10.3.2010 | Autor: Jan Petričko | sekce: publicistika Tomu, kdo je jen trochu dříve narozený a má rád hudbu zvanou rocková, tohle jméno zvoní šťavnatým zvukem instrumentálních zvonů. Saga je pojem. A kytarista Ian Crichton pár dnů před pražským koncertem zve všechny Slovany, aby okusili sílu sladkosti listu javorového, tedy kanadského, 4. dubna v pražské Retro Music Hall.

Pamatuji si, že to kanadsko-americké rockové vzepětí konce 70. let, bylo označováno jako „Rock pro dospělé“, později jako progresívní rock… Brali jste to jako poctu nebo jako totální nepochopení vašeho stylu?
Hlavně se o kapelách , jako jsme byli my a třeba Toto, Boston, Rush, začalo psát a mluvit, protože to je vždycky předpoklad toho, abys mohl hrát pro vícero lidí. Ta nálepka AOR (Adult Orientated Rock –pozn.) přišla až o něco později, nejdříve byli všichni trochu paf, že je tu nálet určitých kapel, které bazírují na co nejlepším zvuku svých nahrávek a vystoupení. Osobně jsem nesmírně rád, že se nám podařilo vytvořit základy muziky, která je originální a díkybohu přežila až do současnosti. Protože – není si třeba nic nalhávat – existovala tehdy spousta kapel, které zanikly po pár letech, některé po pár měsících…

Z oné kanadské rockové erupce mají dnes tak vysoký kredit možná již jen dvě kapely – vy a Rush. Čím to?
Možná to bude znít fádně a suchopárně, ale je to asi tím, že žádná z tebou zmíněných kapel nikdy nepodlehla trendu, nikdy se nesnažila křečovitě naskočit na módní vlak… tak nějak se pořád držela svého kopyta…a lidi neobflafneš. Devadesát procent ti omlátí o hlavu, když se snažíš o nějaké pitomé piruety, které ti nesedí, jen proto, že se zrovna změnil styl známkování (smích).

Pojďme ještě hlouběji do minulosti – vyrůstal jsi s bráchou Jimem harmonicky, anebo to byl pravý bratrský boj na ostří nože a se vším všudy?
Jim je o něco starší, přiznám se, že jsem k němu vždycky vzhlížel. Když mi bylo dvanáct, panebože, hrát na basu jako on, to by bylo něco! A tak dlouho jsem si jeho baskytaru tajně i po domluvě „půjčoval“ , až mi jednou vnukl nápad, že bych mohl tátu s mámou navnadit, aby mi po stromek koupili kytaru. Začala doba recipročních vypůjček, a bráchovi jednoho dne trochu ztuhnul úsměv na rtech, protože si uvědomil – ty vole, brácha je kytarista, Ian hraje!

Ian začal hrát… jako kdo?
Jako pravej Brit, Kanada v tý době neměla žádné dobré nebo známé hráče. Ale přece jenom – mým vzorem v tý době byl asi John Gibbard, hrál v kapele Crowbar, ale v té kanadské, ta americká parta ani dneska neví, že její jméno není originální…

Je vůbec zajímavé, že jste jako kovaní Kanaďané nasáli tolik britských vlivů – King Crimson, Yes, Uriah Heep, Genesis, ELP, Asia…
Tos fakt trefil… a já bych ještě přidal Jeffa Becka, Johna McLaughlina, Gentle Giant… víš, co ti řeknu? Nezáleželo tehdy na tom, odkud ty vlivy působí, ale na pocitu, že tu jsou muzikanti, kteří jsou naprosto originální a sví. Nevím, byla to nějaká živná…tvůrčí…tvárná půda pro osobitý styly. Snad jsme k tomu taky tak nějak přispěli… To, že nikdo neměl sebemenší potřebu někoho kopírovat, bylo pro rockovou hudbu osvěžující.

Drtivou většinu vašich alb je navíc možno považovat za monotématická, konceptuální díla, se zdroji například ve fantasy…
V sedmdesátých a osmdesátých to byl hlavně brácha Jim, kdo to měl na povel. V posledních, řekněme patnácti letech, je to spíš na mě, samozřejmě své si k nální alb vždy řekl i Jim Gilmour. A co se týká nejnovější desky Human Condition, tak to se pořádně s texty a melodickými linkami pochlapil Rob…

Jasně, Rob Moratti, váš nový zpěvák. Byl přirozenou volbou, poté, co odešel dlouholetý vokalista Michael Sadler?
Kdepak, trvalo to skoro a vytypováno jsme měli skoro padesátku adeptů, převážně z USA a Kanady. Nakonec jsme se posledními šesti, kteří takříkajíc prošli do posledního kola, sešli ve studiu Metalworks v Ontariu a nakonec to místo dostal Rob…

Vždy skvělý zvuk a dominantní klávesy – to mě napadne, když někdo vysloví jméno vaší kapely…
V sedmdesátých letech nahrávací technologie, převážně klávesového typu, prožívaly bouřlivý boom – nebylo týdne, aby se neobjevilo něco nového, všechno šlo kupředu mílovými kroky: nové zvuky, , syntezátory, moogy, melotrony a podobně. Vzpomínám si, jak jsme jednou udělali experimentální blbůstku, nazvanou Breaf Case a lidi byli paf, bylo to něco úplně nového, jako kdyby se starobylá mechanika pojila s novou digitalizací. Strašně nás to bavilo. Takže ano, vždycky jsme se zajímali o zvukové technologie a programing.

Za pár dní zahrajete v Praze, jak vzpomínáte na loňské vystoupení v amfiteátru pod hradem Loket?
Naprostá paráda, nezapomenutelný zážitek. Po koncertě jsem měl dokonce tu čest finálně dopéct prase, které pro nás připravovali celý den – a lahůdka!

Psáno pro: časopis mGuide 2010/03