S Lucií dva dny téměř v posteli
6.6.2003 | Autor: Jaroslav Špulák | sekce: publicistika
"Každej takovej velkej koncert je sázka do loterie. Může tě úplně zruinovat, nebo při troše štěstí nechat zbohatnou. Většinou to ale skončí tak, že seš rád za nulu," tvrdil 6. května večer ve své promotérské kanceláři pardubické Areny Ivan Vodochodský, pořadatel prvního koncertu Lucie z aktuálního turné Dobrá kočzka která nemlsá. "Do haly se vejde sedm a půl tisíce diváků. Pár stovek jsou volňásky, sponzoři, novináři a hosté, zbytek je potřeba prodat. Myslím, že by mohlo přijít tak šest tisíc lidí."
"To budete na nule?" ptám se.
"S odřenýma ušima!"
O den později, někdy mezi přesunem Support Lesbiens z a Lucie na pódium, se usmíval. Všechno nasvědčovalo tomu, že se na nulu dostal. Nebylo třeba se ptát.
Přes možnou závist to má nejméně jednu obrovskou výhodu. V Hradci Králové a Pardubicích nebudou bez koncertů. Vodochodský se totiž za léta pořádání akcí naučil nebát, a takového člověka v hudební branži jako když zaseješ.
Bez chlastu
Být mezi lidmi, kteří se na koncertním turné podílejí, je povznášející. Potkáte všechny ty obličeje, které českou hudbu na začátku devadesátých let 'rozjížděly'. Po letech už jsou daleci skandálů a omylů. Jsou dospělí, život je ledacos naučil a ve vzpomínkách vytahují jednu historku za druhou. Je mezi nimi cítit zvláštní klid - jako když se po čase vrátíte do svého dětského pokoje, kde jste v patnácti přišli o panictví. František Kotva, jinak kytarista Žlutého psa a legenda šestistrunné hry v Čechách, malou slabůstku má. Přestal kouřit cigarety a nahradil je zeleno-hnědým mixem (jak to, sakra, nazvat). "Kouřím tak pět denně," usmál se a já si uvědomuji, že se usmíval vždycky. Jen netuším, jestli je stabilně šťastný člověk, anebo jestli mu v tom pomáhá ta tráva.
Na turné Lucie zastával roli stage managera. Teoreticky by měl mít na starosti technické zabezpečení pódia, prakticky byl k ruce všem, kteří jsou v hale, a pomáhal jim řešit problémy i problémky. Je hračička. V ruce držel červenobílou pásku, kterou omotával kolem všech překážek za pódiem. "Ona je tady při koncertě tma a bylo by špatný, kdyby se někdo přerazil."A že by měl o co. Ze země trčely silné šrouby, na ploše bylo několik schodů. I ty šipky, které ukazují kapelám za tmy cestu na pódium, lepil Kotva. "Když je dobrá nálada a kapela už to zná, lepím je obráceně."
Lucii poprvé pomáhal na Strahově, když hrála na druhém zastavení Rolling Stones v Praze, prý především z jazykových důvodů. Potom s ní vyrazil na turné a obě strany si spolupráci pochvalovaly. Postupně jeho služby vyhledávaly i další skupiny, chválou na něho nikdy nešetřil třeba Kabát. "Když jede kapela na takhle velké turné, nebývají problémy. Ona už dnes ví, že všechno musí fungovat profesionálně, včetně třeba toho, aby byla fit na koncert. Už dávno nejsou taková turné jedním velkým mejdanem, kde se od rána do večera chlastá. Řekl bych, že zrovna tady na tom turné je tolik práce, že na pití nebude čas. Samozřejmě existují nějaká pokoncertní párty, ale ta se týkají především kapely, sponzorů a lidí z managementu. Lucie je dnes typ skupiny, která se šetří. Na prvním místě je koncert."
Počítejte se mnou. V Pardubicích se pódium stavělo od nedělní půlnoci (ze 4. na 5. května) a dokončeno bylo někdy v pondělí večer. O to všechno se staralo šedesát stabilních lidí a s nimi dalších čtyřicet najatých v místě konání. Po skončení koncertu se pódium demontovalo a pokračovalo do Jihlavy, kde se hrálo o dva dny později. Teď už počítejte sami...
"Při koncertu Lucie na Slovensku před dvěma lety v bratislavské hale jsme potřebovali vykládat aparaturu dvěma vchody kvůli urychlení. Jeden byl ale zamčenej. Když jsme se pídili po klíči, zjistili jsme, že ho nedostaneme, protože ten vchod pro sebe vyhradil Vlado Mečiar. Že tam bude chodit jenom on. To jsem čuměl."
Játra pro kapelu
Skupina Lucie na vystavěné pódium vstoupila den před koncertem, v úterý 6. května v jedenáct hodin ráno. Vyjma krátkých pauziček na jídlo na něm pobývala celých jedenáct hodin. Po nutných technických úpravách začala přehrávat zvolené skladby kolem šesté večer. Do posledního vydechnutí zahrála celý koncertní repertoár jedenapůlkrát. Po skončení se s techniky domluvila, že ranní zkoušku je možné posunout až na jedenáctou, o hodinu později oproti původnímu plánu.
"Máš rád Lucii?" zeptala se mě těžkoříctkolikaletá holčina s gambrinem v ruce v nápadné oranžové sukni po polovinu stehen.
"Docela ano," jsem upřímný.
"Já bych za ní dejchala. Nikdy bych nedopustila, aby skončila. Nikdy bych to nechtěla," lokla si piva a zhluboka se nadechla. "Kdyby se jim někomu něco stalo, dala bych jim třeba svou krev. Nebo játra, všechno..."
"To bys je měla šetřit," byl jsem pořád upřímný a mrknul na flašku gambrinu, jejíž hrdlo zase ocumlávala. "A co jsi udělala, když vyhodili Dvořáka?"
"Haaaa... on už tam není?"
Pak už jsem ji neviděl.
Fandům chybí estetika
Jindřich Augusta je sympatický atlet s až moc sportovní postavou, ze které jde trochu obava. Už deset let se stará o osobní bezpečnost skupiny. Během koncertu stává na pódiu a cvičeným okem hledí směrem k divákům. Hlídá, aby k jeho svěřencům nepřiletěl nějaký nebezpečný předmět či aby někoho nenapadlo něco ještě divočejšího.
"Starám se o bezpečnost a soukromí kluků. Neříkám si bodyguard, to slovo mi nesedí. Jsem spíš tátamáma. Když chtějí, aby se kolem nich nikdo nemotal nebo něco jiného, máme smluvené různé gestikulace. Nikdo na mě nekřičí 'Běž a vyhoď je!'. Někdy jsem zlý, někdy jsem hodný, záleží na situaci."
Augusta nechápe fanynky a fanoušky. Je mu proti mysli, že mohou zajít až za hranice lidské důstojnosti. V českém fandovství mu chybí estetika, niceméně ví, že je starší ročník a tyhle věci chápe jinak.
"Dnes je hrozně uvolněná morálka. To fandovství je dáno nekontrolovanými emocemi. V průběhu deseti let, co jsem s lidma z Lucie, jsme zažili i velmi nepříjemné chvíle. Při některých jsem si dokonce říkal, že s tou prací skončím. V době největší eufórie kolem Wanastowích Vjecí jsme hráli v Ostravě v hale, kde byla kapacita kolem čtyř tisíc lidí. Před halou ale stály další dva tisíce, které chtěly dovnitř, takže nám nezbylo nic jiného, než je rozehnat, protože by mohl být masakr. Tam to bylo hodně hustý. Podívejte, tahle práce není o tom, že vás klient zaplatí a řekne: 'Budete dělat to, co já chci!' Existují určité hranice. Jednou v životě jsem za ně zašel. a doplatil jsem na to."
Hokejová horečka
Ve středu se Lucie měla sejít v jedenáct dopoledne, ale jednotliví hudebníci se trousili pozvolna, podle množství práce na svém technickém zařízení. Naostro začali zkoušet až v pravé poledne. V plánu bylo přejet skladby, které jim dělaly největší potíže, a dokončit podobu playlistu, tedy řazení písniček, jež se budou večer hrát.
"Já bych vám ten playlist už samozřejmě dal, ale definitivní podobu budeme mít až po této zkoušce," omluvil se manažer kapely Tomáš Hubač. Po celu dobu zkoušek, příprav a koncertu řídil dění v hale i mimo ni z produkce, která jistě původně sloužila jako hokejová šatna. Ten sport se do ní vrátil, naši hokejisté ten večer hráli na světovém šampionátu s Ruskem a nemyslete si, že speciálně Kryštof Michal, zpěvák Support Lesbiens, byl k nalezení někde jinde než u obrazovky v produkci. Když těsně před vstupem na pódium dostal od Parkety zprávu, že už je to 3:0, zaradoval se jako kovaný klubový fanoušek.
A záhadný Parketa? Hlavní mozek celé akce, neúnavný pracant, který seděl na koncertu Lucie v Pardubicích a přitom e-mailem vyřizoval zahraniční turné skupiny Čechomor. Čas od času zabrousil do haly, prohodil pár slov se svými lidmi a nejvíce nervózní byl až večer krátce po deváté, když už měla být Lucie na pódiu a hrát, jenže Koller a Kodym se zdržovali na hlasovém cvičení ve druhé části šatny a on se na ně nemohl dobouchat.
Sedm a půl hodiny před
Generální zkouška Lucie skončila ve třináct hodin a třicet minut. Robert Kodym hned běžel ke zvukaři, který ji celou nahrával, a zjišťoval, v čem jsou největší nedostatky. Tomáš Vartecký se rozhodl, že ještě více znervózní svého jmenovce Marka u bicích, jenž měl poprvé obsluhovat digitální magnetofon VS 1680 (dosud to dělal Michal Dvořák), na němž byly nahrány pomocné kliky a bubenické linky. Změnil jejich pořadí, upravoval detaily a Marek se s tím měl setkat až při živém hraní. (Mimochodem, mám pocit, že se naostro 'sekl' jen jednou, při poslední skladbě Krev a r'n'r, kdy na něho Koller křikl: "Tak už to pusť!"). Koller obstarával bicí, a tak se na kus řeči trhl baskytarista P.B.Ch.
"To budete na nule?" ptám se.
"S odřenýma ušima!"
O den později, někdy mezi přesunem Support Lesbiens z a Lucie na pódium, se usmíval. Všechno nasvědčovalo tomu, že se na nulu dostal. Nebylo třeba se ptát.
Přes možnou závist to má nejméně jednu obrovskou výhodu. V Hradci Králové a Pardubicích nebudou bez koncertů. Vodochodský se totiž za léta pořádání akcí naučil nebát, a takového člověka v hudební branži jako když zaseješ.
Bez chlastu
Být mezi lidmi, kteří se na koncertním turné podílejí, je povznášející. Potkáte všechny ty obličeje, které českou hudbu na začátku devadesátých let 'rozjížděly'. Po letech už jsou daleci skandálů a omylů. Jsou dospělí, život je ledacos naučil a ve vzpomínkách vytahují jednu historku za druhou. Je mezi nimi cítit zvláštní klid - jako když se po čase vrátíte do svého dětského pokoje, kde jste v patnácti přišli o panictví. František Kotva, jinak kytarista Žlutého psa a legenda šestistrunné hry v Čechách, malou slabůstku má. Přestal kouřit cigarety a nahradil je zeleno-hnědým mixem (jak to, sakra, nazvat). "Kouřím tak pět denně," usmál se a já si uvědomuji, že se usmíval vždycky. Jen netuším, jestli je stabilně šťastný člověk, anebo jestli mu v tom pomáhá ta tráva.
Na turné Lucie zastával roli stage managera. Teoreticky by měl mít na starosti technické zabezpečení pódia, prakticky byl k ruce všem, kteří jsou v hale, a pomáhal jim řešit problémy i problémky. Je hračička. V ruce držel červenobílou pásku, kterou omotával kolem všech překážek za pódiem. "Ona je tady při koncertě tma a bylo by špatný, kdyby se někdo přerazil."A že by měl o co. Ze země trčely silné šrouby, na ploše bylo několik schodů. I ty šipky, které ukazují kapelám za tmy cestu na pódium, lepil Kotva. "Když je dobrá nálada a kapela už to zná, lepím je obráceně."
Lucii poprvé pomáhal na Strahově, když hrála na druhém zastavení Rolling Stones v Praze, prý především z jazykových důvodů. Potom s ní vyrazil na turné a obě strany si spolupráci pochvalovaly. Postupně jeho služby vyhledávaly i další skupiny, chválou na něho nikdy nešetřil třeba Kabát. "Když jede kapela na takhle velké turné, nebývají problémy. Ona už dnes ví, že všechno musí fungovat profesionálně, včetně třeba toho, aby byla fit na koncert. Už dávno nejsou taková turné jedním velkým mejdanem, kde se od rána do večera chlastá. Řekl bych, že zrovna tady na tom turné je tolik práce, že na pití nebude čas. Samozřejmě existují nějaká pokoncertní párty, ale ta se týkají především kapely, sponzorů a lidí z managementu. Lucie je dnes typ skupiny, která se šetří. Na prvním místě je koncert."
Počítejte se mnou. V Pardubicích se pódium stavělo od nedělní půlnoci (ze 4. na 5. května) a dokončeno bylo někdy v pondělí večer. O to všechno se staralo šedesát stabilních lidí a s nimi dalších čtyřicet najatých v místě konání. Po skončení koncertu se pódium demontovalo a pokračovalo do Jihlavy, kde se hrálo o dva dny později. Teď už počítejte sami...
"Při koncertu Lucie na Slovensku před dvěma lety v bratislavské hale jsme potřebovali vykládat aparaturu dvěma vchody kvůli urychlení. Jeden byl ale zamčenej. Když jsme se pídili po klíči, zjistili jsme, že ho nedostaneme, protože ten vchod pro sebe vyhradil Vlado Mečiar. Že tam bude chodit jenom on. To jsem čuměl."
Játra pro kapelu
Skupina Lucie na vystavěné pódium vstoupila den před koncertem, v úterý 6. května v jedenáct hodin ráno. Vyjma krátkých pauziček na jídlo na něm pobývala celých jedenáct hodin. Po nutných technických úpravách začala přehrávat zvolené skladby kolem šesté večer. Do posledního vydechnutí zahrála celý koncertní repertoár jedenapůlkrát. Po skončení se s techniky domluvila, že ranní zkoušku je možné posunout až na jedenáctou, o hodinu později oproti původnímu plánu.
"Máš rád Lucii?" zeptala se mě těžkoříctkolikaletá holčina s gambrinem v ruce v nápadné oranžové sukni po polovinu stehen.
"Docela ano," jsem upřímný.
"Já bych za ní dejchala. Nikdy bych nedopustila, aby skončila. Nikdy bych to nechtěla," lokla si piva a zhluboka se nadechla. "Kdyby se jim někomu něco stalo, dala bych jim třeba svou krev. Nebo játra, všechno..."
"To bys je měla šetřit," byl jsem pořád upřímný a mrknul na flašku gambrinu, jejíž hrdlo zase ocumlávala. "A co jsi udělala, když vyhodili Dvořáka?"
"Haaaa... on už tam není?"
Pak už jsem ji neviděl.
Fandům chybí estetika
Jindřich Augusta je sympatický atlet s až moc sportovní postavou, ze které jde trochu obava. Už deset let se stará o osobní bezpečnost skupiny. Během koncertu stává na pódiu a cvičeným okem hledí směrem k divákům. Hlídá, aby k jeho svěřencům nepřiletěl nějaký nebezpečný předmět či aby někoho nenapadlo něco ještě divočejšího.
"Starám se o bezpečnost a soukromí kluků. Neříkám si bodyguard, to slovo mi nesedí. Jsem spíš tátamáma. Když chtějí, aby se kolem nich nikdo nemotal nebo něco jiného, máme smluvené různé gestikulace. Nikdo na mě nekřičí 'Běž a vyhoď je!'. Někdy jsem zlý, někdy jsem hodný, záleží na situaci."
Augusta nechápe fanynky a fanoušky. Je mu proti mysli, že mohou zajít až za hranice lidské důstojnosti. V českém fandovství mu chybí estetika, niceméně ví, že je starší ročník a tyhle věci chápe jinak.
"Dnes je hrozně uvolněná morálka. To fandovství je dáno nekontrolovanými emocemi. V průběhu deseti let, co jsem s lidma z Lucie, jsme zažili i velmi nepříjemné chvíle. Při některých jsem si dokonce říkal, že s tou prací skončím. V době největší eufórie kolem Wanastowích Vjecí jsme hráli v Ostravě v hale, kde byla kapacita kolem čtyř tisíc lidí. Před halou ale stály další dva tisíce, které chtěly dovnitř, takže nám nezbylo nic jiného, než je rozehnat, protože by mohl být masakr. Tam to bylo hodně hustý. Podívejte, tahle práce není o tom, že vás klient zaplatí a řekne: 'Budete dělat to, co já chci!' Existují určité hranice. Jednou v životě jsem za ně zašel. a doplatil jsem na to."
Hokejová horečka
Ve středu se Lucie měla sejít v jedenáct dopoledne, ale jednotliví hudebníci se trousili pozvolna, podle množství práce na svém technickém zařízení. Naostro začali zkoušet až v pravé poledne. V plánu bylo přejet skladby, které jim dělaly největší potíže, a dokončit podobu playlistu, tedy řazení písniček, jež se budou večer hrát.
"Já bych vám ten playlist už samozřejmě dal, ale definitivní podobu budeme mít až po této zkoušce," omluvil se manažer kapely Tomáš Hubač. Po celu dobu zkoušek, příprav a koncertu řídil dění v hale i mimo ni z produkce, která jistě původně sloužila jako hokejová šatna. Ten sport se do ní vrátil, naši hokejisté ten večer hráli na světovém šampionátu s Ruskem a nemyslete si, že speciálně Kryštof Michal, zpěvák Support Lesbiens, byl k nalezení někde jinde než u obrazovky v produkci. Když těsně před vstupem na pódium dostal od Parkety zprávu, že už je to 3:0, zaradoval se jako kovaný klubový fanoušek.
A záhadný Parketa? Hlavní mozek celé akce, neúnavný pracant, který seděl na koncertu Lucie v Pardubicích a přitom e-mailem vyřizoval zahraniční turné skupiny Čechomor. Čas od času zabrousil do haly, prohodil pár slov se svými lidmi a nejvíce nervózní byl až večer krátce po deváté, když už měla být Lucie na pódiu a hrát, jenže Koller a Kodym se zdržovali na hlasovém cvičení ve druhé části šatny a on se na ně nemohl dobouchat.
Sedm a půl hodiny před
Generální zkouška Lucie skončila ve třináct hodin a třicet minut. Robert Kodym hned běžel ke zvukaři, který ji celou nahrával, a zjišťoval, v čem jsou největší nedostatky. Tomáš Vartecký se rozhodl, že ještě více znervózní svého jmenovce Marka u bicích, jenž měl poprvé obsluhovat digitální magnetofon VS 1680 (dosud to dělal Michal Dvořák), na němž byly nahrány pomocné kliky a bubenické linky. Změnil jejich pořadí, upravoval detaily a Marek se s tím měl setkat až při živém hraní. (Mimochodem, mám pocit, že se naostro 'sekl' jen jednou, při poslední skladbě Krev a r'n'r, kdy na něho Koller křikl: "Tak už to pusť!"). Koller obstarával bicí, a tak se na kus řeči trhl baskytarista P.B.Ch.
časopis Rock&Pop 2003/06
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/publicistika/S-Lucii-dva-dny-temer-v-posteli~06~cerven~2003/
Komentáře
&;
