzu, noisu nebo elektroniky. V posledních letech se jich vyrojilo takové množství, že k jejich spočítání by prsty na rukou stačily opravdu jen stěží, a vedle těch nejznámějších, jako je Devendra Banhart nebo sesterské duo Coco Rosie, se začíná i čím dál víc mluvit o drobné harfenistce z Nevady, Joanně Newsom.

Po malých krůčcích k úspěchu

Skoro to svádí k myšlence, že to s ní vlastně ani jinak dopadnout nemohlo. Když totiž člověk vyrůstá v prostředí s naprosto unikátním muzikantským zázemím a k tomu má hned za plotem jednoho ze stěžejních skladatelů druhé poloviny století, minimalistu Terryho Rileyho, nezdá se, že by z téhle situace bylo jiné východisko než začít sám tvořit hudbu.
Joannina písničkářská dráha začala během studií hudby na Mills College zhruba před čtyřmi lety. Tehdy nadobro opustila koncept instrumentálních kompozicí, kterými už drahnou chvíli zabývala, a začala do svých skladeb zapojovat hlas a opatřovat je vlastními texty. Mezitím, co si vlastním nákladem vydala dvě dema, se intenzivně věnovala koncertování a díky tomu si jí pozvolna všímali zavedenější muzikanti podobného ražení, kteří ji následně zvali jako hosta na vlastní vystoupení. Jedna z takovýchto výpomocí - turné s Willem Oldhamem, známějším dnes spíše pod pseudonymem Bonnie Prince Billy - jí v roce 2004 pomohla k podepsání smlouvy s chicagským labelem Drag City.
„Ráda bych se dostala k nějakému vydavatelství, protože cestování s harfou je strašně drahé. Když mě někdo požádá, jestli bych s ním nejela na turné, a já vidím, že by to stálo za to, nevím, jestli budu mít vůbec co jíst, když pojedu. Jakékoliv auto, které je dost velké na to, aby pobralo harfu, má obrovskou spotřebu“. Takhle si na existenční problémy stěžovala Joanna jen pár měsíců před tím, než jí vyšla první oficiální deska The Milk-Eyed Mender.
Až na pár výjimek šlo vlastně jenom o znovunahrání vybraných skladeb, které už na koncertech nějakou dobu prezentovala. Ve dvou z nich se místo harfy objevuje klavír - nástroj, za nímž se v té době paralelně objevovala v sestavě rockové kapely The Pleased - a v jedné cembalo. Po vydání alba následovala dlouhá šňůra, která zavedla Joannu poprvé mimo Spojené státy. Kromě Evropy, kterou procestovala celkem důkladně, během ní i krátce navštívila Austrálii a Japonsko, především jako předskokanka někdejšího průkopníka lo-fi hudby a současného partnera Billyho Callahana.

Orchestr, pohádky a andělé

Když Joanna začínala psát své první zpívané skladby, snažila se na rozdíl od těch předchozích, instrumentálních razantně krátit jejich délku a víc se blížit klasické písňové formě. Při tvorbě materiálu na druhou desku se rozhodla pro naprosto opačný přístup. Druhotina nazvaná Ys podle mýtického zatopeného města na území dnešní Francie tak obsahuje jenom pět skladeb a jejich délka občas sahá až k šestnácti minutám. Poeticky obrazné a většinou i skvěle výpravné texty díky tomu získávají na délce a tím i možnosti lépe a podrobněji vykreslit situace a příběhy, které do nich vkládá. Stejně jako většina autorů, kteří si zakládají na tom, co zpívají, ale velmi nerada o svých verších mluví. „Kdyby šlo mé písně vysvětlit během jednoho rozhovoru, nebyl by pak důvod, aby byly písněmi.“
Tou nejrazantnější změnou oproti The Milk-Eyed Mender je ale nástrojové obsazení poslední desky. K hlasu a harfě se tu ve všech skladbách přidává symfonický orchestr a hodně neobvyklé aranže se hned na první poslech razantně straní obvyklého patosu, který bývá ke slyšení v symfonických projektech rockových kapel. Psaní orchestru se na Callahanovo doporučení chopil ostřílený americký skladatel Van Dyke Parks. Veterán, který už v šedesátých letech aranžoval pro Beach boys a jehož nápady si Joanna nemohla vynachválit.

Na otázku, proč si vybrala zrovna harfu, nedávno odpověděla: „Myslím, že to ve mně tehdy asociovalo pohádky, princezny, magické předměty, anděly a podobně“. Velmi podobný pocit evokuje v posluchačích i její současná hudba. A hlas, který opravdu občas připomíná to osmileté dítě, kterým byla, když na harfu začínala hrát, a v němž je místy slyšet i kousek Björk, tomu vydatnou měrou napomáhá.
Ys je na světě už asi dva měsíce, ale za tu dobu o něm snad nikdo nenapsal křivého slova. Joanna Newsom je zkrátka v kurzu. Jenom to není ten druh kurzu, v němž se adepti střídají jako figurky na orloji a ze kterého jde stejně tak lehce vypadnout, jako se do něj dostat.