Seznamte se: Black Dice
25.2.2008 | Autor: Daniel Matoušek | sekce: publicistika
Všichni tři vystudovali umělecké školy, ale svoji hudbu za umění rozhodně nepovažují, i přestože kdekdo ho tam vidí nebo alespoň hledá. Umí se rozplývat nad hitem Ace Of Base nebo Bruce Springsteena stejně jako nad hudební avantgardou dvacátého století. A jakkoliv začínali jako HC/punk kapela, hluk v takové intenzitě je dnes už moc nezajímá, a proto ho ve svých kolážistických skladbách dávkují střídmě. Těžko je zařadit. Tanec? Ambient? Rachot a šum? Písně? Hudba nebo zvuk?
Vycházejíce z názvu je můžeme přirovnat ke sběratelům temných hudebních střepů, tónových i netónových. Kouzlo Black Dice je totiž mnohočetné, jejich hudba se mění a prohýbá na každé nahrávce. Od doby, co se personálně uklidnili a členská základna se ustavila, už ale nepřekračují žánry a nepřebíhají tam, kde ještě nebyli. Místo toho si vyznačili celkem široké teritorium, v němž se podle nálady přesouvají. Tanec. Ambient. Rachot, šum. Písně. Hudba i zvuk.
O trojím publiku
„Podle mě máme tři druhy obecenstva. První jsou takoví ti mladí nezávisláci, ti jsou pro nás noví a já je mám rád kvůli tomu, proč na nás chodí. Přijdou, nalejou se, tančí a pak jen chtějí říct: mám rád vaši kapelu. Dál tu, myslím, máme velký podíl podivínů, citově založených, možná osamělých, možná trochu ublížených lidí. A potom opravdu malé procento intelektuálů nebo umělců.“ Slova nejvýraznější osobnosti kapely Erica Copelanda o rozložení fanoušků z roku 2004 by zřejmě platila i dnes, přestože se od té doby dost věcí změnilo. Tehdy mělo za sebou brooklynské trio sedm let existence, dvě desky, několik splitCD (např. s Wolf Eyes) a nespočet EP, na nichž bylo vidět nejlépe, jak se kapela posouvala od divokému kytarového amatérismu k osobitému pletenci zvukově rozpitvaných kytar, organického hluku, ambientních momentů, občasného zpěvu a reálných nahrávek čehokoliv - dejme tomu vrzajících dveří.
Čtyři roky jsou dlouhá doba, a v historii kapel to platí dvakrát. Na poslední dvou deskách Broken Ear Record a Load Blown už Black Dice cizelují skladby natolik, že jim to otevírá cestu nahoru z klubového undergroundu – imaginárně ze suterénu do přízemí. Na velkou část repertoáru si člověk dokonce i zatančí; bude to ale v rytmech, které generují šumy, modulované temné zvuky syntezátorů nebo třeba pravidelně nasamplovaný štěkot. V případě pomalejších skladeb by se jistě dalo mluvit o futuristickému chilloutu, v případě těch rychlejších zase o futuristické IDM - jako o odpočinkové, respektive drze taneční hudbě drogového opojení, která bude znít v odosobněných klubech metropolí třeba už za pět deset let.
Myšlené funkce a tvarování skladeb
Loňský rok byl pro skupinu asi nejúspěšnější a jenom potvrzuje, že její vývoj se alespoň z pohledu nezasaženého posluchače ubírá správným směrem. Desku Load Blown vydali na značce Paw Tracks vedené kapelou Animal Collective, a na stejném místě se dočkal vynikajícího debutu Hermaphrodite i sám Copeland. Spřízněnost se zvířecím spolkem ovšem nezůstává jen na téhle úrovni. Vydali spolu dvou písňový split, na loňský singl Peacebone jim Black Dice připravili remix a i když se teď hudebně obě kapely pohybují v jiných sférách, pojí je zdravá míra chaosu a nesourodosti, skoro až typická pro dnešní hudební Brooklyn.
Copeland a spol. jsou navíc zajímaví tím, jak proplouvají dvěma odlišnými světy neoficiální a oficiální kultury: můžete je koncertně zastihnout v galeriích a muzeích současného umění stejně jako v nejšpinavějším newyorském sklepě. Těžko ale na jejich vystoupení čekat tři lidi s notebookem – jakožto šablonovité modely dnešních experimentálních muzikantů. Black Dice věří pevně analogu. Snad to má něco společného s potřebou osobního kontaktu s technikou a vědomím, že proplétat se houštinou všech těch kabelů, potenciometrů a pedálů je zábavnější něž klikání myší. A to jak pro ně, tak i pro diváky.
Sice to prý lidem často nepřijde, ale sami tvrdí, že tvůrčí proces se rovná zdlouhavé, pedantské práci. Za vším jsou hodiny zkoušení a přehodnocování a žádná improvizace se v jejich případě nekoná. „Hodně mluvíme o logice, struktuře a do jaké podoby chceme tu kterou skladbu vymodelovat. Ale v zásadě se, když na něčem pracujeme, bavíme o tom, co je náš hlavní cíl, a to nám pomáhá se rozhodnout, které zvuky fungují, které skladbě něco dávají, a co je naopak jen zbytečnost. Děláme tak vždycky hodně úprav. Naše kompozice sice zní trochu jako jam - a dost lidí to považuje za improvizovanou hudbu – ale jednotlivé části jsou vystavěné úzkostlivě přesně. Všechno má svou myšlenou funkci.“
Myšlené i nezamýšlené funkce a důsledky tvorby Black Dice budete moct v blízké době zhodnotit naživo. V pražském klubu 007 vystoupí 4. března.
Vycházejíce z názvu je můžeme přirovnat ke sběratelům temných hudebních střepů, tónových i netónových. Kouzlo Black Dice je totiž mnohočetné, jejich hudba se mění a prohýbá na každé nahrávce. Od doby, co se personálně uklidnili a členská základna se ustavila, už ale nepřekračují žánry a nepřebíhají tam, kde ještě nebyli. Místo toho si vyznačili celkem široké teritorium, v němž se podle nálady přesouvají. Tanec. Ambient. Rachot, šum. Písně. Hudba i zvuk.
O trojím publiku
„Podle mě máme tři druhy obecenstva. První jsou takoví ti mladí nezávisláci, ti jsou pro nás noví a já je mám rád kvůli tomu, proč na nás chodí. Přijdou, nalejou se, tančí a pak jen chtějí říct: mám rád vaši kapelu. Dál tu, myslím, máme velký podíl podivínů, citově založených, možná osamělých, možná trochu ublížených lidí. A potom opravdu malé procento intelektuálů nebo umělců.“ Slova nejvýraznější osobnosti kapely Erica Copelanda o rozložení fanoušků z roku 2004 by zřejmě platila i dnes, přestože se od té doby dost věcí změnilo. Tehdy mělo za sebou brooklynské trio sedm let existence, dvě desky, několik splitCD (např. s Wolf Eyes) a nespočet EP, na nichž bylo vidět nejlépe, jak se kapela posouvala od divokému kytarového amatérismu k osobitému pletenci zvukově rozpitvaných kytar, organického hluku, ambientních momentů, občasného zpěvu a reálných nahrávek čehokoliv - dejme tomu vrzajících dveří.
Čtyři roky jsou dlouhá doba, a v historii kapel to platí dvakrát. Na poslední dvou deskách Broken Ear Record a Load Blown už Black Dice cizelují skladby natolik, že jim to otevírá cestu nahoru z klubového undergroundu – imaginárně ze suterénu do přízemí. Na velkou část repertoáru si člověk dokonce i zatančí; bude to ale v rytmech, které generují šumy, modulované temné zvuky syntezátorů nebo třeba pravidelně nasamplovaný štěkot. V případě pomalejších skladeb by se jistě dalo mluvit o futuristickému chilloutu, v případě těch rychlejších zase o futuristické IDM - jako o odpočinkové, respektive drze taneční hudbě drogového opojení, která bude znít v odosobněných klubech metropolí třeba už za pět deset let.
Myšlené funkce a tvarování skladeb
Loňský rok byl pro skupinu asi nejúspěšnější a jenom potvrzuje, že její vývoj se alespoň z pohledu nezasaženého posluchače ubírá správným směrem. Desku Load Blown vydali na značce Paw Tracks vedené kapelou Animal Collective, a na stejném místě se dočkal vynikajícího debutu Hermaphrodite i sám Copeland. Spřízněnost se zvířecím spolkem ovšem nezůstává jen na téhle úrovni. Vydali spolu dvou písňový split, na loňský singl Peacebone jim Black Dice připravili remix a i když se teď hudebně obě kapely pohybují v jiných sférách, pojí je zdravá míra chaosu a nesourodosti, skoro až typická pro dnešní hudební Brooklyn.
Copeland a spol. jsou navíc zajímaví tím, jak proplouvají dvěma odlišnými světy neoficiální a oficiální kultury: můžete je koncertně zastihnout v galeriích a muzeích současného umění stejně jako v nejšpinavějším newyorském sklepě. Těžko ale na jejich vystoupení čekat tři lidi s notebookem – jakožto šablonovité modely dnešních experimentálních muzikantů. Black Dice věří pevně analogu. Snad to má něco společného s potřebou osobního kontaktu s technikou a vědomím, že proplétat se houštinou všech těch kabelů, potenciometrů a pedálů je zábavnější něž klikání myší. A to jak pro ně, tak i pro diváky.
Sice to prý lidem často nepřijde, ale sami tvrdí, že tvůrčí proces se rovná zdlouhavé, pedantské práci. Za vším jsou hodiny zkoušení a přehodnocování a žádná improvizace se v jejich případě nekoná. „Hodně mluvíme o logice, struktuře a do jaké podoby chceme tu kterou skladbu vymodelovat. Ale v zásadě se, když na něčem pracujeme, bavíme o tom, co je náš hlavní cíl, a to nám pomáhá se rozhodnout, které zvuky fungují, které skladbě něco dávají, a co je naopak jen zbytečnost. Děláme tak vždycky hodně úprav. Naše kompozice sice zní trochu jako jam - a dost lidí to považuje za improvizovanou hudbu – ale jednotlivé části jsou vystavěné úzkostlivě přesně. Všechno má svou myšlenou funkci.“
Myšlené i nezamýšlené funkce a důsledky tvorby Black Dice budete moct v blízké době zhodnotit naživo. V pražském klubu 007 vystoupí 4. března.
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/publicistika/Seznamte-se-Black-Dice~25~unor~2008/
Komentáře
&;
