Serge Gaisbourg: Ten, který potopil Titanic
13.3.2004 | Autor: Martin Zoul | sekce: publicistika
Gainsbourgův hrob na pařížském Montparnassu není těžké najít. Obvykle ho obklopuje řada věcí typických pro poutní místo - nejen spousta svíček od zcela neznámých lidí, ale také fotografie, obrázky, dopisy, lístky do metra a dokonce cédéčka. Když před dvanácti lety zemřel, bylo to téměř jako kdyby odešel politik nebo jiná význačná osobnost. Gainsbourg byl něco jako národní symbol, vyslanec francouzské kultury ve světě a i přes svůj leckdy komplikovaný vztah k němu ho většina lidí uznávala a uznává. Právě pro převládající nejednoznačný pohled na různé aspekty jeho života a tvorby věnujeme další díl našeho seriálu o někdy poněkud problémových legendách právě jemu.
Gainsbourg miloval ženy a ženy milovaly jeho. Nebyl sice příliš hezký (hlavním rysem jeho výrazně židovského obličeje byly značně odstálé uši), osobní kouzlo mu ale dodávala vysoká inteligence spojená se smyslem pro kousavý humor. Dokonce ztělesňoval vítězství rozumu nad krásou do té míry, že si v šedesátých letech získal srdce francouzského sexuálního symbolu té doby, herečky Brigitte Bardot a později se oženil s podobně uctívanou Jane Birkin. Podobně jako její předchůdkyně se i tato le petite anglaise - malá Angličanka, jak ji Gainsbourg nazýval, stala jeho inspirací i pěveckou partnerkou.
"Kouřím, chlastám, spím se ženami. Rovnostranný trojúhelník."
Společně s Birkin nazpíval Gainsbourg svůj největší hit s názvem Je t'aime... Moi non plus! Původně jej sice napsal pro Bardotku (dáma promine), ta ovšem odmítla povolit jeho vydání pro lascivnost a tak si tato píseň musela na své skandální entré do análů pop music ještě pár let počkat. Kromě anatomických popisů v textu pobuřovala Je t'aime... zadýchaným pěveckým projevem a orgastickým vzdycháním ve finále. Není příliš divu, že měl singl ve většině zemí problémy s cenzurou. Nahrávku otevřeně kritizoval i tehdejší papež Pavel VI. a ve Švédsku, Španělsku, Brazílii a Velké Británii byla pro jistotu rovnou zakázána. Populární mýtus o skladbě tvrdil, že byla natočena během skutečné soulože obou partnerů, čemuž se Gainsbourg jen smál a sebevědomě prohlašoval: "Kdyby to byla pravda, nenatočili bychom singl, ale rovnou elpíčko!"
O menší skandálek se ovšem Gainsbourg postaral už dřív, když ho osmnáctiletá zpěvačka France Gall coby tehdejšího populárního francouzského hitmakera požádala, aby pro ni napsal několik písní. Jednou z nich byla i skladba Les sucettes (Lízátka), jejíž text lze číst buďto jako naivní dětský popěvek o skutečných lízátkách, nebo jako méně naivní ódu na orální sex. "Zničil jsi mi kariéru!" hroutila se nešťastná France a nebyla daleko od pravdy. Marně ale doufala, že se obětí svého vlastního žertu stane i Gainsbourg - tomu naopak tato záležitost pomohla postavit se na vlastní nohy a otevřela mu dveře do umělecky nejplodnějších šedesátých let.
"Když nemáte koho milovat, musíte milovat, koho máte."
Za nejlepší Gainsbourgovo album vůbec je obecně považována deska Histoire de Melody Nelson z roku 1971. Ve svém osobním žebříčku nejoblíbenějších nahrávek ji mají na předních místech takové osobnosti jako David Holmes, Howie B nebo duo Air. Histoire... je nabokovovské koncepční album o dívce, kterou stárnoucí umělec srazí se svým Rolls-Roycem z kola, prožije s ní intenzivní milostnou epizodu a v závěru objekt jeho vášně umírá při leteckém neštěstí. Asi nejpůsobivější část celé suity nese název Balad de Melody Nelson a začíná sugestivními slovy: "Toto je příběh Melody Nelson/již kromě mých/žádné ruce neobjímaly." Jen o pár taktů dále se z Gainbourgových úst dozvídáme o blízkém konci malé nymfičky: "Její dny byly sečteny/čtrnáct podzimů a patnáct let." Ne, tohle rozhodně není hodný strýček, kterému byste bez obav svěřili na hlídání dospívající dceru.
Je třeba si ale uvědomit, že pro Gainsbourga bylo tohle všechno součástí hry, stejně jako když v roce 1984 nazpíval píseň Lemon Incest, ve které ho doprovázela vlastní dcera Charlotte (v té době bylo budoucí herečce čtrnáct a jestliže byly pěvecké schopnosti její matky - Jane Birkin - lehce zpochybnitelné, tak tohle je teprve síla!). Pod povrchním nátěrem laciné provokace se u něho vždy skrývá nemilosrdná kritika pokrytecké měštanské morálky, která ještě zesílila v sedmdesátých letech, kdy se na scéně objevil Gainsbarre. Na rozdíl od Davida Bowieho a dalších nevytvořil Gainsbourg své alter ego, aby si zajistil uměleckou nesmrtelnost, ale aby mohl naplno říkat věci, které by mu jinak prošly jen s obtížemi. Ne že by to měl zapotřebí: jeho publikum mu rozumělo a ostatním lezl krkem i pod svým skutečným jménem.
"Provokace je pro mě jako kyslík."
Gainsbourg ovšem s oblibou bořil i jiná než sexuální tabu. V roce 1976, když byl doma na vrcholu slávy, odjel na Jamajku a natočil v Kingstonu první francouzskou reggae desku a zřejmě i první v celé Evropě. Její název zněl Aux armes et caetera a titulní skladba vlastně nebyla nic jiného než Marseillaisa předělaná v dvoučtvrtečním rytmu. To bylo pro galské vlastence trochu velké sousto a zejména váleční veteráni a potomci legionářů považovali desku za pošpinění všeho, co je Francii svaté. Na druhé straně se ale řada lidí tímto albem dobře bavila - Marseillaisa je totiž v podstatě otevřená válečná píseň a jako taková je to dost možná jedna z mála hymen, od které se dnešní příslušníci dotyčného národa s gustem distancují.
Ještě předtím vzbudilo podobné rozhořčení syrové album Rock Around The Bunker z roku 1975. Stejně jako později Aux armes... i tahle deska vadila především těm, kteří kdysi sami nosili uniformu. Mezi řadou nadávek, které se v té době snesly na Gainsbourgovu hlavu, se objevilo i nařčení z antisemitismu. Obzvlášť směšné je to tehdy, když si uvědomíme, že jeho rodina uprchla po bolševické revoluci z Ruska ze strachu před pronásledováním. On sám neměl kromě krátké epizody, kdy musel jako mladík za války chodit s dobře viditelnou žlutou hvězdou na klopě kabátu, se svým původem nejmenší problémy. Dokonce si z něj, stejně jako ze všeho kolem, dělal legraci: "Kdo potopil Titanic? Iceberg (ledovec). Zase Žid!" prohlásil například při jakési příležitosti.
"Člověk stvořil Boha. Zbývá nám dokázat opak."
Gainsbourg je zřejmě jediný Francouz, jehož písně zpívali Vanessa Paradis i Jimmy Somerville (a kromě nich ještě Mike Patton, Petula Clark nebo třeba Black Grape). Začínal jako autor skladeb pro jiné ještě pod svým pravým jménem Lucien Ginzburg. Údajně měl za to, že je příliš ošklivý na to, aby se sám stal zpěvákem. Z omylu ho vyvedli až lidé jako Jacques Brel a Boris Vian a dobře udělali. Gainsbourg debutoval na sklonku padesátých let barovou odrhovačkou Le poiconneur des Lilas a od té doby se jeho pozice na francouzské hudební scéně jenom upevňovala.
Byl to oboustranný vztah: hudba z něj udělala národního hrdinu a on ji pro změnu obohatil o řadu do té doby neslyšených prvků. Odvaha posouvat hranice v Gainsbourgovi zřejmě zůstala z doby, kdy se jako barový pianista pohyboval mezi jazzovou bohémou. Tento základ byl v jeho tvorbě vždy přítomný, mezi jeho nejkrásnější ranné písně patří Black Trombone s extatickým atrubkovým sólem la Dizzy Gillespie. Kromě jazzu miloval klasiku a v průběhu let si osvojil i jiné žánry, kterými obohacoval své vlastní skladby.
V roce 1963 objevil jako jeden z prvních ve Francii elektrickou kytaru a tím se de fakto stal prvním rockerem v zemi. Skladby iijako Chez les yé-yé a Elaeudanla tétéa z té doby možná nepatří k jeho nejlepším, na historické hodnotě jim to ale neubírá. V Couleur Café a několika dalších zase zní nefalšované afrokubánské rytmy - také ve své zálibě ve world music předběhl Gainsbourg svoji dobu. Je s podivem, že když před časem vznikalo remixové album jeho písní, byly tyto ranné skladby opomenuty. Kupříkladu takové bicí jsou v nich použity způsobem, který si o remix přímo říká. Třeba se někdy v budoucnu dočkáme dalšího dílu desky Electronica Gainsbourg a tento fakt na něm bude vzat v potaz.
"Prodělal jsem srdeční příhodu, takže musím mít srdce."
Někdy v té době, tedy počátkem šedesátých let, se Gainsbourg poprvé podíval do Spojených států a po návratu napsal oslavnou ódu na jejich neoficiální hlavní město. Zcela v intencích hudby z té doby měla píseň New York USA až urážlivě jednoduchý text, prostý jakýchkoli narážek a dvojsmyslů. "Viděl jsem New York/New York U.S.A./Nikdy jsem neviděl nic takového/Nikdy jsem neviděl nic tak vysokého/New York je vysoký!" Svatá prostoto! O pár let později nazpíval společně s Brigitte Bardot skladbu Ford Mustang, jejíž text byl prošpikovaný anglicismy a odkazy na populární kulturu. Tím si ho také poprvé tak trochu všimli i nefrancouzsky mluvící posluchači, opravdový průlom ho ale s Je t'aime... Moi non plus! čekal teprve v osmašedesátém.
Okolnosti vydání nejslavnějšího Gainsbourgova singlu jsme už probrali. V tomtéž roce vydali oba partneři ještě společnou desku Serge Gainsbourg et Jane Birkin, ale kromě písně 69 anée erotique (netřeba překládat) se jim nepodařilo přiblížit se úspěchu Je t'aime... Z ostatních skladeb, ve kterých zpívá pouze Gainsbourg, stojí za zmínku trojice L'anamour, Elisa a znova natočená Les sucettes, která teprve v této verzi plně odhaluje svoji dvojsmyslnost. V sedmdesátých letech příběh jedné z největších lásek v pop music skončil a zůstalo po něm jedno dítě a několik skladeb různé kvality (kromě výše uvedených patří k těm nejlepším ještě La décadanse, nad jejímž textem by zajásal každý psychoanalytik a/nebo manželský poradce). Mohlo by se zdát, že od té doby Gainsbourgova kariéra opsala sestupnou křivku, to by ale v té době bylo poněkud předčasné kopání hrobu jedné z největších hudebních osobností, která kdy přišla na svět na starém kontinentě.
"Láska je slepá a její holí je růže"
Během jamajského dobrodružství se Gainsbourg potkal nejen s The Wailers, kteří ho později doprovázeli i na turné k desce Aux armes... et caetera, zároveň se ale seznámil i s legendární producentskou dvojicí Sly Dunbar a Robbie Shakespeare, která album produkovala. Gainsbourg byl natáčením i ostrovem samotným tak nadšen, že se rozhodl svoji návštěvu prodloužit a přivést tu na svět ještě jednu nahrávku. Druhá deska dostala název Mauvaises nouvelles des étoiles a obě letos vyšly v remasterované reedici s bonusovými dubovými verzemi a předělávkami. Že by další vlna Gainsbourgovského revivalu? Už bylo načase!
Počátek osmdesátých let mu přinesl další hit v podobě duetu s Catherine Deneuve jménem Dieu fumeur de havanes. Přestože je v textu této písně líčen Bůh jako vášnivý kuřák doutníků, žádný skandál se tentokrát nekonal a jako kdyby mu to bylo líto, zareagoval Gainsbourg deskou Love On The Beat. Titulní skladba pojednává s typickou otevřeností o homosexuálním styku a přestože není nic známo o tom, že by snad její text mohl mít autobiografické rysy, s jistotou se nic tvrdit nedá. K čemu ale existují důkazy v podobě videozáznamu, to jsou dvě známá televizní extempore. V prvním Gainsbourg před zraky užaslého národa spálil stofrankovou bankovku, aby dokázal, že to všechno nedělá pro peníze. Podruhé zas v přímém přenosu konsternoval všechny nemravným návrhem adresovaným Whitney Houston. Moderátor se snažil situaci obrátit v žert o dotyčnou větu zpěvačce přeložil jako kompliment její kráse, na což nespokojený Gainsbourg už anglicky odpověděl, že to vůbec neříkal a pro jistotu ještě dodal naprosto zřetelné: "I want to fuck you!"
"Přestávám kouřit každých pět minut"
Konec osmdesátých a začátek devadesátých let nebyl pro Gainsbourga příliš šťastným obdobím. Jednak ho stále více sužovaly zdravotní problémy, jednak byl už jako autor dávno za zenitem. Najednou přestal být tím, kdo vždycky držel prst na tepu doby a stal se pasé, jeho desky se v obchodech pomalu přesouvaly do kategorie oldies a nešlo s tím nic dělat. Naposled se pokusil chytit dech ve skladbách jako Under Arrest, ve které ho rapováním doprovázeli o generaci mladší hudebníci, spíše ale tuto etapu charakterizuje balada Aux enfants de la chance, která vychází podle Gainsbourgových slov ze vzpomínky na vlastní dětství a signalizuje tak definitivní uzavření oblouku autorova života.
Když 2. března 1991 ve věku třiašedesáti let zemřel na infarkt, měl na kontě řadu desek, několik filmů, knihu a zástupy oddaných fanoušků téměř po celém světě. Počítal se mezi ně předposlední francouzský prezident Francois Mitterand i Mick Harvey (z Caveových Bad Seeds), který vydal v polovině devadesátých letech dvě desky předělávek Gainsbourgových písní s anglickými texty. Žádnému jinému autorovi se nepovedlo dostat francouzskou hudbu do světového povědomí tak, jako Gainsbourgovi. Ani před ním, ani po něm. Když kdysi prohlásil, že se mu povedlo všechno, kromě jeho života, byla to zjevně jedna z největších lží v populární hudbě.
Lucien zvaný Serge
Narodil se v roce 1928 jako Lucien Ginzburg a na radu přátel přijal na začátku kariéry "více francouzské" jméno Serge Gainsbourg. V mládí se rozhodoval pro dráhu malíře nebo barového pianisty a příležitostného autora písní. Naštěstí pro nás u něj hudba zvítězila, i když malování Gainsbourg nikdy úplně neopustil.
Kde hledat a najít
Zájemcům o spřízněnou literaturu ve francouzštině lze vřele doporučit zasvěcený životopis od Gillese Verlanta, jehož dva exempláře vlastní Městská knihovna v Praze. Zdrojem užitečných informací je v řadě případů rovněž internet a nejedná se pouze o "oficiální" stránky www.gainsbarre.com.
Jak začít
Zájemci o první kontakt s hudbou Serge Gainsbourga to mají jednoduché: na trhu je hned několik kompilací jeho největších hitů a protože se obsahově prakticky neliší, odpadává obvyklé arozhodování po které sáhnout. Klasický výběr De Gainsbourg Gainsbarre, který najdete v téměř každé francouzské domácnosti, existuje ve variantách od jednoho do jedenácti (!) disků. Základní verze obsahuje všechny skladby zmíněné v textu, booklet z pozdějšího vydání má hezkou grafickou úpravu a CD navíc remasterovaný zvuk. Vánoce už sice byly, ale...
Diskografie (pouze řadová alba, soundtracky a živé nahrávky vydané za autorova života):
aDu chant la une (1958)
Serge Gainsbourg No. 2 (1959)
L'étonnant Serge Gainsbourg (1961)
Serge Gainsbourg No. 4 (1962)
Confidentiel (1963)
Gainsburg Percussions (1964)
Anna (soundtrack, 1967)
Bonnie & Clyde (1968)
Initials B.B. (1968)
Mister Freedom (soundtrack, 1969)
Serge Gainsbourg et Jane Birkin (1969)
Cannabis (soundtrack, 1970)
Histoire de Melody Nelson (1971)
Vu de l'exterieur (1973)
Rock Around The Bunker (1975)
aeL'Homme tte de chou (1976)
Je t'aime... Moi non plus (soundtrack, 1976)
Madam Claude (soundtrack, 1977)
Aux armes et caetera (1979)
En concert - Le palace 80 (1980)
Je vous aime (soundtrack, 1980)
Mauvaises nouvelles des étoiles (1981)
Love On The Beat (1984)
Gainsbourg Live (1986)
Tenue de soirée (1986)
You're Under Arrest (1987)
Le zénith du Serge Gainsbourg (1989)
Gainsbourg miloval ženy a ženy milovaly jeho. Nebyl sice příliš hezký (hlavním rysem jeho výrazně židovského obličeje byly značně odstálé uši), osobní kouzlo mu ale dodávala vysoká inteligence spojená se smyslem pro kousavý humor. Dokonce ztělesňoval vítězství rozumu nad krásou do té míry, že si v šedesátých letech získal srdce francouzského sexuálního symbolu té doby, herečky Brigitte Bardot a později se oženil s podobně uctívanou Jane Birkin. Podobně jako její předchůdkyně se i tato le petite anglaise - malá Angličanka, jak ji Gainsbourg nazýval, stala jeho inspirací i pěveckou partnerkou.
"Kouřím, chlastám, spím se ženami. Rovnostranný trojúhelník."
Společně s Birkin nazpíval Gainsbourg svůj největší hit s názvem Je t'aime... Moi non plus! Původně jej sice napsal pro Bardotku (dáma promine), ta ovšem odmítla povolit jeho vydání pro lascivnost a tak si tato píseň musela na své skandální entré do análů pop music ještě pár let počkat. Kromě anatomických popisů v textu pobuřovala Je t'aime... zadýchaným pěveckým projevem a orgastickým vzdycháním ve finále. Není příliš divu, že měl singl ve většině zemí problémy s cenzurou. Nahrávku otevřeně kritizoval i tehdejší papež Pavel VI. a ve Švédsku, Španělsku, Brazílii a Velké Británii byla pro jistotu rovnou zakázána. Populární mýtus o skladbě tvrdil, že byla natočena během skutečné soulože obou partnerů, čemuž se Gainsbourg jen smál a sebevědomě prohlašoval: "Kdyby to byla pravda, nenatočili bychom singl, ale rovnou elpíčko!"
O menší skandálek se ovšem Gainsbourg postaral už dřív, když ho osmnáctiletá zpěvačka France Gall coby tehdejšího populárního francouzského hitmakera požádala, aby pro ni napsal několik písní. Jednou z nich byla i skladba Les sucettes (Lízátka), jejíž text lze číst buďto jako naivní dětský popěvek o skutečných lízátkách, nebo jako méně naivní ódu na orální sex. "Zničil jsi mi kariéru!" hroutila se nešťastná France a nebyla daleko od pravdy. Marně ale doufala, že se obětí svého vlastního žertu stane i Gainsbourg - tomu naopak tato záležitost pomohla postavit se na vlastní nohy a otevřela mu dveře do umělecky nejplodnějších šedesátých let.
"Když nemáte koho milovat, musíte milovat, koho máte."
Za nejlepší Gainsbourgovo album vůbec je obecně považována deska Histoire de Melody Nelson z roku 1971. Ve svém osobním žebříčku nejoblíbenějších nahrávek ji mají na předních místech takové osobnosti jako David Holmes, Howie B nebo duo Air. Histoire... je nabokovovské koncepční album o dívce, kterou stárnoucí umělec srazí se svým Rolls-Roycem z kola, prožije s ní intenzivní milostnou epizodu a v závěru objekt jeho vášně umírá při leteckém neštěstí. Asi nejpůsobivější část celé suity nese název Balad de Melody Nelson a začíná sugestivními slovy: "Toto je příběh Melody Nelson/již kromě mých/žádné ruce neobjímaly." Jen o pár taktů dále se z Gainbourgových úst dozvídáme o blízkém konci malé nymfičky: "Její dny byly sečteny/čtrnáct podzimů a patnáct let." Ne, tohle rozhodně není hodný strýček, kterému byste bez obav svěřili na hlídání dospívající dceru.
Je třeba si ale uvědomit, že pro Gainsbourga bylo tohle všechno součástí hry, stejně jako když v roce 1984 nazpíval píseň Lemon Incest, ve které ho doprovázela vlastní dcera Charlotte (v té době bylo budoucí herečce čtrnáct a jestliže byly pěvecké schopnosti její matky - Jane Birkin - lehce zpochybnitelné, tak tohle je teprve síla!). Pod povrchním nátěrem laciné provokace se u něho vždy skrývá nemilosrdná kritika pokrytecké měštanské morálky, která ještě zesílila v sedmdesátých letech, kdy se na scéně objevil Gainsbarre. Na rozdíl od Davida Bowieho a dalších nevytvořil Gainsbourg své alter ego, aby si zajistil uměleckou nesmrtelnost, ale aby mohl naplno říkat věci, které by mu jinak prošly jen s obtížemi. Ne že by to měl zapotřebí: jeho publikum mu rozumělo a ostatním lezl krkem i pod svým skutečným jménem.
"Provokace je pro mě jako kyslík."
Gainsbourg ovšem s oblibou bořil i jiná než sexuální tabu. V roce 1976, když byl doma na vrcholu slávy, odjel na Jamajku a natočil v Kingstonu první francouzskou reggae desku a zřejmě i první v celé Evropě. Její název zněl Aux armes et caetera a titulní skladba vlastně nebyla nic jiného než Marseillaisa předělaná v dvoučtvrtečním rytmu. To bylo pro galské vlastence trochu velké sousto a zejména váleční veteráni a potomci legionářů považovali desku za pošpinění všeho, co je Francii svaté. Na druhé straně se ale řada lidí tímto albem dobře bavila - Marseillaisa je totiž v podstatě otevřená válečná píseň a jako taková je to dost možná jedna z mála hymen, od které se dnešní příslušníci dotyčného národa s gustem distancují.
Ještě předtím vzbudilo podobné rozhořčení syrové album Rock Around The Bunker z roku 1975. Stejně jako později Aux armes... i tahle deska vadila především těm, kteří kdysi sami nosili uniformu. Mezi řadou nadávek, které se v té době snesly na Gainsbourgovu hlavu, se objevilo i nařčení z antisemitismu. Obzvlášť směšné je to tehdy, když si uvědomíme, že jeho rodina uprchla po bolševické revoluci z Ruska ze strachu před pronásledováním. On sám neměl kromě krátké epizody, kdy musel jako mladík za války chodit s dobře viditelnou žlutou hvězdou na klopě kabátu, se svým původem nejmenší problémy. Dokonce si z něj, stejně jako ze všeho kolem, dělal legraci: "Kdo potopil Titanic? Iceberg (ledovec). Zase Žid!" prohlásil například při jakési příležitosti.
"Člověk stvořil Boha. Zbývá nám dokázat opak."
Gainsbourg je zřejmě jediný Francouz, jehož písně zpívali Vanessa Paradis i Jimmy Somerville (a kromě nich ještě Mike Patton, Petula Clark nebo třeba Black Grape). Začínal jako autor skladeb pro jiné ještě pod svým pravým jménem Lucien Ginzburg. Údajně měl za to, že je příliš ošklivý na to, aby se sám stal zpěvákem. Z omylu ho vyvedli až lidé jako Jacques Brel a Boris Vian a dobře udělali. Gainsbourg debutoval na sklonku padesátých let barovou odrhovačkou Le poiconneur des Lilas a od té doby se jeho pozice na francouzské hudební scéně jenom upevňovala.
Byl to oboustranný vztah: hudba z něj udělala národního hrdinu a on ji pro změnu obohatil o řadu do té doby neslyšených prvků. Odvaha posouvat hranice v Gainsbourgovi zřejmě zůstala z doby, kdy se jako barový pianista pohyboval mezi jazzovou bohémou. Tento základ byl v jeho tvorbě vždy přítomný, mezi jeho nejkrásnější ranné písně patří Black Trombone s extatickým atrubkovým sólem la Dizzy Gillespie. Kromě jazzu miloval klasiku a v průběhu let si osvojil i jiné žánry, kterými obohacoval své vlastní skladby.
V roce 1963 objevil jako jeden z prvních ve Francii elektrickou kytaru a tím se de fakto stal prvním rockerem v zemi. Skladby iijako Chez les yé-yé a Elaeudanla tétéa z té doby možná nepatří k jeho nejlepším, na historické hodnotě jim to ale neubírá. V Couleur Café a několika dalších zase zní nefalšované afrokubánské rytmy - také ve své zálibě ve world music předběhl Gainsbourg svoji dobu. Je s podivem, že když před časem vznikalo remixové album jeho písní, byly tyto ranné skladby opomenuty. Kupříkladu takové bicí jsou v nich použity způsobem, který si o remix přímo říká. Třeba se někdy v budoucnu dočkáme dalšího dílu desky Electronica Gainsbourg a tento fakt na něm bude vzat v potaz.
"Prodělal jsem srdeční příhodu, takže musím mít srdce."
Někdy v té době, tedy počátkem šedesátých let, se Gainsbourg poprvé podíval do Spojených států a po návratu napsal oslavnou ódu na jejich neoficiální hlavní město. Zcela v intencích hudby z té doby měla píseň New York USA až urážlivě jednoduchý text, prostý jakýchkoli narážek a dvojsmyslů. "Viděl jsem New York/New York U.S.A./Nikdy jsem neviděl nic takového/Nikdy jsem neviděl nic tak vysokého/New York je vysoký!" Svatá prostoto! O pár let později nazpíval společně s Brigitte Bardot skladbu Ford Mustang, jejíž text byl prošpikovaný anglicismy a odkazy na populární kulturu. Tím si ho také poprvé tak trochu všimli i nefrancouzsky mluvící posluchači, opravdový průlom ho ale s Je t'aime... Moi non plus! čekal teprve v osmašedesátém.
Okolnosti vydání nejslavnějšího Gainsbourgova singlu jsme už probrali. V tomtéž roce vydali oba partneři ještě společnou desku Serge Gainsbourg et Jane Birkin, ale kromě písně 69 anée erotique (netřeba překládat) se jim nepodařilo přiblížit se úspěchu Je t'aime... Z ostatních skladeb, ve kterých zpívá pouze Gainsbourg, stojí za zmínku trojice L'anamour, Elisa a znova natočená Les sucettes, která teprve v této verzi plně odhaluje svoji dvojsmyslnost. V sedmdesátých letech příběh jedné z největších lásek v pop music skončil a zůstalo po něm jedno dítě a několik skladeb různé kvality (kromě výše uvedených patří k těm nejlepším ještě La décadanse, nad jejímž textem by zajásal každý psychoanalytik a/nebo manželský poradce). Mohlo by se zdát, že od té doby Gainsbourgova kariéra opsala sestupnou křivku, to by ale v té době bylo poněkud předčasné kopání hrobu jedné z největších hudebních osobností, která kdy přišla na svět na starém kontinentě.
"Láska je slepá a její holí je růže"
Během jamajského dobrodružství se Gainsbourg potkal nejen s The Wailers, kteří ho později doprovázeli i na turné k desce Aux armes... et caetera, zároveň se ale seznámil i s legendární producentskou dvojicí Sly Dunbar a Robbie Shakespeare, která album produkovala. Gainsbourg byl natáčením i ostrovem samotným tak nadšen, že se rozhodl svoji návštěvu prodloužit a přivést tu na svět ještě jednu nahrávku. Druhá deska dostala název Mauvaises nouvelles des étoiles a obě letos vyšly v remasterované reedici s bonusovými dubovými verzemi a předělávkami. Že by další vlna Gainsbourgovského revivalu? Už bylo načase!
Počátek osmdesátých let mu přinesl další hit v podobě duetu s Catherine Deneuve jménem Dieu fumeur de havanes. Přestože je v textu této písně líčen Bůh jako vášnivý kuřák doutníků, žádný skandál se tentokrát nekonal a jako kdyby mu to bylo líto, zareagoval Gainsbourg deskou Love On The Beat. Titulní skladba pojednává s typickou otevřeností o homosexuálním styku a přestože není nic známo o tom, že by snad její text mohl mít autobiografické rysy, s jistotou se nic tvrdit nedá. K čemu ale existují důkazy v podobě videozáznamu, to jsou dvě známá televizní extempore. V prvním Gainsbourg před zraky užaslého národa spálil stofrankovou bankovku, aby dokázal, že to všechno nedělá pro peníze. Podruhé zas v přímém přenosu konsternoval všechny nemravným návrhem adresovaným Whitney Houston. Moderátor se snažil situaci obrátit v žert o dotyčnou větu zpěvačce přeložil jako kompliment její kráse, na což nespokojený Gainsbourg už anglicky odpověděl, že to vůbec neříkal a pro jistotu ještě dodal naprosto zřetelné: "I want to fuck you!"
"Přestávám kouřit každých pět minut"
Konec osmdesátých a začátek devadesátých let nebyl pro Gainsbourga příliš šťastným obdobím. Jednak ho stále více sužovaly zdravotní problémy, jednak byl už jako autor dávno za zenitem. Najednou přestal být tím, kdo vždycky držel prst na tepu doby a stal se pasé, jeho desky se v obchodech pomalu přesouvaly do kategorie oldies a nešlo s tím nic dělat. Naposled se pokusil chytit dech ve skladbách jako Under Arrest, ve které ho rapováním doprovázeli o generaci mladší hudebníci, spíše ale tuto etapu charakterizuje balada Aux enfants de la chance, která vychází podle Gainsbourgových slov ze vzpomínky na vlastní dětství a signalizuje tak definitivní uzavření oblouku autorova života.
Když 2. března 1991 ve věku třiašedesáti let zemřel na infarkt, měl na kontě řadu desek, několik filmů, knihu a zástupy oddaných fanoušků téměř po celém světě. Počítal se mezi ně předposlední francouzský prezident Francois Mitterand i Mick Harvey (z Caveových Bad Seeds), který vydal v polovině devadesátých letech dvě desky předělávek Gainsbourgových písní s anglickými texty. Žádnému jinému autorovi se nepovedlo dostat francouzskou hudbu do světového povědomí tak, jako Gainsbourgovi. Ani před ním, ani po něm. Když kdysi prohlásil, že se mu povedlo všechno, kromě jeho života, byla to zjevně jedna z největších lží v populární hudbě.
Lucien zvaný Serge
Narodil se v roce 1928 jako Lucien Ginzburg a na radu přátel přijal na začátku kariéry "více francouzské" jméno Serge Gainsbourg. V mládí se rozhodoval pro dráhu malíře nebo barového pianisty a příležitostného autora písní. Naštěstí pro nás u něj hudba zvítězila, i když malování Gainsbourg nikdy úplně neopustil.
Kde hledat a najít
Zájemcům o spřízněnou literaturu ve francouzštině lze vřele doporučit zasvěcený životopis od Gillese Verlanta, jehož dva exempláře vlastní Městská knihovna v Praze. Zdrojem užitečných informací je v řadě případů rovněž internet a nejedná se pouze o "oficiální" stránky www.gainsbarre.com.
Jak začít
Zájemci o první kontakt s hudbou Serge Gainsbourga to mají jednoduché: na trhu je hned několik kompilací jeho největších hitů a protože se obsahově prakticky neliší, odpadává obvyklé arozhodování po které sáhnout. Klasický výběr De Gainsbourg Gainsbarre, který najdete v téměř každé francouzské domácnosti, existuje ve variantách od jednoho do jedenácti (!) disků. Základní verze obsahuje všechny skladby zmíněné v textu, booklet z pozdějšího vydání má hezkou grafickou úpravu a CD navíc remasterovaný zvuk. Vánoce už sice byly, ale...
Diskografie (pouze řadová alba, soundtracky a živé nahrávky vydané za autorova života):
aDu chant la une (1958)
Serge Gainsbourg No. 2 (1959)
L'étonnant Serge Gainsbourg (1961)
Serge Gainsbourg No. 4 (1962)
Confidentiel (1963)
Gainsburg Percussions (1964)
Anna (soundtrack, 1967)
Bonnie & Clyde (1968)
Initials B.B. (1968)
Mister Freedom (soundtrack, 1969)
Serge Gainsbourg et Jane Birkin (1969)
Cannabis (soundtrack, 1970)
Histoire de Melody Nelson (1971)
Vu de l'exterieur (1973)
Rock Around The Bunker (1975)
aeL'Homme tte de chou (1976)
Je t'aime... Moi non plus (soundtrack, 1976)
Madam Claude (soundtrack, 1977)
Aux armes et caetera (1979)
En concert - Le palace 80 (1980)
Je vous aime (soundtrack, 1980)
Mauvaises nouvelles des étoiles (1981)
Love On The Beat (1984)
Gainsbourg Live (1986)
Tenue de soirée (1986)
You're Under Arrest (1987)
Le zénith du Serge Gainsbourg (1989)
časopis Rock&Pop 2004/01
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/publicistika/Serge-Gaisbourg-Ten-ktery-potopil-Titanic~13~brezen~2004/
Komentáře
&;
