21.1.2008 | Autor: Petr Bořuta | sekce: publicistika
 fotogalerie V minulém dílu Seznamte se jsme vám představili elektronického producenta Nathana Fakea. Dnes se vypravíme opět do elektroniky, tentokráte do vod minimal techna reprezentovaného brazilským Gui Borattem.

Pokud si Brazílii představujete jako zaostalý stát, kde Amazonským deštným lesem pobíhají skoro nazí domorodci, zapomeňte. Brazílie je především rychle se rozvíjející země, jež začíná tepat stejně rychle jako západní Evropa, plná moderní architektury vybudované nejváženějšími jmény tohoto umění. Pokud se o tento obor jen trochu zajímáte, v souvislosti s Brazílií vám jistě na mysli vytane jméno Oscar Niemeyer. A pokud máte o architekturu opravdu hluboký zájem, možná jméno Gui Boratto neslyšíte poprvé.

Hudební perfekcionismus

V roce 2005 se vystudovaný architekt Gui Boratto - po deseti letech DJingu, a také produkce a zvukařiny pro, mimo jiné, Chico Buarque nebo Manu Chao - začal věnovat vlastní produkci. Už třetí techno počin - Twiggy E.P. - dával napovědět, že v tomto hudebníkovi dřímá velký talent. Po několika dalších EP to v únoru 2007 přišlo - vydání prvního studiového alba Chromophobia. Gui tuhle desku ukuchtil za dva měsíce doma v obýváku, kdy se musel ve „studiu“ starat o dvouletou vřískající dcerku. Na výsledném produktu však nelze znát ani špetička rozptýlení. Naopak, z autorova přístupu lze vyčíst absolutní soustředěnost a také skutečnost, že při tvorbě míří k jedinému cíli: naprosté zvukové i kompoziční dokonalosti.

Nalijme si čistého vína - pokud máte jen trochu rádi tech-house či minimal, první dlouhohrající album tohoto ostříleného brazilského DJe vás řádně posadí na zadek. Název Chromophobia berte jako povedenou ironii - deska totiž barvami jen stříká. Podle slov samotného tvůrce má název reprezentovat jednoduchost, Chromophobia ale rozhodně vyžaduje víc než soustředěný poslech. Složitostí, propracovaností a celkovým konceptem skladeb připomene vážnou hudbu, některé písně (snad nejlepší Shebang) nabízí tolik poloh, co některá alba. Půl na půl se zde stýká opravdu hutný minimal s poněkud lehčí idm.

Architektura jako inspirace

Borattovi se do pixelu přesně podařilo zachytit obraz velkoměst s moderními stavbami, které v nich nalezneme. Spíš než beton, ocel, sklo, jednoduché linky, ostré hrany a studený industrial, si ale představte členité Niemeyerovy stavby a jeho všudypřítomnou křivku jako architektonický základ. Co ale Chromophobii prostupuje, jsou právě ony barvy. Přestože základní beat zní dosti vlažně, až odcizeně, jeho všelijaké zprohýbání a doplnění ostatními zvuky dělá z Chromophobie jednu z nejzábavnějších, nejnápaditějších (opravdu, zvukových kulišáren je zde přehršel) a nejbarevnějších desek současného minimalu či tech-housu.

Přijede do Česka?

Jak jsme již zmínili, své původní profesní odvětví Gui rozhodně nezapře. Inspirace z cest po světě a ze zajímavých architektonických prvků a staveb je znát už z názvů tracků - Xilo, Terminal, Gate 7, Malá Strana... Ano, i brazilskému rodákovi učarovala čtvrť rozkládající se na levém břehu Vltavy. Já můžu jen potvrdit, že její genius loci se Borattovi povedlo přetavit dokonale. Do magické dvouapůlminutové písně s jednoduchým piánem a tajemným elektronickým podkladem. Mimochodem, Gui čte i Franze Kafku a jestli to s Kaplického blobem vyjde, bude jen o důvod víc k další návštěvě Prahy. Třeba pracovní. Promotéři?

>> Stáhněte si Beautiful Life Gui Boratta

Fotogalerie: