27.8.2003 | Autor: Roman Lipčík | sekce: publicistika

Od tuleně by člověk čekal umné balancování míčku na čenichu a mrštné chytání ryb házených mu za odměnu. Avšak tak jako "seal" má v angličtině vedle tuleního mnoho dalších významů, tak i bezmála dvoumetrový muž, který si toto jméno zvolil k pohybu v uměleckém světě, protože jako Sealhenryho Olumida Samuela by si ho nikdo nezapamatoval, prokazuje mnoho jiných, zajímavějších dovedností. Za odměnu za jeho spoludefinování rodící se britské soulové scény mu házeli valnou část 90. let zlaté rybky v podobě Grammy, Brit Awards i cen Q.



Chňapal po nich čile, byť se svým vodním protějškem mrštnost nesdílí. Čtyři alba za dvanáct let, každé vytvářené klopotně několik let, pět roků uplynulých od posledního k nejčerstvějšímu, jež vychází právě v této době. Ani poměrně pravidelné příspěvky k soundtrackům různě úspěšných filmů - největší úspěch v podobě tří Grammy mu přinesla skladba Kiss From A Rose nacházející se sice na jeho druhém albu, ale proslavená především díky přítomnosti na soundtracku filmu Batman Forever - mu ve zrychlené časové dimenzi pop music nepomohly udržet se v aktivním povědomí posluchačů.

Seal přichází s novým albem do doby soulem spíše už přesycené, nachází tento styl zdecimovaný zámořskou konfekcí a není vyloučeno, že si ověří platnost pravdy o tom, že doma není nikdo prorokem, přinejmenším ne nadlouho. Bude muset o své místo na slunci bojovat v tvrdé komerční konkurenci. Nic na co by si musel bolestně zvykat, v boji nejen o uznání prožil prakticky tři čtvrtiny života.

Zvlčilý všeuměl

Je v tom notný kus cti, když Seal vyvrací falešnou image, že jizvy na jeho tváři mají tajemný rituální význam. Zahazuje i šanci nakrmit svět historkou, že ho pokousal vlk. Nebyla by tak daleko od pravdy. Chorobu, která ho postihla v dětství, totiž předci pojmenovali latinsky lupus, tedy vlk, právě proto, že zanechává na kůži stopy podobné pokousání vlkem. Přitom jde "jen" o tuberkulózu kůže. Seala však už dětství naučilo jizvami se nechlubit. Na to jich měl až příliš.

První roky prožil tento syn Nigerijce a Brazilky, letošní čtyřicátník, u adoptivních bílých pěstounů. Teprve když mu byly čtyři, rozhodla se jeho matka sloučit rodinu, která se mezitím rozrostla o další čtyři chlapce, kteří přibyli k nejstarší sestře. Ani tak nebyla rodina kompletní, protože otec s nimi už nežil.

Jeho výchovy si však Sealhenry měl už brzy užít dosyta. Matka onemocněla a musela opustit Anglii. Otec měl dobré výchovné záměry, jen je špatně prosazoval. Chtěl mít ze syna lékaře nebo právníka, a když seznal jeho hudební sklony, rozhodl se mu je z hlavy doslova vytlouct. Nebyl, jak to známe z hollywoodských slaďáků, pyšný, když jedenáctiletý chlapec poprvé zazpíval na školní besídce - vybral si Nashovu píseň Bright Sushiny Day a podal ji a capella. Doma dostal nářez.

Není divu, že čtyři roky nato Sealhenry utekl z domu. S otcem se pak setkal už jen jednou - když do jeho rodné Nigérie odvážel urnu s jeho popelem.

Zárodek otcovy výchovy se však ujal. Ač se v dalších letech protloukal i na podpoře, vystudoval Seal přece jen vysokou školu. Zvolená architektura ho ale nikdy neživila: chvíli navrhoval kožené oblečení, chvíli se živil jako elektrotechnik, když bylo nejhůř, vylepoval po londýnských telefonních budkách čísla call girls.

Sám ale vyslyšel jiné volání. Po příležitostných zpěváckých angažmá v londýnských barech a klubech se připojil k funkové formaci Push a záhy s ní vyrazil na turné po Japonsku.

Hare Killer, Killer Killler, Hare Hare

"To bylo přesně moje," vzpomínal později v rozhovoru na turné s Push, přínosné víc ze zeměpisného než z hudebního hlediska. "Každý den pro mě znamenal nový zážitek." A když už byl v tak zajímavé části světa, rozhodl se prodloužit si pobyt. Odjel do Thajska, kde se připojil k tamní bluesové (!) formaci, a když se i jejich cesty rozešly, vydal se do Indie, kde jako každý již hotový či jen budoucí hudební velikán došel duchovního zklidnění a vyrovnal se s tím, že sláva nepřibíhá, nýbrž přichází procházkovým krokem.

V jiném světle spatřil i své vlčí jizvy ve tvaru půlměsíce. Sžil se prý s nimi ("Kdybych měl možnost je designovat, nevytvořil bych je lépe."), začal je považovat za svého druhu insignie a dokonce i za jakési mystické znamení budoucí slávy.

Jako by si ji tím přivolal. Anglii, do níž se vrátil na přelomu 80. a 90. let, zastihl hudebně proměněnou. Odjížděl v éře relativní stylové rozčleněnosti, vracel se do prvních erupcí bezuzdného eklekticismu, v nichž elektroničtí čarodějové mixovali všechno se vším a stavěli tak základy taneční klubové kultury, jež měla v dalších letech natrvalo proměnit tvář populární hudby.

Kdo si dnes vzpomene na Adama Tinleye? I kdybychom ho uvedli jménem, pod jakým se proslavil v rozpuku britského houseového jara - Adamski? Sotvakdo, i když v raných 90. letech tento DJ a klávesák zaznamenal na britské scéně slušný úspěch. Ten největší však přišel roku 1990 díky spolupráci s čerstvým navrátilcem z nirvany: Seal doplnil zárodečnou podobu skladby Killer vlastním textem a především vokálem. Když v druhém týdnu skladba srazila z nejvyšší příčky britské singlové hitparády Madonnu, věděl Seal, že měly-li jeho jizvy skutečně nějaký mystický význam, právě se naplnil.

 

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2003/09