8.7.2002 | Autor: Vojtěch Lindaur | sekce: publicistika Bylo to zkraje března 1995 ve středu večer. Den G, Grammy. Ona, prvnička z Missouri na nóbl scéně losangeleského paláce Shrine s gramofonkem za nejlepší nahrávku roku a já, chodec - debutant po nekonečných bulvárech hlavního města pop music kdesi vzadu na bidýlku. Velký večer. Sheryl měla v plánu jen trochu srandy / Než slunce zabliká/Na bulvár Svatá Monika, zatímco já přes noc v jedné z kanceláří Petra Nydrle na St. Monica Boulevard smolil fax o jejím senzačním vítězství do MFD, zhudebněnou báseň Wyn Coopera All I Wanna Do pořád v uších. Když pak slunce zablikalo osudově právě zde, objevil jsem pro sebe na té Moničině třídě Ameriku. Jako soundtrack nejlepšího filmu v životě mi zněla Sheryl Crow.

Každý už teď musí uznat, že ani po sedmi letech k ní nemohu být kriticky nestranný. Ostatně ani nechci. Zároveň mi dovolte říkat jí Šerylka Vránová, neboť - řečeno s Hrabalem - je tak krásná, jak kdyby byla z naší rodiny.


"Usnula jsem v Memphisu/A probudila se v Hollywoodu/V kapse drobný/Zavolala bych ti/Kdybych mohla/Jenže nevím proč/Ale musím letět/Rozpohybovat ten rock'n'rollovej mejdan/ještě pořád mám v plánu trochu srandy." (Steve McQueen)


 

Co dělá čerstvá čtyřicátnice, inteligentní, v podstatě nevýbojná ženská, když má v plánu trochu srandy? Nejspíš to, co všichni ostatní, prý. Chodí do kina, vyrazí si s přáteli, občas navštíví rodiče, ráda sportuje, má psa a čte. Naposledy The Human Stain od Philipa Rotha. Přeje si klid a mír v duši. Nádhera! Už zbývá jen, aby se televizní moderátor zeptal, zná-li pravidla soutěže Chcete být milionářem. Kdepak, i té nejsvůdnější a nejhvězdnější podobě Sheryl Crow občas čouhá z bot sláma z rodného městysu Kennett, zapadáku na Středozápadě. (Drobný faux pas by, pravda, byl v tom, že Sheryl Crow je milionářkou už osm let...)

A vůbec. Tohle má být mediální obraz rockové hvězdy?! Klid a mír. Jenže ono to nejspíš bude všecko jinak. Má-li Šerylka v duši opravdu klid a mír, pak je to dost draze vykoupený pocit. Alespoň z jejího životopisu je to snadno k vyčtení a z nového, už čtvrtého alba C'mon, C'mon je to zřetelně slyšet.

Letos 11. února oslavila kulaté narozeniny v losangeleském klubu El Rey Theatre velkolepým mejdanem a improvizovaným minikoncertem. Měla prý pocit, že musí bilancovat, že musí dát svůj věk znát, nejspíš v písničkách, když před zrcadlem vypadá na dvacet. Jak? Trápila se tím dva a půl roku.

 


Narozena: 11. února 1962, Kenneth, Missouri, troje semafory, jeden McDonald.


Rodina: otec, demokrat, právník, amatérský jazzový trumpetista, matka republikánka, učitelka na piano. Dvě sestry, jedna se věnuje vážné hudbě, druhá zpívá country.



Hudba a hudební vzory: v pěti letech se začala učit na klavír, ve třinácti se pokusila skládat první písničky podle svých oblíbených Rolling Stones, Roda Stewarta, Boba Dylana, Toma Waitse, ale také Bessie Smith či Billie Holiday.


Studium: klasická hudba na univerzitě v St. Louis.


První angažmá: noční bary tamtéž.


1986: přesídlila do Los Angeles a brzy se stala vyhledávanou studiovou backvokalistkou, křovím.


1988/89: u mikrofonu za zády Michaela Jacksona na turné k albu Bad, prý jedna z nejhorších životních epizod ("Za osmnáct měsíců si nezapamatoval, jak se jmenuju.")

Další dva roky sboristkou. Učila se u Joe Cockera, Roda Stewarta a Boba Dylana (prý pro ni měl slabost a sem tam utrousil nějakou radu). Nejvíc odvahy k rozhodujícímu kroku ji však dodal Don Henley, zpěvák superhvězdných Eagles.


1992: Sheryl Crow začala s věhlasným producentem Hughem Padghamem připravovat sólové album pro vydavatelství A&M. Třicetiletá debutantka si po měsících práce postavila hlavu. "Zdálo se m to úplně pitomé, obyčejné. Na tohle jsem nemusela čekat takovou dobu." Osvícení lidé z vydavatelství její protest podpořili (zkuste si, prosím, podobnou situaci předsatavit v našich podmínkách - k smíchu, že) a zpěvačce nabídli druhého producenta Billa Bottrella.


1993: vychází album Tuesday Night Music Club, kterého se dodnes prodalo přes osmnáct miliónů výlisků. Sheryl se dotkla hvězd. Bílá vrána, první z řady písničkářek nové generace, předzvěst úchvatné 'dívčí války' devadesátých let.


1993-95: nekonečné turné na podporu alba: "Nepleťe si mne s Black Crowes nebo s Counting Crows," zahajuje zpěvačka své koncerty. Mj. vystupuje na woodstocké reminiscenci 1994.


1995: získává tři ceny americké hudební akademie Grammy a stává se superstar. Ježíšikriste!


1996: vyčerpaná zpěvačka vydává své druhé album Sheryl Crow. Všichni měli pocit, že ten název je dost výmluvný. Celosvětový úspěch chytře vymyšlených a chytlavých hitů If It Makes You Happy či Every Day Is A Winding Road z neworleánského studia producenta Daniela Lanoise signalizuje, že Šerylka sama nejlíp ví, kudy ke zmlsaným a tak trochu konzervativním posluchačům devadesátých let.

Bill Clinton jí pozval na soukromý večírek do Bílého domu, ona s ním na oplátku jela do válčící Bosny.


1997: v červnu obdivuje architektonické krásy Prahy, večer koncert v (tehdy ještě ne) Paegas Areně.


1998: stěhuje se z LA do New Yorku a ve studiu, jen pár bloků od svého bytu, začíná natáčet třetí album The Globe Sessions. Přítel a příznivec Bob Dylan jí na tohle album věnoval svou písnčku Mississippi.


1999: vydává koncertní záznam z Central Parku Sheryl Crow And Friends s řadou hostů (Eric Clapton, Chrissie Hynde, Stevie Nicks a dokonce Keith Richards).


Zbytek příběhu Sheryl Crow najdete v červencovém čísle R&P.

Psáno pro: &musiQ 2002/07