14.9.2010 | Autor: Jan Kocur | sekce: publicistika Když se zeptáte někoho ve svém okolí na norskou hudbu, nejspíše se vám dostane odpovědi a-ha. Když budete dotyčné osobě vyprávět třeba o Jaga Jazzist nebo Röyksopp, mohli byste zmínit i jméno Hanne Hukkelberg. Zmatený výraz a trapnost okamžiku rozptylte vysvětlením, že se jedná o sympatickou písničkářku z norského Kongsbergu. Začarovaný kruh zmatenosti nejspíše opět dokončí nejjednodušší možná odpověď. Aha.

Ani pro znalé posluchače však není jednoduché zařadit Hanne Hukkelberg pod jakoukoliv škatulku. Stejně křehká jako její hudba je totiž hranice, na níž balancuje mezi jednotlivými hudebními žánry. Sama k tomu dodává: „Už jsem v životě hrála hudbu mnoha žánrů. Z jazzu jsem si vzala hlavně improvizaci. Pro mě je strašně důležité být schopna improvizovat, i když nehraji přímo jazz. Sama bych se nenazvala jazzovou zpěvačkou. Jsem spíše alternativní umělkyní.“ Otevřenosti všem hudebním stylům se ostatně nelze divit. Rodiče Hanne se věnovali klasické hudbě, ona sama studovala na konzervatoři a má za sebou angažmá v popových, rockových i metalových skupinách.



Hanne Hukkelberg debutovala v roce 2003 s EP Cast Anchor, první studiové album Little Things následovalo o rok později v Norsku a celosvětového vydání se dočkalo v roce 2005. Už na něm se projevil neomylný cit jednatřicetileté Norky pro kompozici a neodolatelnou kombinaci nástrojů, elektroniky i zvuků každodenního života. Sama Hanne v jednom rozhovoru dovolila nahlédnout do své skladatelské kuchyně. „Nejdříve skládám sama. Často i půl roku. Potom jdeme do studia na několik měsíců se svým producentem Karem Vestrheimem. Přestavím mu, co jsem složila, své nápady a pak na nich společně pracujeme.“ Právě dlouholetá spolupráce se svým producentem dává Hanne tu správnou tvůrčí svobodu a nenapodobitelný zvuk. Little Things však nevznikly ze dne na den, trvalo to celé dva roky, než spatřila světlo světa definitivní verze.

Za tvorbou druhého alba se Hanne vydala až do Berlína, kde následně strávila půl roku. Výsledkem bylo Rykestraße 68 (2006), které bylo nazváno podle jedné z ulic německé metropole, jejíž zvuky se promítly do skladby Berlin. Stejně jako u debutu tak využila Hanne každodennost kolem ní, jak v hudbě, tak i v textech. „Při komponování jsou pro mě texty nejobtížnější. Mou inspirací je prostě to, co se kolem děje, knížky, které čtu, nebo prostě historky, které mi někdo řekne.“ A Berlín se stal opravdu velkým zdrojem hudebních nápadů, Hanne považovala hudební výlet do Německa za příjemný a velice osvobozující. Přesto bylo Rykestraße 68 v důsledku temnější album, které však stejně jako debut sbíralo nadšené recenze po celém světě. Trochu neprávem je z nahrávky vyzvedávána cover verze Break My Body od Pixies, což ovšem nic neubírá na faktu, že je skutečně dech beroucí.

Zatím naposledy se připomněla Hanne Hukkenberg v loňském roce. A Blood from a Stone znamenal příklon k tvrdšímu zvuku a rozpomenutí se na léta strávená v rockových a metalových skupinách. Dominantním prvkem však zůstal nezaměnitelný hlas norské zpěvačky, který vynikne o to více při jejím živém vystoupení. Ostatně o tom se může přesvědčit opravdu každý, už 16. září vystoupí Hanne Hukkelberg v pražském Paláci Akropolis.