Seven - Se zpěvákem na palubě vstříc novým obzorům
3.8.2009 | Autor: Petr Korál | sekce: publicistika
Jak dostatečně naznačila už recenze, nové album jihočeské skupiny Seven nazvané Seven Deadly Sins je jednou z domácích událostí letošního roku v ranku tvrdého rocku. A možná nejen domácích: Seven totiž mají nakročeno do ciziny, a nejen proto, že jim jejich novinku pokřtil fenomenální kytarista Victor Smolski z německé kapely Rage. Neméně zručný kytarista a kapelník Seven Honza Běhunek řečený Kirk si kontakty v zahraničí buduje delší čas a vězte, že už se tam o něm ví...
Seven konečně přestala být instrumentální formace a máte vokalistu coby regulérního člena. Proč to trvalo tak strašlivě dlouho, vlastně asi 13 nebo dokonce 14 let? Jsi natolik náročný na člověka, který by měl ve tvé skupině zpívat?
Nevím, jestli jsem náročný, ale měl jsem určitou představu, jak by měl zpěvák Seven zpívat. Po čtyřech letech práce s Petrem Kolářem jsem byl zvyklý na určitý styl práce a kvalitu zpěvu. Zpěvák či frontman není jen o tom, že dobře zazpívá písničku nebo jeden či dva koncerty za sebou, ale o tom, jak se jeho hlasivky vyrovnají s deseti koncerty. O disciplíně, práci ve studiu, když zpívá 12 hodin v kuse, přístupu ke kapele a tisících maličkostech, které dělají ve finále zpěváka zpěvákem. Myslím, že hrát instrumentálně bylo pro Seven také přínosem, díky tomu jsem poznal mnoho úžasných zpěváků a stal se i firemním hráčem firem Ibanez, Mesa Boogie a Laney.
Nejsou tvoje zvýšené požadavky na zpěváky dány právě i tím, že jsi kdysi působil v kapele Whitelight s Petrem Kolářem?
Petr je zpívající genius, věděl jsem, že hledat někoho podobného je nesmysl. On je přesně ten případ, že 14 dní bude zpívat v kuse, nebude spát, vleze na jeviště a bude to pořád stejný maso – a přesto na sobě stále pracuje. Hledal jsem osobnost a hlas, který když uslyšíš jednou, jsi už napodruhé poznal.
Kde jsi objevil Jirku Komberce?
Jirka působil v českobudějovických kapelách. Já jsem o něm věděl už dříve, ale přesvědčil mě o svých kvalitách až v kapele Seven’s, kde spolu hrajeme staré písničky unplugged pro radost a zpestření. Jirka ví o svých nedostatcích, na kterých nestále strašně maká. Zpívá každý koncert stejně dobře, což je důvod, proč jsem takhle dlouho čekal. Věřím, že to je správné rozhodnutí.
Žánrový rozptyl nového alba sahá od balad až někam k progresivnímu thrash metalu. Znamená to, že nehodláš ani se zpěvákem v obsazení soubor nějak víc vyhranit a pestrost je jednou ze základních hudebních konstant kapely?
To je asi otázka výchovy a co si každý v sobě nese od dětství. Je mi jedno, jestli někdo píská na píšťalku nebo vidím famózní koncert nějakého super muzikanta – pokud se mi něco líbí, nemám problém to poslouchat, i když je to žánrově naprosto jinde. Nevyhýbám se žádnému stylu.
Muzika Seven, to jsou mé pocity a pocity báječných muzikantů, kterými jsem obklopen. Je to jako když máš dobrý nebo špatný den – nemůžeš to ovlivnit. Ani nechci dělat hudbu s vědomím „Jsem rocker, tak si nemohu zahrát nic tvrdšího“. Naopak mě baví ta svoboda. Dovedeš si představit, jak by to vypadalo, kdyby Fibich musel psát písničky s tím, že musí mít jen pár minut, aby je někde hráli, a že v nich nesmí být to či ono?
Pomalu začínáte jezdit koncertovat ven. Kromě jiného jste už dvakrát hráli s obrovským úspěchem v Rusku, dokonce tam vznikl jakýsi váš fan club. Připadá ti, že tam česká kapela ražení Seven má třeba i daleko větší šanci se prosadit než v té naší zemičce, kde jsou hudební karty do značné míry už dávno rozdány a snaha dostat se mezi „vyvolené“ připomíná příslovečné čurání proti větru?
Je pravda, že jsme na malém pískovišti a že je to velice těžké, ale přesto vím, že tu máme super fanoušky a že to za to stojí. Měli jsme štěstí, že všechny koncerty, ať ve Švýcarsku, Německu, Rakousku nebo Polsku, byly naprosto fantastický, navíc jsme měli štěstí na lidi, kterým se to, co děláme, líbí. A Moskva byla naprosto nepopsatelná a úžasná! Že se tam můžeme vracet, za to jsme vděční ruským fanouškům. Je to takový malý hollywoodský sen.
Všichni členové Seven souběžně působí i v koncertní kapele Jiřího Zonygy. Cítíte se tam spíš jen jako „nájemní hráči“, anebo vás i jeho repertoár baví a berete to jako zajímavou novou zkušenost?
Každý v kapele to asi cítíme jinak. Pro mě je to zajímavá zkušenost: hrát něco, co jsem nikdy nehrál a navíc po někom, kdo má jiné cítění a skládá úplně jiným systémem. Všechno mě i kapelu může nějak obohatit. Sám se stále snažím učit nové a nové věci.
Seven konečně přestala být instrumentální formace a máte vokalistu coby regulérního člena. Proč to trvalo tak strašlivě dlouho, vlastně asi 13 nebo dokonce 14 let? Jsi natolik náročný na člověka, který by měl ve tvé skupině zpívat?
Nevím, jestli jsem náročný, ale měl jsem určitou představu, jak by měl zpěvák Seven zpívat. Po čtyřech letech práce s Petrem Kolářem jsem byl zvyklý na určitý styl práce a kvalitu zpěvu. Zpěvák či frontman není jen o tom, že dobře zazpívá písničku nebo jeden či dva koncerty za sebou, ale o tom, jak se jeho hlasivky vyrovnají s deseti koncerty. O disciplíně, práci ve studiu, když zpívá 12 hodin v kuse, přístupu ke kapele a tisících maličkostech, které dělají ve finále zpěváka zpěvákem. Myslím, že hrát instrumentálně bylo pro Seven také přínosem, díky tomu jsem poznal mnoho úžasných zpěváků a stal se i firemním hráčem firem Ibanez, Mesa Boogie a Laney.
Nejsou tvoje zvýšené požadavky na zpěváky dány právě i tím, že jsi kdysi působil v kapele Whitelight s Petrem Kolářem?
Petr je zpívající genius, věděl jsem, že hledat někoho podobného je nesmysl. On je přesně ten případ, že 14 dní bude zpívat v kuse, nebude spát, vleze na jeviště a bude to pořád stejný maso – a přesto na sobě stále pracuje. Hledal jsem osobnost a hlas, který když uslyšíš jednou, jsi už napodruhé poznal.
Kde jsi objevil Jirku Komberce?
Jirka působil v českobudějovických kapelách. Já jsem o něm věděl už dříve, ale přesvědčil mě o svých kvalitách až v kapele Seven’s, kde spolu hrajeme staré písničky unplugged pro radost a zpestření. Jirka ví o svých nedostatcích, na kterých nestále strašně maká. Zpívá každý koncert stejně dobře, což je důvod, proč jsem takhle dlouho čekal. Věřím, že to je správné rozhodnutí.
Žánrový rozptyl nového alba sahá od balad až někam k progresivnímu thrash metalu. Znamená to, že nehodláš ani se zpěvákem v obsazení soubor nějak víc vyhranit a pestrost je jednou ze základních hudebních konstant kapely?
To je asi otázka výchovy a co si každý v sobě nese od dětství. Je mi jedno, jestli někdo píská na píšťalku nebo vidím famózní koncert nějakého super muzikanta – pokud se mi něco líbí, nemám problém to poslouchat, i když je to žánrově naprosto jinde. Nevyhýbám se žádnému stylu.
Muzika Seven, to jsou mé pocity a pocity báječných muzikantů, kterými jsem obklopen. Je to jako když máš dobrý nebo špatný den – nemůžeš to ovlivnit. Ani nechci dělat hudbu s vědomím „Jsem rocker, tak si nemohu zahrát nic tvrdšího“. Naopak mě baví ta svoboda. Dovedeš si představit, jak by to vypadalo, kdyby Fibich musel psát písničky s tím, že musí mít jen pár minut, aby je někde hráli, a že v nich nesmí být to či ono?
Pomalu začínáte jezdit koncertovat ven. Kromě jiného jste už dvakrát hráli s obrovským úspěchem v Rusku, dokonce tam vznikl jakýsi váš fan club. Připadá ti, že tam česká kapela ražení Seven má třeba i daleko větší šanci se prosadit než v té naší zemičce, kde jsou hudební karty do značné míry už dávno rozdány a snaha dostat se mezi „vyvolené“ připomíná příslovečné čurání proti větru?
Je pravda, že jsme na malém pískovišti a že je to velice těžké, ale přesto vím, že tu máme super fanoušky a že to za to stojí. Měli jsme štěstí, že všechny koncerty, ať ve Švýcarsku, Německu, Rakousku nebo Polsku, byly naprosto fantastický, navíc jsme měli štěstí na lidi, kterým se to, co děláme, líbí. A Moskva byla naprosto nepopsatelná a úžasná! Že se tam můžeme vracet, za to jsme vděční ruským fanouškům. Je to takový malý hollywoodský sen.
Všichni členové Seven souběžně působí i v koncertní kapele Jiřího Zonygy. Cítíte se tam spíš jen jako „nájemní hráči“, anebo vás i jeho repertoár baví a berete to jako zajímavou novou zkušenost?
Každý v kapele to asi cítíme jinak. Pro mě je to zajímavá zkušenost: hrát něco, co jsem nikdy nehrál a navíc po někom, kdo má jiné cítění a skládá úplně jiným systémem. Všechno mě i kapelu může nějak obohatit. Sám se stále snažím učit nové a nové věci.
Zajímavosti:
Běhunek už před několika lety navázal kontakty se slavnou německou zpěvačkou Doro, dokonce s ní vloni hrál na jejím výročním koncertě v Düssledorfu a je s ní i nadále v kontaktu. „Hodně pro mě udělala, hlavně v Německu,“ pochvaluje si Kirk a dodává: „Nedávno mi volala, že bychom si se Seven mohli zahrát na nějakých jejích koncertech v Čechách a na Slovensku. Řešili jsme i autorskou spolupráci a písničky na dalším jejím CD.“ Kirk jí totiž napsal a poslal na výběr celou řadu písniček...
Moc se také neví, že před časem se Běhunek přihlásil do konkursu na post kytaristy Limp Bizkit a dostal se až mezi několik posledních adeptů. „Ze srandy jsem napsal, že bych se konkurzu zúčastnil, a ve snu by mě nenapadlo, že to dojde až tak daleko. Ti, co byli ze Států, se konkursu účastnili osobně a ostatní po internetu. Musel jsem poslat nějaké nahrávky a zaregistrovat se na jistém webu, a oni sami si postupně vyžádali všechny moje nahrávky, hlavně živáky. Přestože hraju úplně jiný styl, jim se to zdálo zajímavé. Nejvíce cenili pestrost skladeb a stylů.“
A nedosti na tom, jedna zámořská formace Běhunka před pár měsící oslovila sama a přímo mu takříkajíc hodila lano. Šlo o uznávané seattleské progresivní metalisty Nevermore. Kirk ovšem tuto nabídku odmítl...
Běhunek už před několika lety navázal kontakty se slavnou německou zpěvačkou Doro, dokonce s ní vloni hrál na jejím výročním koncertě v Düssledorfu a je s ní i nadále v kontaktu. „Hodně pro mě udělala, hlavně v Německu,“ pochvaluje si Kirk a dodává: „Nedávno mi volala, že bychom si se Seven mohli zahrát na nějakých jejích koncertech v Čechách a na Slovensku. Řešili jsme i autorskou spolupráci a písničky na dalším jejím CD.“ Kirk jí totiž napsal a poslal na výběr celou řadu písniček...
Moc se také neví, že před časem se Běhunek přihlásil do konkursu na post kytaristy Limp Bizkit a dostal se až mezi několik posledních adeptů. „Ze srandy jsem napsal, že bych se konkurzu zúčastnil, a ve snu by mě nenapadlo, že to dojde až tak daleko. Ti, co byli ze Států, se konkursu účastnili osobně a ostatní po internetu. Musel jsem poslat nějaké nahrávky a zaregistrovat se na jistém webu, a oni sami si postupně vyžádali všechny moje nahrávky, hlavně živáky. Přestože hraju úplně jiný styl, jim se to zdálo zajímavé. Nejvíce cenili pestrost skladeb a stylů.“
A nedosti na tom, jedna zámořská formace Běhunka před pár měsící oslovila sama a přímo mu takříkajíc hodila lano. Šlo o uznávané seattleské progresivní metalisty Nevermore. Kirk ovšem tuto nabídku odmítl...
časopis mGuide 2009/07
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/publicistika/Seven-Se-zpevakem-na-palube-vstric-novym-obzorum~03~srpen~2009/
Komentáře
&;
